Omlouvám se, že jsem nepřidala minulou sobotu, ale ztratila jsem mobil a našla ho až další den. Bohužel to však bylo již po té, co se po něm proběhlo stádo koní xD Byla jsem na brigádě u koní, kde jsem byla ubytovaná a jelikož jsem musela veškeré věci táhnout do šíleného krpálu, tak jsem si notebook opravdu nebrala xD
No nic, tady máte konečně pokračování ^^

Teď jsem měl najednou v hlavě naprosté prázdno, až na ta slova. Opravdu to řekl? Fakt to řekl?! Nebo už mi jenom hráblo? "Proboha!!" Vyskočil jsem z postele na nohy s úsměvem a z očí se mi spustily proudy slz. Ne, opravdu tohle není sen. Chvíli jsem se snažil uklidnit své srdce i myšlenky, moje radost mi jiskřila z očí. Pak mi ale došlo, že on to vlastně nevidí a tak je závislý na mé odpovědi. Proboha, ale jak to říct? Stačí na to pouhá slova?? "Ch-Chtěl bych!" vyhrkl jsem rychle a.. chtěl jsem mu skočit kolem krku. No.. pokud ale chtěl být se mnou, proč ne?! Tak jsem mu během chvilky kolem krku vysel a odmítal ho pustit. Jestli to je sen, nechci se vzbudit.

S jeho reakcí mi srdce opravdu vynechalo pár úderů. Sklopil jsem hlavu o to víc a oči tiskl pevně k sobě. Přišlo mi to jako věčnost. Najednou jsem chtěl, abych mohl jednoduše zmizet z povrchu zemského. Co mě to vůbec napadlo?! Ale počkat... cože? Než jsem stihl jakkoli zareagovat, už jsem ho měl kolem krku. Vůbec jsem netušil, co mám dělat a jestli se mi to náhodou jenom nezdá. "Ale... vždyť jsi říkal, že... že někoho miluješ." nechápal jsem. Ano, byl jsem v tuto chvíli opravdu natvrdlý.

Teď jsem se styděl za své chování. Když já se ale tak bál odmítnutí a výsměchu. Obdivuju, že on to zvládl říct. "To... Promiň. Bál jsem se.. bál jsem se říct, že jde o tebe.. a.. obdivuju, že ty jsi na to našel odvahu." přiznal jsem. "Promiň.. dost jsem to všechno zamotal."

Po jeho dalších slovech se mi srdce opět rozbušilo jako o život, že to snad musel dokonce sám cítit. Na to jsem už nic neříkal, jen ho už taky konečně objal a pevně stiskl. Měl jsem ho u sebe. Opravdu. Konečně! Teď už nedovolím, aby se ještě někdy trápil. "Ale na vztahy jsem úplně levej, musíš mít se mnou trpělivost." varoval jsem ho, ale z hlasu mi už byl znát úsměv.

Opravdu se to dělo. "To je jedno." vydechl jsem a štěstím se u něj rozbulel jako malé dítě. Konečně. Konečně někdo miluje i mě.

Zavřel jsem oči a úsměv se mi ještě více rozšířil. Pohladil jsem ho jemně po vlasech a dál si ho držel u sebe. V tom se ozval Roxy tichým, ale žalostným zakňučením, protože se chudák asi cítil momentálně zanedbaný.

Popotáhl jsem a podíval se na Roxyho. "Hh.. promiň kamaráde. Neboj, víme o tobě." pousmál jsem se a natáhl k němu ruku. Ihned se začal tulit.

Stisk jsem trochu povolil, aby se mohl k Roxymu natáhnout, ale pořád ho držel, kdyby snad začal padat, tak abych ho chytil. "Jestli může, tak ať klidně jde na postel. Aby na mě ještě nebyl naštvaný, že mu tě snad beru." uchechtl jsem se.

"No... Tobě by to nevadilo?" zeptal jsem se a Roxyho hladil po hlavě. Byl tak vděčný a přítulný.

"Ne, jinak bych ti to nenabízel." ujistil jsem ho. Roxy vypadal opravdu na skvělýho psa. Nechápu, jak by se ho mohl někdo bát.

"Dobře, děkuju." Poklepal jsem rukou vedle nás a v tu chvíli byl Roxy na posteli. Lehl si spokojeně k nám a to mu pro tuto chvíli stačilo. No a já na tom byl podobně.

Jen jsem místo odpovědi zamručel a když si Roxy vyskočil a lehl si vedle nás, pohladil jsem ho. O to víc jsem druhou rukou ale stiskl Jasona a trochu víc si ho k sobě přitáhl.

Usmál jsem se a víc se přitáhl k jeho krku, kde jsem se uvelebil a.. i když jsem ze začátku váhal, věnoval jsem mu na krk jemný polibek.

Trochu to zašimralo, když se dotkl rty kůže na mém krku, ale bylo to příjemné. Lehce jsem mu prohrábl vlasy a opatrně si pohrával s jeho prameny. "Jakou máš barvu vlasů?" zeptal jsem se trochu zamyšleně.

Zavřel jsem oči a spokojeně vydechl. Když se ale zeptal, byl jsem moc rád. Zajímá se. Zároveň jsem byl ale nervózní. Co když má nějaké nároky a já nebudu jeho typ? "Mám je.. světle hnědé." odpověděl jsem jednoduše.

Mírně jsem se usmíval a za jeden z pramenů lehounce zatahal. "A oči?" ptal jsem se dál. Zajímalo mě, jak vypadá, chtěl jsem si ho umět představit a ne se jen domnívat, jak vypadá.

"Uhmm..." zamručel jsem tiše a podíval se na něj. "Taky hnědé." Natáhl jsem pomalu ruku k jeho tváři a pohladil ho po ní. Byl dokonalý. Jako ze snu, jen.. stokrát lepší a.. já byl teď jeho.

Pootočil jsem k němu hlavu a cítil na sobě jeho pohled. Byl jsem trochu v rozpacích, když mě pohladil, ale snažil jsem se to držet pod povrchem, ať nevypadám jako úplné jelito. "Asi bys neměl teď být moc u mě, jinak budeš taky nemocný." plácl jsem první věc, která mě napadla. A myslím, že to zas tak zcestné není, opravdu bych byl nerad, kdyby to ode mě chytil. Jen doufám, že to nevezme tak, že ho od sebe odháním.

Dost mě to překvapilo, ale měl pravdu a tak, i když se mi nechtělo, začal jsem se zvedat. "Jo, máš pravdu." posadil jsem se opět na okraj postele a podíval se na hodiny. Dnes ten čas letí opravdu hodně rychle.

Byl jsem rád, že za tím nic nehledá, tedy doufám. Pustil jsem ho, aby se mohl zvednout a v tu chvíli vystřelil i Roxy, kterého jsem ještě pohladil, než seskočil z postele. No, aspoň mám teď o to větší motivaci se uzdravit, pomyslel jsem si, abych za tím našel i něco relativně pozitivního.

Uchechtl jsem se, když Roxy seskočil na zem. "Hele, jsi možná až moc aktivní." broukl jsem a podrbal ho mezi ušima. Pak ale odběhl ke dveřím a zakňučel. Chce ven. "Uhm. Budu ho muset jít vyvenčit. Ty se klidně vyspi, já tě ještě přijdu zkontrolovat." broukl jsem a vstal úplně.

"Dobře." přikývl jsem a nic nenamítal. Lehl jsem si tedy a pořádně se přikryl peřinou, abych byl opravdu v teple.

"Tak zatím." broukl jsem a odešel z jeho pokoje. Ve svém pokoji jsem ještě narychlo vybalil ven Roxyho misky a pelíšek. Pak už jsem ho připnul na vodítko a šel se s ním projít kolem domu, aby se tady s tím seznámil.

"Jo, zatím." pousmál jsem se. Jakmile zmizel za dveřmi, zavřel jsem oči a pokusil se usnout. Překvapivě to pro mě nebyl žádný velký problém, když jsem se přes noc příliš nevyspal a teď jsem se zase rozležel.

Procházka byla příjemná a dokonce jsem si dovolil pustit Roxyho z vodítka. Auta jezdila minimálně a ani lidí tu moc nebylo. On šel poslušně jen kousek přede mnou a vše očichával a značkoval. Pak už jsme šli ale zpět domů do tepla. Ještě jsem mu na chodbě utřel packy do hadříku, který jsem při jeho venčení vždy nosil, a už ho nechal jít do mého pokoje. Sobě jsem udělal čaj a jak jsem slíbil, šel jsem zkontrolovat Chrise. Podle pravidelného dechu už spal, a tak jsem se jen usmál a tiše za sebou zavřel dveře.

Spal jsem poklidně dál, Jasonův příchod jsem vůbec nezaznamenal. Později se mi začal zdát sen, který vlastně ani tak nebyl snem. Zdálo se mi o tom, jak jsme tu s Jasonem leželi. Byli jsme zticha, nepovídali si. Jen si užívali, že můžeme toho druhého objímat a na úkor toho jednou rukou si více tiskl peřinu k tělu.

Došel jsem do pokoje, kde už Roxy spal v pelechu. Zavřel jsem za sebou, vypil čaj a převlékl se do spacího. S úsměvem jsem se zavrtal do peřin a nechal si zdát jen krásné sny.

Tak jste se konečně dočkali, což? Pardon, dnes trochu kratší. Však já vám to zase někdy vynahradím ;3 Zatím čauky!