Probudila jsem se s ukrutnou bolestí hlavy. „Mel, neříkej mi, že jsem zase pila.“ Řekla jsem, oči stále ještě zavřené. Když mi Mel neodpovídala, pomalu jsem otevřela oči. To co jsem ale viděla, mě zaskočilo. Byla jsem v pro mě neznámém pokoji. Začala jsem se rozhlížet a přemýšlet co se včera stalo. A pak mi to došlo. Ukončení selekce, rebelové a pak mě Caleb někam odvedl, tam se mě pokusil znásilnit a… Já jsem těhotná.

Najednou se otevřely dveře a v nich stál on. „Nesu ti snídani do postele květinko.“ Usmál se na mě a přistoupil blíž. Tác se snídaní položil na stolek vedle postele. Já mu však úsměv neoplatila a rovnou jsem na něj vykřikla. „Mohl by si mi říct, co to včera bylo? Kde teď jsem, kam si mě odvedl? A ty rebelové včera, to byla jen lež, abys mě mohl unést?“ Řvala jsem.

„Klid nemusíš hned křičet květinko. Vše ti vysvětlím.“ Na chvilku se odmlčel a pak pokračoval. „V ničem jsem ti nelhal. Rebelové opravdu včera napadli palác. Vím to, protože jsem se s nimi na tom dohodl. Chtěli zabít členy královské rodiny a všechny dívky ze selekce. Neboj se samozřejmě, že jsem měl svůj vlastní plán. Nedovolil bych nikomu, aby ti ublížil. Využil jsem jejich útok, abychom mohli nepozorovaně opustit palác.“ Na chvíli se odmlčel.

„To včera v podzemí mě mrzí, ale já si nemohl pomoct. Vypadala jsi tak krásně. Věř mi už několikrát jsem se snažil na tebe zapomenout, ale nešlo to. Pokaždé když jsem tě viděl, spadl jsemdo toho znovu. Já bez tebe prostě nemůžu žít.“ Zase se odmlčel. „A abych ti odpověděl, tak jsem v našem novém domově ve Francii. Neboj se tady už tě nikdo hledat a otravovat nebude, ani ten hlupák Nikolas. Už nám nic nestojí v cestě, budeme navždy spolu.“ Nad jeho jménem se zašklebil. Jinak vše říkal naprosto klidně, jako by popisoval úplně běžnou věc.

Zato já jsem zuřila. „Jak ses mohl spojit s rebely. Vždyť jsou to vrahové. Tobě je jedno, že v paláci někoho zabili, třeba úplně nevinné služky, které se jen nestihly schovat. A mohl by si mi laskavě vysvětlit, co dělám ve Francii. Já jsem tu nechtěla být. Chci domů, když už ne za Nikem, tak aspoň za svou rodinou.“ Křičela jsem na něj.

„Neboj, tvému Nikovi ani tvým kamarádkám se nic nestalo. Podařilo se jim jen zabít pět strážců, deset zranit. Jo pak taky trefili Lady Avu a Nika, oba jsou ale v pořádku.“ Chtěl pokračovat, ale já ho zarazila. „Jak tohle všechno víš?“

„Mám své zdroje.“ Záhadně se usmál. „Fajn tak mi to neprozrazuje, ale na něco si přeci jen zapomněl. Pořád jsem těhotná.“ Vůbec jsem nad tím nepřemýšlela a prostě to vypustila z pusy. Hned jsem toho ale litovala.

„Neboj se na, to jsem už taky pomyslel.“ Vítězně se usmál a já se začala bát. „Ne prosím neubližuj mu. On za nic nemůže. Je to jen nevinný človíček. Jestli mu něco uděláš nikdy ti to neodpustím.“ Spustily se mi slzy. Ruce mi sjely na břicho a začaly ho hladit.

„Vážně si o mě myslíš, že by jsem zabil dítě? Vím, že nemůže za to, kdo je jeho otec, ale já bych ho prostě nemohl vychovávat. Navíc to je tvoje vazba na něj. Až bude pryč, zmizí i tvoje láska k princi. Pak budeme žít šťastně se svými vlastními dětmi.“ Zněl naprosto šíleně.

„Co s ním chceš udělat?“ Zeptala jsem se zoufale. „Až se narodí, dáme ho k adopci.“ Odpověděl bez emocí. Zato já jsem propukla v nový pláč. „Říkal si, že mi nechceš ublížit, ale už mi ubližuješ. Oddělil jsi mě od všech přátel, od rodiny a teď mi chceš vzít i moje dítě, moje jediné štěstí. Budu tady úplně sama.“

„To není tak úplně pravda. Zaprvý tady budeš mít mě, ale věděl jsem, že ti nebudu stačit a proto mám pro tebe překvapení. Když přestaneš plakat, dám ti ho. Úsměv ti sluší mnohem více.“ Odpověděl. I přes to všechno co se stalo, jsem byla zvědavá a přestala brečet, nebo mi už jen možná došli slzy. Palcem mi setřel poslední slzu a beze slova odešel. Mezitím jsem si podrobněji prohlédla pokoj. Byl bílý a moderně zařízený. Zajímalo by mě, kde na to vzal peníze. Ptát se ho ale radši nebudu.

Netrvalo to dlouho a byl zpět. Chvilku jen tak stál ve dveřích a já na něj nechápavě koukala. Pak ale ustoupí na stranu a mě se naskytl pohled na osobu stojící za ním. „Winter jsi to ty?“ Nemohla jsem uvěřit svým očím. Odpovědi se mi ale nedostalo. Místo toho ke mně přiběhla a obejmula mě. Já jsem jí objetí oplatila.

„Calebe, řekni mi, že jsi jí neunesl!“ Řekla jsem moc nahlas, až Winter nadskočila. „A já myslel, že budeš ráda. Udělal jsem to jen pro tebe. Jestli jí tu nechceš, mužů jí dát zase do děcáku.“

„Já jsem ráda, že jí zase vidím, ale nemusel si jí unášet. Když už je ale tady, tak jí nikam nedávej.“  Odpověděla jsem mu. Představa, že by jí strčil zase do nějakého děcáku se mi nelíbila. Ještě by jí strčil tady ve Francii a ona by vůbec nikomu nerozuměla. Navíc aspoň tady nebudu sama. On jen kývl a pak odešel. Byla jsem z něj zmatená. Neřešila jsem to a radši se otočila na Winter, kterou jsem ještě pořád svírala v obětí.

„Jsi v pořádku? Neudělal ti něco?“ Začala jsem se starostlivě vyptávat.

„O-on řekl, ž- že mě do-dovede za tebou na na-návštěvu. Ale p-pak mi přiložil  ka-kapesník  před nos a j-já usla. Pak jsem se pro-probudila tady.“ Dostala ze sebe přes vzlyky. Pak se rozplakala úplně

„Šš, už je všechno v pořádku. Neboj se nedovolím, aby ti ublížil.“ Hladila jsem jí po vlasech. Po nějaké době se uklidnila a usnula mi v náruči.

„Všechno bude v pořádku.“ Řekla jsem si pro sebe. Chtěla jsem tomu věřit. Po tváři mi začaly stékat slzy. „Co teď asi Nik dělá? Hledá mě vůbec, nebo je rád, že jsem mu zmizela ze života. Prozradil mu někdo, že s ním čekám dítě? Uvidí ho někdy? Uvidím ho já někdy vyrůstat?“ Pokládala jsem si v hlavě otázky. Ani na jednu jsem však neznala odpověď. Pak už mi v hlavě zůstala už jen jediná myšlenka. „Nikdy neuvidím své dítě vyrůstat.“ Nad touhle myšlenkou jsem se rozbrečela ještě víc. Nakonec jsem vyčerpáním usla, nebylo to však klidné spaní.