Clint

Obchodní dům byl napěchovaný k prasknutí. Lidí tady bylo víc jak na náměstí o Silvestru a všichni hučeli tak hlasitě, že jsem si připadal skoro jako v úlu. Byl jsem tady na tom hrozném místě, které tak ze srdce nesnáším, jen z jediného prostého důvodu, chtěl jsem jí koupit dárek. Dneska je to přesně měsíc od chvíle, kdy Natasha přijala mé pozvání na večeři a my spolu začali randit. Ten měsíc byl snad nejšťastnější dobou mého života, přestože to byl i jeden z nejšílenějších a nejnebezpečnějších, jaké jsem zažil. Už jen fakt, že chodíte na rande s ruskou špionkou a sám jste agent vám zaručuje nepřetržité riziko, to už je hold nevýhoda tohoto povolání. Což znamená, že ani nemůžeme v klidu do restaurace, aniž bychom si sebou brali zbraně a věčně se nemuseli rozhlížet a dávat pozor. Bláhově jsem si myslel, že pro jednou bychom mohli naši práci odložit doma. Tentokrát měla pistoli jen Nat a nemít ji, kdo ví, jestli by nás nezvládli ti chlapi přeprat.

Nicméně, tady v obchodním domě jsem právě kvůli dárku pro tu úžasnou rusovlásku. Chodím po tomhle centru víc jak dvě hodiny a stále jsem nenašel nic, co by mi přišlo adekvátní, jako dárek. V oblečení se moc nevyznám, navíc si netroufnu koupit nic, co nemá univerzální velikost, takže textil jsem rovnou zavrhnul. Ač to může vyznít směšně, tak ani po měsíci společně stráveného času jsem ještě nybyl u ní doma, vůbec nevím, jak to tam vypadá a Natasha se nijak zvlášť nesvěřuje s detaily, takže ani bytové dekorace nebo cokoli není dobrý nápad. Dávat jí všední věci mi přijde jako hloupost, navíc bych se sám ztrapnil, takže mi zbývá to největší klišé na světě – šperky. Jenže jsem zjistil, že je to složitější, než se zdá. Koupit jí přívěsek, náušnice, náramek, nebo snad nějakou brož?

Zmoženě jsem si sednul na jednu z laviček v přízemním patře. Po procházce po asi dvaceti obchodech s blyštivými cetkami mi šla hlava kolem a dělalo se mi špatně. Jestli se takhle budu štvát s každým dárkem pro ni, za chvíli budu šedivý, na to bych dal krk. Jak jsem se tak rozhlížel po centru, zaznamenával jsem samé povědomé tváře. Mimo sousedky s malou copatou vnučkou jsem si všimnul třeba i ženy z večerky, kam chodívám pro pivo, nebo běžkyni, co každé ráno míjí při svém tréningu můj dům. A taky tady bylo až podezřelé množství mých kolegů a všichni byli ozbrojení, ač by si toho na první pohled lidé třeba nevšimli. Tady něco nesedí. Už jsem se chtěl zvednout a jít se někoho optat, když jsem si všimnul dvou až nápadně nenápadných postav. Obě měly kšiltovky, sluneční brýle a mikiny s kapucemi, všechno v co nejméně výrazných barvách. Samo sebou, že šlo o Natashu a Steva, ale proč jsou na tak rušném místě, jestli se schovávají. A...moment, oni se schovávají před SHIELDem?! Už už jsem se rozešel jejich směrem, už jsem chtěl nastoupit na eskalátor, když se Nat z nenadání otočila a stáhla Steva do...polibku. Ona, ona ho políbila? A-ale vždyť, to přece není pravda, nemůže, nemůže být.

Otočil jsem se na patě a co nejrychleji z toho místa zmizel. Ať už to udělala z jakéhokoli důvodu, jak bych na to měl zapomenout? A co když to není poprvé? Třeba, třeba bydlí dohromady s Rogersem a proto mě k sobě nikdy vzít nechtěla. Bože, já jsem takový vůl. Jak se asi tak můžu s Kapitánem úžasným Amerikou měřit? A to jsem si myslel, že je teplý, když se pořád motá kolem Starka a ten zas kolem něj. I u Bruce jsem měl větší podezření, že na ni něco zkusí než u Rogerse.

Nemohl jsem nad tím přemýšlet, zešílel bych, a tak jsem tupě nasednul za volant auta a rozjel se na jediné místo s neomezeným přístupem alkoholu zadarmo a klidnou společností, na které jsem si vzpomněl – Stark Tower. Ani jsem si neuvědomil, jak silně mačkám volant, dokud mi kus molitanového čalounění nezůstal mezi prsty. Pustil jsem ho na podlahu a šlápnul na plyn. Chci být co nejdřív poblíž tichého koutu s flaškou v ruce a už na nic nemyslet. A Stark nebude mít námitky, už několikrát mi takhle pomohl, tak proč by to neudělal znova.

Jen co jsem otevřel dveře do společného patra, hned poté, co jsem dost neobratně zaparkoval v podzemních garážích, přivítalo mě letmé světlo osvíceného baru. Vřele jsem se na ten kus neživého vybavení místnosti usmál a rozešel se směrem k němu. Jaký šok, když jsem tak objevil Tonyho už řádně podnapilého, jak si pro sebe něco mumlá a klopí do sebe jednoho panáka za druhým. „A já už myslel, že jsi tak slepý, že sis nevšimnul." Tázavě jsem povytáhnul obočí, načež jsem si sednul vedle něj na stoličku a rovnou si přihnul z otevřené vlašky. „Jarvis je nabouraný do kamer po městě, včetně toho obchoďáku. Viděl jsem to stejně jako ty." „Pak víš, proč to udělala?" „Hmmm. Jde po nich Hydra, ovládla základnu. Ale to nemění nic na tom, že se nemůžu ztřískat jako hovado a pokusit se nemyslet na to, že jsem na tom místě mohl být já, že? Nebo na to, že zřejmě nemám šanci, když si Steve nechal tak ochotně strkat jazyk do pusy od holky." Mé podmračení ještě zesílilo a alkohol tomu nepomáhal. Zřejmě mám v sobě stále moc nízkou koncentraci. Proto jsem se dal do dohánění svého přítele a klopil do sebe sklenku za sklenkou.

S přibývající hladinou alkoholu v těle vám ten příšerný a zároveň skvělý nápoj začne motat smysly. Začínáte ztrácet kontrolu, racionální uvažování i zábrany. Stačila hodina, než jsem se válel na zemi v klubíčku a brečel jako malé dítě. Připadal jsem si z nějakého důvodu strašně podvedený a raněný. Vím, že to zřejmě byla zase nějaká z jejích lstí, jak vyváznout z průšvihu, ale vůbec se mi nelíbila. To si neuvědomovala, že má přítele, když se jen tak začala líbat se svým kolegou? Nebo je jí to jedno? Myslela vůbec na mě, když to udělala?

I Anthony byl na tom podobně. Teda...on dával přednost mlácením do věcí, které byly stejně silnější než jeho podnapilé pěsti, a tak brzy skončil na zemi v bezvědomí, jak zakopnul a spadnul na podlahu. Podle hlasitého chrápání jsem uznal, že bude v pořádku a nemusím mu volat záchranku. I Jarvis by přece začal něco dělat, kdyby se Tonymu něco stalo. Když už jsme u toho mobilu, jistě že mě začalo lákat vytočit její číslo. Chtěl jsem vědět, kde je, jestli je pořád s ním a co dělají. Ta ďáblova krabička byla jen pár centimetrů blízko v zadní kapse kalhot, stačilo jen natáhnout ruku a mohl bych se jí dotknout. Chci vědět, co dělá!

Šáhnul jsem po telefonu, se značným úsilím trefit se na správná místa na displeji pro zadání hesla jsem telefon odemknul, našel v kontaktech její číslo a přiložil si přístroj k uchu. Vyzvánělo to celkem dlouho, nejméně dvě minuty, než to zvednul hlas staršího muže. Prvotní úleva, že nepatří kapitánovi se vytratila hned po uvědomění, že to stále není ten sametový vysoký hlas ženy, kterou tolik miluju. „Co chcete?"

„Je tam někde slečna Romanovová?"

„Co jí chcete?" Začínal jsem být solidně podrážděný. Ten muž mě nechtěl pustit si s ní promluvit, a navíc mi tak prodlužoval čas, kdy bych mohl zjišťovat, co teď dělá.

„Sakra dejte mi k telefonu moji přítelkyni chlape! Kdo kruci jste, že do všeho strkáte čumák!?" Možná za to mohlo množství alkoholu, možná frustrace, ale vyjel jsem na něj jako čertík z krabičky. Jako když přepnete kovový drátek a ten s řinčením praskne.

Na druhé straně sluchátka bylo chvíli ticho, následně něco zašramotilo a v další chvíli už jsem mohl slyšet jen pípání položeného hovoru. Cože?! To snad nemyslí vážně! Prudce jsem se zvednul ze země, že si to zajdu s tím blbcem vyříkat osobně, nezáleželo vůbec na tom, že jsem absolutně neměl ponětí, kde jsou, vtom se mi zamotala hlava z rychlého pohybu a já skončil stejně jako ještě před malou chvílí Tony na zemi. Barvy se rozostřily, zvuky utichly a já se propadnul do neklidného spánku.

Z toho mě někdy v poledne probudil až vlídný ustaraný hlas nějaké ženy, co se mnou třásla. „Pane Bartone. Agente Bartone, slyšíte mě?" Zamručel jsem a rozlepil oči. Ostré světlo, co mi praštilo do tváře mě zase uzemnilo a já musel oči opět zavřít. V hlavě mi bolestně tepalo, přímo třeštilo a žaludek silně zvažoval, zda se mnou neabsolvuje cestu na toalety. „To jsem ráda, měla jsem strach, že se vám něco stalo. Chcete kafe? Vypadáte hrozně. Takhle vás zřídil Tony?" „Kafe, díky. Tony, ano." Něco málo jsem ze sebe vysoukal, dával si pozor abych skutečně nemusel vyklopit obsah žaludku na podlahu. Dívčí hlas utichnul, jak se klapající zvuk podpatků vzdálil do vedlejší místnosti, z níž následně vycházely příšerné zvuky připravující se kávy.

Zázrakem se mi podařilo dostat na nohy a došourat se do kuchyňky. Na židli seděl Stark s nejméně půllitrovým hrnkem kávy v rukou a tváří zkroucenou, jako by měl každou chvílí běžet na záchod. Vypadal jsem stejně? Ach bože, snad ne. Slečna Potsová mi vařila šálek kávy u linky a u toho si broukala nějakou vlezlou melodii. Došoural jsem se tedy až ke stolu a sednul si naproti tomu pobledlému zvalchovanému brunetovi. „Děkuji slečno." „Za nic, je to moje práce. Tony, mohl bys mi říct, co se stalo takového, že jsem vás oba našla v lihovém oparu spát na zemi?" „Já na té zemi neusnul, ztratil jsem vědomí. A ohledně včerejška...Rogers to zase posral." „I Romanovová. Zapíjeli jsme žal." Potvrdil jsem Starkova slova dvojím pokýváním hlavou, než jsem se poprvé napil té černé horké tekutiny. „Takže hádám, že dnešní schůze se odkládají. A to mi tu společnou večeři slibuješ už alespoň měsíc." Zrzka v černém pracovním kostýmku lomila rukama, jako by to byla největší tragédie. „Nic neruš, nějak to přežiju. Ale jediná narážka Hammera a padám odtamtud." Na to jen kývla, mile se usmála a odklapala někam pryč, zřejmě za další prací.

„Co budeš dělat?" „Včera jsem jí volal. Vzal to nějaký chlap a poslal mě do prdele. Takže asi nic, půjdu domů a prostě to nechám přehnat." „Dáš jí košem?" „To nevím." Pohodil jsem rameny a upil z hrnku. Představa že bych to s ní skončil se mi ani trochu nelíbila, ale pokud nebudu mít na výběr, budu to muset udělat. Mám snad dělat, že se nic nestalo? Pokud mě nebude už dál chtít, co jiného mi zbyde? „A ty? Rogers asi není teplej, to ti hatí plány." „Seru na nějaký plány, stejně bude pode mnou vzdychat moje jméno, i když to ještě neví. Však já toho kapitána perfektní zadek uženu, to se vsaď." „O tvých schopnostech bych nikdy nepochyboval." Zakřenil jsem se a na jeden zátah vypil celý hrneček. Kafe mi opravdu pomohlo a cítil jsem se o něco lépe.

Poté, co jsem opustil věž, vydal jsem se do centra. Ani nevím, proč jsem tam šel, navíc pěšky a auto jsem nehal v garážích, prostě jsem se potřeboval projít. Snad jsem věřil v to, že tady narazím na někoho povědomého, s kým bych zabil trochu času, snad jsem doufal, že mě něco přejede, nevím. Jak jsem se tak toulal, skutečně na mě štěstěna hodila své laso. Jen kousek opodál běžel přímo proti mně Sam Wilson, Stevův přítel a taky pomocník. Jestli někdo ví, kde teď je, bude to on. „Zdravím, jak se máte?" Přidal jsem se do běhu a srovnal tempo se snědým mužem v teplákové soupravě. „Barton! Rád vás vidím. Jde to, však to znáte." Kývnul jsem a přidal na tempu, jelikož se mi začal mladší vzdalovat. „Bude to znít divně, ale nevíte náhodou, kde bych našel Rogerse? Jste přátelé, tak mě napadlo-„ „Vím kde je, taky vím s kým, ale vám bych to říkat neměl. Nejste snad ze SHIELDu?" Zamračil jsem se. Takže s kým? Znamená to, že Nat je tam taky? „Nejsem tady pracovně. Hledám svou přítelkyni. Natasha mi nebere telefon a naposled byla se Stevem. Navíc, já bych kamarády nepodrazil." Prosebně jsem se na něj podíval. Vypadal, že přemýšlí, zvažuje, zda mi říct, kde je najdu. Nakonec se usmál. „Tak když vydržíte ranní rozcvičku, tak vás tam zavedu." Vítězně se usmál a přešel ve sprint. Sakra, to je zmetek.

Po alespoň hodinovém běhu, kdy mi málem odpadly plíce a srdce bylo jako v mixéru, jsme se konečně zastavili. Pot ze mě lil, v krku jsem měl jako v sauně a nohy jako ze želatiny. Jestli mi to za ni stojí? Sám nevím. Mám pocit, jako bych se honil za ztraceným pokladem a nevěděl, co vlastně ukrývá. „Takže?" „Jste vytrvalý. Budiž, Natasha vás jistě ráda uvidí."  Mávnul rukou a vydal se k jednomu z menších domků s terasou.

Dům vypadal zcela obyčejně, jako by v něm bydlela mladá rodina, možná tak jedno dítě. Nebýt všech žaluzií a záclon v oknech zatažených a dveří s několika zámky, nepřipadal by mi nijak podezřelý. To že tady bydlí sám bez nikoho dalšího vysloužilý armádní letec by mě nenapadlo. A přesto zrovna tak teď stál černoch a odemykal klíčem několik po sobě jdoucích zámků. Vstoupil dovnitř a mě vtáhnul s sebou.

V chodbě byla tma a ticho. Oba návštěvníci byli vycvičeni k nejvyššímu stupni pozornosti, takže mě ani nezaskočilo, že byl byt vlastně na první pohled pustý. „Steve, Nat, vedu návštěvu!" Wilson odhodil klíče do misky u botníku a zmizel někde za rohem. Také jsem se tedy vyzul a vešel do obýváku po levé straně. „Agente Bartone, rád vás zase vidím." Málem jsem až nadskočil, jak se za mnou ozval hluboký mužský hlas. Instinktivně jsem šáhnul k opasku, kde nosívám zbraň, ovšem nyní byla pochva prázdná. Nebyl jsem ozbrojený, nechal jsem pistoli doma, jenže zvyk je železná košile, že? „Kapitáne. Měl byste si dávat pozor, jak se ohlašujete. Mít zbraň, mohl jsem vás postřelit." „Věřím, že k tomu nemáte důvod." Rogers se zasmál a poplácal mě po rameni. Pro sebe jsem si pod vousy zamumlal něco vy stylu, že to bych úplně netvrdil, ale nechci se hádat.

Natasha seděla na gauči tak, že ji ode dveří nebylo vidět, četla časopis a na tváři ji pohrával mírný úsměv. Byla překrásná jako vždy, vlasy stáhnuté dozadu do menšího ohonu. Na sobě měla volnější tričko a tepláky, obojí pánské, zato Rogers vypadal ve svém domácím úboru, jako by se mu srazilo v pračce, jak se na hrudi napínal tenký materiál. Usoudil jsem, že oba komplety budou zřejmě vypůjčené ze skříně majitele domu, takže oblečení mých přátel se buď pere, suší, nebo je zničené a nepoužitelné. 

„Ahoj Nat." Zrzka se na mě otočila a jakmile jí došlo, kdo ve dveřích stojí, šťastně vyskočila na nohy a pevně mě objala okolo krku. „Clinte! Jak si nás našel?" „Volal jsem ti, zvednul to Wilson a vystrašil mě k smrti. Musel jsem tě jít hledat a náhodou se mi podařilo toho vytrvalého běžce potkat." Pohodil jsem nedbale rameny a přitulil si útlé tělo blíž k sobě. Rozhodnul jsem se, že budu dělat, jako bych to nikdy neviděl a sám počkám, zda se Natasha svěří. Nebudu na ni tlačit, ale budu si na Ameriku dávat sakra pozor. „Jinak veselé měsíční výročí." Šáhnul jsem do kapsy u kalhot a vytáhnul malou krabičku. Nakonec jsem v tom centru koupil jen malé pozlacené pecky do uší s tím, že vyberu ještě nějaký dražší náhrdelník, na který už se nedostalo.

Tashe se rozzářily oči, převzala si ode mě krabičku a okamžitě ji otevřela. Nikdy nebyla zrovna trpělivá, když šlo o rozbalování dárků. „Clinte...ty jsou tak krásné. Děkuju moc. Já ti nic nestihla koupit." Najednou jako by posmutněla, snad z toho, že pro mě také nemá žádný dar. Pohladil jsem jí po tváři a vtisknul jí na líce krátký polibek. „To přece vůbec nevadí. Jsem rád, že se ti líbí." Vděčně se na mě usmála, sundala si svoje nasazovací klipsy a připnula si malé kamínky. Moc jí slušely, vybral jsem hezky. Decentní kapičky se zlatými okraji, jen nepatrné, ale v jejích rudých vlasech krásně pronikaly a poutaly pozornost. Tasha se červenala, věčně si šahala na pramínek vlasů spadající ji na rameno a šťastně se usmívala. Není pochyb, ta dívka mě má ráda jako já ji a žádná hloupá pusa se Stevem to nemůže změnit.

Ten den jsem celý strávil ve společnosti tří přátel, plánoval s nimi další kroky a postupy, objímal svou družku a cítil se uvolněný a šťastný. Hladil jsem Nat po zádech, zatím co se snažila usilovně vysvětlit, co se Stevem plánují a proč jde po nich celý SHIELD. Ať je Natasaha sebelepší v boji, jako většina žen i ona má prořízlou pusu a tak jsem si vyslechl namísto dvou krátkých vět celou slohovou práci. Naprosto mi to nevadilo, rád jsem poslouchal její hlas a cítil pohyb těla pod svou paří, jak v některých částech horečně gestikulovala. Takhle uvolněná byla skutečně k sežrání. Když jsme pak na večer museli jít každý svou cestou, rozhodla se mě ještě doprovodit alespoň k parku, tudíž si vypůjčila klíče a ve vypůjčených kroksách, které jí byly velké, se se mnou vydala od domu pryč.

„Musím ti něco říct. Ale musíš slíbit, že nebudeš vyvádět." Kývnul jsem a tázavě se na i podíval. Nečekal bych, že o tom vážně začne sama, spíš bych čekal, že se pokusí dělat, že se nic takového nikdy nestalo. „Líbala jsem se se Stevem...ale jen protože nás hledali agenti Hydry. Cítila jsem se hrozně, že jsem ti o tom neřekla dřív." Bylo na ní vidět, že je nervózní. Pramen vlasů si opakovaně natáčela na ukazováček, kousala si spodní ret a chůze se jí zpomalila. Nic jsem neříkal, jen pokračoval v cestě. Vím, nebylo to ode mě hezké, takhle ji napínat, ale i já si kvůli ní prošel nehezkými pocity. „Zlobíš se moc?" „Ne." „Takže jsi zklamaný." „Ne." Podívala se na mě. Zcela se zastavila a rukou mi také zabránila v dalším postupu. Koukala se mi zpříma do očí a mezi prsty žmoulala lem trička. „Tak řekni něco, ať se necítím tak hrozně." Mlčel jsem, zvažoval, co říct. „Já o tom vím, viděl jsem vás...v tom obchoďáku. Stark taky. Nebrali jsme to zrovna s klidem, ale teď už je to všechno v pořádku. Záleží mi jen na jedné věci." Opatrně jsem chytil hladkou mladistvou tvář do svých rukou a zpříma se zadíval do těch smaragdových očí. „Miluješ mě?" „Miluju. Ty mě?" „Taky." Usmál jsem se a přitisknul rty na ty její.

Jemně jsem pohyboval rty proti jejím, pažemi si ji držel blízko u těla a nosem nasával omamně sladkou osobitou vůni. Ona měla ruce otočené za mým krkem, jednu dlaň ve vlasech a prsty se mi probírala v už tak dost velkém vrabčím hnízdě. Oba jsme se mezi polibky usmívali a dýchali si teplý vzduch do tváře. Nechtěl jsem se už nikdy oddělit od těch sladkých úst mé spanilé slečny, natož ji pustit ze svého objetí. Jenže čas byl neúprosný a rychle se smrákalo. „Musím jít." „Já vím. Miluju tě." „Já tebe." Naposled jsem se otřel svými rty o její, naposled jazykem pohladil sladké růžové polštářky, než jsem ji pustil ze svého zajetí. „Neumírej." „Nápodobně." Krátce jsem jí pohladil po tváři, prohrábnul jí rusé vlasy a díval se, jak mi mizí v noční tmě. Modlím se k bohu, ať zůstane v pořádku.

Takže je tady konec! Doufám, že jsem vaše nároky vyplnila a vy mě zato dáte nějaký komentík, hvězdičku i srdíčko na Isntagram! Budu ráda, pokud můj příběh rozešlete dál, ať si ho přečte co nejvíc lidí a věřím, že jsem vám jim udělala radost.

Vaše Tiranis!