Dnes jsem opravdu rychle usnul, což byla opravdu příjemná změna. I když ten samotný spánek už úplně příjemný nebyl. Zdál se mi totiž sen, ve kterém se mi opakovala minulost, přesněji ta autonehoda. Přišlo mi to jako jakýsi začarovaný kruh, nemohl jsem se probudit. Podařilo se mi to až někdy ráno, kdy jsem se vymrštil do sedu a byl celý zpocený. Chvíli jsem jen seděl a počkal, až se mi zklidní dech, který jsem měl zrychlený. "Bože..." povzdechl jsem si a promnul si obličej. Ještě jsem se napil vody ze sklenice, kterou jsem měl na nočním stole. Pak už jsem ale vstal, vzal rovnou i již prázdnou sklenici a došel do kuchyně, kde jsem ji umyl. Protože jsem včera večer nejedl, měl jsem dokonce i hlad, a tak jsem si z lednice vzal tu bagetu, kterou jsem včera nedojedl a posadil se s ní ke stolu, kde jsem začal jíst.

Během spánku jsem se asi nějak převracel. Spánek byl sám o sobě příjemný, ale probudil mě pád z postele. Překvapeně jsem zamrkal a rozhlédl se kolem sebe. Pak mi došlo, kde jsem a tak jsem se uchechtl. Vstal jsem, složil peřiny a převlékl se do kalhot a trochu neplánovaně i do přilnavého trička. Došel jsem si ještě na záchod, umyl si ruce a šel do kuchyně, abych udělal snídani alee... pan Christopher už jaksi snídal. Nevím proč, musel jsem se usmát. "Dobré ráno pane. Jak se cítíte?"

Už jsem dojídal, když se v kuchyni objevil Jason. "Dobré." oplatil jsem mu a začal se s prázdným talířem zvedat. "Bylo už líp." odpovím krátce a monotonně. Když si vzpomenu na včerejšek, tak doufám, že si nemyslí, že tak to bude již pořád. Včera jsem se opravdu nějak rozpovídal.

Bylo mi trochu líto, že to je stejné jako předtím, ale měl jsem to čekat. Navíc to je stejně jen můj zaměstnavatel, takže nemá nejmenší důvod být nějak výřečný. Uvidíme, co bude za čas.

Udělal jsem pár kroků ke dřezu a pustil vodu, pod kterou jsem talíř začal mýt. "Za včerejšek se omlouvám. Tohle moc často nedělám." přiznám a již čistý talíř jsem otřel utěrkou a uklidil do příslušné skříňky.

"Nemáte se za co omlouvat pane. Lidi se omlouvají, když udělají něco špatně a včerejšek byl podle mě ve výsledku celkem příjemný." Zas jsem se usmál a namazal si jen chleba s máslem a salámem.

Otřel jsem si ruce do utěrky. "Když myslíš." povzdechl jsem si. Otočil jsem se k němu a opřel se o kuchyňskou linku. "Jinak... vyhovuje ti tady všechno? Nechybí ti něco?" zajímal jsem se, abych mu mohl případně vyhovět.

"Vše je v pořádku. Možná až moc pane. Nemusíte se bát, že by mi tady něco chybělo. Oh, a jen abych Vám náhodou neutekl, dnes půjdu nakoupit. Mám Vám něco vzít?" zeptal jsem se nakonec.

Vůbec jsem nad tím nepřemýšlel a automaticky zakroutil hlavou. "Ne nic ne-" nedokončil jsem větu, protože jsem si uvědomil, že přeci jen něco by se mi hodilo. "Vlastně, když tak ty baterky, jinak nic." Jsem rád, že jsem si vzpomněl, protože ač mi to ze začátku nepřipadalo, je dost k ničemu nevědět, kolik je hodin.

"Tak dobře. Zatím začnu připravovat oběd a pak pojedu." broukl jsem pro informaci a začal se rozhodovat, co to bude tentokrát. Nakonec jsem se rozhodl udělat polévku. Pořádný vývar. To v tomhle počasí krásně zahřeje.

Chvíli jsem tam jen dál mlčky stál a poslouchal, co asi dělá. O kousek jsem uhnul, když se přesunul k lince, i když velká byla dost. "Můžu nějak pomoct?" zeptal jsem se a doufal, že odpověď bude kladná, i když opak bude nejspíše pravdou.

Podíval jsem se na něj a po chvilce přemýšlení se usmál. Přeci jen už tím, jak se pohybuje po domě dokázal, že zvládne mnoho věcí. "Jedině, když si neuříznete prst pane. Nakrájíte mrkev a celer?" zeptal jsem se ze slušnosti, ale i pro jistotu. Kdyby třeba chtěl něco jiného.

Trochu mě znervózňovalo to ticho, které tu zavládlo, ale když znovu promluvil a dokonce souhlasil, byl jsem najednou radostí bez sebe, což bylo na mě možná i znát. "Jo, klidně." přikývl jsem a bez váhání přistoupil k lince, na které jsem nahmatal celer, který Jason před chvílí vyndal z lednice. Ze šuplete jsem vyndal jeden z nožů a opatrně začal celer krájet.

Uculil jsem se, když jsem na něm poznal, jak ho to potěšilo. Sám jsem zatím začal dělat vývar a po očku ho sledoval, kdyby náhodou bylo třeba. I když myslím, že nebude.

Celer byl již nakrájený, a tak jsem mu ho s prkýnkem přišoupl blíže ke sporáku. Dál jsem se tedy pustil do mrkve, kterou jsem ale ještě oškrábal. Bylo zvláštní mít radost z něčeho tak triviálního.

"Děkuju." broukl jsem vděčně, když mi přišoupl celer. Dál jsem tedy pokračoval ve vaření.

Už i všechnu mrkev jsem měl oškrábanou a nakrájenou, a tak, stejně jako celer, jsem mu i ji přišoupl. "Můžu ještě něco udělat?" zeptal jsem se. Konečně jsem byl k něčemu alespoň trochu užitečný.

Zamyslela jsem se, co dal by mohl udělat a po chvilce mě napadly domácí nudličky. "Vlastně jo. Uděláme do toho vývaru i domácí nudličky. Aspoň to bude opravdu dobrá polévka." Připravil jsem před něj hromádku mouky, do ní naklepl vajíčko a dal trošičku vody aby vzniklo těstíčko, které potřebujeme. Taky jsem ho ale s úkolem obeznámil.

Přikývl jsem a dělal všechno tak, jak mi řekl. Za chvíli to bylo tedy hotové a já byl rád, že jsem s tím mohl pomoci. Kéž bych takhle mohl dělat více věcí.

Když bylo hotovo, dokonce už i nudličky, zamyslel jsem se, co ještě by mohl udělat. Jde vidět, že by rád něco dělal. Ale napadla mě už jen jedna věc. "Pane, pokud chcete, můžete tu polévku míchat. Nastavil bych Vám kuchyňský zvonek na dobu, kdy by jste vypnul sporák a já bych zatím mohl rychle na ten nákup." navrhnul jsem, kdyby náhodou chtěl. I když se mi to moc nelíbilo z důvodu, že by si mohl ublížit. Na druhou stranu mu ale věřím.

Už jsem myslel, že tím to pro mě už všechno hasne, ale když se přeci jen ještě něco našlo, s radostí jsem kývl. "Klidně." Bylo to sice jen občasné promíchání polévky, ale aspoň jsem mohl něco dělat.

"Dobře, Ale buďte prosím opatrný." poprosil jsem ho, nastavil kuchyňský zvonek a zašel si pro věci. "Takže jen baterky? Nic víc pane?" zeptal jsem se pro jistotu, když jsem si zapnul mikinu. Hned potom už půjdu.

Kývl jsem, ale nic na to neříkal. Co by se mi při míchání polévky mohlo stát? Mně připadalo, že nic, ale z jeho pohledu to mohlo vypadat trochu jinak. Vzal jsem si dřevěnou vařečku a polévku již trochu promíchal, i když to třeba nebylo. "Ne, nic víc." ujistil jsem ho, když už se zase vrátil. Vím, že tu není moc dlouho, vlastně jen pár dní, ale stejně jsem rád, že tu je zrovna on.

"Dobře. Do půl hodiny jsem tady, tak můžete začít jíst beze mě. Hlavně se nepolijte." oznámil jsem už na odchodu a během chvilky jsem seděl v autě. Když už jsem takhle jel, napadlo mě, že on vlastně je téměř pořád doma. Mohl bych ho někam vzít, ale... kam?

Než jsem stihl jakkoliv odpovědět, už byl pryč. Stál jsem u sporáku a pomalu míchal vařící se polévku. Věděl jsem, že není nutné to míchat neustále, ale jelikož jsem nic jiného na práci neměl, rozhodl jsem se tak učinit. Dokonce i čas mi tak utíkal rychleji, takže najednou se přes celou kuchyň rozeřval kuchyňský zvonek, kterého jsem se samo sebou lekl. Rychle jsem se ale vzpamatoval a vypnul ho, aby mi z něho ještě nepraskly ušní bubínky. Sporák jsem vypnul, tedy alespoň doufám, jelikož mám dotykový sporák, na kterém nejsou žádná vystouplá tlačítka, podle kterých bych se mohl orientovat. Proto jsem hrnec s polévkou raději přesunul na vedlejší plotýnku, která byla jistojistě studená. Z horní skříňky jsem vzal dvě misky, do kterých jsem následně nandal polévku. Jason by se stejně měl již každou chvíli vrátit, tak aspoň to nebude mít úplně horké a bude moct začít rovnou jíst.