Ahojda!

V první řadě bych se chtěla omluvit za tak dlouhou pauzu, ale měla jsem osobní problémy a na vydávání nebyl čas a ani chuť. Teď bych se však už chtěla začít pomalu vracet do starých kolejí, tak držte palce, ať se mi to nejen podaří, ale ať to tak zvládnu udržet.

Teď už si ale užijte dlouho očekávanou kapitolu ^^

Když jsme za námi zavřely dveře, uculil jsem se, chytil si Chrise za tváře a jemně ho políbil. "Tak a teď si jdi dát čaj. Já během chvilky přijdu." Zas jsem mu odběhl, abych se převlékl.

Během chvilky jsme už byli doma a já, než jsem si vůbec stihl svléct kabát, už mi Jason věnoval jeden ze svých polibků. Jen jsem se pousmál a opět nestihl nic říct, natož udělat a už zase odbíhal. Vysvlékl jsem se tedy z kabátu a vyzul z bot a došel do kuchyně, kde jsem si dal ohřát ještě čaj z rána. Mezitím jsem si skočil k sobě do pokoje, kde jsem ze sebe sundal všechny ty přebytečný vrstvy a převlékl se do domácího.

V pokoji jsem se převlékl do domácích věcí, nasypal Roxymu nějaké granule a pak už opět mířil do kuchyně.

Během chvilky jsem byl už na cestě do kuchyně. Jak jsem zjistil, s tím ohříváním jsem to trochu přehnal, takže teď budu muset zase počkat, až to znovu trochu vystydne.

Došel jsem tam a sedl si k němu. "Mám ti pomoct potom připravit věci na vaření?" broukl jsem. "A co budeme dělat než začneme vařit?"

Seděl jsem u stolu a pomalu lžičkou promíchával čaj, ze kterého se přímo kouřilo. „Myslím, že to zvládnu." ujišťoval jsem ho a zároveň trochu i sebe, že si jistě ještě pamatuju, kde má co jaké místo. „No..." zamyslel jsem se trochu. „... předtím na gauči to bylo docela fajn, tak než pojedeš nakoupit..." nedokončil jsem tak úplně větu.

Podíval jsem se na něj a uculil se. "Chtěl bys zas na gauč? Tak jo." souhlasil jsem.

Byl jsem rád, že souhlasil. V tomto směru asi úplně nejoriginálnější nebudu, alespoň ne do doby, než se otrkám. Jen doufám, že se mnou bude mít tu trpělivost. "No jo, jenže nevím, jestli mi to dovolíš, když jsem ještě nevypil svůj čaj." řekl jsem lehce provokativně s mírným úsměvem.

Pozvedl jsem obočí. "Jistě, že ne. Až ho vypiješ, nebo vyliješ, což nedoporučuji, můžeme na gauč." uchechtl jsem se. Tak on chce provokovat.

"Tak to si asi počkáš, protože momentálně se mi zdá, že se spíš rychleji odpaří, než bude k pití. A vylít mě to nenecháš, předpokládám." poznamenal jsem a na tváři jsem měl stále ten potutelný úsměv.

"No to nenechám. Budeš to muset vypít do dna." broukl jsem a pozoroval ho. I když je pravda, že už teď bych chtěl s ním být na gauči.

"Ts, a pak že ve vztahu nejsou žádná pravidla." pravil jsem opět provokativně a lehce pobaveně zakroutil hlavou.

Krátce jsem se zasmál. "To není pravidlo, ale moje podmínka. Nemáš být tak šikovný na to, aby jsi nastydnul."

"A ty jsi až moc starostlivý, nějaké nachlazení mě nezabije. Navíc už mi je dobře." zaprotestoval jsem lehce, i když jsem už dopředu věděl, že s tím asi neobstojím. Já že jsem byl právník?

"Ano, jsem starostlivý. To je hlavní důvod, proč jsem vlastně tady. Navíc, si myslím, že když budeš zdravý, bude pro nás oba vše lepší." usmál jsem se a opřel si bradu o ruku.

Raději jsem dál neprotestoval a spíše se opět zaměřil na chladnoucí čaj, který jsem se pokusil ochladit i občasným zafoukáním. Když už jsem měl pocit, že by k pití přeci jen již mohl být, opatrně jsem ochutnal a postupně stále upíjel.

Spokojeně jsem pozoroval, jak upíjel čaj a když už dopil, hrnek jsem mu zabavil. "Tak běž, jsem hned za tebou."

Překvapeně jsem zamrkal, když mi najednou zmizel hrnek, který jsem ještě před pár okamžiky držel v ruce. "No... dobře." přikývl jsem nakonec bez námitek a pomalým krokem se tedy posadil na gauč, na kterém jsem se uvelebil. Věděl jsem, že říkal, že půjde hned za mnou ale stejně jsem rukou nahmatal na konferenčním stolku ovladač a zapnul televizi. Trochu jsem ji ale ztlumil, kdyby si chtěl Jason povídat, tak aby případně zbytečně neodváděla mou pozornost.

Jen jsem hrnek rychle opláchl, utřel a uklidil. Pak jsem šel za Chrisem. Sice o mně určitě ví, ale i tak. Přišel jsem zezadu ke gauči a jemně a pomalu ho objal kolem ramen. Cítil jsem se jak v nebi. Krásně voněl a... a já pořád nemohl uvěřit tomu, že je přeci jen můj. Že my dva jsme spolu.

Zaznamenal jsem Jasonovi kroky, ale stejně mě trochu... poměrně dost překvapilo, když se zezadu kolem mě obtočily jeho ruce. Pomalu jsem k němu zaklonil hlavu a po jedné paži ho začal hladit. "Pojď si ke mně sednout." pravil jsem tiše, ale tak, aby mě slyšel.

Lehce jsem se usmál. "Jistě." Pustil jsem ho a sedl si jen kousíček vedle něj.

I na mé tváři se na okamžik objevil opět mírný úsměv. Než si přisedl. V tu chvíli mi došlo, že jsem zase úplně mimo jako předtím. Nechtěl jsem ho zase obejmout, aby si nemyslel, že nezvládnu vymyslet nic jiného. I když v tomto okamžiku to byla tak trochu pravda. Napadla mě ale spásná myšlenka. Pootočil jsem se mírně k němu a v úmyslu ho chytit za ruku jsem mu sáhl na stehno. Trochu jsem znervózněl a znejistil, když mi došlo, že mi to lehce nevyšlo a já mám teď ruku položenou na jeho stehnu. Ruku jsem zase rychle zvedl, aby si nemyslel, že ho chci snad osahávat, či co já vím, jak by to mohlo vypadat. "Promiň." omluvil jsem se stejně rychle, ale zpětně si uvědomil, že jsem vlastně zavadil o konečky jeho prstů, takže stačí ruku po jeho noze posunout jen trochu výš. Opět mě lehce znervóznila představa, že rukou nyní uhnul a můj pokus o 'cosi' opět ztroskotá. Rozhodl jsem se to ale risknout. Ha, hurá! zaradoval jsem se v duchu, když jsem pod svou dlaní ucítil Jasonův hřbet ruky. Dodal jsem si tedy trochu víc odhodlání a ruku mu lehce stiskl. Já vím, nic moc, ale pro začátek a s ohledem, že se jedná o mě, docela dobrý, ne?

Z počátku mě to zaskočilo, ale musel jsem se i tak usmát. "Vždyť to nevadí." broukl jsem, abych ho uklidnil a když to zkusil znovu, jemně jsem jeho ruku stiskl. "Jsem rád, že to zkoušíš. Takže se neomlouvej. Kdyby mi něco vadilo, řeknu ti." broukl jsem a pohladil ho po ruce palcem.

"Dobře." kývl jsem a ještě o to více se uvolnil. Byl jsem rád, že to takto bere, a tak jsem hlavně kvůli němu, ale z části trochu i kvůli sobě doufal, že se v tomto celém brzy zorientuju a zlepším, aby to mělo již podobu nějakého toho vztahu. Když jsem se tak zamyslel, uvědomil jsem si, že i mě to vlastně mrzí, že jsem o tuto část tak nějak ochuzený, i když si za to můžu hlavně já sám.

"A ty zas řekni mně, pokud ti bude něco vadit." broukl jsem a.. když předtím on, tak teď já. "Teď se neboj, jen tě položím." upozornil jsem ho předem, nechci ho vyděsit. Lépe jsem se usadil a pak si i s ním lehl tak, že byl na mně. Rukou jsem mu vjel do těch krásných a perfektně upravených vlasů a začal ho v nich jemně drbat. Snad se nebude zlobit.

"Neboj, když tak se ozvu." ujistil jsem ho a zároveň mu odkýval i jeho další slova, i když jsem byl lehce překvapený, opět. Znovu jsem znejistil, když mě na sebe začal pokládat. Ne kvůli tomu, že by se mi to snad nelíbilo, nebo mi to vadilo, ale spíš proto, že jsem se bál, abych mu něco neudělal. Přeci jen jsem byl větší, než on. Ale on jistě ví, co dělá, a tak mu budu zkrátka věřit, srovnal jsem si to tedy v hlavě a postupně se začal uvolňovat, v čemž mi Jason pomohl i tím drbáním ve vlasech.

Krátce jsem se uchechtl tomu, jak byl z počátku napjatý. Poznal jsem i proč tomu tak je. "Jen se uvolni, nejsem přeci ze skla. Neboj." prohrábl jsem mu vlasy a dál ho v nich jemně drbal, zatímco druhou ruku jsem mu dal na rameno.

Namísto odpovědi jsem se rozhodl dát na jeho slova a opravdu se ještě o něco více uvolnit. Hlavu jsem si položil na jeho hruď, zavřel oči a z plic vydechl veškerý vzduch. "Dobrý?" ujišťoval jsem se, jestli ho náhodou něco netlačí.

"Neboj, jsem v pořádku." uchechtl jsem se. Byl tak hodný a já ho volnou rukou začal hladit zároveň po zádech. Snad se mu to líbí.

Fajn. To, že se mi může smát znamená, že je asi opravdu v pořádku. Začal jsem se tedy uklidňovat. V tom jsem si uvědomil, že slyším tlukot jeho srdce. Na tváři se mi roztáhl úsměv. Ani nevím přesně proč, ale zkrátka mi to z nějakého důvodu dělalo hroznou radost.

Všiml jsem si, jak se mu na tváři roztáhl úsměv. Díky tomu jsem měl ohromnou radost a dál jemně pokračoval v jeho hýčkání.

Dál jsem spokojeně ležel a užíval si jeho péči. Kdesi v pozadí jsem slyšel hrát televizi, ale příliš jsem ji nevnímal, alespoň ze začátku. Pak mou pozornost přeci jen upoutala a já se pozorně zaposlouchal do hlasu reportéra, který právě uváděl nynější zprávu. Šlo o vážnou dopravní nehodu. Otevřel jsem oči a okamžitě jsem ztuhl. Můj úsměv byl náhle tatam. Vybavil se mi ten den. Odehrávalo se mi to přímo před očima a já se toho pohledu nemohl zbavit. Urychleně jsem se od Jasona odtáhl a zároveň se začal zvedat z gauče. "P-promiň. M-musím jít něco udělat." vykoktal jsem ze sebe rychle a už byl na cestě pryč z místnosti.

V klidu jsem si užíval jeho přítomnosti a hladil ho ve vlasech i na zádech. Pak ale ztuhl a nakonec i urychleně odešel. Ten styl pohybu, to mluvení i jeho výraz ve tváři... "Chrisi?? Chrisi, co se děje?" Vstal jsem a šel s obavou za ním.

Když jsem ho uslyšel za sebou, zrychlil jsem. "Nic, jen... chci být chvíli sám." vyhnul jsem se odpovědi a vešel do svého pokoje, kde jsem urychleně za sebou zavřel dveře. Teď jsem si vůbec neuvědomoval, jak moc mu tím ubližuju.

Zastavil jsem se až před jeho dveřmi a začal přemýšlet nad tím, jestli jsem udělal něco špatně. "No dobře. Tak já půjdu rychle nakoupit.." vydechl jsem zmateně a pomalu od dveří odešel. Co jsem udělal? Dotknul jsem se ho snad někde špatně? Jsem si jistý, že jsem ho hladil jen ve vlasech a na zádech...

Ulevilo se mi, když jsem uslyšel vzdalující se kroky. Hlasitě jsem vydechl a rukama si promnul obličej. Už kolikrát jsem si myslel, že jsem se s tím už smířil, ale kdykoliv mi to cokoliv připomnělo, uvědomil jsem si, že tomu tak úplně není. Lehl jsem si na postel a předloktím si překryl oči.