Sobota je tuuu! Doufám, že víkend vám třetí kapitolka ještě o to zpříjemní ^^
Ještě vám popřeju všechno nejlepší do roku 2017 a moc se neopijte! :D

Úplně jsem ztratil pojem o čase, což ale u mě nebylo nic neobvyklého,ba naopak to bylo na mém denním pořádku. Ale bohužel mou poklidnou chvilku přerušil prázdný žaludek. Zpočátku jsem se ho pokusil ignorovat, ale nebylo to k ničemu dobré. S povzdechem jsem tedy vstal a opatrně došel vypnout pro mě tak líbeznou hudbu. Pak už jsem se pomalu vydal do kuchyně, abych mohl utišit svůj žaludek.

Postřehl jsem, že hudba už nehraje a tak jsem vyšel z obýváku. Objevil jsem ho v kuchyni. "Máte hlad? Něco uvařím." broukl jsem s úsměvem, když už o mě stejně věděl.

Podíval jsem se jeho směrem, ale pak zase zpět před sebe. "To je dobrý, zvládnu to." ujistil jsem ho a v lednici podle hmatu začal vybírat potřebné ingredience. Když si vařím sám, tak už raději jen nějaká jednoduchá jídla, protože u jiných to dopadalo katastroficky. Ne, že bych byl v kuchyni úplný antitalent, ale bez kuchařky se zkrátka neobejdu. Takže nyní přežívám většinou na vajíčkách, ale nestěžuju si.

Sledoval jsem co vybírá a když skončil, dal jsem si dohromady, co z toho asi bude. "Hádám, že to nebude moc kvalitní jídlo. Obdivuju, že zvládáte tolik věcí sám, ale bylo by dobré, kdyby jste si opravdu nechal pomoct. Nechte mě uvařit." broukl jsem a doufal, že na to přistoupí. Přeci jen mi přijde zbytečné dohadovat se.

Vyndal jsem papriku, vajíčka a nějakou tu šunku, či co přesně mi to přišlo pod ruku a chystal se pokračovat v přípravě. Nejdříve jsem si myslel, že mě opravdu nechá si připravit jídlo, ale když se znovu ozval, trochu dotčeně jsem se na něj podíval. Od kdy jako nejsou vajíčka zdravá a kvalitní?! No... dobře, možná od té doby, co se zjistilo, že obsahují moc cholesterolu... ale to mně je jedno. Nakonec jsem si ale přeci jen povzdechl a ustoupil. "Fajn..." zamručel jsem a posadil se ke stolu. Přeci mu slepec nebude zavázet.

Podíval jsem se na něj. "Neberte to zle prosím. Když už se o Vás mám postarat, chci, aby jste z toho něco měl i přes to, že se Vám má přítomnost viditelně nelíbí." broukl jsem a kouknul se z čeho můžu tvořit. "Vydržíte počkat nebo mám udělat spíš něco rychlého?" zeptal jsem se ještě.

Na jeho předchozí slova jsem nebral moc zřetel. Nebylo to úplně tak, jak to řekl, ale ani to tak úplně nebylo jinak a tak jsem ho v tom nechal. "Je mi to jedno, nejsem náročný." odvětím,i když mu tím vlastně úplně neodpovím na otázku. No nevadí,on si to zvládne snad nějak přeložit.

Jen jsem se pousmál a pustil se do vaření. V kuchyni jsem byl, dovolím si říct, nadprůměrně zkušený. Nechci ho nechat čekat moc dlouho, ale aby se z toho pořádně najedl. Bylo tu docela dost masa, tak jsem se pustil do práce. Během půl hodiny jsem už z trouby vytahoval zapečené brambory s kuřecím masem. Nandal jsem na talíř průměrnou porci a i s příborem to položil před pana Christophera. "Ať Vám chutná." popřál jsem mu.

Trpělivě jsem čekal, ale už po chvíli jsem cítil se kuchyní linout příjemnou vůni. "Díky." poděkoval jsem, když už přede mě dal talíř s jídlem. Do ruky jsem si vzal příbor,kterým jsem jsem si lehce předzjistil, co to na talíři vlastně mám a věděl, kam zhruba mám zapíchnout vidličku. Hned na to jsem už měl malý kousek v puse a... přes to,že nejsem kritický,tak v tomto případě by to snad ani nijak zkritizovat nešlo. "Zapečené brambory?" zeptal jsem se, ale své příjemné překvapení jsem moc najevo nedával. Ostatně jako většinu ze svých emocí.

Doufal jsem, že mu to bude chutnat, ale nijak moc najevo to nedal. Na druhou stranu to ale ani nevypadalo, že by s tím měl problém."Ano pane. Nechtěl jsem, aby jste čekal moc dlouho."odpověděl jsem a taky si trochu nandal. Zrovna moc toho nesním.

Přikývl jsem a dal si do pusy další sousto. "Je to dobrý."pravil jsem alespoň trochu pochvalně, abych ho taky podpořil. Nebyl jsem na to zvyklý. Ani ne tak proto, že bych nebyl zvyklý na společnost dalších lidí, to vůbec ne. Díky rodičům jsem se musel ve společnosti umět chovat a pohybovat, ale musel jsem to vždy překousnout, protože to pro mě nebylo úplně dvakrát příjemné.

S překvapením v očích jsem se na něj podíval a usmál se. Nepotřeboval jsem moc slov, tohle mi bohatě stačilo ke spokojenosti. "Děkuji. Smím se zeptat, jestli jsou nějaká jídla, kterých se mám při vaření vyvarovat?" broukl jsem ještě a taky začal pomalu jíst.

Na okamžik jsem se zamyslel, ale pak zakroutil hlavou. "Ne,myslím, že ne." odvětil jsem nakonec a dál jedl. Nic víc jsem už neříkal, dokud jsem tedy nedojedl. "Budeš dojíždět nebo bydlet tady?" zeptal jsem se bez většího zájmu, ale pravda byla poněkud jiná.

Dojedl jsem jen okamžik před ním a tak jsem odnesl talíře do dřezu."Budu tady. I když jsem se popravdě při výběru pokoje trochu bál, že to nejsou pokoje pro hosty. Večer si zajedu pro věci." Tiše jsem se uchechtl a nádobí rychle umyl. "Budete něco chtít ve městě?" staral jsem se dál. Už mi to je vlastní.

V duchu jsem si povzdechl. Ano, už opravdu tu chybí jen mříže,abych se cítil jako ve skutečném vězení. Opět jsem ale na sobě nedával nic znát. Navíc by se ho to mohlo i dotknout, což samozřejmě není záměr. A k tomu všemu by se o tom mohl zmínit Ericovi, od kterého bych poslouchal zase všechny ty jeho poučky a to mi za to opravdu nestojí. "Ne, nic nepotřebuju. Děkuju." odmítl jsem jeho nabídku zdvořile, aniž bych se nad jeho otázkou vůbec nějak zamýšlel.

"Dobrá." Prohrábl jsem si vlasy a zamyslel se, jestli se můžu zeptat na to,aby jsme si tykali, ale nakonec jsem to šoupl stranou. Tedy alespoň prozatím. "Chtěl by jste čaj?" zeptal jsem se. Spíš kvůli tomu, aby tu nebylo mrtvolné ticho.

Začal jsem přemýšlet, co budu dělat. A že jsem toho na výběr zrovna dvakrát neměl. Nejčastěji jsem opravdu poslouchal jen hudbu,protože nic jiného, co by bylo v mém zájmu a co bych mohl dělat, zkrátka nebylo. Ano, ještě samotné hraní na hudební nástroje,ale toho jsem se již vzdal. Mohl bych jít možná alespoň na zahradu, venku jsem dlouho nebyl. A jelikož venku již vládl chladný podzim, čaj na zahřátí by se hodil, blesklo mi hlavou, když mi nabídl čaj. "Když budeš tak hodný."

"Ano, budu." broukl jsem a dal vařit vodu. Jen rychle jsem se zeptal, jaký by si dal, měl jich opravdu hodně, a taky ještě jestli sladí. Během okamžiku jsem mu čaj přesně podle jeho chutě položil na stůl. "Tady to máte."

"Děkuju." poděkoval jsem, když přede mě postavil hrnek čaje, ze kterého sálalo teplo. "Půjdu na zahradu do altánu. Doneseš mi to prosím tam?" poprosil jsem ho ještě o jednu laskavost, protože jsem se trochu obával, abych to cestou někde nevylil a on to ještě nemusel po mně uklízet.

"Jistě pane. Od toho tady jsem." usmál jsem se a vzal hrnek. Pak jsem šel vedle pana Christophera a zároveň dával pozor, aby se mu nic nestalo.

Pomalu jsem došel ke vchodovým dveřím, což byla cesta, kterou jsem moc často nepodnikal, takže to bylo také dosti znát na mé nejistotě. Na věšáku jsem nahmatal svůj dlouhý černý kabát, který jsem si oblékl a vyšel ven, kde byl krásně čerstvý vzduch. Opatrně jsem začal scházet několik pár schodů před vstupním vchodem do domu, kde jsem byl ale značně v nevýhodě, jelikož zde nebylo zábradlí. Naštěstí schodů bylo opravdu jen pár, tak to nebyl zas takový problém. Horší to ovšem asi bude u zahrady, jelikož opravdu nevím, kde se mám na co připravit a čemu vyhnout, protože tam jsem jako slepý ještě nešel.

Cestou do zahrady si že začátku vedl dobře, ale... pak už ne. Šlo poznat, že tady se moc často nepohyboval. "Pane, při vší úctě, myslím, že by bylo aspoň tady lepší, abych Vám pomohl.Nebylo by dobré, kdyby jste se zranil." oznámil jsem slušně, ale dost důrazně na to, že by si opravdu mohl ublížit.

Jeho slova se mi vůbec nelíbila, i když asi byla pravdivá. Tedy hlavně proto, že byla pravdivá. Nesnášel jsem ten pocit neschopnosti si poradit sám. Ale s tím jsem momentálně nic udělat nemohl a tak jsem souhlasil, i když zrovna nadšený jsem z toho opravdu nebyl.

Bylo mi jasné, že se mu to nelíbí a tak jsem ho jen přidržoval za předloktí a pomalu ho vedl. Zároveň, aby se třeba po několika takových doprovodech nemusel spoléhat na mě, říkal jsem mu, co kde je a jak je od toho asi daleko. Myslím že v budoucnu by to mohl ocenit. Nakonec jsme, ale došli do altánu, jak žádal.

Ač mi to nebylo úplně příjemné, aby mě někdo vodil, byl jsem na druhou stranu rád, že se mi snažil popsat okolí, abych se zvládl zorientovat. Posadil jsem se a ruce si začal hřát o hrnek čaje. "Klidně běž. Chvíli tady pobudu."

"No dobrá. Já si tedy rychle zajedu pro věci a kdyby jste šel dovnitř dřív, nechte ten hrnek tady. Pak ho odnesu."

"Dobře." přikývnu a dál již nic neříkám. Myslím, že to je zase jeden z mála okamžiků, kdy tady budu sám. Aspoň si to tedy pořádně vychutnám.

Už jsem tedy bez dalších slov odešel a během chvilky seděl ve svém autě a jel domů. Úplně vše jsem vypnul a vyklidil lednici.Sbalil si oblečení a naskládal si to do auta.