Nestačila se ani pořádně rozhlédnout, když se jí zmocnilo cosi jako malé tornádo.

„Ukaž kartu, prosím, no tak ji ukaž! Dělej, chci se podívat!"

Podařilo se jí zachytit poskakující devítileté děvče a s heknutím ho zvedla ze země.

„Dej mi pár vteřin," požádala a postavila ho stranou. Dívenka si to nenechala líbit a během chvilky znovu běhala kolem, ale dostala aspoň čas na to, aby rychle shodila boty, než ji znovu chytila za ruku. Cosi brebentila a starší dívka se rezignovaně nechala odtáhnout do hlavní místnosti celého domu.

„Firo! Čekala jsem tě trochu později. Šlo to rychle!" matka se k ní vrhla jen s o něco menším nadšením, sevřela ji v náručí a políbila na obě tváře. Dívka odevzdaně vytáhla z kapsy skleněnou kartu a podala ji matce.

„Moc ti to tam sluší," komentovala okamžitě. Pak rychle přelétla pohledem číslo:

„Nic moc zapamatovatelného. Ale pětka na začátku prý nosí štěstí, to je dobré. Tedy pokud by se ti chtělo věřit na pověry."

„Ani ne. Je to prvočíslo."

To ženě na chvíli vzalo dech. Podívala se na kartu skoro s posvátnou úctou.

„To je... to nemůže být pravda," vydechla. „To je nádhera! Počkej, musím upravit dort na dnešní oslavu!"

Fira její další slova raději přestala vnímat. Věděla, že matka není vyloženě hloupá, jen zkrátka nechtěla uvažovat nad nepříjemnými věcmi. Věřila světu takovému, jaký ho viděla, a viděla ho tak, jak jí ho předložili. Všichni říkali, že být prvočíslo je skvělé. Proto to automaticky skvělé bylo. 

Zdálo se však, že Fiřina sestra vidí situaci trochu jinak. Dívka si všimla, jak se přikrčila za matkou se zamračeným výrazem a téměř slzami v očích.

„Fir? Co se stalo?"

Ten hlas ji okamžitě vytrhl z úvah. Přestože se snažila tvářit aspoň neutrálně, když už nedokázala předstírat radost, tenhle člověk masku snadno prohlédl. Vlastně ji to nepřekvapilo - znal ji lépe než kdokoliv jiný.

„Ona je prvočíslo," vyhrkla dívenka, do té chvíle skrytá za matkou. Chlapec, asi o rok starší než Fira, zůstal stát na schodech jako opařený.

„Není to fér, Naku. Já nikdy prvočíslo nebudu. A přitom bych strašně chtěla..." dívenka se schoulila a začala natahovat.

„Třeba jednou pochopíš, že to až taková výhra není," prohodil tiše.

„Kecáš. Majky máma říká, že seš paranoidní idiot," prohlásilo děvče s převahou a rychle si otřelo oči, zřejmě ve snaze dodat svým slovům tu pravou váhu.

„Tak můžeš Majce vyřídit, že její matka je důvěřivá kráva. A jednou na to doplatí."

„Ale Majka..."

Matce očividně došla trpělivost:

„Můžete toho nechat!? Leono, neopovažuj se tohle před Majkou opakovat!" pak se otočila k chlapci a zahrnula do výtek i jeho:

„Čekala bych od tebe trochu dospělejší chování."

„Víš, od kolika lidí bych tohle čekal já?" zamumlal a Fira si byla téměř jistá, že bratr tím nemyslel jen Majčinu matku. Hádka však na chvíli odvedla pozornost a ona toho obratně využila. Vytáhla rozčílené matce kartu z ruky a vytratila se po schodech nahoru.

Nak se objevil o chvíli později s pohřebním výrazem ve tváři. Vklouzl za ní do pokoje a zůstal stát u dveří, zatímco ona bezmocně padla na postel. Karta ležela vedle ní tak, jak jí vypadla z ruky, nenáviděný symbol všeho, co se dnes stalo.

„Měla by ses připravit na oslavu," prohodil suše. „Máma je radostí bez sebe."

„Ještě ty začni," zavrtěla hlavou a promnula si spánky. Přešel k posteli a posadil se na matraci vedle ní. Vypadal ustaraně.

„Takže... co teď bude?"

„Můžeš vypadnout?" vyjela. „Myslíš, že jsem měla čas nad tím přemýšlet? Myslíš, že jsem mohla myslet vůbec na něco?" Mrkáním znovu zaháněla slzy. Dokonce ani Nak ji nemusel vidět hystericky vyvádět.

„Jestli tě aspoň trochu znám, byla to ta první věc, kterou jsi začla rozmýšlet," prohodil tiše. Tvářil se vážně - jako jediný z lidí, které dneska potkala, plně chápal, že pro ni tohle není radostná událost.

Tiše si povzdechla a pomyslela na čáry, křižující povrch planety, které si prohlížela ve vznášedle. Vážně ji měl prokouknutou, to musela uznat.

„Jo, máš pravdu. A teď stejně zmiz," vyzvala ho, tentokrát podstatně mírněji. Vrhl po ní ustaraným pohledem.

„Jen neudělej nějakou blbost. Třeba bys mohla..."

„Uvidíme," přerušila ho. Konečně vycítil, že v tuhle chvíli už o jeho starost a rady nestojí. Otočil se a vyšel ven - poslouchala, jak se za ním posuvné dveře zavřely a uzamkly.

Věděla, co chtěl říct. Co by mohla. Mohla by nechat vše při starém, nechat věcem volný průběh. Jenže byly důvody, proč by se tohle nikdy neodvážila udělat. Viděla, co se stalo, když se prvočíslo snažilo nechat věcem volný průběh. Zahrnovalo to smrt dvaceti lidí v centru města - ošklivou a zdánlivě nevysvětlitelnou, něco, co se jí před pár lety zarylo hluboko do paměti. 

Jít do školy nepřipadalo v úvahu, pokud chtěla být dál člověkem, ale zůstat tady nemohla, pokud měla ona a její rodina přežít. Probírali to s Nakem, když se zdálo, že náhod se kolem nich děje až příliš. Během předchozích let často rozvažovali plán pro případ, že by se jeden z nich ukázal být prvočíslem. Vlastně to pro ni nemělo být až tak velké překvapení.

Jenže Nak vždy počítal s tím, že to bude on, kdo bude muset odejít. Čas od času na to připravoval ji i sám sebe, ale když před víc jak rokem dostal svoje číslo, pohřbili tuhle teorii jako nesmyslnou. Nikdy se mu nesvěřila s obavami, které ji trápily, i když si byla jistá, že o nich tuší. Ale znovu už o prvočíslech nemluvili a zdálo se, že i výskyt podezřelých náhod ustal.

Unaveně se schoulila do klubíčka a pevně semkla víčka k sobě. Přála si, aby tu aspoň byl otec. Naka měla ráda, ale vyřešit tenhle problém za ni nemohl. Otec by možná věděl, co dělat, nebo by minimálně nemusela jednat za jeho zády, jako tomu bylo s matkou. Jenže byl jako vždy kdovíkolik soustav odsud, už několikátý den mimo komunikační prostředky, a řešil... kdovíco.

***

Večerní oslava byla skutečně velkolepá. Obrovský dort, hudba, jídlo, snad desítky sousedů, nádherně vyzdobená zahrada a spousta světel a smíchu. Fira se snažila držet stranou, což vzhledem k tomu, že měla být hlavní hvězdou, nebylo zrovna snadné. Přála si zmizet, ale věděla, že teď na to ještě není ten pravý čas. Mohla jen doufat, že slavnost nenaruší nějaká nečekaná náhoda. A přestože věděla, že nervozita pravděpodobnost katastrofy nijak nezmenší, nedokázala se uklidnit.

Stála pod stromem se sklenkou džusu a snažila se reagovat na kulometnou palbu slov matčiny starší sestry. S každým dalším slovem si víc a víc přála být kdekoliv jinde.

„Promiň, vážně bych potřebovala..." pokusila se kolem ní protáhnout, ale žena se jen hlučně zasmála:

„Ale no tak, už jen minutku. Skutečně to stojí za to. A potom jsem jí řekla..."

Jenže náhody neměly ve zvyku čekat na vhodnou příležitost. Ze stromu se k dívčinu nemalému překvapení snesl velký šedý holub a proletěl mezi nimi. Žena se po něm ohnala, ale místo toho vrazila do dívky. Fira lehce zakolísala, zakopla o kořen stromu a jak rozhodila rukama, aby získala rovnováhu, rozbila o kmen sklenici s džusem. Vlastně si ani nestačila všimnout, jak se to vše seběhlo, než ucítila bolest na pravé dlani. Zvedla ji k očím a uviděla několik centimetrů dlouhou ranku, ze které se řinula krev. Tiše sykla bolestí.

„Holubi. Nevěděla jsem, že chováte holuby," překvapeně se rozhlížela žena.

„Nevěděla jsem, že v tomhle městě žijí holubi," doplnila Fira, rychle sevřela dlaň a protáhla se kolem ženy. Nikdo další si zřejmě drobného incidentu nevšiml. Dívka cítila, jak z ranky protéká mezi sevřenými prsty krev.

Otřásla se. Dokud náhoda ubližuje jen jí, není to tak zlé. Jenže jak dlouho bude trvat, než se něco stane ostatním? Nebo než dojde na něco horšího než škrábance a modřiny? 

Vběhla do domu, rozsvítila v koupelně a bezmyšlenkovitě si odhrnula vlasy z obličeje. Pak ze skříňky na zdi vytáhla lékárničku a jednou rukou se pustila do hledání dezinfekce. Chvíli trvalo, než ji našla a ještě déle, než se jí ji podařilo opatrně otevřít jen pomocí třesoucí se levačky, ve snaze neušpinit nic dalšího. Postavila ji na kraj umyvadla a pustila vodu, aby ranku nejdřív vymyla. Byla hlubší, než čekala.

„Válečný barvy?" Jako obvykle ji našel Nak. Rychle zvedla hlavu k zrcadlu a zjistila, že má obličej i vlasy od krve.

„Něco na ten způsob," procedila skrz zuby. „Náhoda."

„Nepovídej," ušklíbl se. Teprve teď si všimla, že má v rukou podlouhlou kovovou krabičku. Drobný incident očividně nebyl tak nepozorovaný, jak si myslela. Odšrouboval víčko a podal jí ji.

„To ne," zavrtěla hlavou. „Neměl bys s tím plýtvat na nesmysly. Je to jenom škrábnutí."

„A tebe už tak čeká dost nepříjemná cesta," odtušil Nak, „takže si ji nemusíš dělat ještě horší." Všiml si jejího překvapeného pohledu:

„Byl jsem u tebe v pokoji. A je mi jasný, že ti to nemá smysl rozmlouvat."

Zavrtěla hlavou a potlačila nutkání vyskočit, obejmout ho, nebo se rozbrečet na celé kolo. To byl celý Nak. Když přišlo, bral její rozhodnutí tak, jak bylo. Nesnažil se jí nic vymlouvat, dokonce jí byl ochotný i pomáhat, když neviděl jiné východisko.

„Dík," zašeptala. Pousmál se a ona věděla, že chápe, že to není jen za krabičku. Vylila si na dlaň trochu jejího obsahu - ukázalo se, že jde o hustou tmavozelenou kapalinu - a rozetřela ji do ranky.

„Za čtyři hodiny to bude pryč," přislíbil a podal jí kus obvazu. Omotala si dlaň a opláchla si obličej, aby se zbavila krve. Nenápadně si při tom otřela nos.

„Já se na tu oslavu nevrátím," zavrtěla hlavou, když skončila.

„Měla bys. Máma by neměla radost. Mohla by se začít starat, co se děje."

„Připravila mi oslavu na rozloučenou a ani o tom neví," pokrčila Fira rameny a suše se nad tou ironií zasmála. „Ale asi máš pravdu. Nemusí si dělat starosti."

„No... tak nějak," souhlasil Nak a pokynul k otevřeným dveřím. „Můžeme?"

Fira si uhladila vlhké vlasy a věnovala mu odhodlaný úsměv. Nebyl veselý, ani tak docela upřímný, ale pomohl jí skrýt nejistotu a strach, a doufala, že pro matčiny známé bude stačit.

„Jak jinak," odvětila.

9. 7. 2022

Úpravy - uvozovky, pokus trochu oživit postavy a přidat k dialogům i nějaké ty výrazy nebo emoce. Pořád mě fascinuje moje tehdejší logika Fira je dospělá, takže bude určitě ovládat svoje pocity a nebude brečet a hysterčit. Ehm... Co dodat, že. Je přece jasné, že s odbitím osmnáctin se z nás všech stávají kusy bezcitného šutru, pro které je vyhlídka na opuštění domova a věčné vyhnanství denním chlebem. Rozhodně nikdo nikdy nebrečíme v prostředcích veřejné dopravy, na ulicích, nebo v přítomnosti rodinných příslušníků. 

Ale fajn, jinak je to lepší, než jsem čekala. Musím své minulé v prvním lockdownu uvězněné já pochválit, měla jsem ho za většího matláka :)

Původně - 1342 slov

Aktuálně - 1645 slov