Třetí den odpoledne se začala obloha zatahovat a další ráno, sotva vyrazila na cestu, se strhl liják. Kapky si prudce prorážely cestu mezi listy a naděje, že stromy poskytnou částečnou ochranu, vzaly rychle za své. Neviděla před sebe dál než na několik metrů, provazce vody bičovaly celý les. Víc než jako déšť to vypadalo jako jednolitá masa vody, až měla Fira dojem, že se v ní utopí.

Během pár minut byla promočená na kůži. Držela se potoka jako poslední věci, podle které se v té spoustě vody mohla orientovat. Asi tři hodiny se snažila pokračovat v cestě, než se déšť zmírnil aspoň natolik, aby na druhé straně potoka zahlédla zvedající se terén. Pokud se chtěla někde zastavit, zdálo se rozumné udělat to na kopci, ne v údolí, kam všechna voda steče. Potok se během těch několika hodin stačil rozšířit, dravě se vrhal korytem a unášel větve a kamení - větší, než co by považovala za možné.

I boty měla už promáčené tak, že bylo zbytečné je ještě jakkoliv před vodou chránit. Vzhledem k tomu, jak odolné měly být, si nedělala iluze, že věci v batohu zůstanou suché. Lehce pokrčila rameny. Déšť mohl trvat několik dní a čím déle bude čekat, tím rozvodněnější potok bude. Na své straně žádnou vyvýšeninu neviděla a v rovině se mohla voda roztéct do velké šířky. Bez dalšího váhání vybrala místo, kde bylo o koryto o něco širší a mírnější, a odhodlaně vkročila do proudu.

Jak se ukázalo, chyběla jí skutečná představa o tom, jakou sílu může potok mít. Při prvním kroku zakolísala, ale podařilo se jí znovu získat rovnováhu. Pomalu se snažila sunout nohy po nepravidelném dně, zatímco voda se jí voda řítila kolem kolen. Cítila, jak ji proud přeci jen vychyluje ze směru, kterým si to namířila - a dno navíc pořád klesalo.

Byla po pás ve vodě a tak tak stála na nohou, když se rychlým proudem přihnal kus kmene a tvrdě jí narazil do zad. To už bylo příliš. Potok jí podtrhl nohy a vrhl ji do středu koryta. Dívka cítila, jak ji kmen znovu bolestivě uhodil, tentokrát do ramene. Pak ji proud strhl pod hladinu.

Snažila se nadechnout, ale všude kolem byla jen voda - díky dešti si nebyla jistá, kdy je nad hladinou a kdy pod ní. Batoh ji táhl dolů, ale Fira, zmítaná proudem, nebyla schopná rozepnout popruhy, jakkoliv se o to snažila. Skutečnost, že by mohla zůstat bez vybavení, se teď nezdála důležitá. Voda ji oslepila a tak jen zoufale pátrala prsty po čemkoliv, čeho by se zachytila a snažila se dostat směrem, kterým tušila břeh.

Nadechla se vody a začala ji vykašlávat - efekt byl ale naprosto opačný. Kmen se znovu objevil vedle ní, ale poznala ho jen podle tvrdé rány, kterou jí uštědřil do hlavy, když ji na své zběsilé cestě míjel. Nebyla schopná nad čímkoliv přemýšlet - ale náhoda, ať už ta skutečná, nebo ta, spojovaná s prvočísly, jí nakonec přeci jen pomohla. V ohybu potoka prudce narazila na zvýšený břeh a spíš instinktivně se zachytila kořene, vyčnívajícího nad vodu. Neudržela se tak příliš dlouho, ale ani nemusela. Síla proudu s ní smýkla ke straně a vyhodila ji tak na malou bahnitou plážičku na břehu.

Znovu se rozkašlala a konečně se znovu dokázala nadechnout. Zůstala ležet v bahně a voda, kterou přinášel déšť, se najednou zdála jen jako lehká přeháňka. Rozepnula i přezky na batohu a nechala ho, aby se odvalil vedle ní. Celá příhoda trvala jen pár minut, ale ona měla dojem, jako by s proudem zápolila celou věčnost.

"Asi to nebyl nejlepší nápad," zamumlala, když se konečně trochu vzpamatovala a posadila se v mazlavém bahně. Její slova zanikla v pleskání kapek.

Všimla si ale ještě něčeho - na druhou stranu se přeci jen dostala. Vedle ní se krajina zvedala tak, jak si toho prve všimla z druhého břehu. Zula si boty a vylila z nich velkou část vody, i když věděla, že za chvíli budou mokré úplně stejně.

Ještě chvíli seděla a popadala dech, než se přinutila znovu zvednout batoh a pokračovat v cestě. Vyrazila směrem, kterým tušila vrcholek kopce, pokud to tedy kopec skutečně byl. Byla to jednotvárná cesta. Nezdálo se, že by se cokoliv měnilo, déšť padal pořád ve stejných provazcích a slunce bylo schované daleko za hradbou mraků. Ztratila pojem o čase, ale starosti jí to nedělalo. Pořád v ní doznívalo to, co se stalo dole u potoka a nepohodu kolem vnímala skoro s vděčností. Jenom štěstí vděčila za to, že se neutopila a že ji teď proud neunášel kdoví kam.

Trvalo nejspíš pár hodin, než stoupání přestalo. Les se změnil - byl teď plný skal a kamenů, které díky dešti klouzaly a ztěžovaly chůzi. Přestože jinak bylo pořád teplo, nohy v promáčených botách už chladem necítila. Zato cítila velkou modřinu na rameni a místo na hlavě, kde do ní narazil kmen, plovoucí v potoce.

Zastavila se na místě, kde skály trochu ustoupily, povrch byl o něco rovnější a kolem rostlo několik mladších stromů. I tady byla půda rozmoklá, ale lepší místo v tomhle počasí nejspíš nenajde. Našla v batohu lehkou skladnou nepromokavou plachtu zvláštního tvaru a několik lanek z podobného materiálu a pustila se do práce.

Přestože tohle dělala mnohokrát, v dešti a větru, který se v posledních hodinách k nepohodě přidružil, jí trvalo dlouho, než postavila malý přístřešek. Pomalu se stmívalo, když práci dokončila a vyčerpaně zalezla do relativního sucha stanu. Po ničem netoužila víc než zůstat tady jen tak ležet, bez ohledu na promočené šaty a boty. Přesto se donutila vytahat obsah batohu.

Byl na něj žalostný pohled. Šedé trvanlivé tyčinky se změnily na navlhlou hromadu drobků, spací pytel byl plný vody a pro tuto chvíli naprosto nepoužitelný a zbylé dva dužnaté listy držela pohromadě už jen vnější slupka. Co se náhradního oblečení týkalo, od toho, co měla na sobě, se lišilo jen chybějící vrstvou bahna. Nakonec však přeci jen našla nepromokavý balíček, ve kterém mimo jiné objevila tenkou přikrývku, která se snadno vešla i do větší kapsy.

Rozprostřela mokré věci po polovině podlahy přístřešku. Nejlepší by bylo, kdyby se jí podařilo rozdělat oheň, ale to bylo v tomhle počasí vyloučené. Zkusila si sundat promočené boty a tiše sykla. Pomalu se jí do nohou vracel cit a s ním i bolest. Tiše zaúpěla, když uviděla obrovské puchýře a odřenou mokrou kůži. Jeden z puchýřů se ve vlhku strhl.

Odstrčila boty, sundala si zbytek mokrých věcí a přetáhla přes sebe přikrývku. Vlastně na tom mohla být podstatně hůř, pomyslela si při vzpomínce na chladnou vodu a proud, který s smýkal korytem. Lehla si a tiše poslouchala neustávající liják venku. Už se setmělo a tak jen slyšela, jak kapky bez ustání dopadají na napnutou plachtu a vítr se prohání v korunách.

Nedokázala určit, kdy se propadla do snu. Zdálo se jí, že na místě, kde je, leží už hodiny. V zorném poli měla bahnitý břeh potoka a několik kmenů stromů. Pršelo pořád stejně a podle světla byl stále ještě den. Zkusila pohnout hlavou, aby se podívala na potok, ale nedokázala to. Nechápala proč - nic ji nebolelo, vlastně se ani necítila unavená, jen tělo ji zkrátka neposlouchalo.

Za sebou zaslechla mlaskavé zvuky. Zdálo se, že někdo běží bahnem, jak nejrychleji může. To probudilo její zvědavost. Snažila se otočit čelem ke zvuku, ale ani tentokrát nedosáhla úspěchu. Neznámý zastavil těsně za ní. Sklonil se a rychlým pohybem ji otočil tak, že se jeho uřícený obličej ocitl v jejím zorném poli.

Poznala Naka - ale ten musel být na druhém konci planety, nemohl se tak rychle dostat sem. Chtěla se ho zeptat, co tu dělá, ale vzpomněla si, že vlastně nemůže. Mladík ji popleskal po tvářích a když se nedočkal odezvy, objevil se mu v obličeji naprosto neznámý výraz bolesti.

Horečně začal pátrat po známkách života a ona si až teď s nesmírnou hrůzou uvědomila, že žádné nenajde. Za celou dobu, co tu ležela, se ani jednou nenadechla. Byla uvězněná v mrtvém těle. Chtělo se jí zakřičet, ale neměla už dech k tomu, aby mohla. Naplnilo ji to hrůzou, která se nedala srovnat s ničím, co kdy předtím cítila. Nak zavřel oči a bezmocně zavrtěl hlavou, ale ona to přes strach téměř nevnímala. Chtěla mu říct, že je tady, že o něm ví a vidí ho, ale nemohla udělat vůbec nic.

Probrala se zalitá studeným potem. První věc, kterou si s nesmírnou úlevou uvědomila, byla skutečnost, že dýchá - rychle, přerývaně, ale hluboce. Venku stále padaly kapky a foukal vítr, všechno se zdálo poklidné a bezpečné. Bolest odřených nohou se hlásila jako další důkaz toho, že skutečně žije, stejně jako boule vzadu na hlavě a několik modřin, které, jak teď zjistila, cítila v každé poloze. Třásla se po celém těle. Přestože venku byla stále tma, únava z ní spadla. Netoužila se vrátit zpátky do děsivého snu. Už dlouho se jí nezdála noční můra, ve které by cítila tak opravdový strach.

Posadila se s přikrývkou přes ramena. Dech se postupně zklidňoval a zbytky hrůzy, které za sebou sen nechal, mizely. Mohla se utopit. Ale nestalo se to. Žila, seděla v bezpečí a suchu stanu, ke strachu nebyl žádný důvod. Ale přesto tu zůstalo něco, co jí zabraňovalo pokračovat ve spánku. Zůstala sedět bez hnutí ještě asi hodinu, než se odvážila znovu usnout.

Znovu se vzbudila už za světla a s příšernou rýmou. Déšť se neutišil a pokračovat dál nemělo smysl. Oblečení schlo celkem dobře, ale boty a spací pytel zůstávaly mokré. Během odpoledne se liják zmírnil natolik, že se jí před stanem podařilo rozdělat malý oheň a věci částečně usušit, ale před setměním se spustil s novou silou a plameny rychle zhasly. Seděla ve vchodu přístřešku a sledovala proudy vody, řinoucí se z oblohy. Problém byl, že to takhle mohlo zůstat několik dní. Nebyl důvod k tomu, aby šla ještě dál, ale zůstat tu uvězněná v malém stanu kdoví kolik dní ji zrovna nelákalo.

Ani další den se věci nezměnily k lepšímu, spíš naopak. Oheň se jí tentokrát nepodařilo rozdělat vůbec a většina jídla, které jí ještě zbylo, přes noc zmizela. Stopa z drobků, které po sobě zloděj zanechal, vedla vchodem pryč ze stanu a mizela v dešti. Dokázala si představit dost malých zvířat, která by jejím zásobám neodolala. Pečlivě sesypala zbývající kousky do sáčku. Mohlo to vystačit na den nebo dva. Doufala, že do té doby přestane pršet.

Liják však pokračoval dalších pět dní se stále stejnou intenzitou a zdálo se, že to tak už možná zůstane. Nemohla dělat nic, jen sedět pod přístřeškem a čekat, jestli se situace nějak změní. S rozbolavělýma nohama a za neustálého kýchání se několikrát vydala ven, aby se porozhlédla po něčem, co by se dalo jíst, ale na vydatnou stravu to sotva stačilo.

Navíc nebylo kde usušit mokré oblečení a tak toho brzy nechala a jen mlčky hleděla do deště. Ani jednou za tu dobu ji nenapadlo, že by se mohla vrátit domů, ale na domov myslela často. Příliš nepomohlo, když si uvědomila, že na něj vzpomíná jako na krásnou minulost. Nebylo to tak dlouho, co odtud odešla, ale šlo o ostře vyznačenou hranici, která rozdělovala její život.

Uprostřed sedmé noci ji cosi vyrušilo ze spánku. Nejprve to přičítala hladu, který trval už pár dní, ale pak si uvědomila, že příčinou je něco jiného. Venku bylo ticho, až na slabé šumění listí. Po tolika dnech ustavičného deště a skučení větru nastala konečně chvíle, kdy se všechno utišilo. Náhle a nečekaně, stejně, jako to všechno přišlo, to bylo pryč, zůstal jen mokrý les a až nepřirozený klid.

Vyšla ven a nad sebou uviděla potrhanou hradbu mraků, mezi kterými konečně prosvitly hvězdy. Ze stromů ještě sem tam spadla kapka, jasně slyšitelná v náhlém tichu. Půda byla nasáklá vodou tak, že z ní při každém kroku vytékaly drobné pramínky a ve své stopě tak zanechávala řadu rychle mizejících jezírek. Tlumeně kýchla, nechtěla porušit to zvláštní ticho mokrého lesa, který si teprve pomalu uvědomoval, že déšť je pryč. Vrátila se do stanu, aby dospala zbytek noci, ale nečekaný klid, ve kterém vynikl každý zvuk, jí v tom překvapivě dlouho bránil.