No, přeskočíme zbytečné řeči a rovnou se vrhneme na pokračování :p

Naprosto jsem zrudnul, a i když to nemohl vidět, odvrátil jsem od něj tvář. "Uhmm..J-jo... Omlouvám se... Myslel jsem, že pořád spíte.. že je blbost zabírat se tím.. a a tak prostě.." začal jsem mumlat nesmysly. Teď jsem opravdu nevěděl co bude, bál jsem se a byl nervózní a rudý.

Překvapeně jsem stočil pohled k němu a zkrátka to vůbec nechápal. "Ty se omlouváš mně? Vždyť jsi nic neudělal." nechápal jsem dál.

Chytil jsem se za hlavu a tu si položil na kolena, která jsem si přitáhl k tělu. Nevěděl jsem co dělat. Nevěděl jsem co říct. Byl jsem v tom až po uši a strašně jsem se bál, že kdybych se svěřil, odmítl by mě. A já bych to už asi nezvládl.

Hodně mě znervózňovalo, že nemluvil, protože jsem vůbec netušil, co se mu teď honí hlavou. Je na mě za to naštvaný nebo jsem se ho tím nějak dotknul? "Vím, že tím nic nezměním, ale hrozně moc se omlouvám. Já... myslel jsem si, že je to jen sen a..." povzdechl jsem si. "... a jestli budeš chtít odejít, tak se nebudu divit. Dám ti odstupný a nechám napsat dobré hodnocení." oznámil jsem mu sklesle. Bál jsem se, že to opravdu udělá, že mě opustí, ale jak bych se mu mohl divit?

Teď jsem měl co dělat abych nebrečel. On... opravdu by mě nechal prostě odejít? No, proč taky ne... I když.. ten tón.. na chvíli, nevím proč, asi jsem jen slepě doufal, jsem měl pocit, že mám šanci. "....Jen sen? O čem..? Líbil se ti?" zeptal jsem se potichu s knedlíkem v krku.

Už podruhé za tak krátkou chvíli jsem měl pocit, že se mi zastaví srdce. Proč se mě na to ptal? Co to s tím má co společnýho? Vůbec jsem to nechápal. "No... prostě o tobě. Už předtím se mi to stalo." přiznal jsem. Mluvilo se mi hrozně špatně. "Nevím proč, ale..." nedokončil jsem větu. Nevěděl jsem jak ji dokončit. Ježiši... nechce mě snad žalovat, ne?!

Podíval jsem se na něj. Opravdu se mu zdálo o mně? A... to mě v tom snu líbal? "Nemusíš odpovídat jen... nechápu to. Proč bys mě měl líbat? I kdyby jen ve snu. Jen... snažím se to pochopit.. a.. neodejdu, pokud to nebudeš chtít. Já... To je jedno." Zadíval jsem se na své ruce.

Teď mě trochu uklidnil. Vlastně docela dost a i když to bylo takový zvláštní, byl jsem rád, že si o tom chce promluvit a ne to zamést pod koberec a utíkat před tím. "Já nevím, prostě..." odmlčel jsem se. "Nevím, kdy to bylo poprvé, ale to jsem si ani nepamatoval a po druhé to bylo v obýváku, jak jsem spal. Vyděsilo mě to a... nevěděl jsem, co si o tom mám myslet." svěřil jsem se a doufal, že nadále bude takhle v klidu. "Počkej, co? Co je jedno?" zbystřil jsem, když jsem si uvědomil jeho poslední větu.

Zas jsem se zarazil, když jsem si uvědomil že melu víc, než bych chtěl. "Uhm.. Prostě... záleží mi na tobě. Tak.. tak jsem nechtěl, aby.. co já vím.. prostě aby mezi námi nebyl bezdůvodný problém." pokusil jsem se z toho vykecat.

Povzdechl jsem si, prohrábl si vlasy a rukou si sjel na obličej, aby mi do něj neviděl. "Taky mi na tobě záleží, možná až moc." druhou část věty jsem však řekl tišeji.

Slyšel jsem to. Poskočilo mi srdce radostí a musel jsem se na něj s úsměvem podívat. Ten pohled mě překvapil, ale... ne, dnes už nás nebudu trápit další otázkou. "Děkuju. No... dnes je to pro nás oba asi moc čerstvé, tak co kdybychom si dali od toho oddech a pustili si nějakou hudbu? Zítra, pokud budeš chtít, si o tom můžeme v klidu promluvit." navrhnul jsem. Nic lepšího mě momentálně nenapadlo.

Sice jsem nechápal, o čem chce ještě mluvit, ale přikývl jsem. "Dobře." Lehce jsem si skousl ret. Vůbec nevím, co si o tom mám myslet. Asi to proběhlo dobře. Nemůžu ale říct, jestli jsem za to rád, nebo jsem zklamaný. Ale on má právo to vědět.

"Tak co bych tam měl pustit? Jo, a nezapomeň na ten čaj." usmál jsem se. Opět jsem se uklidnil a to bylo moc super.

"To je asi jedno. Co chceš." pokrčil jsem rameny. Teď mi to bylo opravdu jedno. "Jo, děkuju." Vzal jsem si hned hrnek čaje a rovnou se napil. Už byl akorát k pití, ale pořád byl teplý.

"No dobře." broukl jsem a něco tam pustil. Opět to byla úžasná hudba. Dal jsem to trošku víc nahlas, ale tak, abychom jsme se my dva slyšeli, kdyby jsme si začali povídat.

Palcem jsem jezdil po stěně hrnku, ke kterému jsem směřoval i svůj pohled. Nebyl jsem si jistý, jestli mám něco říct. Ani jsem nevěděl, co bych měl říct, a tak jsem prostě raději mlčel.

Opět jsem se posadil na okraj postele a úplně se uvolnil. Už mi bylo lépe. Mnohem. I když jsem byl stále tak nějak zmatený. Jenže to se dalo přežít.

Nakonec i já se po chvíli aspoň trochu uvolnil, ale z hlavy jsem to dostat pořád nemohl. Ale proč, když jsem s tím počítal? Vždyť můžu být rád, že to vzal takhle dobře. Jenže ve skrytu duše jsem doufal, že by přeci jen o mě měl zájem.

Čas tak nějak utíkal, dokud nebyl večer. "Půjdu udělat něco k jídlu." ozval jsem se a vstal z postele. "Máš chuť na něco konkrétního?"

Ani jsem si neuvědomoval, jak ten čas letí a už byl večer. Trochu mě to zarazilo, protože bych očekával, že se bude naopak táhnout, ale tak jedině dobře. "Ne, nemám na nic chuť." odvětil jsem a trochu se protáhl.

Podíval jsem se na něj. "Ale musíš sníst aspoň něco. Udělám ti aspoň trochu toustů." usmál jsem se a pomalu odešel do kuchyně, kde jsem nakrájel trochu zeleniny, salámu a sýra. To jsem dal na jeden talíř a na druhý jsem dával opečené tousty.

I když na jídlo jsem opravdu neměl ani pomyšlení, neprotestoval jsem. Nalil jsem si do hrnu z konvice zbytek čaje, který byl už studený, ale nevadilo mi to. Znovu jsem si vzpomněl na ten 'sen' a opět si konečky prstů sáhl na rty. S povzdechem jsem je zase stáhl a raději se napil.

Během deseti minut jsem šel s talíři zpět. Položil jsem mu je na noční stolek a vzal prázdnou konev. "Budeš chtít ještě čaj?"

Za chvíli se opět ozvalo vrznutí dveří, které doprovázely Jasonovi kroky a cvakání Roxyho drápků o podlahu. Musel mít Jasona opravdu hodně rád a já se mu nedivil. I když tohle se nedalo porovnat. "Díky. A ne, bude mi stačit." poděkoval jsem a zároveň odpověděl na otázku. Rovnou jsem si vzal jeden z toustů, které byly ještě teplé a zakousl se do něj.

Jen jsem přikývl a opět se posadil na okraj postele. Roxy se posadil přede mě a tak jsem ho začal hladit po té úžasné hlavě. Pak mě něco napadlo. "Uhmm.. Chrisi?"

Trochu jsem se poposunul, aby měl víc místa. "No?" broukl jsem, když jsem spolkl další sousto.

"Noo.. včera jsi po mně chtěl nějakou laskavost. Jsem celkem zvědavý. Můžu vědět, co to je?" podíval jsem se na něj. Chtěl jsem mu oplatit tu jeho laskavost.

V tu chvíli ve mě hrklo. Úplně jsem to vypustil z hlavy a teď mě tím opravdu zaskočil. "No... ono to dost souvisí s... však víš..." vysoukal jsem ze sebe pracně.

Překvapilo mě to, ale slíbil jsem, že mu jeho laskavost oplatím. Navíc.. pokud to souvisí s... TÍM. Nevím proč, nějak jsem doufal v nějaký zázrak, či tak něco. "Tak.. dobře. Slíbil jsem to. Řekni."

Zavrtěl jsem hlavou. "Ale já nechci, abys to dělal proto, žes mi to slíbil." vydechl jsem, odložil toust zpátky na talíř a prohrábl si vlasy. "Prostě... chci, abys to udělal proto, že chceš, protože... mi na tobě opravdu záleží a chci vědět tvůj názor, ale ten musíš tak skutečně cítit." rozmluvil jsem se najednou a na můj vkus to poměrně prožíval. "Chápeš mě?" řekl jsem už tišeji.

Dost mě jeho chování překvapilo, ale nechtěl jsem couvnout. "Chápu. Ale nemůžu jakkoliv reagovat, když nevím na co." Odmlčel jsem se a dal mu ruku na rameno, abych ho aspoň trochu podpořil. Očividně to pro něj bylo důležité.

Sklonil jsem hlavu a zhluboka se nadechl. Nechtěl jsem mu to říct. Ale nechtěl jsem mu ani lhát a zapírat. Bože, kdyby mi dřív někdo řekl, že se někdy octnu v takovéto situaci, tak se mu asi vysměju. "Dobře, ale teď už to vlastně nemá ani moc význam. A taky si vzpomeň, co jsi mi slíbil." upozornil jsem ho ještě předem a pokusil se najít ta správná slova. Srdce mi bilo jako o závod, mozek mi říkal, ať to nedělám. "Já..." Ne. "... chtěl jsem se zeptat..." Nedělej to! "... jestli bys..." Ještě z toho můžeš vycouvat! "... to nechtěl zkusit se mnou." Idiote! Teď by se ve mně člověk krve nedořezal. Když zvládl skousnout to předtím, tak kde je šance, že zvládne tohle? Vždyť to není normální! Asi jsem se skutečně zbláznil.

Uuuuu íííííí uaááá... máme tu konec dnešní kapitolky a na pokračování si budete muset počkat :p