Po skončení oslav dokončila Fira poslední přípravy. Batoh se všemi věcmi byl ukrytý ve skříni, oblečení na cestu na podlaze vedle postele. Litovala, že nemá šanci rozloučit se s otcem, jenže nechtěla dál čekat. Padla na postel s očima upřenýma na hodiny. Tři a půl hodiny do odjezdu. Pokud všechno půjde dobře, zkrátka se vyplíží z domu a půjde si po svých.

Věděla, že by měla spát, ale stejně dobře věděla, že to nedokáže. Tři hodiny a dvacet pět minut. Převalila se na druhý bok, aby hodiny neviděla. Napočítala do tří set. Když se otočila, zjistila, že počítala příliš rychle - zbývaly tři hodiny, dvacet dva minut. Zavřela oči a pokusila se vyčistit si hlavu. Bez úspěchu.

Nakonec už to nevydržela a pokusy o spánek vzdala. Posadila se opřená o zeď a pohledem se snažila změnit čísla na hodinách a s nimi i čas. Zůstala tak celé tři hodiny, napjatá, nedočkavá a nervózní. Plně se soustředila na první část cesty a záměrně odmítala hledět dál. Pokud zvládne začátek, zbytek už půjde sám.

Když se konečně přiblížil čas, kdy měla odejít, byla za to vlastně ráda. Už si to nemohla rozmyslet. Bylo to teď, nebo nikdy, a ona už si vybrala. Od téhle chvíle stála za svým rozhodnutím a nešlo vzít zpět.

Bleskově se oblékla, několikrát si prohrábla vlasy a hodila si batoh na záda. Utáhla popruhy a zklidnila dech, zatímco si z ruky pomalu odmotávala zeleně ušpiněný obvaz. Dlaň pod ním sice nebyla zcela vyléčená, ale od krvácející rány byl k široké zarudlé čáře přeci jen kus cesty. Chvíli zůstala stát před zavřenými dveřmi. Zavřela oči a sebrala odhodlání.

„Otevřít,“ požádala a spokojeně zaznamenala, že se jí hlas ani trochu nezachvěl. Dveře se nehlučně odsunuly a Fira vystoupila na chodbu.

Nak na ni čekal u vchodových dveří. Beze slova jí kývl na pozdrav a připojil se k ní. Noc byla teplá - úniky tepla ze zlahanské atmosféry byly minimální a na celé planetě panovalo většinou mírné a příjemné klima. Šli rychle a tiše spícím městem, které je zdravilo rozsvěcením pouličních lamp, pod nimiž prošli. Vypadalo to, jako by si ulicí nesli svůj ostrůvek světla, jak se lampy před nimi rozsvěcely a ty za nimi se zhasnutím znovu vracely ulici do tiché temnoty noci. Nic a nikdo nebylo v tuhle noční hodinu vzhůru, a právě proto si dívka vybrala k odchodu tuhle dobu.

Brzy opustili ulice a pokračovali po úzké cestě mezi poli. Tady už lampy chyběly a na jasné obloze nad nimi se třpytily stovky hvězd. Z pole na jedné straně zavoněly velké oranžové květy zlahanského jetele. Ve světle jejich barva připomínala počátek západu slunce, teď však byly skryté ve tmě. Na druhé straně vůni vyvažovala poněkud méně poeticky pohnojená pastvina, jedna z mála, které se v okolí města nacházely. Byli už dostatečně daleko, aby smrad a hluk neobtěžoval obyvatele - teď si však s hlukem stejně nebylo třeba dělat starosti. Uprostřed pastviny se proti nebi rýsovalo několik k sobě se tisknoucích obrysů zvířat, která v tuhle hodinu tvrdě spala.

Po dvaceti minutách dorazili na místo. Velká budova s tmavými okny zareagovala ospalým zamrkáním bílého světla nad nástupištěm. Stála úplně na okraji dalšího z výhonků města, podobného tomu, z jakého vyrazili. Za budovou se nacházelo parkoviště pro vznášedla, teď prázdné. I tady, kde obvykle panoval čirý ruch, bylo teď mrtvo. Budova nádraží zůstávala přes noc zavřená, a tak se posadili na nepříliš pohodlných lavičkách venku. Fira aktivovala kartu a zkontrolovala čas. Těch zbývajících deset minut se najednou zdálo strašně málo.

„Vysvětlíš to mámě?" zeptala se tiše s pohledem upřeným do tmy.

„Zkusím to," přisvědčil Nak. „Ale měla by sis vypnout veškerý spojení a komunikaci. Máma tě určitě nechá hledat, ať řeknu cokoliv."

„Copak nejsem plnoletá?"

„To je taky nejspíš jediný důvod, proč tě nepřitáhnou domů za ucho už zítra. Značně to zmenší možnosti."

„Takže neplatit, nepsat, nevolat, nehledat informace mimo databázi karty - něco dalšího?"

„Nenechat se chytit, dokud se mi to doma nepodaří trochu uklidnit," ušklíbl se. Pak znovu zvážněl, ve světle lamp byl jeho obličej náhle nepřirozeně bledý. „Pokud to půjde, zkus zmizet z planety. Počkej pár týdnů, pak si najdi místo na lodi a vypadni."

Zamyšleně přikývla s pohledem upřeným kamsi k městu. Znovu zmlkli. Jistěže věděla, co by měla dělat. Dokud o tom jen mluvili, zdálo se to snadné. Těsně poté, co zjistila, že je prvočíslo, nemohla uvěřit, že to vše zvládne. Ale teď už nebyl čas na nejistotu a ta ji kupodivu konečně úplně opustila.

„Dohlídni na Leonu a mámu. Kdyby se něco stalo... No, táta bude nejspíš pryč."

„Nedělej si starosti. Dřív, než se na týhle nudný planetě cokoliv stane, budeš mít veškerou náhodu pod palcem a vrátíš se," pronesl povzbudivě.

„No jasně, přijdu ti na svatbu," zasmála se.

„To mi dřív půjdeš na pohřeb," zavrtěl krátce hlavou. Obměna starého, dlouho opakovaného vtipu jako by sourozencům přes neveselou situaci přinesla trochu uklidnění a úlevy.

Jejich hovor přerušilo ostré bílé světlo v dálce. Spolu s ním o chvíli později nehlučně dorazil asi patnáct metrů dlouhý štíhlý vlak, podobně jako vznášedla kus nad dráhou, kterou tvořil zelený pruh nízké trávy, táhnoucí se do dálky mezi poli.

„Nechceš doprovod aspoň pár stanic?" zeptal se Nak, zatímco se zvedali. Fira cítila, jak se jí stahuje hrdlo a v duchu zavrtěla hlavou. Ještě pár minut to vydrží, ale tohle by nezvládla.

„Měl bys jít, než tě začne shánět máma. Ale díky,"

„Dej na sebe pozor."

Dívka s odpovědí počkala, dokud nedošli k otevřeným dveřím. Potom se k bratrovi otočila:

„Díky. A ty taky." Snažila se udržet úsměv a odhodlaný výraz. Pevně sevřela Nakovu ruku a krátce se objali. Něco v ní toužilo zůstat tam takhle stát navěky, ale zároveň věděla, že pokud loučení protáhne, nikdy neodejde. Proto ho rychle pustila a nastoupila dřív, než si to mohla rozmyslet.

„Hodně štěstí," zavolal ještě za ní, když zabočila do uličky.

Po jedné straně byly dveře kupé, ale na straně obrácené k nástupišti se po celé délce vlaku táhlo široké okno. Fira přistoupila k němu a viděla, jak osamělá postava před nádražní budovou zvedla ruku k pozdravu. Kývla zpátky a doufala, že tma v uličce skryje její nešťastný výraz. Vlak se dal do pohybu a ona se smíšenými pocity sledovala, jak tmavá silueta i nádraží pomalu mizí, až se v dálce ztratily docela.

Přeběhl jí mráz po zádech. Byla sama na cestě a přes veškerá povzbudivá slova tušila, že domů už se nevrátí. Takový byl osud prvočísel.

„Kam to bude?"

„Cože?" Dívku dotaz, vznesený za jejími zády ženským hlasem poněkud překvapil.

„Stanice, do které jedeš, zlato," upřesnila vysoká žena.

„Lesní město," vzpamatovala se Fira.

„To je daleko. Čeká tě tam někdo?"

„Ne," zamumlala tiše. „Ale na tom nesejde."

„Jak myslíš. Máš identifikační kartu?"

„Mám třicet Zlahanských korun, stačí to?"

„Dvacet bude stačit. Ale poslyš, co ty vlastně děláš? Není to proti zákonu? Holka, sama, pár hodin po půlnoci, nikdo ji nečeká a platí hotově, což samo o sobě není v těhle končinách moc obvyklé... Ale co, teorie co by kdyby nejsou moje starost. Tu kartu ale stejně potřebuješ, musím ti na ni nahrát lístek."

Fira jí beze slova podala peníze a opatrně přiložila kartu k podobnému přístroji v ruce průvodčí.

„Proč tu práci v tuhle hodinu nedělají droidi?" zeptala se v naději, že tak ženinu výřečnost nasměruje jinam.

„Narazilas na jedinou linku a jediný den, kdy to tak není," zasmála se žena. „Miluju ten klid a noční krajinu. Většinou tu v téhle části trasy nikdo nenastupuje. Je náhoda, že se to stalo zrovna dneska, když jsem tady."

„Hmm. Díky," vzala si Fira kartu. Otočila se a podle bílé kontrolky nade dveřmi si ověřila, že nejbližší kupé je prázdné. Vděčně otevřela a zmizela uvnitř, než se mohla průvodčí dál rozpovídat o náhodách.

V kupé byla jen čtyři sedadla, dvě na každé straně. Bylo osvětlené tlumeným nažloutlým světlem, čisté a prázdné. Dívka shodila na jedno sedadlo velký batoh, trochu se protáhla a nechala tlumené světlo úplně zhasnout. Chvilku trvalo, než se její oči přizpůsobily slabému svitu hvězd a měsíce, přicházejícímu zvenku.

Posadila se k oknu a zamyšleně sledovala krajinu, která se kolem ní míhala závratnou rychlostí. I tak bude cesta na druhou stranu planety trvat téměř deset hodin. Fira však zničehonic ucítila, jak z ní všechno napětí spadlo a přihlásila se nesmírná únava. Samota a ticho kolem způsobovaly lehké mrazení, ale ne nepříjemné, spíš naopak. Spojení toho všeho dokázalo zklidnit její divoké myšlenky a ona se přistihla, že se při pohledu na noční krajinu trochu usmívá. Její tvář se uvolnila a ona pomalu usnula.

***

Vzbudila se o čtyři hodiny později. Při pohledu z okna zjistila, že právě projíždí lesem, koupajícím se v ranních paprscích. S novou silou se vrátilo odhodlání a jistota, které jí včera pomohly usnout. Věděla, že stesk se časem jistě přihlásí, ale teď cítila jen vyrovnanost se svým rozhodnutím a jakousi hrdost, že se ho dokázala držet. Teoreticky tu sice stále byla cesta zpátky, jenže když udělala první krok, věděla, že vracet se už nebude. Tolikrát se v duchu na tuhle cestu vydala, a přeci si nikdy nedokázala představit, jaké to bude ve skutečnosti.

Otevřela batoh, odsunula na stranu hromádku oblečení a vytáhla z balíčku šedou, nevábně působící trvanlivou tyčinku. Ze zkušenosti věděla, že chutná lépe než vypadá. Mohla si s sebou na prvních pár dní vzít něco lepšího, ale tyčinky zabraly jen málo místa a jejich chuť jí připomínala výpravy s bratrem a otcem, když byla menší a otec ještě zůstával většinu času na planetě. Pečlivě znovu urovnala věci v batohu, než ho zavřela a znovu odsunula na vedlejší sedadlo.

Čekalo ji ještě několik hodin cesty, než se dostane do Lesního města, poslední velké osady na okraji lesů. Dál už byly jen malé zapomenuté vesničky, a ještě dál končily i ty.

Ta část planety patřila už jen divokým zvířatům - koneckonců, necelých šedesát milionů obyvatel Zlahanu tak velkou planetu těžko mohlo obydlet celou. Kdysi tu žilo několikanásobně víc lidí, předtím, než planeta zavřela továrny na jihu. Jenže ty časy už dávno přešly do hodin dějepisu a zbytky budov příroda během let zakryla a zničila, takže by nikdo nehádal, že tu kdysi stávala nejslavnější výrobna lodí v dalekém okolí. Planeta sice ztratila slávu, ale získala klid. Většinu prostoru si teď příroda nechávala pro sebe.

Celá soustava, ve které se nacházely dvě obyvatelné planety a jeden měsíc, byla pod správou Zlahanu a dosahovala počtu sotva sto milionů obyvatel. Nebylo to tak málo jako v chudých okrajových oblastech, kde obvykle zůstal jen ten, kdo neměl na to, aby odešel. Tady žili ti, kdo nestáli o velkou slávu a peníze, ale dávali přednost klidu a relativnímu blahobytu.

Vlak začal zpomalovat a stromy řídly, až úplně zastavil na okraji menšího města. Fira sledovala skupinu lidí asi v jejím věku, kteří se smíchem a strkáním nastupovali. Jejich starosti byly očividně někde docela jinde než ty její. Bylo svým způsobem uklidňující vidět, že svět kolem ní se nezmění, přestože ona musí.

Skupinka nastoupila a vlak se dal znovu do pohybu. Město nechal za sebou, ale bylo znát, že se dostali do obydlenější oblasti. Pole se tu táhla mnohem dál a menší rozlohu centra vyrovnávaly vesnicky působící skupinky domů mezi poli, propojené drahami vznášedel. Zpočátku ji neobvyklá krajina zaujala, ale po určité době jí její jednotvárnost znovu omrzela. Ukázalo se, že oblast se rozkládá mezi několika městy, obklopenými zdánlivě nekonečnými plochami polí a pastvin. Cítila skoro vděk, když zkrocenou krajinu po víc jak hodině opustili a vrátili se do řídkého lesa, který pokrýval většinu planety.

Když si zpětně snažila vybavit cestu, nedokázala si z téhle její části vzpomenout na nic příliš zajímavého. Les se střídal s dalšími malými městy a ona měla spoustu času na přemýšlení. Vlak se za celou dobu nenaplnil natolik, aby kdokoliv přistoupil do jejího kupé, a tak zůstávala sama se svými vlastními úvahami a nejistotou. Ale nevadilo jí to. Byla za ten klid vděčná, jen mlčky sledovala krajinu a nechala myšlenky toulat jejich vlastními cestami.

Slunce už se pomalu klonilo k západu, když se konečně přiblížili Lesnímu městu.

Ahoj, díky za prvních několik přečtení - a dokonce i první kladné hodnocení :-). Doufám, že se vám můj příběh líbí, budu vděčná za všechny připomínky i komentáře.

9. 7. 2022

Úpravy - uvozovky, formulace, pár vět navíc a pár čárek a hrubek, jako vždycky. 

Tuhle kapitolu mám docela ráda, má takovou poklidnou atmosféru, trochu smutnou, ale plyne tak nějak hezky... Co myslíte? Ne, že bych chtěla být na Fiřině místě, ovšem.

Původně - 1819 slov

Aktuálně - 1985 slov