Rychle opustila místnost.

Nutkání utéct teď bylo podstatně silnější, ale přinutila se v klidu projít krátkou bílou chodbou k řadě skříněk. Dotkla se bříškem prstu dvířek jedné z nich a vyzvedla si úhledně složenou hromádku. Potom přešla k prázdné kabince šatny, pečlivě za sebou zavřela a vklouzla do podstatně pohodlnějšího oblečení. Splývavé šaty položila do otvoru ve stěně, odkud během chvilky zmizely kamsi do útrob budovy, prohrábla si rukou dlouhé vlasy a několika rychlými pohyby je shrábla do neupraveného uzlu.

Chvíli zůstala stát uprostřed kabinky a snažila se zklidnit. Několikrát se zhluboka nadechla, spustila ruce podél těla a potlačovala cokoliv, co by mohlo prozradit nervozitu. Do očí se jí tlačily slzy, ale vztekle je zahnala. Rozechvěle se pokoušela dostat pod kontrolu splašený tlukot srdce.

Tolikrát nad touhle možností uvažovala, tolikrát ji zvažovala a převracela, tolikrát se jí děsila... Ale teprve teď si plně uvědomila, že v to nikdy skutečně nevěřila. Bála se toho, ale stejně, jako se dítě děsí bubáka ve skříni. Někde ve skrytu duše celou dobu věděla, že k tomu nedojde.

Nebo o tom byla aspoň pevně přesvědčená.

 Znovu ucítila v koutcích očí zrádné slzy a pevně zavřela oči. Nebude brečet, tím spíš ne tady.

Napadlo ji, co by se asi stalo, kdyby v kabince prostě zůstala, sedla si na zem a počkala, dokud se věci nepohnou samy. Pak se nad svou myšlenkou pohrdlivě ušklíbla a zatnula zuby. 

Přišlo to, čeho se bála? Tak ať. Čekání bylo za ní, teď znala pravdu a musela se jí postavit. Otevřela oči, zlehka se dotkla jedné ze stěn a ta se plynule a neslyšně odsunula do strany. Se zdánlivým odhodláním, kterým se pokusila skrýt nejistotu, vstoupila do větší místnosti.

Rozhlédla se. Ve stěně po její pravé ruce byly další obrazovky, vlevo stála za pultíkem drobná žena a vedle na dlouhé lavici seděli chlapec a dívka zhruba v jejím věku. 

Dívka měla na obličeji vrstvu líčidla, které nedokázalo zakrýt propadlé tváře, téměř černé kruhy pod očima a prázdný výraz. Seděla zhrouceně, slabě se třásla a občas něco nesrozumitelného zamumlala. Na sobě měla nesourodou směs luxusního oblečení, zmačkaného a místy potrhaného či špinavého. Nevypadala, že je z chudé rodiny, přesto působila jako troska.

Chlapec se od ní raději držel dál. Nebylo na něm nic, co by upoutalo pozornost, snad jen to, jak působil klidně a vyrovnaně.

„Počkej, prosím, pár minut," vyzvala ji žena za pultem znuděným hlasem. Neochotně se posadila na volné místo mezi těmi dvěma a její oči na chvíli zachytily pohled druhé dívky. Byl prázdný a vzdálený, jako by se většina její mysli zaobírala něčím mnohem záživnějším než jejich realitou. 

„Vidíš v tom všem nějakej smysl? Kdyby všichni chcípli, nic by se nestalo. Celej vesmír by moh bouchnout, já bych chcípla a byl by klid," zahučela nesouvisle, nevesele se zasmála a znovu sklopila hlavu ke svým dlaním. Zdálo se, že o spolusedící zcela ztratila zájem. Její pozornost teď plně zaměstnávala jakási složitá hra, spočívající zřejmě v proplétání prstů.

„Není nad trochu optimismu," zamumlal chlapec a pokusil se ještě o kousek odtáhnout.

„Maliena Tek, G 385 186 099 276," zavolala žena za pultem, ale reakce se nedočkala. Mírně se zamračila a zopakovala svou výzvu hlasitěji. Zhroucená dívka sebou trhla, provinile zvedla hlavu a vratce se postavila na nohy. 

Druzí dva sledovali, jak z otvoru ve stěně vytáhla malý počítač, který ze všeho nejvíc připomínal malou skleněnou kartu. Podle pokynů ji přiložila k černé plošce na pultu a pár sekund čekala. Žena se mezitím otočila k jedné z bílých stěn, na které se objevila další obrazovka, zadala pár údajů a vedle pultu se otevřela skříňka s otrhaným vakem uvnitř. Pak vzala dívčinu kartu, pohledem přejela údaje a přikývla:

„Pokud se nechceš na nic zeptat, nejspíš to bude všechno."

Maliena cosi nesouvisle zamumlala, trochu se zakomíhala a potřásla hlavou. Pak vytrhla ženě z ruky kartu, sáhla pro vak a kulhavou chůzí se vydala k východu. Zbylí dva si vyměnili rozpačité pohledy, když se za ní neslyšně zasunuly dveře. Žena tiše, spíš k sobě než ke komukoliv jinému utrousila pár neslušných poznámek na účet zdrogovaných snobů, pohledem přelétla čekárnu a vrátila se k obrazovce vedle pultu. Chvíli trvalo, než znovu promluvila:

„Máme tu další, Laren Se'ram, P 643 975 536 785."

Chlapec se zvedl a zopakoval postup s kartou. Chvíli se ženou o něčem mluvil, ale dívka je příliš neposlouchala. Stále se nedokázala uklidnit a řeči o smrti a konci světa, které vedla Maliena, tomu příliš nepomáhaly. Prvočísla mohla přinést mnoho věcí - problém byl, že nikdo, ani prvočísla sama, nevěděla, co to vlastně bude, dokud se to nestalo. 

Jistěže existovaly školy. Ale víc než nespoutaná síla necvičeného prvočísla ji děsily osoby, které taková místa opouštěly po dokončení výcviku. Tiché, vážné, moudré a odměřené, lidé vzdálení všemu, co bylo na tomto světě, chladní a cizí. Nebyla si jistá, jestli dokáží být laskaví, naštvaní nebo šťastní, ale odhadovala, že spíš ne.

Sice ovládli jakási nevysvětlitelná umění prvočísel, ale ztratili přitom vše, co z nich dělalo lidi. Ostatní si jich vážili pro to, co dokázali, jenže většina z nich přitom neviděla cenu, kterou zaplatili. Stávali se chladnými a bezcitnými učenci, vědci, politiky či poradci vlivných a plně využívali moudrost, kterou získali výměnou za city. Byli si vědomi své výjimečnosti, nemíchali se s obyčejnými lidmi a mnoho z nich prožilo celý svůj život ve školách.

Mluvilo se o nich jen šeptem a s obavou. I v technologicky vyspělém světě byly jejich nevysvětlitelné schopnosti opředeny mnoha pověrami a legendami a slova jako vědění či náhoda získávaly v souvislosti s prvočísly nádech děsivého tajemna, za které málokdo dohlédl.

Všimla si, že chlapec odstoupil od pultu, ale místo aby okamžitě opustil místnost, vrátil se vedle ní. Na kolena si položil tašku a začal se prohrabovat jejím obsahem, jako by něco hledal. Ozvalo se tiché cinknutí a ona si všimla řetízku, mizejícího pod lavicí kousek vedle její nohy. Rychle ho zachytila a zvedla na světlo. Na jeho konci se houpal drobný stříbrný kvítek.

„Jsi věřící?" zeptala se a podala šperk chlapci. Přetáhl si řetízek přes hlavu a schoval květinu pod triko.

„Jo," potvrdil to a pevně se na ní podíval. „Máš s tím problém?"

„Ne, jasně, že ne," zavrtěla hlavou. „Měla bych?"

„Promiň," usmál se nevesele. „Většina lidí řekne náboženství a už vidí toulavé mnichy, co chodí kolem a prosí ve jménu svých bohů a vyšších sil o peníze. Občas nedokáží pochopit, že to někdy funguje i jinak."

„Na Zlahanu moc věřících není, ani ve zbytku soustavy. Místní nejsou zvyklí," mínila. Pak se rozhlédla po nablýskané bílé místnosti:

„Jak se tohle všechno shoduje s náboženstvím? Technologie, identifikační čísla a to všechno?"

„Dalsani patří k mladším náboženstvím," pokrčil rameny. „Vznikli asi před čtyřmi sty lety, v době, kdy tohle všechno dávno fungovalo. Nezpochybňujeme tenhle svět. Jenom prostě věříme, že je za ním i něco víc."

Jejich řeč přerušil hlas od pultu:

„Firela Denika, prvočíslo L 503 756 024 179."

Dívka zbledla a chlapec pozvedl obočí. Jeho výraz se změnil, teď rozhodně vyjadřoval zájem.

„Jsi v pořádku?" zeptal se. Přikývla a chystala se odejít, ale zarazil ji: 

„Počkej chvilku. Dalsani mají jedno... pravidlo, dalo by se říct. Nezáleží na tom, kdo jsi a čemu věříš. Záleží na tom, jak se k tomu postavíš. Říká se, že..." trochu se zadrhl, jako by uvažoval, jak pokračovat, „prvočísla mají složitý život. Dost z nich ztratí sama sebe, ale ti, kdo ne, můžou vidět mnohem hlouběji než většina ostatních. Chtěl jsem ti popřát hodně štěstí."

Chvíli na něj beze slova hleděla a snažila se odhalit smysl jeho slov. Nevykládal jí nadšeně o poctách a neomezených možnostech. A prvočísla, co ztratí sama sebe... Mohl myslet školy? Mohl nad tím uvažovat stejně jako ona? Nebyla si jistá. Možná to bylo jen její přání, zoufalá touha po tom, aby její přesvědčení potvrdil další nezaujatý pozorovatel.

Od pultu se ozvalo významné zakašlání a ona se vytrhla z úvah.

„Díky. Tobě taky," kývla a vydala se k netrpělivé ženě. Cítila v zádech jeho pohled, než si pobral věci. Pak zaslechla rychlé kroky, které po chvíli ukončil téměř neslyšný zvuk zavírajících se dveří.

Z otvoru ve stěně vytáhla kartu a položila ji na tmavou plochu na pultu. Žena si ji zvědavě prohlížela, ale mlčení neprolomila, dokud kartu po půl minutě nezvedla.

„Tady poblíž není moc škol," poznamenala. Pročítala u toho údaje na kartě a dívky si zdánlivě nevšímala.

„Ne," potvrdila stručně. Nechtěla si povídat a nehodlala zabíhat do podrobností, co se její budoucnosti týkalo. Jenže se zdálo, že přesně to ženu zajímá.

„Přemýšlela jsi o tom, kam půjdeš?"

„Ne," zalhala a doufala, že žena přestane vyzvídat. Té osobě však zřetelně bylo její momentální rozpoložení zcela lhostejné.

„Samozřejmě hodláš jít do školy, že ano? Je to nejlepší, co můžeš udělat, dá ti to budoucnost."

„Jistě," odvětila bezvýrazně.

„Tak, a je to. Všechno v pořádku. Co to s vámi dneska je? Většina lidí tuhle chvíli slaví," zavrtěla žena hlavou a podala dívce kartu.

„Díky." Ženinu poslední otázku nechala bez odpovědi a tenkou skleněnou tabulku strčila do kapsy. Jakkoliv v ní přes veškeré negativní emoce vřela i zvědavost, nedala to najevo. Byla si jistá, že kdyby pustila jeden pocit, další už by nedokázala zastavit. Nesesype se zrovna teď a tady. Nesesype se vůbec, pokud bude mít aspoň malou šanci tomu zabránit.

I ona si vyzvedla svůj batoh a rozloučila se. Žena jí pozdrav s úsměvem opětovala, ona už ale byla myšlenkami jinde.

Donutila se vyjít z budovy pomalu, nerozběhnout se prázdnou chodbou, aby se někde v davu skryla před očima těch, kdo viděli, co se tady stalo. Věděla, že si nemůže dovolit schovat se mezi lidmi. Dost možná už nikdy. Vyšla z postranní budovy, patřící do velkého areálu nemocnice, a zamířila skrz dokonale upravený park k zastávce. Trvalo jen chvilku, než před ní plynule zastavilo velké vznášedlo.

Kromě dvou lidí se stříbrným odstínem pleti a matky se dvěma staršími dětmi, kteří měřili nejméně dva metry a z vlasů jim trčely dvě velké vztyčené uši, tu nebylo moc cizinců. Na druhou stranu, Zlahan nebyl příliš zajímavá planeta. Klidná a bezpečná, a ne vyloženě chudá, ale v podstatě nenápadná.

Dívka se usadila za vysokou ženu a ucítila mírné zhoupnutí, když se vznášedlo dalo do pohybu. Tiše a plynule přeletělo nad parkem a pokračovalo mezi různorodými domky k dokům za městem. Několikrát zastavilo, ale ona tomu nevěnovala pozornost. Nepřemýšlela, upírala pohled před sebe a byla vděčná za podivnou otupělost, která následovala po prvotním šoku. Věděla, že nevydrží věčně, ale zatím nebyla připravená hluboce dumat nad svou situací.

Teprve doky se dočkaly jejího zájmu. Matka před ní vystoupila a dvojice dětí ji následovala, stejně jako několik zavazadel, vznášejících se vedle její levé ruky. Zamířili k hale, z čehož dívka usoudila, že přiletěli některou z velkých veřejných lodí. Zalétla pohledem k těm menším, stojícím na velké ploše o hodný kus dál.

Jako malá z nich měla hrůzu, ale jejího bratra vždycky fascinovaly a něco z toho úžasu se postupně přeneslo i na ni. Trávili v okolí doků celé hodiny a vymýšleli si příběhy lodí i jejich posádek, zatímco jim létaly nad hlavami do nedosažitelných koutů vesmíru. Občas tu čekali na otce a odhadovali, kterou z velkých dopravních lodí asi přiletí. Napadlo ji, že většina obchodníků a bohatých turistů by se nejspíš divila, jaké vlastnosti a dobrodružství jim ty dvě děti tam dole přisoudily.

Vznášedlo se znovu dalo do pohybu a doky se jí ztratily z očí. Zamyšleně vytáhla z kapsy kartu a dotykem ji aktivovala. Levou polovinu zabíral její obličej. Když po něm přejela prsty, zmenšil se a objevilo se i tělo ve splývavých šatech. Zavrtěla hlavou a přenesla pozornost na druhou polovinu karty. Bylo tu jméno, datum narození a další údaje, ji však zaujal jen jeden. Identifikační číslo, na první pohled zdánlivě běžné. Jenže nebylo. Přejela prsty po kartě a obrazovka se k její úlevě změnila, naplnila ji mléčná bílá s několika ikonami.

„Ukaž Zlahan," požádala. Na kartě se objevila zelená planeta s malou plochou oceánu na jihu, který přecházel do ledového kruhu kolem jižního pólu planety. Na severu byl pól až na pár velkých jezer pokrytý hlubokým hvozdem, který s menšími volnými plochami kryl téměř celou planetu.

„Globus," upřesnila a obraz se promítl do prostoru nad kartou. Prsty se přiblížila k nehmotnému povrchu planety a lehce jimi pohnula. Senzory v kartě zaregistrovaly její pohyb a planeta se pomalu otočila. Vypadala krásně, napadlo ji. Pokud věděla, mezi obydlenými planetami galaxie bylo jen málo podobných. Nacházela se na okraji galaxie a nemíchala se do velké politiky mimo svou soustavu. Byla bezpečná a relativně bohatá, ale ne natolik, aby někomu stálo za to příliš si všímat její existence, takže si zkrátka žila sama pro sebe. Tenhle svět měl rád svůj klid.

Zhluboka se nadechla. Nemohla problém odsouvat věčně.

„Zvýrazni trasy mezi městy."

Na glóbu se jako černé stužky rozběhly trasy vlaků, spojující větší i menší města. Chvíli si čáry prohlížela, pak, zřejmě spokojená s výsledkem, nechala obraz planety zmizet a zvedla se ze svého místa právě včas, aby stačila vystoupit.

V okrajové části města, jako byla tahle, nebylo mnoho domů. Obydlené oblasti lemovala pole, mezi kterými se občas našel výběžek zástavby. Dívka dlouhými kroky zamířila ulicí, po jejíchž okrajích se nacházely bílé, většinou jednopatrové rodinné domky, obehnané nízkými zídkami. Několik obchodů zasahovalo částečně do ulice svými stolky se zbožím, bylo jich tu však jen pár.

Barva, styl a velikost byla možná vcelku jednotná, ale tvary domů se lišily a rozbíjely tak jednotvárnost. Dokonalá čistota a upravenost centra města tu chyběla, bělost omítky byla často porušena a trávníky a stromy sice nevypadaly zanedbané, ale ani nijak úzkostlivě udržované. Na straně dál od města začínal les a budovy zasahovaly až za jeho hranici. Dívka zabočila do ulice, vedoucí k lesu, a zastavila před jedním z prvních domků. Kamenná zídka kolem něj byla jen nízká a branka úplně chyběla. 

Naposledy sebrala odvahu. Věděla, že to nejhorší ji teprve čeká. Tohle všechno byl teprve začátek dlouhé cesty a ona neviděla dál než na prvních pár kroků - a ani ty se jí nelíbily. 

Pokusila se o chabý náznak úsměvu, pak prošla ke dveřím a otiskem prstu odemkla.

9. 7. 2022

Úpravy - oprava uvozovek, snad zlepšení návaznosti, upřesnění pár věcí a přidání několika vět, které mi tam prostě seděly. A změna názvu kapitoly. Navždy jiná může mít význam jako výjimečná i v pozitivním slova smyslu, což, jak jste asi pochopili, se zcela vylučuje s filosofií naší postavy. Myslím, že Vyvrženec její pocity vystihuje podstatně přesněji. A o něco méně poeticky, protože poetického na tom moc není.

Chyby prosím bez milosti hlaste!

Trochu mi to bobtná pod rukama

Původně - 1816 slov

Aktuálně - 2320 slov