Další dva týdny jsem na tom byla podobně jako před tím. Nulová komunikace a nešlo s tím nic dělat.

Ne, že by mi vyloženě teklo do bot, ale při zjevném pozorování svého bříška už to na mě bylo vidět. Nenosila jsem tedy nic upnutého a preferovala spíš šatičky.

Jednoho večera Zack zůstal na dílně déle. Shields po něm šlapal, aby to auto dodělal ještě ten večer. Nechtěla jsem ho v žádném případě provokovat, abych odcházela se slzami, ale venku pršelo. Pršelo dost a mě napadlo něco bláznivého. Vyšla jsem na pár minut ven a nechala na sebe volně stékat kapky deště, dokud jsem nebyla úplně na kost. Z vlasů mi stékaly proudy vody, když jsem se vrátila na dílnu.

,,Zacku." oslovila jsem ho a on se otočil značně otráveně.

,,Co?"

,,Mohla bych tě poprosit, když tu na tebe počkám, vzal bys mě pak na nádraží?"

Otočil se nevraživě a věnoval se dál nějakému šroubu.

,,Prosím. Venku prší."

,,Třeba do té doby přestane."

,,Třeba." podotkla jsem smutně a posadila jsem se na sadu pneumatik vedle Zacka.

Sledovala jsem ho při práci a on se občas podíval mým směrem. Nebyly to zrovna milé pohledy, ale alespoň nějaké.

Ždímala jsem si z vlasů přebytečnou vodu, když si šel Zack umýt ruce od šmíru. Moc to samozřejmě nešlo. Vždycky měl zažranou černou špínu v každé prasklince dlaně. Ale mě to nevadilo. I kdyby se mě chtěl dotknout těmi od oleje, byla bych za to vděčná.

,,Už je ti líp nebo to ještě bolí?"

,,Podle toho, co by mělo bolet." vrátil mi úder.

S povzdechem popošel až ke mně, vzal si klíčky od auta ze stolu a kývnul na mě, abych šla k autu. Popoběhl, aby se ho déšť dotknul co nejméně, ale já už nikam nepospíchala.

,,Kde teď bydlíš?"

,,V Renu."

,,Až? Nebylo něco tady v Carson City?"

,,Nemám prachy na svůj podnájem."

,,Kolik potřebuješ? Stejně ti dlužíme prachy."

,,Nechci nic. Přeskočilo ti?"

,,Já jen abych ti nebyl nic dlužný."

,,Nemusíš se bát." dodala jsem a s knedlíkem v krku a otočila pohled k oknu.

Nastalo ticho. Třásla jsem se nervozitou i chladem a k mému velkému překvapení se mě rozhodl Zack odvézt až do Rena autem.

Překvapilo mě, jak se choval klidně. Byl odtažitý a studený, ale pořád v něm něco bylo, jinak by mě nechal na nádraží a nezajímal se.

,,Děkuju za odvoz." otočila jsem se na něho.

,,Byla jsi na tom potratu?" promluvil na mě, když jsem chytala za kliku.

,,Neříkal jsi, že je ti to fuk?"

,,Ale chci to vědět."

,,Dobrou noc, Zacku a děkuju za odvoz."

Odmítla jsem mu byť cokoliv jen naznačit. Věděla jsem, že mu to fuk nebylo a jen na mě hrál divadlo, jaký tvrďák je.

Měla jsem z toho večera dobrý pocit. Sice se nejednalo o žádný závratný pokrok, ale alespoň už na mě nebyl hnusný jako po návratu z nemocnice.

Musela jsem uznat, že mě ten déšť trochu skolil. Ráno jsem měla zimnici a nebylo mi zrovna nejlépe. Táta už byl v práci, takže mě nemohl zastavit od toho, abych šla do práce. Byla jsem tam pár dnů a už bych měla marodit? To nešlo.

Dorazila jsem na dílnu a byla ospalá. Navíc jsem cítila, že mrznu i přes ten svetr. Na oběd se tu objevila Renata, takže jsem myslela, že puknu vzteky, když se Zackovi přisála na rty. Musela jsem se jít vydýchat ven na dvorek. Slzy samovolně tekly po tvářích a ani jsem nevnímala Troye, který se vedle mě postavil.

,,Jsi v pořádku?"

,,Ne. Je mi příšerně."

,,Nepotřebuješ k doktorovi?"

,,Ne. Doktora nepotřebuju." utřela jsem si slzu.

,,Potřebuješ Zacka?"

,,Víc než cokoliv jiného."

,,Není s Renatou, protože by chtěl. Necítil k ní nic tenkrát a ani teď. Té se bát nemusíš."

,,A to mě má uklidnit? Pořád mám před očima, jak ho líbá."

,,Jsem si jistý, že on má zase před očima, jak odjíždíš se svým ex."

,,Ale ani jedinkrát jsem ho nepolíbila. Odjela jsem s ním, ale ani se mě nedotkl."

,,Mně to říkat nemusíš."

,,Zack mě neposlouchá. Tohle nemá cenu."

Troy ke mně poklekl, opřel se rukama o moje kolena a podíval se mi do očí.

,,Chce to čas. Je dobře, že ses vrátila. On to sice nepřizná, ale když tě má na očích je mu líp. Je klidnější a občas vidím, že tě v kanclu šmíruje. Hlavně když je tam Shields." pousmál se.

Pravděpodobně na mě mluvil, aby mi zlepšil náladu a dal mi naději. Jenže ta naděje ze mě vyprchávala den ode dne. Jak jsem si zpočátku věřila, že je to jen otázkou času, ten kluk měl výdrž.

Druhý den večer mě tam nutil Shields být déle. Stál tam nade mnou, jako bych dělala domácí úkoly a překvapilo mě, že mával na Troye, aby šel domů a Zacka poslal předat auto klientovi.

Dodělávala jsem si svoje a on se pak posadil na stůl, aby mě pohladil po ruce. Uhnula jsem a nevšímala si ho. Pak se postavil a shýbl se nade mě, jako by kontroloval každé číslo, které jsem napsala. Cítila jsem jeho cigaretový dech a dělalo se mi zle.

,,Víš, že se mi strašně líbíš?"

Nereagovala jsem na tu poznámku. Nechtěla jsem se dostat do problému a ani mu něco naznačovat.