Pohled Alexe:

Seděl jsem ve své kanceláři a dodělával papíry ohledně zahraničního obchodu. Už se nemůžu dočkat, až to dodělám a půjdu za svou Bonnie.

Již je to sedm měsíců, co skončila selekce. Bohužel neúspěšně, Zoey někam zmizela a Nik si odmítl vzít někoho jiného. Jel jsem ho utěšovat a pomoct mu ji najít, ale jakoby se po ní slehla zem. Při tom jsem se sblížil s její kamarádkou, která pomáhala v hledání.

Svěřila se mi, že se s ní rozhádala. Prý jí Zoey  napsala dopisy, ve kterých se jí omlouvá. Ona se jí také chtěla omluvit jak se chovala, ale už to nestihla. Byla smutná a dávala si za vinnu, že zmizela. Utěšoval jsem jí a vysvětloval, že ona za to nemůže. A pak se to stalo. Mezi námi přeskočila jiskra. Už poprvé, kdy jsem jí viděl na plese, se mi líbila. Za dva měsíce jsme měli svatbu a teď dokonce čekáme potomka.

Z mého vzpomínání mě vyrušilo zaklepání na dveře. „Dále“ Řekl jsem, ale neotáčel se ke dveřím. „Promiňte Vaše Výsosti, že Vás ruším, ale je to naléhavé.“ Otočila jsem se za hlasem mého osobního strážce Antonia. „Co se děje? Jsou zase někde nepokoje?“ Ptal jsem se s obavou v očích. „Tentokrát jde o jinou věc.“ Pokračoval. Na chvíli se odmlčel a tak jsem ho pobídl.

„Víte dnes do babyboxu někdo odložil miminko.“ Nechápavě jsem se na něj koukal. Co má nějaké miminko v babyboxu společného se mnou. Zase jsem ho pobídl, aby pokračoval.

„No víte při celkové prohlídce novorozence u něj našli medailon. Když ho otevřely vypadl na ně dopis adresovaný Vám.“ Jakmile jsem uslyšel tuhle větu, stuhl jsem. „Nemohli se splést?“ Zeptal jsem se. „Můžete se sám přesvědčit Vaše Výsosti. Tady máte dopis i medailon, ve kterém byl.“ Dořekl a podal mi obě věci.

Nejprve jsem si prohlížel medailonek. Zdálo se mi, jako bych ho už někdy viděl, ale nemohl jsem si vzpomenout kdy a kde. Proto jsem ho radši otevřel. Šokovaně jsem zíral na fotografii, která byla uvnitř. Byl tam Nik a Zoey. Asi to bylo zachycené na nějakém plese, protože spolu tancovali. Pak jsem si všiml vyrytého vzkazu. „Od prince pro Lady Zoey, která mu ukradla srdce i duši.“

Nechápal jsem to. Celou dobu jsme jí hledali a teď se jen tak objeví novorozenec s jejím medailonkem. Stále šokován jsem otevřel dopis a začal číst.

Milý Alexi,

Doufám, že se to k tobě dostalo. Určitě musíš být zmatený, tak se ti to pokusím vysvětlit. Před sedmi měsíci jsem neutekla. Unesl mě jeden strážný, který se spolčil s rebely. To není ale to nejdůležitější.

Nevím, jestli to Ava nebo Mel Nikovi řekly, ale byla jsem s Nikem těhotná. Dnes jsem porodila. Máme malou holčičku. Pojmenovala jsem jí Angel. Snad to Nikovi nebude vadit. Dala jsem jí svůj medailonek i s tímhle dopisem. Pak mi jí sebral a já jen doufám, že někdo ten medailonek našel a dostal se až k tobě.

Mohl by si to prosím říct Nikovi. Nevím jestli se na mě ještě pořád zlobí. Ani nevím jestli už není ženatý a jestli jí bude chtít. Můžu jen doufat, že jí přijme a postará se o ní.

Taky mu vyřiď, že jsem v pořádku a že ho pořád miluju celým svým srdcem, a že se moc omlouvám, za to, že jsem mu lhala. Předem děkuji.

Zoey

Musel jsem si ten dopis několikrát přečíst. To není možný. Ona pořád žije a dokonce má i dceru. Antoniovi jsem přikázal, ať okamžitě přivede Bonnie. Ta její písmo určitě pozná.

Za pět minut už byla u mě. „Co se děje Alexi?“ Vyptávala se. Já jí však neodpověděl. Místo toho jsem jí podal dopis. Rychle si ho přečetla. Ani jsem se nemusel ptát. Z jejího výrazu jsem poznal, že to opravdu psala Zoey.

„Kde..kde si to vzal.?“ Vyptávala se. Celá se klepala a po tvářích jí stékaly slzy. „Všechno ti řeknu po cestě. Teď musíme dojet pro Angel.“ Odpověděl jsem a začal se oblíkat, protože už bylo září a venku byla zima. Nikovi zavolám, až si budu stoprocentně jistý. Nechci mu dávat plané naděje.

Nasedli jsme do připraveného auta a vyjeli směr nemocnice. Po cestě jsem Bonnie všechno vysvětlil. Už jsme zastavili a vystoupili. Na sobě jsme měli dlouhé kabáty a sluneční brýle. Nechtěli jsme, aby se o tom dozvěděli novináři. Vyběhli jsme do třetího patra, kde bylo dětské oddělení. Tam už na nás čekala doktorka, která nás zavedl za Angel.

Přiblížil jsem se k postýlce. Ležela tam. Určitě to musela být jejich dcera. Měla stejný oči jako Nik a ten odzbrojující úsměv po Zoey. Teď už jsem si byl stoprocentně jistý.

Odvezli jsme jí k nám domů. Celou cestu jí Bonnie hlídala. Bude perfektní máma. Jakmile jsem dojeli, vystoupil jsem a vydal se do své pracovny. O Angel jsem se nemusel bát. Postará se o ní Bonnie. Zavřel jsem dveře a vytočil Nikovo číslo. Bude nadšený, že Zoey žije. A jestli je pořád ve Francii, tak jí najdeme.