Ahoj, máme tady pokračování! Těšili jste se? :3

Vzal jsem si peněženku a klíče od auta, které jsem stejně nakonec nechal na věšáku a šel pěšky s Roxym na vodítku, protože chtěl ven.

Jen jsem tam tak ležel a snažil se na nic nemyslet, i když to mi zrovna dvakrát nešlo. Proto, když jsem si byl jistý, že Jason už určitě odešel, rozhodl jsem se pro studenou sprchu. Ta by mi snad mohla pomoct uspořádat myšlenky.

Došel jsem k blízkému obchodu a Roxyho přivázal venku. Nakoupil jsem vše potřebné a když jsem vyšel ven, slyšel jsem Roxyho vrčet. Tak se na něj hned podíval a pak k němu přiběhl."Jdi od něj!!" křikl jsem na Karoua a vzal si Roxyho k sobě. Teď jsem byl rád, že ho mám sebou, jinak by se Karou vůbec nedržel zpět. "Co tady děláš?" vydechl jsem a on se usmál."Dávám si na tebe přeci pozor. Jen ten vořech mi trochu vadí." zamračil se, ale pak se ušklíbl a odešel. On mě nějak sleduje. Jak by jinak mohl vědět, že jsem tady?

Během chvilky jsem už byl v koupelně a pouštěl na sebe studenou vodu. Musím říct, že mi to opravdu pomohlo a já teď namísto na sebe myslel na Jasona. "Bože, já jsem idiot." nadával jsem sám sobě, když mi došlo, jak to z jeho pohledu asi muselo vypadat. Až přijde, tak se mu musím omluvit.

Sledoval jsem ho, dokud mi nezmizel z dohledu. Pak jsem popadl nákup a s Roxym utíkal zpět. Doslova jsem se vřítil do dveří a zavřel za námi. Chvíli jsem oddechoval, a když jsem popadl dech, klekl jsem si k Roxymu a začal se uklidňovat tím, že jsem se s ním začal mazlit a objímat ho.

Strávil jsem v koupelně opravdu dlouhou dobu. Vím, že bych neměl, když jsem ještě trochu nemocný, ale tohle mi pomáhalo a já to zkrátka potřeboval. V rychlosti jsem se usušil a ručník si omotal kolem pasu, protože jsem si chtěl vzít čisté oblečení a to jsem si sebou samozřejmě jako tradičně nevzal. V ložnici jsem se převlékl do čistých domácích věcí a prohrábl si ještě poměrně mokré vlasy ve snaze dát jim jakýsi řád. Už jsem měl docela hlad vzhledem k tomu, že jsem vynechal oběd a cosi mi říkalo, že Jason už tu bude.

Tak nějak jsem se uklidnil, sundal Roxymu vodítko a šel udělat večeři. Teď jsem nechtěl Chrise obtěžovat.

Vydal jsem se pomalým krokem do kuchyně, abych vyzjistil, jestli se Jason už vrátil. Vešel jsem do dveří a slyšel nějaké to šramocení a šustění igelitové tašky. Nejspíše si mě nevšiml, protože jsem předpokládal, že jinak by se ozval. Pomalu a opatrně jsem vykročil k němu a kousek před sebe natáhl ruku. Konečky prstů jsem již zavadil o spodní lem jeho trika, a tak jsem ho bez dalšího váhání zezadu pevně objal kolem pasu a hlavu si opřel o jeho rameno.

V kuchyni jsem si vše vytáhl z tašky a začal se připravovat na to vaření. Po chvíli jsem sebou, ale překvapeně cukl, když mě pevné ruce objaly kolem pasu. "Chrisi?" pootočil jsem hlavu a pousmál se. Jsem rád, že je tady. Jednou rukou jsem chytil tu jeho a druhou mu prohrábl vlasy. "V pořádku...?" zeptal jsem se tišeji.

Stisk jsem ještě o trochu zesílil a obličej si schoval u jeho krku. Zhluboka jsem se nadechl a pomalu zase vydechl. "Jo, promiň." odvětil jsem mu omluvně. Po krku mi stekla studená kapka vody. Snad ho moc nezamokřím.

"To je v pořádku." usmál jsem se a naskočila mi husina, když pár studených kapek z jeho vlasů sjelo po mém krku. I přes to to bylo ale příjemné a já se k němu trošičku víc natiskl. "Chceš taky vařit nebo tu chvilinku počkáš?"

Byl jsem rád, že se nezlobí. "Jestli chceš pomoct, tak pomůžu." broukl jsem a odtáhl se od jeho krku, ale stále ho objímal.

Uculil jsem se, otočil se k němu čelem a jemně ho políbil. "Tak šup. Jinak to asi těžko zvládnu, když nemám takové ruce jako ty." usmíval jsem se a po těch svalnatých rukou ho pohladil.

Usmál jsem se, když jeho rty sjely po těch mých. "Tak co mě necháš udělat?" optal jsem se, přičemž jsem ho pohladil po boku.

"Přeci pomáhat mi. Ukážu ti, co dělat." broukl jsem, zas se k němu otočil zády a nechal ho ohmatat, s mou pomocí, to, co bude dělat. "Zvládneš to?" ujišťoval jsem se.

Lehce jsem se usmíval, nechával ho vést moje ruce a pozorně poslouchal, co mi říkal. "Myslím, že jo." přikývl jsem. Vlastně až teď mi tak nějak došlo, že během toho, co byl nakupovat, jsem měl oškrábat brambory. Vím, že on se na mě za to nezlobí, že jsem to neudělal, ale cítil jsem se kvůli tomu trochu provinile, když jsem to slíbil.

"Tak dobře. Kdyby jsi cokoliv potřeboval, řekni mi." Zapnul jsem troubu, aby se rozehřála a oba jsme se pustili do práce. Šlo nám to spolu opravdu rychle a tak jsme vše dali během několika minut do trouby. Zbývá počkat. "Tak a je to. Už se těším, až to bude." broukl jsem spokojeně a podíval se na něj. Vypadalo to, jakoby byl zabraný v myšlenkách, a tak jsem ho jen jemně objal.

Bylo to opravdu velmi jednoduché a snadné jídlo, takže během chvilky stačilo už jen počkat, až se během pár minut v troubě dodělají hermelíny. Jakmile jsem ucítil, jak se kolem mě ovinuly jeho ruce, pohladil jsem ho po zádech. Postupně jsem si začal uvědomovat, jak je šíleně přítulný. Bylo to... roztomilé.

Přivřel jsem oči a spokojeně vydechl. Mohl bych takhle u něj být pořád. Do téhle doby mi chyběli takovéto doteky. Jen jemné, nevinné objetí, pohlazení a polibky. Žádné vedlejší úmysly. Díky tomu jsem byl u něj naprosto v klidu.

Jak mezi námi panovalo ticho, měl jsem větší možnost lépe vnímat celou tuto situaci. Jak příjemná mi je a jak jsem rád, že můžu být s ním. Jak mi na něm záleží. Zabořil jsem obličej do jeho vlasů a volnou rukou ho pohladil po tváři. Jak já bych si strašně přál ho vidět. Alespoň jedenkrát. V tom cinkla trouba a mě dostala z opojení mých tužeb a tohoto celého. Pomalu jsem ho tedy pustil, aby mohl vypnout troubu a já zatím připravil talíře.

Úsměv se mi rozšířil, když mě pohladil po tváři. Moc jsem si to užíval a chtěl bych si to užívat i mnohem víc, ale.. jídlo je jídlo. To nečeká a tak jsem se s tichým zamručením odtáhl, troubu vypnul a vytáhl ven plech s bramborami a i ten druhý s hermelíny. Nandal jsem nám přibližně stejnou porci a ještě nám zbude na zítra, pokud bude chuť. Když už jsem se ale chtěl posadit ke stolu, ozval se Roxy, že by taky rád něco snědl. Rychle jsem mu šel nasypat granule a pak už jsem si opravdu sedl ke stolu. "Tak, dobrou chuť přeji." usmál jsem se a ještě se krátce zamyslel. "Nebudeš chtít nijak pomoct?"

Posadil jsem se ke stolu a už se chtěl pustit do jídla, ale když jsem zaregistroval, že Jason ještě krmí Roxyho, počkal jsem na něj. "Dobrou chuť." oplatil jsem mu a už si bral příbor. "Asi ne, klidně jez. Nějak to zvládnu." ubezpečil jsem ho.

"No dobře. Ale klidně si řekni." ujistil jsem ho a pomalu se začal dobývat do hermelínu. Krásně to vonělo~

Už jsem na to nic neříkal a rozbalil alobal, ze kterého jsem opatrně hermelín vyklopil na talíř. Pak už jsem se do toho konečně pustil. Bože, měl jsem snad ještě větší hlad, než jsem si uvědomoval.

Pardon za kratší kapitolku, ale nějak jsem dnes nevěděla, kde to zakončit a celkově si v poslední době připadám jak přejetá parním válcem, takže příliš aktivity ode mě nemůžete čekat... Příště vám to třeba vynahradím ;3