Zdálo se mi o tom, že spolu chodíme ven na horkou čokoládu, že stavíme cosi ze sněhu, který teprve bude padat, že spolu opět jdeme na hudební představení. Tam se to ale pokazilo a mé podvědomí si automaticky do scény hodilo Karoua.

Teď, když jsem neměl co dělat, začal jsem přemýšlet. O všem možném, ale hlavně o mně a Jasonovi. O našem vztahu. A o tom, jak se bude asi rozvíjet. Ale v tom Jason upoutal mou pozornost. Trochu sebou škubl, a tak jsem ho jen opatrně konejšivě pohladil a myslel si, že bude dál v klidu spát. Místo toho se jeho dech začal postupně zrychlovat a s ním i jeho neklid. Muselo se mu znát něco ošklivého, a proto jsem ho jednou rukou pevněji objal, druhou ho začal hladit ve vlasech a přitom mu tiše něco našeptával, aby se mu navrátilo klidné spaní.

Karou nás od sebe oddělil a mě někam odtáhl. To jsem ještě zvládal, věděl jsem co bude dělat. Nebyl moc originální. Ale už jsem to nevydržel, když přitáhl zmláceného Chrise a bil ho ještě přede mnou. Prudce jsem se nadechl a vzbudil ve chvíli, kdy Chrise silně kopl z boku do brady. Měl jsem pocit, že se snad každou chvilkou rozbrečím.

Nepomáhalo to. Ať jsem se snažil, jak jsem se snažil, tak bezúspěšně. Trhalo mi srdce vědět, že se trápí, ale já nevěděl, jak mu pomoci. Nakonec jsem se rozhodl ho vzbudit, protože to asi bylo nejsnazší řešení. "Jasone. Jasone, vzbuď se." mluvil jsem naléhavě, ale tiše, abych ho případně nevyděsil ještě já a přitom s ním začal lehce třást. V tom sebou opět trhl a zhluboka dýchal. "Jasone?" šeptl jsem, když mi připadalo, že je již vzhůru.

Vykulený jsem se na něj podíval a pak ho ihned objal kolem krku. Byl to jen sen.. klid.. v klidu.. nejde to... Bál jsem se, že by mu Karou opravdu mohl něco takového udělat. "P-promiň.. jen.. měl jsem noční můru." vydechl jsem a ještě trošku se k němu přitiskl. Třásl jsem se jak čivava.

Byl jsem rád, že je už konečně vzhůru, ale bylo jasně znát, že má strach. Okamžitě jsem ho začal konejšivě hladit a utěšovat. "Chceš si o tom promluvit?" nabídl jsem mu a palcem ho pohladil po tváři.

Přivřel jsem oči a zamyslel se.. "Já nevím... Zase jde o toho imbecila z divadla." vydechl jsem. Asi se ho opravdu už nezbavím.

Víc už nemusel říkat k tomu, aby se mi znovu začala vřít krev v žilách. Raději jsem se ale jednou zhluboka nadechl, abych se zase uklidnil, protože tím bych situaci rozhodně nepomohl. "Ten ti už nic neudělá, slibuju." uklidňoval jsem ho a jeho hlavu si přitiskl na hruď.

Vydechl jsem. "Jenže.. já se bojím, že udělá něco tobě. On nemá výčitky svědomí. Je... je doslova sadista. Zbožňuje, když může někomu něco udělat. Nechci, aby se dostal k tobě." zakňučel jsem a dal mu ruku na tvář.

Trochu mě svou odpovědí zaskočil a já moc nevěděl, jak mu ji vyvrátit. "Nikomu už neublíží, slibuju." políbil jsem ho do vlasů a doufal, že se zase uklidní, i když jsem věděl, že má uklidňovací metoda není úplně neprůstřelná.

Upřímně jsem se vůbec neuklidnil, ale chápal jsem, že Chris se snaží a já nemám právo děsit ho. "Děkuju Chrisi. A omlouvám se, nechci ti přidělávat starosti." Jemně jsem ho políbil.

"Nemáš se za co omlouvat, nemůžeš za to." Pohladil jsem ho po tváři. "Co mám udělat, abys to pustil z hlavy? Cokoliv." slíbil jsem mu a palcem mu přejížděl přes lícní kosti.

Zamyslel jsem se, ale nejspíš jsem měl jasno. "Mohl bych... dnes přespat u tebe? Jen... Klidně bych tě mohl drbat nebo tak něco. Na oplátku." broukl jsem. Bylo to zvláštní.

Tomuhle jsem se musel krátce zasmát, když se mě snažil 'uplatit' drbáním. "Jistě, když jsem to tedy slíbil." řekl jsem lehce provokativně, abych ho přivedl na jiné myšlenky.

Tenhle tón u něj nebyl častý, ale doufám, že ode dneška ho uslyším častěji. Líbil se mi. "Děkuju děkuju děkuju~" uchechtl jsem se a lehce se nadzvedl. "Nemáš hlad? Jsem trochu nervózní, když vím, že jsi vynechal oběd."

Usmíval jsem se, protože jsem byl rád, že jsem mu udělal radost a taky proto, že jsem jeho pozornost přeci jen přesměroval jinam. "Ne. Jak toho moc nedělám, taky nepotřebuju ani moc jíst. Když tak si vezmu nějaký jogurt." uklidnil jsem ho. Byl tak starostlivý. "A ty nemáš hlad?" zajímal jsem se, aby ještě snad kvůli mně netrpěl hlady.

"Nemám, vždyť jsem jen spal. Kolik vlastně je?" broukl jsem. Mezitím k nám přišel Roxy a zakňučel, že chce ven. "Chvilku Roxy." stiskl jsem tlačítko na tom náramku a ten oznámil čas. 15:43. "Tolik??" vykulil jsem oči. "No, půjdu teda vyvenčit Roxyho." Začal jsem se zvedat. Pak mě napadlo, že by Chris mohl taky ale... Vždyť je nemocný.

Popravdě i mě překvapilo, že je už tolik hodin. A to jsem vstával brzo, tak by mi to mělo utíkat pomaleji. Bez námitek jsem Jasona pustil, aby se mohl zvednout a Roxyho jsem pohladil po hlavě. "Můžu jít taky?" zeptal jsem s lehkou nadějí v hlase.

Zadíval jsem se na něj a podrbal se za krkem. "No... Tak dobře. Ale pořádně se oblékneš a až přijdeme, dáš si povinně čaj." řekl jsem neústupně a pomohl mu vstát. Pak jsem mu dal rychlou pusu a odtáhl se. "Jdu se obléct, takže za chvilku se sejdeme u dveří." uchechtl jsem se a odešel, aby Roxy nemusel moc dlouho čekat.

Usmál jsem se a souhlasně kývl. "Dobře. Taky se převlíknu a hned přijdu." dodal jsem ještě a už se taky zvedal. Došel jsem rychle do svého pokoje, kde jsem si ve skříni po hmatu našel nějaké to teplejší oblečení. Když jsem se převlékl, ještě jsem rychle skočil do koupelny, abych se trochu upravil, a pak už šel ke dveřím, jak jsme se domluvili.

Oblékl jsem se do teplých věcí a připnul Roxyho na vodítko. Ten už se nedočkavostí třásl. A nebo to každou chvilkou pustí. Raději jsem nad tím nepřemýšlel a šel ke dveřím, kam zrovna došel Chris. "Jsi rychlý." broukl jsem uznale a chytil ho za předloktí, abych ho mohl venku vést. "Uhm.. chceš, abych tě venku držel takhle?" ujišťoval jsem se a už jsme vyšli.

Ještě jsem se rychle obul a vzal si svůj oblíbený černý kabát a byl připravený jít. "Klidně." odpověděl jsem. "Můžeme jít?" Roxy už byl asi opravdu hodně natěšený, protože jsem slyšel, jak netrpělivě přešlapuje na místě.

"Jistě." přikývl jsem a už oba vedl ven. Opět jsem Chrisovi, už tak nějak bez přemýšlení, začal popisovat vše co jsem viděl. Upřímně se mi vlastně líbilo tohle dělat.

Byl jsem mu nesmírně vděčný za to všechno, co pro mě dělá. Byl tak strašně moc pozorný. Neuměl jsem si představit, že bych tady měl místo něj někoho jinýho. Nikdo lepší ani neexistuje. Vzpomněl jsem si na matku, jak ho urážela a za to k ní cítil opět hroznou zlost. Nechápu, jak může být někdo tak... zlý. Ano, ona je zlá. Raději jsem ale se začal opět plně soustředit na Jasonův hlas a na to, co mi říká, což mě zase velmi rychle uklidnilo.

Začal jsem mu občas i popisovat to, jak Roxy šťastně blbnul. Zároveň jsem trochu víc stiskl jeho ruku. Stále to byl ale mírný stisk. A už jsme měli dokonce půl cesty za sebou. Pak mě tak napadlo... "Chrisi, co by sis dal k večeři?"

V duchu jsem si představoval všechno to, co mi popisoval. I blbnoucího Roxyho. Musel jsem se nad tím usmívat. Zaznamenal jsem, že mi ruku více stiskl, i když jen nepatrně. Přitáhl jsem si ho trochu blíž k sobě, až jsme se sebe lehce dotýkali. "Co třeba... hermelín? Potřít nějakým kořením, zabalit do alobalu a udělat v troubě. A k tomu třeba brambory." navrhl jsem. Bylo to jednoduché, rychlé a hlavně dobré.

Dost mě překvapil jeho návrh a hned na to jsem se plácl rukou do čela. "Proboha~ vždyť já úplně zapomněl na to, že existují i jednoduchá jídla!" zasmál jsem se. Už jsem si nějak zvykl stát u plotny. "Zní to skvěle. Jen budu muset jet pro hermelín. Ale určitě si to dáme." přikývl jsem a až hloupě se usmíval nad tím, jak rychle jsem takové jednoduché věci pustil z hlavy.

Usmál jsem se nad jeho reakcí, ale nekomentoval to. Aspoň i já jemu můžu ten život trochu obohatit. Tedy, spíše zjednodušit. "Dobře, tak já mezitím budu moct připravit brambory." přemýšlel jsem spíše nahlas.

"Tak jo. Hlavně si nic neudělej." varoval jsem ho, ale v mém hlase šel slyšet úsměv. "Chrisi, je špatný když mi tohle pořád přijde jako krásný sen?" zeptal jsem se tiše.

"Jasně, neboj." uklidnil jsem ho. Jeho další slova mi můj úsměv jen rozšířila. Lehce jsem ho štípl do hřbetu ruky. "Probudil ses?" pravil jsem k němu.

Lehce jsem sebou leknutím trhnul. Zas se mi při té mírné bolestí vybavil Karou.. "Uhm.. myslím, že ne. Ale jestli to je sen, tak ani nechci." usmál jsem se. Musím na toho ubožáka zapomenout.

Všiml jsem si, že sebou cukl, ale přisuzoval jsem to tomu, že se zkrátka jen lekl, a tak jsme tomu nevěnoval žádnou zvýšenou pozornost. "Neboj se, není to sen." ujišťoval jsem ho.

"Dobře, budu ti věřit." usmíval jsem se a už jsme pomalu došli domů, kde jsem Roxyho opět pustil z vodítka.