Byl už večer a já se před chvílí probudila. Winter už u mě nebyla. Za chvíli někdo zaklepal na dveře. „Nesu ti večeři květinko.“ Ozval se Calebův hlas. Už jsem to nevydržela a vybouchla. „Já nechci nějakou hloupou večeři! Já chci svojí dceru, kterou jsi mi ty vzal! Nenávidím tě. Rozumíš. Nenávidím tě! Hnusíš se mi.“ Pak jsem vzala tác s večeří a hodila ho na zem. Talíř se roztříštil o podlahu.

To už Caleb nevydržel. Ještě nikdy jsem tenhle jeho naštvaný obličej neviděla. Přistoupil ke mně a já se začala bát. A pak mi na tváři přistála facka. Chytla jsem se za ní a z očí mi tekly slzy. Caleb nic neřekl a odešel.

Celou noc jsem byla vzhůru. Nemohla jsem usnout. Pořád jsem jen myslela na Angel. Jestli je v pořádku. Jestli se můj dopis dostal k Alexovi. Jestli to řekl Nikovi. Jak na to reagoval. Hodiny na zdi ukazovaly osm hodin ráno. Najednou se otevřely dveře ale já je zcela ignorovala. „Calebe nemám hlad a žádný tvoje omluvy mě nezajímají. A teď vypadni, chci ti být sama.“ Řekla jsem a dál koukala do zdi.

„Ale, ale růžičko asi sis nás s někým spletla. Já nejsem Caleb, ale Qwido a tohle je můj kamarád Baddy. Myslím si ale, že vím koho si myslela. Tvůj “kamarád“ je už u šéfa. Určitě ho chceš vidět, tak pojď, my tě za ním doprovodíme. Šéf tě taky určitě rád uvidí.“

Hrozně jsem se lekla a otočila se ke dveřím. Stáli tam dvě gorily. Jinak se ani nazvat nedali. Obří chlapi, hromada svalů.

Pak se ke mně Baddy, jak ho pojmenoval ten druhý, přiblížil i s provazy a chtěl mi s nimi svázat ruce. Už byl blízko a tak jsem ho kopla do rozkroku. Zaskučel bolestí a svalil se na zem. Ten druhý se jen smál.

„Ale, ale růžička má trny.“ Došel ke mně,  přitiskl mě břichem na zeď a zavázal mi ruce za zády. Pak mě za ně chytil a táhl ven z pokoje. Snažila jsem se vyprostit z jeho sevření. Bylo to ale jenom horší, protože čím více jsem tahala, tím víc mě svíral, až jsem sykla bolestí.

„Kde se loudáte?“ Zeptal se někdo v obývacím pokoji. Otočila jsem hlavu a uviděla nějakého pána okolo čtyřicítky.  Černé vlasy, svaly. Jeho tmavě hnědé oči se do mě zabodávaly. Šel z něj strach. „Promiňte šéfe, ale tady růžička má trny a vyzkoušela je na Baddym.“ Smál se Qwido. „Ticho!“ Zahřměl až mi naskákala husina. Qwido mě shodil na kolena těsně před jejich šéfa. Nechtěla jsem se mu koukat do očí a tak jsem se podívala do leva. Vedle mě klečel Caleb, měl také svázané ruce za které ho držela jedna z goril.

„Takže když už jsem tu všichni, můžeme začít. Jak sis mohl myslet, že nám ukradneš peníze a pak klidně zmizíš.“ Začal mluvit. „Tak moment. Mohla bych se zeptat o co tady jde? Protože podle toho co jsem slyšela. Tak je to váš a Calebův problém ne můj. Takže by mě zajímalo, co s tím mám společného já.“ Přerušila jsem ho a to jsem neměla dělat.

Jeho oči ještě více ztmavly. Radši jsem sklonila hlavu, abych se do nich nemusela koukat. On ke mně ale přišel. Chytil mojí bradu a zvedl ji. Donutil mě tak, dívat se mu do očí.

„Kdybys mě nepřerušovala růžičko, dozvěděla by ses to. Tady tvůj kamarád nejenže nám ukradl peníze, ale také tebe. Měli jsme v plánu zabít všechny z Elity, to se bohužel nepodařilo. Aspoň zabijeme tebe, princovu favoritku. Víš, že kdyby tě tady ten neunesl, nejspíš by jsi byla už jeho manželka.“ Výsměšně se usmál.

Pak se otočil na Caleba. „Zabiju tě, ale nejdřív musíš trpět a proto se budeš dívat, jak zastřelím tvojí životní lásku. Jen škoda, že ona tě nemiluje.“  

Otočil se na mě a namířil na mě pistoli. Odjistil. „Miluju tě Niku i tebe Angel!“ Vykřikla jsem. „Vidíš, i v poslední minutě svého života myslí na jiného.“ Zasmál se a přiložil prst na spoušť.

Nechtěla jsem to vidět a tak jsem zavřela oči. Otevřely se dveře, slyšela jsem to, ale oči jsem nechala pořád zavřené, myslela jsem, že je to nějaká gorila co se jen přišla podívat.

Ale pak jsem ho uslyšela. „Zoey.“ Otevřela jsem oči a spatřila ho. Stál tam Nik s Alexem a spoustu strážců. Stoupla jsem si a chtěla se rozběhnout k nim. Najednou se to odehrálo hrozně rychle. Viděla jsem jejich šéfa, jak znovu namíří svou zbraň na mě. Už mačká spoušť, ale někdo do mě strčil. Neudržela jsem rovnováhu a propadla oknem. Začala jsem se propadat do tmy. Poslední co jsem slyšela, byl výstřel, pak už byl všude jen klid. Temnota mě úplně pohltila.

Otevřela jsem oči a překvapivě jsem viděla jen tmu. Zamrkala jsem a snažila se rozkoukat. A pak jsem to v dáli uviděla. Mé mini já. Zkoušela jsem chodit, ale pokaždé jsem spadla na zadek. Ale nevzdávala jsem se,  první krok, druhý třetí a už to šlo samo.

Chtěla jsem se sama sebe dotknout a proto jsem šla blíž. Najednou se ale obraz změnil. Bylo to moje šestileté já. Seděla jsem na růžovém kole s třásničkami na řídítkách. Samozřejmě nesměla chybět růžová helma.

„Tati já se bojím.“ Uslyšela jsem svůj pisklavý hlásek. „Neboj se princezno, zvládneš všechno co si usmyslíš, jen si musíš věřit.“ Povzbuzoval mě taťka. „Ale nepustíš mě?“ Jen kývl.

Rozjela jsem se a ono to šlo. Otočila jsem se za sebe, ale taťka mě už nedržel. Zpanikařila jsem a spadla na zem. Odřela jsem si koleno, tak moc to bolelo.

Chtěla jsem sama sebe utěšit a tak jsem se vydala dopředu. Jenomže obraz se zase změnil. Viděla jsem sebe v kuchyni v paláci. Hledala jsem něco k jídlu. Pak tam přišel on. Nazvala jsem ho kuchtíkem.

Zase jsem se přiblížila. Opět se obraz změnil. Byla jsem znovu v kuchyni, akorát uprostřed zmrzlinový války. Další krok a obraz se zase změnil. Uviděla jsem sněhovou koulovačku. Byla tam i Winter. Zase krok a další obraz tentokrát jsem se líbala s Nikem.

Kráčela jsem  pořád dál. S každým krokem se objevila vzpomínka. Najednou jsem uviděla vzpomínku ze dneška. Nik na mě zavolal, já otevřela oči a po dlouhé době jsem ho viděla. Udělá jsem další krok, ale žádná vzpomínka se neobjevila. Místo toho jsem spatřila světlo.

„Tak tohle je můj konec. Tahle to vypadá po smrti. Vždycky jsem si to představovala, ale tohle předčilo mé očekávání.“ Už jsem chtěla udělat poslední krok, když se najednou přede mnou objevila teta. Umřela před pěti lety. Srazilo jí auto.

„Ahoj teto, moc si mi chyběla. Teď už tu budu s tebou.“ Usmála jsem na ní. Ona mi však úsměv neopětovala. „Nemůžeš tu se mnou zůstat. Lidi tě potřebují živou, jen se sama koukni.“ Pokynula ruku za mě a já se otočila. Byla jsem tam já, ležela jsem na zemi a na několika místech mi tekla krev. Nade mnou se skláněl Nik a brečel.

„Už jsem mu zničila život dost. Beze mě mu bude líp.“ Odpověděla jsem jí. „A co rodiče na ně si nemyslela?“ Zeptala se mě teta. „Budou mě oplakávat, ale aspoň se nebudou muset stydět za dceru lhářku.“ Řekla jsem jí. „A co Angel. To jí necháš vyrůstat bez matky?“ A tím mě dostala.

Chtěla jsem jí na to něco namítnout, ale ona do mě lehce strčila a já začala padat. Teta se mi začala vzdalovat. „Ještě není tvůj čas.“ To bylo poslední co teta řekla a pak zmizela. Pořád jsem padala a tak jsem zavřela oči.

A najednou jsem pod sebou cítila něco měkkého. Snažila jsem se otevřít oči, abych se mohla rozhlédnout, kde jsem, ale nešlo to. Pořád jsem to zkoušela a asi na pátý pokus se to konečně povedlo.

A pak jsem ucítila ohromnou bolest po celém těle. Nevzdávala jsem se ale. Viděla jsem rozmazané postavy, které kolem mě stáli a něco na mě mluvili. Já však slyšela jen pískání v uších. Několikrát jsem zamrkala. Pískání utichlo a já uslyšela pískání přístrojů. Znovu jsem zamrkala a to už jsem rozeznávala jednotlivé osoby. Nika, Bonnie, Alexe, Avu, dvojčata, Melanie, a dokonce celou mojí rodinu. Všichni se na mě usmívali. Taky jsem se na ně i přes velkou bolest usmála. Pak všichni odešla a já zůstala sama jen s Nikem a ANGEL!

„Jsem rád, že ses konečně probudila. Už jsem se o tebe bál. Chceš si pochovat naší dceru?“ Zeptal se. Já jen kývla. Opatrně mi jí položil do náruče. Byla ještě krásnější než posledně. „Jak dlouho jsem spala?“ Zeptala jsem se na otázku, která mi už dlouho vrtala hlavou. „Tři týdny.“ Zděšeně jsem se na něj podívala. „A co se stalo s nimi?“ Pokračovala jsem ve vyptávání. „Všechny rebely jsme zatkly a popravili.“ Odpověděl nervózně. „A co Winter a Caleb?“ Zeptala jsem se zoufale.

„Winter je v pořádku. Dokonce bydlí tady na zámku. A Caleb…“ Odmlčel se. Pobídla jsem ho pohledem. „A Caleba rebelové zastřelili. Zachránil ti tak život.“ Pokračoval. Po tváři mi začaly stékat slzy. Vlastně ani nevím proč. Vždyť mě unesl a dal mi facky, ty mi ale nechtěl dát. Miloval mě, byla to šílená láska, která byla špatná, činila ho nebezpečným. Někde uvnitř sebe, jsem ale věděla, že část mého srdce mu patřila a jeho smrt s ní otřásla. Navíc bez něj bych byla už mrtvá.

Nik nás obě s Angel obejmul. „Už bude jen dobře.“ Pošeptal mi do ucha. A já spokojeně usnula v jeho náruči.