Dívčiny myšlenky letěly na plné obrátky. Musel být prvočíslo - tak ji našel! Přivedla ho sem náhoda. Ani to ještě neznamenalo, že mu může věřit. Ale nechal jí svoji zbraň, aby dokázal, že jí nechce ublížit. Leda by to byl jen způsob, jak získat její důvěru... Chtěla by mu věřit, vlastně po ničem netoužila víc - byl první člověk, který ji mohl pochopit, který věděl, co to znamená být prvočíslem. A právě proto to odmítala přijmout.

Nemohla to být skutečnost, protože realita zkrátka nemohla být taková. Pravděpodobnost, že potká někoho podobného, jako byla ona, byla tak neuvěřitelně nízká. Ale náhoda si přeci na pravděpodobnosti nehraje, náhoda je staví na hlavu... Potřebovala něco, co by ji postrčilo správným směrem. Důvěra by byla velké riziko. A přitom byla tak lákavá!

Teď, zatímco uvažovala, jestli mu může věřit, si konečně našla čas chlapce prohlédnout. Nebyl o nic starší než ona, s tmavými vlasy i očima. Nikdy by nebyla tak hloupá, aby se nechala oblbnout jenom zářivým úsměvem, ale tenhle kluk se o to ani nesnažil. Jen čekal, s vědomím, že nejspíš nemůže udělat nic, čím by ji mohl přesvědčit. K důvěře musela dojít ona sama. Pečlivě zkoumala obličej před sebou a hledala něco, co by ji ujistilo o jeho pravdomluvnosti. Nakonec to vzdala.

"Jsem Fira," natáhla k němu ruku.

"Vre..." na chvíli se zarazil, pak se omluvně usmál a stiskl její dlaň.

"Promiň. Jsem Atrin."

Nedůvěřivě se na něj podívala. Tohle bylo divné - mírně řečeno.

"Zvykl jsem si používat různá jména," vysvětlil. "Většinou není nejlepší, když lidi ví, kdo jsi. Obzvlášť kdyby si začali jedno jméno spojovat s příliš velkým množstvím náhod."

"Jak ti můžu věřit?" zajímalo ji. "Proč jsi sem přišel, Atrine nebo jak se vlastně jmenuješ?"

"Jsem Atrin," zopakoval. "Nemusíš mi věřit. Jestli chceš, můžu zase jít."

"Ty víš, že jsem prvočíslo. Jak?" zajímalo ji.

"Nevěděl jsem to jistě," přiznal. "Ale jinak by to nedávalo smysl. Před pár dny jsem narazil na mapě na tuhle planetu. Nezastavoval bych tu a rozhodně ne uprostřed lesa, ale..."

"Tak počkat," zarazila ho. "Ty máš loď?" Překvapilo jí to snad víc než všechno ostatní. Nic přistávat neslyšela, kolem nebylo po žádné lodi ani památky.

"Asi půl dne cesty odsud," přikývl. "I když nevím, jestli bys tomu říkala loď - je vážně dost malá..." dokončil.

Čím dál tím větší záhada, napadlo ji.

"Takže jsi zkrátka přistál uprostřed lesa a šel hledat něco, o čem ti řekla náhoda?"

"Nejspíš tak nějak," souhlasil. "Mohl... mohl bych ti pomoct."

"Jak?"

"Tady v lesích se nemůžeš schovávat věčně. Můžu tě vzít na jiný planety. Odtud už si můžeš najít cestu dál."

Tohle jí říkal i Nak, to byla pravda. Dostat se na jinou planetu a nemuset přitom použít dopravní loď, to by bylo skvělé zametení stop.

"Možná..." pokrčila rameny. Nic neslibovala. "Ale dneska večer se ke svojí lodi stejně vrátit nemůžeš."

Na znamení důvěry mu podala zpátky jeho nůž. Jak natáhl ruku, aby si ho vzal zpátky, všimla si na vnější straně jeho levého předloktí několika jizev. Pak vzal nůž do ruky - a v té krátké chvíli, než ho stačila pustit, se jí do mysli vypálil obraz.

Rychle stáhla ruku, ale pořád měla před očima scénu, kterou uviděla. Atrin byl o několik let mladší. Ležel schoulený na zemi v tmavé uličce, z levého předloktí mu tekla krev a vedle něj ležel zavírací nůž. Ať ho tu nechal kdokoliv, byl už dávno pryč. Zdálo se, že chlapec je v bezvědomí. Z celé scény vyzařovala neuvěřitelná bolest a beznaděj - a neuvěřitelná blízkost smrti. Ještě na chvilku jí zůstala viset před očima, než se rozplynula a nechala za sebou jen nepříjemné pocity.

"Co se ti stalo?" zeptala se a podívala se na chlapce.

"Mně?" nechápal. "Co se stalo tobě? Celá si ztuhla." V jeho očích byla opravdová starost.

"Nic," zalhala. "Jen mám hlad."

"Vidělas něco?"

"Co o tom víš?" zajímalo ji. "Chci říct... má to co dělat s prvočísly?"

"Nejspíš. Jsou to útržky vědění," pokusil se to vysvětlit. Příliš úspěšné to však nebylo.

"Vědění? Myslela jsem..." chtěla říct, že si myslela, že to neexistuje, jenže když se nad tím zamyslela... Vědění měl být jiný svět nebo rozměr nebo kdo ví, co vlastně. Podstatné na tom bylo, že někde tam bylo všechno vědění minulosti a přítomnosti - aspoň podle vyprávění. Neuvažovala nad tím, bylo to příliš vzdálené od jejích současných problémů. Ale pokud bylo vědění skutečné, pak dávalo smysl, že být prvočíslo bylo považováno za cestu k úspěchu. Pokud měla prvočísla přístup ke všemu vědění galaxie...

"Není to přesně tak, jak se říká, ale existuje to," ujistil ji.

Uvažovala, jestli by mu neměla říct, co viděla, ale neptal se, a tak to zavrhla. Rozkrojil velké ovoce a jednu polovinu jí podal. Tentokrát ji přijala:

"Díky." Přistrčila mezi ně kusy opečeného masa, ale ve srovnání se sladkou šťávou ovoce nepůsobilo zrovna lákavě.

Po jídle se chystala znovu přiložit na oheň, ale zarazil ji:

"Možná bychom měli vyrazit hned, pokud ti to nebude vadit."

"Ještě jsem neřekla, že s tebou odejdu," podívala se po něm. Jenže ve skutečnosti už věděla, že půjde. K tomu musel směřovat ten pocit, který měla v posledních dnech.

"Takže jdeš, nebo ne?"

Přikývla:

"Dej mi chvíli, než si sbalím věci. Kam chceš letět?"

"Těžko říct. Můžeš si vybrat," zasmál se.

Během půl hodiny byla připravená na cestu. Zalila ohniště a pak se otočila k Atrinovi:

"Jdeme."

***

Cesta trvala skoro celou noc. Moc toho neřekli. Fira se snažila odhadnout, jestli se rozhodla správně, a ani Atrin nevypadal, že by se mu chtělo mluvit. Nakonec se vynořili na mýtině.

Dívka zůstala ohromeně zírat. Loď byla malá, to byla pravda. Stavbou odpovídala mnišským lodím, ve kterých žebraví mniši létali po celé galaxii. Nakovi by se líbila, napadlo ji. Vypadala dobře udržovaná, chyběla jen jedna věc - znak řádu, ke kterému majitel patří.

"Nezmínil ses, že jsi mnich," prohodila.

"Nejsem," zasmál se. "Ale je natolik jednoduchá, že se na ní nemá co pokazit - a to se hodí, když je jeden prvočíslo."

Ven se vyklopila krátká plošina a odhalila osvětlený prostor, jehož účel se dost těžko odhadoval. V zadní části viděla změť trubek, kabelů a dalších věcí, které nedokázala tak docela určit, takže to vypadalo, že jde o strojovnu. Blíž bylo na zemi několik polštářů a kus deky, sloužící snad jako jakýsi koberec. Na druhé straně byly zavřené posuvné dveře. Do dalšího patra vedl krátký žebřík. Zůstala nerozhodně stát před plošinou, když si uvědomila, co se chystá udělat. Vážně mohla opustit Zlahan? Vrátí se ještě někdy? Tohle byl její domov. Nemohla přeci jen tak odejít!

Atrin si její nejistoty všiml. On sám ze svého domova utíkal - před minulostí, před tím, čemu se na té planetě říkalo spravedlnost, do vyhnanství. To nebylo těžké ve světle toho, co by ho čekalo, pokud by zůstal. Ale chápal, že opustit tak najednou vlastní planetu není snadné.

"Zajdu něco připravit. Pak tě zavolám."

Vděčně souhlasila a popošla o pár kroků dál do lesa. Stála mezi stromy a snažila se najít sílu k tomu, aby odešla. Beze slov se loučila se šuměním listí, zpěvem ptáků a dalšími zvuky známého lesa - protože to byl pořád ten samý les, který znala z výprav s Nakem a otcem, starý zlahanský hvozd, který pokrýval celou planetu.

Všimla si, že Atrin na ni mává ze sklopené plošiny lodi. Ani si neuvědomila, jak dlouho tu stála. Rozběhla se k lodi a vystoupila po plošině nahoru k chlapci. Následovala ho po žebříku a skrz krátkou chodbičku do řídící kabiny a zvědavě se přitom rozhlížela. V malé soukromé lodi byla poprvé v životě. V řídící kabině se jí otevřel výhled na stromy okolo.

"Můžeme?" zeptal se tiše. Přikývla. V duchu si přísahala, že se sem vrátí. Trochu se usmála při vzpomínce na slib, který dala Nakovi. Bude přeci muset na bratrovu svatbu. Pak se otočila k prosklené stěně, aby Atrin nezahlédl, že se jí do očí tlačí slzy. Musela jít - bylo to tak správně.

Loď se zvedla překvapivě rychle a tiše - během pár minut měli v zorném poli celou planetu a za chvíli už ji nechali za sebou. Upírala pohled ven, přesto si všimla lehkého zaškobrtnutí v tichém a pravidelném mručení motorů. Otočila se k chlapci, aby zjistila, co se děje. Zároveň však ucítila zhoupnutí. Hvězdy se rozmazaly a přestože to nikdy předtím nezažila, věděla, že loď musela přejít na nadsvětelnou rychlost.

Atrin se zvedl ze svého místa.

"Není nejrychlejší," podotkl. "Míříme na Kelap, ale nejspíš to zabere tak den, možná den a půl."

"Jak tady určíš čas?" vyhrkla to, co ji zrovna napadlo.

"Standardní jednotky," pokrčil rameny.

Šlo o docela zásadní problém - jak zavést jednotný čas pro planety a soustavy, patřící pod různé vlády, podléhající různým pravidlům a hlavně s různou dobou oběhu i rotace kolem své osy. Každá měla své roky, své dny, svá pravidla. Proto byly určeny standardní jednotky - už dříve běžně užívané sekundy, minuty a hodiny, zároveň se dny a roky, které žádná planeta neměla, ale které se daly používat pro orientaci v čase po celé galaxii. Den měl dvacet pět hodin, rok o třech stovkách dní byl rozdělený na deset měsíců o pětadvaceti dnech a necelých čtyřicet tři sedmidenních týdnech. Poslední jmenovaná jednotka ze systému trochu vybočovala, ale patřila mezi často užívané a tvůrcům nového systému se zdálo nesmyslné ji prostě vyškrtnout.

"Každopádně... měl bych ti uvolnit jednu kajutu," pokračoval a zvedl se z křesla u řídícího panelu. Vrátil se do chodbičky a aktivoval dveře po levé straně. Uviděla malou jednoduchou ložnici, s výklenkem v kovové stěně místo postele a bednou na zemi, z poloviny plnou malých balíků jídla. Atrin ji zvedl a vynesl ven, kde ji uložil do police ve stěně, která se před ním otevřela.

"Nic moc, nemám tu asi nic, co by se dalo dát na tu postel, ale snad to bude stačit," rozpačitě se po ní podíval.

"Díky. Já... nechci ti tu překážet nebo tak..." nebyla si jistá, co by měla říct, ale přešel to mávnutím ruky:

"Víš, jak málo lidí může bez rizika mluvit s prvočíslem? Pořád se jenom bojím, aby..." větu nedokončil, jen potřásl hlavou.

"Takhle je riziko aspoň pro oba stejné," ušklíbla se. Chápala, co tím myslí. "Nemáš v té svojí zázračné lodi něco jako sprchu?"

Zmateně se na ní podíval při té změně tématu, pak pohledem zhodnotil její špinavé oblečení, ruce a obličej:

"Co... aha, jasně. Je dole. Někde by tam měl být náhradní ručník, ve skříňce mýdlo a... no, ukážu ti, kde je."

Vedl ji zpátky dolů po žebříku a k posuvným dveřím, kterých si všimla už předtím. Otevřel je a objevila se malá koupelna se sprchovým koutem, záchodem a umyvadlem. Ve stěně se otevřela další skříňka s čistým ručníkem a mýdlem.

"Pračka tu není, ale vzadu je... sušička." Znělo to napůl rozpačitě a napůl hrdě, jako by si nebyl jistý, co si o tom pomyslí. Propletl se mezi trubkami a kabely v zadní části někam do místa, které muselo být přímo za koupelnou.

"Opatrně," varoval ji. "Většina těch trubek je rozpálená."

Bylo tu vážně horko - vzduch tu byl citelně sušší a z jedné z trubek foukal žhavý vzduch. Naproti ní visel provaz jako šňůra na prádlo. "Věci tu uschnou během pár minut. Asi... mohlo by se ti to hodit."

Měl pravdu - uvědomila si, že pot a špínu mytím v potoce úplně nesmyla. Vlastně spíš ani zdaleka.

"Máte na Zlahanu zvláštní čas," podotkl a zívl. Teď bylo na ní, aby se zatvářila zmateně.

"Podle standardního času je dvacet dva čtyřicet. Pozdní večer," vysvětlil. "To je jedno. Jenom... prostě když budeš ještě něco potřebovat, budu v kajutě naproti."

"Hmm. Díky." Byla ráda, že může rozpačitý hovor ukončit a měla dojem, že není sama. Zůstávala v tom jistá nedůvěra.

Počkala, dokud neuslyšela, jak se posuvné dveře za Atrinem zavírají. Pak se vrátila nahoru a vytáhla z batohu tenkou deku a spací pytel. Nemělo smysl, aby se umyla a potom si lehla do špinavých přikrývek. Začala přepráním přikrývek a náhradního oblečení, potom je odnesla do místa, které chlapec označil za sušičku. Všimla si, že ovládání posuvných dveří je podobné jako doma, s tím rozdílem, že hlasové pokyny nefungují.

Zamkla se a konečně si mohla po víc jak dvou týdnech užít teplou vodu, mýdlo a šampón. Musela si přiznat, že jakkoliv měla les ráda, jisté výdobytky civilizace měly také svoje klady. Chvíli trvalo, než se donutila teplou vodu opustit. S mokrými vlasy a ručníkem kolem těla si došla pro čisté oblečení - "sušička" fungovala opravdu zázračně, jen spací pytel zůstal ještě trochu vlhký. Vyprala zbytek špinavého oblečení, rozvěsila ho na šňůru a zvědavě se rozhlédla po spodní části lodi, zatímco čekala, až věci doschnou. Ve stěně tu byla další skříňka a otevřená police, na které se povalovalo několik kusů nářadí - a nerezového nádobí, jak si všimla.

Nechtělo se jí dál čekat, a tak sundala přikrývku i spací pytel a vrátila se nahoru do prázdné ložnice. Užívala si vůni mýdla, kterou cítila z vypraných přikrývek, když je rozkládala do tvrdého výklenku. Zavřela, nechala světlo zhasnout a lehla si - usoudila, že když byla většinu noci na nohou, mohla by se rytmu standardního času přizpůsobit.

Ale nešlo to. Hlavou jí jako splašené vířily myšlenky na to, co opustila, na to, že teď už opravdu nemůže zpátky. Vyrovnanost se jí tentokrát nedařilo najít. Nakonec se zvedla a bosky vyrazila po studené kovové podlaze do řídící kabiny. Byla v podstatě tmavá, ale za velikým oknem se míhala rozmazaná protáhlá bílá světla, která dávala tušit ohromnou rychlost, kterou se řítili.

Posadila se se zkříženýma nohama do jednoho z křesel, a dívala se ven, zatímco se divoký vír myšlenek pomalu uklidňoval.

***

Atrin čekal, dokud nebyl přesvědčený, že dívka spí. Byla prvočíslo - první člověk, který mohl chápat, co to znamená. Trochu litoval, že mu nevěří, jenže si uvědomoval i to, že její nedůvěra je důkazem toho, že určitě není úplně hloupá. Ani on by nejspíš nezačal okamžitě věřit někomu, kdo by tímhle způsobem vpadl do jeho života.

Ztlumil světlo a tiše pootevřel posuvné dveře - vypnul automatické ovládání, aby na sebe zbytečně neupozornil. Chtěl Fiře nechat prostor, aby si mohla trochu zvyknout na novou situaci a všiml si, že jeho přítomnost tomu zrovna nepomáhá.

Opatrně vyhlédl do krátké chodbičky a zaposlouchal se, jestli neuslyší zvuk tekoucí vody nebo jiný důkaz, že dívka nespí. Pak si všiml postavy, sedící v jednom z křesel pilotní kabiny. Slabě ji osvětlovalo světlo rozmazaných hvězd - s mokrými vlasy rozpuštěnými na ramena působila uvolněněji, přestože jí do tváře neviděl. Byl na vlastní lodi, ale přesto si připadal jako vetřelec, jako by nějak narušoval její soukromí. Znovu dveře zavřel a přitom přemýšlel, co asi mohla vidět tam v lese u ohně.

Tak, a už jsme na konci... Tedy ještě zbývá epilog a jak jste asi pochopili, až tak jednoduché to s tím koncem nebude 😏. Popis lodi mi připadá místy trochu divný, ale bylo potřeba ji vybavit vším, aby na ní člověk mohl trvale bydlet, takže tak - líbí se vám? Díky každému, kdo vydržel až sem - už jen kousek 😊