Do maličké ložnice se vrátila po víc jak hodině, ale tentokrát se jí aspoň podařilo okamžitě usnout.

Probudila se do absolutní tmy, aniž by věděla, jak dlouho vlastně spala. Nahmatala vedle postele malý dispej, dotykem ho aktivovala a rozespale pátrala po způsobu, jak rozsvítit. Všimla si přitom času - bylo 8:43, spala víc než osm hodin. Konečně našla ovládání světla a ložnici zalila slabá bílá záře. Prohrábla si vlasy rukou a svázala je do uzlu, natáhla si boty a pomalu vyšla z kajuty. Hbitě sešplhala po žebříku a ucítila vůni čaje a... čerstvého pečiva? Na malé lodi uprostřed ničeho ji to překvapilo. Atrina neviděla, dokud znovu nenahlédla do změti trubek. Na jedné z těch bližších stál hrnec a vedle něj leželo několik kousků těsta.

"Mnichům tu chyběla kuchyně," podotkl chlapec. Popošla blíž. Napadlo ji, že tohle má ke skutečné kuchyni dost daleko, ale rozhodla se to nekomentovat. Dokázala si živě představit, co by si matka o podobných podmínkách k vaření myslela. A Nak - tomu by se líbil způsob, jakým tenhle kluk dokázal přizpůsobit loď k tomu, aby byla trvale obyvatelná.

"Dáš si?" podal jí talíř s kusem... něčeho, co vzniklo osmažením těsta na rozžhavené trubce.

"Díky." Usoudila, že odmítnout by bylo neslušné, ale nebyla si jistá, jestli je ta věc k jídlu. Musela uznat, že umění improvizace zřejmě Atrinovi nechybí.

Nabral do dvou hrnků čaj z hrnce a jeden jí podal. Usadili se na polštáře u jedné stěny - nábytek tu zřejmě úplně chyběl. Počkala, dokud se do své snídaně nepustil on, než se odvážila podivný kus těsta ochutnat, ale bylo to překvapivě dobré. Rozhodla se tvářit, že je zcela zaměstnaná talířem, aby se vyhnula dalšímu hovoru. Nevěděla přesně proč - pokud chtěla o chlapci zjistit něco víc, pokud chtěla vědět, jestli mu může věřit, měla by s ním mluvit. Jenže...

"Co chceš dělat?" Otázka ji v první chvíli zarazila, tolik se snažila si svého společníka nevšímat, že ani nepostřehla, kdy se k ní otočil.

"Myslím, kam chceš jít?"

"Nevím. Asi co nejdál od lidí..." pokrčila rameny. Měla by jít na odlehlou planetu - nebo ne? Někam, kde není moc lidí, někam, kde bude sama.

Rázně zavrtěl hlavou:

"To nefunguje."

"Cože?"

"Potřebuješ se něčím živit, budeš muset něco jíst."

"A co je ti vůbec do toho?" vyhrkla, přestože věděla, že má pravdu. Celou dobu doufala, že se tahle otázka časem vyřeší, ale teď začínala být palčivě aktuální.

"Nic," uznal. "Ale už jsem to zkoušel - vlastně víc způsobů jak zmizet."

"Nejsi o moc starší než já," podívala se po něm. "Co můžeš vědět?"

Sklopil hlavu:

"Bylo mi teprve sedm, když jsem zjistil, že jsem prvočíslo. Věř mi, měl jsem dost času."

"Jak..?" nechala nedopovězenou otázku viset ve vzduchu. Muselo to souviset s tím, co viděla včera.

"Dokážou namodelovat, jak budeš vypadat, až dorosteš. Samozřejmě když máš dost peněz," ušklíbl se.

"Ale proč by to někdo dělal?"

"Protože tím můžeš dítě prohlásit za dospělé a otevřít mu tak spoustu možností," odpověděl a tentokrát v tom jasně zazněla ironie. Z jeho tónu bylo jasné, že odpovědí na další otázky ohledně jeho minulosti už se nedočká.

"Takže... co by mělo prvočíslo dělat podle tebe?"

"Být v pohybu. Nezůstat nikde příliš dlouho, pokud možno se vyhnout emocím, nenavazovat vztahy s nikým, držet se dál od každého, na kom ti už teď záleží."

"A jak se tedy hodláš uživit?"

"Jednou vypomůžeš tady, jednou tam, pár dní budeš někde pracovat a pak zase zmizíš. Není to zrovna nejpříjemnější způsob života, ale... alternativy jsou většinou horší."

"Myslíš školy," přikývla. "Ty lidi, co z nich vychází."

"Jestli se jim tedy ještě dá říkat lidi," souhlasil.

"Co z toho mají?"

"Přijdou o emoce - a s nimi se zbaví náhod. A na oplátku získají schopnost orientovat se ve vědění."

"O vědění jsi mluvil už předtím," připomněla. "Co o něm víš?" Teď jí z hlasu zaznívala nefalšovaná zvědavost.

"Jen pár triků."

Měla dojem, že je za tím něco víc. Uměl věci, o kterých ona neměla ani tušení, rozuměl věcem spjatým s prvočísly mnohem lépe než ona. Přestože byli stejně staří, měl zkušenosti, které jí chyběly.

"Nechceš tu zůstat - aspoň na pár týdnů? Než si najdeš vlastní cestu?" navrhl po chvíli ticha myšlenku, kterou si pohrával už delší dobu. Nikdy nepotkal nikoho, s kým by mohl mluvit tak otevřeně jako s ní. Viděl, jak váhá a napůl čekal, že odmítne.

"Možná..." pronesla tiše. Nedokázal určit, jestli je větší pravděpodobnost že zůstane, nebo se rozhodne jít si dál po svém.

"Pokud mě naučíš, co víš o vědění," doplnila podmínku. V očích mu zaplálo pobavení, když k ní natahoval ruku, aby dohodu spečetili:

"Platí." Pak zvážněl:

"Ale měla by sis uvědomit tohle: vědění je nebezpečné - hodně nebezpečné."

"Mluvíš s prvočíslem," upozornila ho. "Už jsem pár věcí zažila."

Podíval se na ni, jako by se ji snažil odhadnout, a ona si v duchu musela přiznat, že toho zase tolik nebylo. Zážitek s deliskem, liják a potok, ve kterém se málem utopila - věděla, že skutečné nebezpečí, které ji jako prvočíslo během života potká, je větší. Odhodlaně se mu však podívala do očí. To, jak se usmál, v něčem připomínalo Naka.

"Myslím to vážně. Jestli chceš něco zjistit o vědění, je to risk. Můžeš při tom umřít - a to dost ošklivě," dodal a úsměv mu z tváře zmizel.

"Stejně se to chci naučit," přerušila ho. Přikývl. Vlastně nic jiného ani nečekal.

Tak, teď už by to opravdu měl být konec... Takže ještě jednou díky, že vám vydržela trpělivost až sem. Nevím, jestli má smysl k tomu psát něco dalšího (zatím ani nevím, jestli někdo až sem vážně dočte, jenom tak trochu doufám...) Pokud by vás příběh zaujal natolik, že byste chtěli vědět, co bude dál, přidám sem ještě jednu informační kapitolu, se kterou tak nějak nechci nikoho otravovat - pokud už mě máte plné zuby, radši ji ani neotvírejte 😏.