Dopil jsem už několikátou skleničku a naléval si další, ale nějak to nebylo ono. Opět jsem upil malý doušek a skleničku položil na stůl. Hlasitě jsem vydechl a rukama si promnul obličej. Stále jsem se nemohl zbavit toho blbého pocitu, který se mě držel jako klíště.

Otevřel jsem pomalu oči a se zívnutím se protáhl. "Mmh... co to?" podivil jsem se, když jsem si všiml deky. Jsem si jistý, že jsem deku neměl. Musel mi ji dát pan Christopher. Vstal jsem, deku složil a šel pana Christophera najít. Nakonec se mi to povedlo v kuchyni. "Uhm... Pane?" ozval jsem se nejdřív, abych ho nevylekal. Zároveň jsem se ale zmateně podíval na víno. "Jen jsem chtěl poděkovat za... tu deku. Omlouvám se, že jsem tak usnul." broukl jsem nejdřív, abych ho hned neprovokoval otázkami na to víno.

Přes své myšlenky a i tu kapku vína, kterou jsem vypil, jsem přeslechl kroky a Jasonův příchod zaregistroval až tehdy, když se sám ozval. "J-jo, nemáš zač." mávl jsem nad tím rukou. "Dáš si se mnou?" nabídl jsem mu také víno, ale to už jsem se zvedal a otevíral horní poličku, odkud jsem vzal druhou skleničku a trochu vína do ni rovnou nalil. "Nic si z toho nedělej. Moje matka je vysoký kalibr." ujišťoval jsem ho a skleničku k němu přisunul.

Trochu jsem váhal, jestli si mám dát nebo ne, ale.. nakonec jsem si přisedl a vzal sklenku do ruky. "No, neusnul jsem sice kvůli ní, ale je pravda, že mě hodně překvapila." přiznal jsem a trochu vína upil. "Mmmm... děkuju." Bylo dobré. Ale nechci toho vypít moc.

Kývl jsem a opět skleničku uchopil. "Omlouvám se za ní, prostě taková je. Osobně se mi to nelíbí, ale nic s tím nezmůžu." povzdechl jsem si, ale rozhodl jsem se téma raději změnit. "A co ty a rodina?" zeptal jsem se a opět upil trochu vína. Většinou se moc nevyptávám, pokud to není přímo v mém zájmu, ale víno mi napomáhá k nenucené výřečnosti.

Jeho otázka mě celkem překvapila, ale nebyl důvod mlčet. "No, matka se pohupuje někde mezi přehnanou péčí o mě a letargií. Táta nás opustil. Ještě máme psa. Není to nic moc, ale stále rodina." odpověděl jsem.

Moc jsem nevěděl, co na to říct. Nevím, jak dlouho žil bez otce, ani to sám neznám z vlastní zkušenosti, ale určitě to nebylo nic lehkého. "Aha. Takže ti štěstí taky moc nepřálo, co?"

I když vlastně nebylo proč, pousmál jsem se. "No, jak se to vezme. Kdyby se to všechno nestalo, tak nejsem tady s Vámi." broukl jsem a ještě upil vína.

Nic jsem na to neříkal, tedy alespoň zatím a dopil poslední zbytek vína ze skleničky, kterou jsem hned naplnil dalším. Přemýšlel jsem nad jeho slovy, ale stejně mi to moc nedávalo smysl. "To tvá životní situace tě dostala sem? To jsi nikdy netoužil po ničem... dalším?" povytáhl jsem lehce obočí. "Nechtěl jsi se rozvíjet nebo něčeho opravdu dosáhnout? Vždyť takhle jsi uvízl na mrtvém bodě." Opravdu jsem tomu moc nerozuměl, alespoň ne ze svého pohledu.

Podíval jsem se na něj a zamyslel se. "Mmm... ani ne. Jsem zvyklý, že někomu pomáhám. Vždy kolem mě byli lidé, kteří to potřebovali a navíc mě to baví. Kdyby každý mířil výš, nikdo by se nestaral o ty, kteří jsou něčím omezení. A svého už jsem dosáhl pane. Stačí už jen to používat." usmál jsem se.

"A čeho jsi tedy dosáhl?" zeptal jsem se trochu nechápavě, ač jsem tomu nejspíše rozuměl, jak to myslí. Jen mě to hlava nebrala, jak ho to může naplňovat natolik, aby u toho vydržel. Nebo je to možná jen otázka času?

"Dostal jsem se mezi nejlepší opatrovatele. To mi stačí. Ale snažit se budu i tak dál." Pak jsem se zamyslel. "Je docela pozdě, začnu dělat večeři."

To mu opravdu stačí? Nechce dosáhnout ještě něčeho... pro sebe? Asi jsem i já podědil nějaké to snobství, protože ať jsem se snažil, jak jsem se snažil, nechápal jsem to. Nechtěl jsem do toho ale už šťourat, tak jsem na to už nic neříkal. "Já jíst nebudu, tak si udělej jen pro sebe." podepřel jsem si hlavu rukou a znovu se napil vína.

"Osobně si myslím, že by jste měl něco sníst. A s tím vínem by jste to taky neměl přehnat pane." broukl jsem a začal dělat jen něco malého. Dnes už moc vyvařovat nechci.

Povzdechnu si. "Ale notak. Neber mi aspoň tu špetku radosti, která mi zbyla." Pravda, že mi to asi začalo pomalu lézt na mozek, ale to jsem neřešil a znovu se napil.

"Přece se z vás nestane alkoholik. Aspoň něco snězte." Rychle jsem obložil celou bagetu, rozpůlil ji a půlku položil před něj. "Máte před sebou bagetu."

S povzdechem jsem si k sobě talíř o kousek přisunul a vzal si bagetu do ruky. "I kdyby se ze mě stal alkoholik, tak už to je jedno. Nemám co ztratit." řekl jsem bez velkého zájmu a ukousl si z bagety. Osobně jsem si nemyslel, že by se ze mě stal alkoholik, ale což.

"Určitě je něco, o co by jste nechtěl přijít ani teď pane. Nevěšte svůj život na hřebík." Přisedl jsem si i s bagetou.

Položil jsem bagetu zpět na talíř. Opravdu jsem neměl moc hlad. "Jo, jasně." zasmál jsem se ironicky a prohrábl si vlasy. "Jako třeba co?" Opřel jsem se o židli a založil si ruce na hrudi.

Podíval jsem se na něj a zamračil se. "Pane, už jen podle ozdob ve Vašem domě mi je jasný, že milujete hudbu. Navíc, kdyby tu nic důležitého pro Vás nebylo, nejspíš by jste tady už taky nebyl."

"To je minulost." řekl jsem rychle a uhnul pohledem. Na tohle jsem nebyl úplně připravený a popravdě mě tím dost zaskočil, tak jsem pořádně nevěděl, co na tohle říct.

Tiše jsem oddechl a podrbal se na hlavě. "Omlouvám se... neměl jsem to říkat takhle. Ale... jestli hudbu opravdu tolik milujete, můžu Vám pomoct. Třeba zas začít hrát na to krásné piáno nebo jiný z těch nástrojů tady v domě. Nechte si to projít hlavou." Vstal jsem od stolu, uklidil po sobě a pak mu dal ruku na rameno. "Vždy se dá odrazit ode dna." šeptl jsem tak, aby mě slyšel a šel do pokoje. Nechám ho teď raději o samotě.

Opravdu jsem nevěděl, co mu na tohle mám říct. Přímo mi vzal slova. Když odešel, opřel jsem se lokty o stůl a obličej si schoval do dlaní. Možná měl pravdu, že ode dna se dá vždy odrazit, ale... ne v mém případě.

Došel jsem do svého pokoje a posadil se na postel. Nebyl jsem... moc tvrdý? Proč mě to vlastně trápí? Aahh... při nejhorším... mě vyhodí. Uvidíme.

Ještě chvíli jsem tam seděl, ale pak už jsem se začal pomalu zvedat. Díky vínu to bylo trochu obtížnější, tedy hlavně udržet se na nohou. Přesto se mi podařilo zavřít víno a dát ho do lednice, stejně jako tu bagetu, kterou mi Jason udělal. No a ještě jsem dopil těch posledních pár kapek vína, která zbyla ve skleničce, kterou jsem následně umyl. Pomalu a opatrně jsem vykročil ke svému pokoji, ale bylo to obtížnější, než jsem čekal, tak jsem se musel opírat neustále o zeď.

I když jsem chtěl zůstat v posteli a nechat ho, nedalo mi to při pomyšlení na to, kolik toho vypil. Vstal jsem a vyšel z pokoje, abych zjistil, jestli nepotřebuje pomoct. A taky, že potřeboval.. "Pane, pomůžu Vám do pokoje. Ukažte." Přišel jsem k němu a dal si jeho ruku kolem krku. Zároveň jsem ho u sebe držel za pas, aby neměl tendenci padat. Pak jsem ho už pomalu vedl do pokoje.

Opět mě Jason překvapil svou přítomností, protože jsem stále své okolí moc nevnímal. Než jsem stihl vůbec vznést nějaký protest, už mě podpíral. "Já bych to zvládl." namítl jsem, ale podvolil se.

"Ale nebylo by to nejlepší. Budete chtít k posteli sklenici vody?" zeptal jsem se, vešel s ním do ložnice a opatrně ho posadil na postel.

Na to jsem už nic neříkal a bez dalších protestů se nechal odvést do ložnice. "Jo, možná když tak jo." přikývnu a promnu si rukou obličej. Dnes jsem dokonce docela unavený.

"Dobře. Za chvíli jsem tady." Nechal jsem ho tam a šel rychle do kuchyně pro sklenici vody. S tou jsem se pak pomalu vrátil. "Chcete se napít už teď?" zeptal jsem se, abych mu sklenici když tak rovnou podal.

Přikývl jsem a začal jsem se svlékat. Tedy... spíše jsem se o to pokoušel, jenže ty knoflíčky na košili byly tak malé a já je teď nemohl rozepnout. "Kruci..." zaklel jsem tiše, když jsem rozepínal teprve třetí knoflík. "Ne, polož mi to prosím na noční stolek."

"Dobře." Odložil jsem tedy sklenici a trochu pobaveně se pousmál, když jsem viděl, jak se s tím knoflíkem pere. A to je ještě přiopilý. "Ukažte pane. Pomůžu Vám s tím než ten knoflík utrhnete." broukl jsem, klekl si před něj a pomohl mu. Nevím proč, ale.. tak trochu jsem se zakoukal na jeho tělo. Možná to bylo prostě jen tím jak byl blízko.

Dobře, tak tohle bylo už bylo opravdu docela trapný. Už si neumím ani rozepnout košili a musí mi s tím pomáhat. "D-díky..." vydechl jsem a ruce nechal klesnout podél těla. Když už jsem měl košili rozepnutou, sundal jsem si ji a z pod polštáře vytáhl oblečen na spaní. "Díky, to už bude opravdu všechno." ujistil jsem ho a oblékl si volnější triko.

"Jistě pane. A nestyďte se za to. Přece jen jste přiopilý." broukl jsem, abych ho aspoň trochu uklidnil. Šlo vidět, že z toho byl nesvůj a určitě není zvyklý na pomoc. "Přeji Vám dobrou noc." S tím jsem pomalu odešel z jeho pokoje a tak ho nechal o samotě a v klidu. Došel jsem do pokoje svého a převlékl se do věcí na spaní.

Opět jsem moc nevěděl, co mu říct, a tak jsem jen mlčel. Měl sice pravdu, ale stejně mě to trochu štvalo. "Dobrou." oplatil jsem mu a začal si svlékat rifle, které jsem nahradil za tepláky. Vše jsem složil a položil na noční stolek, ale opatrně, abych neshodil sklenici s vodou. Nechtěl jsem se už zvedat a uklízet to do skříně, abych se ještě o něco nepřerazil kvůli tomu vínu. Ještě jsem se tedy napil, ale pak už si lehnul a v klidu usnul.

Zalezl jsem pod peřinu a s úsměvem vydechl. Spánek je vždy vítaný. Tak jsem zavřel oči, ještě se trošku uvelebil a během pár minut jsem spal jako zabitý.