Sirius seděl na zemi ve své cele v Azkabanu, hlavu v dlaních. Až tady to na něj celé dolehlo. Na té ulici, když se smál smíchem šílence, měl pocit, že je to celé jen absurdní noční můra. Nemohl tomu věřit a doufal, že se z toho zlého snu vzbudí, když celou tu absurdnost dotáhne za hranu, kdy už to jeho mozek nesnese a raději ten podivný výjev ukončí. Ale až tady, v cele, mu došlo, že se téhle noční můry nejde probudit, protože je skutečná. Že nespal.

            James Potter, který mu byl bratrem, jakého si přál mít, a Lilly Potterová, sestra kterou nikdy neměl, byli mrtví. Jejich syn... Co s ním bude? Sirius si uvědomil, že tu měl být pro Harryho, kdyby se snad s Jamesem a Lilly něco stalo. Měl se o chlapce postarat. Jako kmotr stál ještě za míň než jako kamarád.

            Ano, byl mizerný kamarád. Natolik špatný, že na krátko uvěřil, že Remus je tím, kdo je všechny zradil a přeběhl k Voldemortovi. Něco v něm mu říkalo, že je to nesmysl, ale jiná jeho část tomu uvěřila. Nic proti svému druhému nejlepšímu příteli nepodnikl, ale neudělal ani nic, čím by dokázal opak, jak by správný kamarád měl.

            Místo toho se, jako ten největší hlupák, vyměnil s Červíčkem. Podcenil ho. Měl Červíčka taky doopravdy rád. Sice si z něj s Jamesem občas dělali otloukánka, ale nemysleli to zle. Byl to takový ten mladší brácha, kterému sice sem tam člověk zatopí, ale když jde do tuhého, nikdy by ho nenechal ve štychu. A byl to on, kdo je všechny zradil.

            A tady si Sirius přiznal svou druhou největší chybu. Neudělal to, co měl. Měl kontaktovat Brumbála a Moodyho. Měl jim říct, kdo za tím stojí. A měl se postarat o Harryho. Být zodpovědný. Místo toho se sám vydal vykonat krevní mstu. A jak to dopadlo? Červíček byl pro jednou rychlejší, uprchl a teď to vypadá, že to byl on, Sirius, kdo prodal Lilly a Jamese Voldemortovi. O té záměně totiž nevěděl kromě něj a Červíčka nikdo, kdo byl ještě živý.

            „Do prdele!" zařval z plných plic a ozvěna jeho výkřik roznesla po celém Azkabanu. Znovu se zhroutil na zem a slzy si našly cestu ven očí.

            Všechno to kolosálně podělal. Nebylo nic, čím by se mohl očistit. A poté mu došlo, že ani nechce. Jeho vinou byli Lilly a James mrtví, jeho vinou Červíček ušel spravedlnosti. A Harry... Ať už s ním bude cokoli, je to také Siriusova vina.

            „Zasranej život!" vykřikl znovu.

            V tu chvíli se rozhodl. Dostal možnost, aby se před Starostolcem hájil. Dostal možnost, aby řekl pravdu. Ale teď už věděl, že odmítne. Odmítne soud a přijme trest. Stejně by ho neosvobodili, neměl přeci jak dokázat, že je nevinný. A navíc, sám cítil tolik viny, že jen těžko by někoho jiného přesvědčil o opaku. Bude raději pykat za to, že nespravedlivě odsoudil Náměsíčníka, špatně poradil Dvanácterákovi a nechal Červíčka, aby mu to prošlo. Přiznal si svou vinu a potichu doufal, že za ni v Azkabanu zaplatí nejvyšší cenu. A že o nebude trvat moc dlouho.

            „Zasranej život," zopakoval o mnoho tišeji, zoufaleji. Poté se mu do mysli vloudila vzpomínka ze školních let. Nebylo to tak dlouho nazpět, přesto mu připadala vzdálená, jako kdyby od toho dne uběhla celá desetiletí.

            Bylo to krátce před tím, než utekl z Grimmauldova náměstí a dal se na dráhu vyděděnce. Toho dne u oběda se do krve pohádal s matkou. Začal mít totiž podezření, že se jeho bratříček paktuje se Smrtijedy víc, než by bylo vhodné, a právě u jídla ho obvinil.

            Ve Walburze bouchly saze a rozkřičela se, že raději bude mít ze syna Smrtijeda než krvezrádce. Následná scéna rozhodně nebyla něco, co by otiskl rodinný magazín. Padlo mnoho zlých slov, málem začaly létat i kletby. Regulus mlčel jako zařezaný, Sirius naproti tomu vyhrožoval matce svým odchodem a vřískal u toho jako Smrtonoška.

            Walburga se pokusila proti svému prvorozenému synovi obrátit hůlku. Orion si však stoupl mezi ně a své ženě hůlku vzal. Snažil se ji uklidnit a ji i syna přimět, aby začali používat rozum. Byli přeci jedné krve a i když mezi nimi nebyla hluboká a přijímající láska, jaká mezi nimi měla být, cítil, že pokud budou oba chtít, mohli by si důvěřovat. Walburga to ale nechtěla slyšet. Místo toho se začala hádat s Orionem a oba jejich synové toho využili, aby se vypařili do svých pokojů.

            Sirius se šel uklidnit, protože mnoho nechybělo, aby sám vytáhl hůlku a matku proklel. Regulus naproti tomu šel pryč, aby se před nikým z rodiny nemusel rozbrečet. Byl citlivější než Sirius a spíš než vztek v něm neustále rodinné spory vyvolávaly lítost. Sirius to na něm viděl, ale nebyl ve stavu, aby mu zkusil být oporou. Nutně potřeboval hromosvod, a proto se raději bratrovi vyhnul obloukem, aby si ho náhodou neudělal z něj. Ať to bylo, jak to bylo, bratrovi ubližovat nechtěl.

            O něco později, když Sirius vzteky zdemoloval půl svého pokoje, za ním přišel otec. Na spoušť v jeho ložnici nic neřekl, jen se obezřetně posadil na kraj postele a na chvíli se zadíval na plakát s jakousi nahotinkou z mudlovského časopisu, kterou si Sirius připevnil Kouzlem trvalého přilnutí na dveře od skříně bezpochyby jen proto, aby naštval matku.

            „Co mi chceš říct?" utrhl se Sirius na otce, když ten nic neříkal, jen koukal té nahotince na vnady. „Že jako syn nestojím za nic a jako Black ještě za míň? Že se mám bratrovi a matce omluvit? Že máš sto chutí mě vydědit?"

            „Proč bych ti říkal to, co už dávno víš sám?" zeptal se Orion klidně. „I když to poslední není pravda. Ať je to, jak je to, jsi můj syn a mám tě rád, chlapče."

            „Tak mi řekni, tati, proč je můj, náš, život taková svině?" zeptal se Sirius zoufale. Měl vztek a hledal důvody, proč tu definitivně prásknout dveřmi a Orion mu to rozhodně neusnadňoval. Spíš naopak.

            „Synku, život samotný rozhodně není zlý. Je krásný. To jen lidi jsou kurvy. To si pamatuj, ať už se vydáš jakoukoli cestou," odpověděl mu otec a poté ho popleskal po ramenou.

            Jen pár dní poté si Sirius sbalil svých pět švestek a Grimmauldovo náměstí opustil. Když se na sebe s otcem naposledy podívali, měl neodbytné tušení, že už tehdy v jeho pokoji to Orion věděl a teď, s posledním pohledem do očí, si byl jistý. Orion téměř neznatelně přikývl. Respektoval synovo rozhodnutí, i když mu to muselo trhat srdce. A ano, Sirius neochotně přiznal, že jeho otec rozhodně srdce měl.

            „Měl jsi pravdu, otče," řekl Sirius tiše a maličkým okénkem vyhlédl ven, aby očima vyhledal souhvězdí, jehož jméno otec nesl. „Život sám o sobě je nádherný, jen by ho nesměli kurvit lidi." Poté se přeměnil do své psí podoby a stočil se na vězeňském kavalci do klubíčka. Byl odhodlaný čekat na svůj konec.

Dnešní okénko si pro vás připravila Apolena3.