Občas se ptám sám sebe, jestli mi to vážně stojí za to.

Jsou dny, kdy je můj život super. Jako... vážně super. Takový dny, kdy spím až do večera, pak otevřu plechovku piva, podívám se na televizi a vypadnu večer do baru. Nebo prostě jenom celý den spím. Nebo piju pivo. Nebo... tak něco.

Jenže pak jsou tady dny, kdy musím do práce.

Jasně, občas i tohle bývají dobrý dny. Zabij tam toho, řeknou a já ho vážně zabiju. Bez problémů. S žádnými policisty za zády. Žádný spuštěný alarm na dveřích, o kterým mi nikdo neřekl. Žádní posraní psi v zahradě, kteří mi málem ukousnou nohu.

Nic.

Prostě jen nějaký stařík, který koupil špatný majetek, zadlužil se, a nebo prostě v mládí šlápl hodně vedle.

A pak jsou dny, jako je ten dnešní. A ptám se, stejně jako pokaždé, proč jsem znovu kývl na takový špatný kšeft.

I když... ono to ze začátku nikdy nevypadá jako špatný kšeft.

John Williams byl sotva šedesátiletý chlapík, který vlastnil jednu malou továrnu uprostřed Clevelandu. Továrna se začala rozrůstat, on potřeboval další pozemek, a tak odkoupil několik kilometrů prázdné půdy, která byla coby kamenem dohodil od původní továrny. Jenže ten pozemek nebyl tak úplně prázdný – jeden místní gang ho používal jako pohřebiště svých... nevhodných. A protože takové tajné pohřebiště pochopitelně není legální, bylo potřeba zastavit stavbu nového areálu pozemku co nejdříve. John Williams byl ale férový chlap, co se nedal uplatit. Nezbylo tak nic jiného, než najmout si vraha, který ho nějak nenápadně odstraní z tohoto světa. A tak si najali mně.

Ze začátku se to vyvíjelo fakt dobře. Alarm na dveřích se mi podařilo snadno vypnout a v domě kromě mé oběti nebyl nikdo jiný. Jenže jakmile jsem se k milému Johnovi přiblížil, on se vzbudil.

Ukázalo se, že neúplatný John je bývalý mariňák.

Což mi nikdo neřekl.

Pochopitelně.

Rozespalý stařík byl překvapivě čilý a ohnal se po mě takovou silou, že jsem neměl nejmenší šanci se jeho útoku vyhnout. Poslal mě k zemi jedinou ránou. Nějaký stařík. Který právě vstal z postele.

Vztekle jsem se narovnal, jenže stařík si mezitím (bůhvíkde) sehnal zbraň, která mi právě mířila na hlavu. Křičel nějaké výhrůžky a já se ho pokoušel ignorovat, i když to šlo jen velmi těžko. Pohledem jsem pátral po místnosti a snažil se najít něco, čím bych mohl zaútočit. Moji pozornost upoutal monumentální svícen, ale ten byl pořád daleko. S povzdechem jsem se tedy vrhl proti mužovi a popadl jej za zápěstí. Ozval se výstřel, ale rána mě naštěstí minula. Vytrhnul jsem Johnovi jeho zbraň a odhodil ji dostatečně daleko. Rozběhl jsem se pro svícen a John mi byl pochopitelně v patách. Ještě chvíli jsme se nevinně kočkovali a já tentokrát všechny jeho rány vykryl. Konečně se mi podařilo dosáhnout na svícen a uhodil jsem ho do hlavy.

Muž se zastavil v půlce pohybu, zakolísal, a nakonec spadl obličejem na zem.

Zkontroloval jsem puls a pro jistotu ještě stiskl jeho krk. Tak dlouho a tak pevně, aby to skutečně způsobilo jeho smrt.

Pak už stačilo jen naaranžovat jeho tělo tak, aby všechno vypadalo jako nevinná nehoda. Johnovi se zamotala hlava a spadl tak nešťastně, že si rozbil hlavu o roh stolu.

Chudák John.

Když jsem přesouval jeho mrtvolu, musel jsem se ptát sám sebe.

„Proč já?" opakoval jsem znovu a znovu. Proč jsem neposlechl svoje rodiče a nešel radši pracovat do rodinné firmy? Proč jsem se nevyučil třeba zedníkem? Proč jsem nešel na práva? Proč tady o půl jedné táhnu mrtvolu z jednoho pokoje do druhého?

„Proč, sakra, já?" zeptal jsem se znovu sám sebe.

Samozřejmě, že mi neměl kdo odpovědět.

Nikdo, kromě sklenky dobré whiskey z Johnova baru. A na dně té láhve jsem našel i svoji odpověď.

„Protože mě to sakra baví."

---

Krátká a jednorázová povídka, která původně vznikla jako soutěžní. Je to něco jiného, než co normálně píšu, přesto mě psaní strašně bavilo. A tak jsem si řekla, proč se s touto jednorázovkou nepodělit i s vámi, že jo? Budu ráda za váš názor! :))