Město samo bylo v obvyklém systému, který na planetě panoval, trochu výjimkou. První osídlení tu bylo už před mnoha tisíci let a podoba města se za tu dobu pochopitelně změnila, ale ducha starobylosti si omšelé budovy zachovaly dodnes. Nebylo obklopeno poli, ale zdálo se sevřené v těchto místech hustším smíšeným lesem. Působilo menší než ostatní města a i počet obyvatel tomu odpovídal. Jakkoliv však bylo malé, ze všech měst Zlahanu bylo nejpozoruhodnější.

Fira viděla, jak se mezi stromy zničehonic vynořilo, svítíc si do šera lampami na zdech a nad vchody domů a zahánějíc tak temné stíny lesa. Postavení ulic a budov, snad vše se tu lišilo od toho, na co byla zvyklá. Ale architektura, jakkoliv byly zdejší domy starší, měla pořád známé znaky. Nevypadalo známě, ale povědomě ano.

 Vcelku spokojená, že má první část cesty za sebou, vystoupila do prostoru nádraží. Vlak tu končil - nebylo kam dál jet. Dál mířily už jen malé oprýskané vagony, spojující Lesní město s vesničkami téměř mimo civilizaci. Města a jejich okolí většinou působila dokonale čistá a udržovaná, v žádném z těch, kterými dnes projela, by podobné věci neměly místo. Jenže to, co bylo za Lesním městem, zdaleka nezapadalo do zavedených pořádků ve zlahanských městech.

 V malém stánku vedle nádraží prodával postarší mužík do křupava osmažené kousky jakési zeleniny. Fira odhadovala, že jde o něco z původních plodin - Lesní město se stále drželo pěstování některých rostlin, kterými se na planetě živili lidé předtím, než se rozšířily vydatnější a chutnější druhy z jiných soustav. Jejich výhoda byla, že mohly růst i pod stromy a nepotřebovaly velké plochy polí, které se kolem měst obvykle nacházely a které ve zdejším kraji chyběly.

Ať už to bylo cokoliv, vonělo to krásně. Dívka neodolala možnosti obohatit svůj jídelníček, který se za celý den skládal jen ze dvou trvanlivých tyčinek. Jedna věc bylo jídlo, které potřebovala nosit s sebou a muselo tedy zabrat málo místa. Něco docela jiného byl papírový kornout smažených kousků zeleniny, kterou sní během několika minut.

 S papírovým kornoutem, který jí příjemně hřál ruce, se vydala ke starším vagonům. Lesní město sice bylo zajímavé, ale její cíl to nebyl. Všimla si, že jeden z vagonů je připojený k vlaku, který vypadal, jako by zažil dobu před obydlením zlahanského měsíce - a to bylo dlouhé roky předtím, než se vůbec jen dozvěděli o existenci dalších světů, tak dávno, že ani legendy z té doby už neexistovaly. Ale na tom, jak vlak vypadá, ani tak nezáleželo, spíš na tom, jestli vůbec jezdí. A podle tří lidí, kteří právě nastoupili, odhadovala, že ano.

 U rozvrzaných dveří do vagonu stál starý automat. Zdálo se, že přijímá mince, ale když přišla blíž, zjistila, že otvor velikosti mince neodpovídá.

"Tohle ti fungovat nebude," oslovil ji kdosi za jejími zády. Otočila se k muži, který promluvil. Všimla si, že v ruce drží dva pokroucené kovové předměty podobného tvaru, jaký měl otvor v automatu.

"Co je to?"

"Původní zlahanský mince. Ty tvoje koruny jenom kopírujou obecnou měnu."

"Nic jiného nemám," lehce pokrčila rameny a odstoupila od automatu, aby muži uvolnila cestu.

"S tím by se snad dalo něco udělat. Za těch deset, co máš v ruce."

 Dívka mu podala peníze a natáhla ruku po pokrouceném předmětu, ale muž s ním uhnul stranou:

"Ještě dotaz, mladá dámo. Proč máš namířeno tímhle směrem? Odtud nejsi a sem nikdo nepřichází dobrovolně. Ani tu většinou dobrovolně nezůstává."

"Proč?"

"Málo příležitostí. Ve vesnicích… no, uvidíš sama. Ale já se zeptal první, pamatuješ?"

"Prázdniny na venkově?" zkusila to. Muž lehce naklonil hlavu:

"Řekněme, že ti to věřím." Neznělo to přesvědčeně, ale ruku s kusem kovu spustil a nechal ji, aby si předmět vzala.

"Díky." Otočila se zpátky k automatu a tentokrát prošla bez problémů.

 Prostor uvnitř vagonu nebyl nijak členěný. Po stranách stály dvojice sedadel, zaplněné sotva z poloviny - přesto tu už sedělo víc lidí, než by čekala. Našla si prázdnou dvousedačku v zadní části, posadila se k poškrábanému oknu a na sedadlo vedle sebe odložila rozměrný batoh.

 Vagon sice působil opotřebovaně, ale bylo tu čisto. S chutí se vrátila k papírovému kornoutu s křupavou solenou zeleninou a sledovala, jak se prostor pomalu plní.

Když se o deset minut později s rachocením kymácivě pohnul, byla obsazená téměř všechna sedadla. Lidé se zřejmě vesměs znali, bavili se mezi sebou a na cizí dívku pohlíželi s jistou dávkou nedůvěry. Snažila se zvědavé pohledy ignorovat a raději se dívala ven.

Zelený pruh nízké trávy, který obvykle vyznačoval trasu vlaku, tu nahrazovala nižší vrstva starého listí, mladičkých stromků a klacků, které pokrývaly půdu v celém lese. Sem tam se v trase nacházel větší kámen nebo větev a v několika případech cítila, jak se větší předmět otírá o spodní část vagonu. Nezdálo se však, že by na tom komukoliv přišlo něco neobvyklého.

 Zastavili ve dvou menších vesničkách. Pohled na ně byl pro Firu něco úplně nového. Ne víc než dvacet domů, shromážděných kolem plochy, která sloužila coby náves, obklopovalo několik ohrad se zvířaty a mezi stromy i malá políčka a záhony se zeleninou. Působily sice ospale a zapomenutě, ale zároveň domácky. Dívka vystoupila až v poslední z nich, zároveň s asi pěti lidmi, kteří ve vlaku zbyli. Byl mezi nimi i muž, kterého prve potkala u dveří. Ale zatímco oni zamířili k domkům kolem návsi, ona vyšla k ohradám a lesu.

"Hej, mladá dámo," zavolal muž, když si všiml, že dívka nepokračuje dál s nimi. Neochotně se otočila.

"Užij si prázdniny," popřál. Ve večerním šeru sice neviděla jeho výraz, ale pobavení slyšela i z jeho hlasu. Přikývla a zvedla ruku k pozdravu. Pak se vrátila k původnímu směru a za chvíli se mezi ohradami dostala až k lesu. Za sebou slyšela volání na pozdrav přicházejícím lidem a křik nějakého dítěte, ale les před ní byl tichý a tmavý. Na chvíli zatoužila po troše světla, brzy se však vzpamatovala a odhodlaně vykročila do tmy.

 Terén byl sice trochu nerovný, ale měkčí než cesty. Mezi stromy bylo dost prostoru, les tiše šuměl ve večerním větru a slabě voněl po něčem, co nedokázala tak docela určit.

Postupovala rychle. Věděla, že s trochou snahy bude její cesta až po tenhle úsek vysledovatelná, přes veškeré její pokusy zamést stopy. A matka udělá všechno proto, aby ji našla a přesvědčila o tom, že nejlepší šanci na budoucnost jí přináší škola. Fira by sice byla v právu, jenže než by to dokázala, strávila by kdoví jak dlouho v napjaté atmosféře s mizernou náladou mezi lidmi a to mohlo znamenat jen další hádky, které mohly vyvrcholit nepředvídatelnými náhodami. Proto se teď rychle vzdalovala od vesnice. Měla v plánu pokračovat ještě několik hodin, než se uloží ke spánku.

 Cesta byla jednotvárná, ale přesto vyžadovala jistou dávku pozornosti. Pokaždé, když se dívka zatoulala myšlenkami příliš daleko, vrátilo jí do reality švihnutí větvičky nebo zaškobrtnutí o vyčnívající kousek skály. Po více než třech hodinách cesty se zastavila na malé mýtině.

Mezi korunami stromů se tu objevovala část hvězdnaté oblohy. Jelikož nemohla použít určení polohy podle běžně používaných signálů, chvíli cosi nastavovala na kartě, poté ji položila na zem a odstoupila o několik metrů dál, aby nezastínila světlo hvězd, dopadající na skleněnou plochu. Trvalo asi půl minuty, než se nad kartu zvedl trojrozměrný obraz planety a přiblížil se k místu na severní polokouli, kus za Lesním městem. Větší přiblížení ukázalo, jakou vzdálenost urazila mezi vesnicí a mýtinou, na které se nacházela.

Malý zvýrazněný bod podle polohy hvězd určoval místo, kde právě teď stála. Byla daleko, daleko od všech měst i vesnic. Přesto byla pořád na své planetě - na planetě, kterou by podle Naka měla opustit. Věděla, že má pravdu. Počká, až se matka s jejím odchodem smíří, až se nechá od Naka přesvědčit, že je to tak nejlepší. Potom si bude moct objednat místo na dopravní lodi a dostat se jinam.

 Usoudila, že pro dnešek je vzdálenost, kterou urazila, dostatečná. Chvíli zvažovala rozdělání ohně, ale noc byla poměrně teplá, a tak to zavrhla. Odepnula z batohu lehký spací pytel, odsunula větvičky z části mýtiny a rozbalila ho na zem. Vděčně shodila boty, uložila batoh na dosah ruky a lehla si pod jasnou oblohu.

Hvězdy zářily do noci a kolem mnoha z nich se pohybovaly další planety, mnohé z nich obydlené, plné dalších tvorů s vlastními příběhy, životy a starostmi. Znala zpaměti seskupení hvězd na obloze, obrazce, které tvořily a které byly viditelné z různých částí Zlahanu, souhvězdí, která nechávala ožívat staré mytologické příběhy. Snažila se vzpomenout na vyprávění, které slýchávala jako malá, když ji a Naka otec učil poznávat hvězdy, ale oči se jí klížily a ona brzy upadla do hlubokého bezesného spánku.

 Když se další den probudila, slunce už stálo vysoko na obloze. Balila se pomalu a s vědomím, že v podstatě nemá kam spěchat. Rozhodla se pomalu pokračovat v cestě. Plánovala tady v okolí zůstat několik týdnů, jak jí radil Nak. Jídla na to měla dost, přestože bylo hodně jednotvárné a žaludek příliš nezaplnilo.

Když se prošla okolím mýtiny, našla nakyslé listy se žlutým okrajem a keřík, obsypaný sladkými červenými plody, které trochu oživily její jídelníček. Natrhala něco do zásoby - věděla, že plody mohou zůstat chutné i několik dní, přestože tentokrát nehrozilo, že by tak dlouho vydržely. A co se listů týkalo, stačily by na celkem vydatnou stravu i samy o sobě. Byly světle zelené, tlusté centimetr i více a obsahovaly chutnou dužinu plnou šťávy, nejkyselejší u mladších a sladší, čím starší a tmavší listy byly.

Zručně oloupala povrchovou vrstvu ze tří z nich a několik dalších uložila do zbytku volného prostoru v batohu. Naposledy přelétla pohledem mýtinu, aby se ujistila, že nic důležitého nezůstalo zapomenuté v trávě. Pak se otočila a pokračovala v cestě směrem, který ji vedl dál od měst i vesnic - zkrátka od lidí. Až se divila, jak lehce zatím všechno šlo - rychle však tu myšlenku zahnala, aby na sebe nepřivolala nepříjemnosti.

 Procházela mezi vysokými stromy stále stejným směrem, dokud jí cestu nepřehradil široký potok. Na mapě, kterou měla k dispozici, pochopitelně nebyl. Zlahan nepatřil mezi pečlivě nasnímané planety s tisíci družic, schopnými přenést obraz planety kdykoliv a komukoliv. Obraz, který mohla zobrazit její karta, byl několik let starý, a šlo o obyčejné snímky, na kterých nebyla voda pod korunami stromů k rozeznání.

Mohla potokem projít na druhou stranu, ale zatím neměla nic, čeho by se držela. Podél potoka mohla jít stejně dobře jako jinudy. Rozhodla se pro směr proti proudu tak, aby se stále vzdalovala od Lesního města. Jistota, se kterou vyrazila, ji ani dnes neopouštěla. Několikrát ucítila, jak jen její přítomnost dává vznikat náhodám.

Nebýt toho, že cítila, že je jejich původcem, mohlo jít o skutečně nahodilé události. Pevný kámen vedle břehu, na který došlápla, se zhoupl do vody, jako by ho převrhla nějaká neviditelná síla, a nebýt toho, že rychle uskočila, nejspíš by se ten den rozdělávání ohně nevyhnula. Ztrouchnivělý strom, pod kterým opatrně prošla, se skácel k zemi tak těsně za ní, že jí několik větví přejelo přes batoh. Kleilála, obvykle mírumilovné malé zvíře podobné veverce, na ni ostře zasyčela, když probíhala kolem a vypadala, že nemá daleko k útoku. To se nestávalo nikdy, ani kdyby bránila svá mláďata - která navíc přicházela na svět během zimy a v polovině léta už byla dávno samostatná. Nakonec však přirozená plachost zvítězila, zvířátko se jako blesk vyšvihlo na nejbližší strom a zmizelo ve větvích.

 Zastavila se asi hodinu před setměním a protože nenašla vhodnější místo, ustala si mezi stromy vedle potoka v místě, kde lesní podrost trochu ustupoval. V okolí nenašla žádné známé rostliny, které by se odvážila jíst, ale nedělalo jí to starosti. Po cestě jich viděla dost a nepochybovala o tom, že zítra narazí na další.

Nerušeně přespala a další den pokračovala v cestě. Během dalších dvou dnů ji nepotkalo nic zvláštního až na drobné náhody, na které si už pomalu začínala zvykat. Jejich vinou musela neustále dávat aspoň částečně pozor, protože varování v podobě nejasného pocitu přicházelo zpravidla pozdě. Celou dobu bylo jasno, slunce prosvítalo mezi listy vysokých stromů a tvořilo měkký zelený přísvit.

Jak čekala, jedlých rostlin našla dostatek, ale většina byla bez výraznější chuti. Nevadilo jí to, připomnělo jí to dobu, kdy ji a Naka brával otec na celé dny mimo město. Teď nevěděla, jestli někoho z nich ještě někdy uvidí. Cílem téhle cesty vlastně bylo právě to, aby je už nikdy neviděla - a i když věděla, že k tomu je dobrý důvod, bylo těžké se s tím smířit.