Je tu další sobota a s ní i další kapitolka. Snad se vám bude líbit ^^

Usmál jsem se když už se začal probouzet. Chtěl jsem se ho zeptat co se mu zdálo, ale než jsem to udělal, chytil mě za lem trika, stáhnul si mě a.... Políbil mě?!! Měl jsem oči otevřené dokořán a nebyl schopný tomu uvěřit. Byl jsem moc rád, ale zároveň v neskutečném šoku, a tak jsem se ani neodtáhl, ale ani nezapojil. Jak to, že mě políbil? Myslel si, že jsem někdo jiný? Jistě, že si musel myslet, že jsem někdo jiný, proč by to jinak udělal? Steklo mi pár slz a odtáhl jsem se od něj. Abych se nerozbrečel, kousl jsem se do rtu a tak mi praskl strup od Karoua a v puse se mi opět rozlila pachuť krve.

Páni... bylo to až neskutečně reálné, blesklo mi hlavou, ale byl jsem příliš ospalý na to, abych si tuto myšlenku udržel. Když už se odtáhl, nijak jsem mu v tom nebránil a mé tělo se zase zcela uvolnilo. Oči jsem měl opět zavřené, klidně oddychoval a začal upadat znovu do spánku.

Sledoval jsem ho a čekal jestli ještě něco aspoň řekne, ale... on si usnul!! Dost se mě to dotklo. Utekl jsem do svého pokoje, kde jsem se i s Roxym zavřel. Normálně nejsem taková citlivka, ale Chrise jsem prostě miloval, ale on mě ne. Jak by taky mohl? Vždyť ani neví, jak vypadám. S touhle myšlenkou jsem spustil jakýsi proud snad ještě horších myšlenek. Budu někdy milovat někoho, kdo bude milovat mě? Přitáhl jsem si Roxyho, objal ho kolem krku a přetáhl přes nás peřinu, abych utišil jakékoliv hlasitější vzlyky.

Dál se mi už nic nezdálo, ale díky předešlému snu jsem spal spokojeně dál. Když jsem se probudil, budík mi oznámil, že je něco málo po desáté. "To by tady už měl být Jason." pronesl jsem si tiše pro sebe. Pomalu jsem vstal a oblíkl si nějaké čisté triko, abych tu nemocný neběhal polonahý. V koupelně jsem si ještě opláchl obličej a pak se vydal do kuchyně, kde jsem odhadoval, že bude. Trochu mě překvapilo, že tam ale bylo hrobové ticho. Dokonce ani v obýváku nebyl. Vrtalo mi to hlavou a popravdě jsem začínal mít i trochu strach, jestli se mu něco nestalo. Nechal jsem to ale být, třeba se prostě jen zdržel. Vrátil jsem se do kuchyně, kde jsem si z lednice vzal alespoň jogurt, i když jsem neměl hlad.

Brečel jsem dlouho a hodně, dokud mě to úplně neunavilo a já neusnul. Poslední, co si pamatuju bylo to, že se Rox vyvlékl z mého objetí a začal kňučet, že chce vyvenčit.

Prázdný kelímek od jogurtu jsem vyhodil do koše a lžičku společně s hrnkem, který jsem včera nechal ve dřezu umyl. Pak už jsem se vydal po chodbě zpět, jenže když už jsem otevíral dveře do svého pokoje, něco jsem zaslechl. Zaposlouchal jsem se a přišlo mi to... jako kňučení. Šel jsem tedy za ním a otevřel dveře zpoza kterých vycházelo. Téměř okamžitě se mi cosi otřelo o nohu, což mě poměrně vyděsilo, ale když jsem se vzpamatoval a sehnul se k zemi, okamžitě se to ke mně přilísalo a prosebně zakňučelo. Pes? Takže Jason už tady přeci jen je. "Jasone?" oslovil jsem ho, ale namísto odpovědi se ozvalo jen hlasité vydechnutí. Nejspíše spal. Potichu jsem tedy dveře zase zavřel a znovu se k tomu psisku sklonil. "No a co já teď s tebou?" povzdechl jsem si tiše. Nenapadlo mě nic lepšího, než ho vzít ven, protože nic jiného pro něj asi stejně udělat nemůžu. Oblékl jsem se tedy a vydal se s ním na zahradu, aby se mohl proběhnout a popřípadě vykonat potřebu.

Nevím jak dlouho jsem spal, ale zdálo se mi o tom, jak mě líbal, tak jsem byl rád za to probuzení. Povzdechl jsem si, vstal a pak byl zmatený, když tady nebyl Roxy. A kolik vlastně je? Vylezl jsem z pokoje. "Roxy?" zavolal jsem. Že by mi utekl z pokoje?

V teplém kabátu jsem došel i s Roxym na zahradu, kde jsem se posadil ke stolu a nechal ho, ať se proběhne. Jen doufám, že mě potom poslechne, až budu chtít jít zase dovnitř, nerad bych se nastydl ještě víc. Po chvilce se ke mě znovu přiřítil, ale když jsem ho chtěl pohladit, zavadil jsem o nějaký klacek, který někde našel. "Tak ty chceš, abych ti to hodil, jo?" promluvil jsem na něj. Vzal jsem mu tedy klacek z tlamy a někam ho hodil.

Byl jsem teď opravdu zmatený. Tohle mi nikdy neudělal. Pak mě ale napadlo, že... třeba bude u Chrise. Uhmm.. dobře, ta možnost se mi nelíbila. Ale nemůžu se mu vyhýbat. Nadechl jsem se a šel do jeho pokoje, jenže tam nikdo nebyl. Prohledal jsem celý dům, ale pak jsem uslyšel radostné štěkání ze zahrady a tak jsem tam šel.

Roxyho to nejspíše opravdu bavilo, protože lítal pořád jako pominutý. Proto jsem si stoupl, abych se mohl více rozpřáhnout a hodit mu klacek dál. Když ale znovu přiběhl a chtěl jsem mu klacek z tlamy vzít, začal se se mnou přetahovat. "H-hele, ty rošťáku." zasmál jsem se a přetahoval se s ním. Dokonce jsem přeslechl i Jasona, který zrovna přišel, ale Roxy si ho všiml, radostně zaštěkal a rozeběhl se za ním. Trochu jsem zavrávoral, když klacek pustil a byl trochu zmatený.

Došel jsem na zahradu a Roxy se za mnou rozeběhl. Usmál jsem se, když mi úplně došlo, že se Chris o Roxyho postaral. Podrbal jsem Roxyho a rozešel se k Chrisovi. "Díky, že jsi se o něj postaral. Tak trochu jsem usnul." podrbal jsem se za krkem.

Jakmile se ozval Jason, hned mi došlo, proč Roxy tak najednou odběhl. "To nestojí za řeč." mávl jsem nad tím rukou. "Jaká vlastně byla cesta?" zajímal jsem se.

"Heh, byla dlouhá. Tak jsem z toho byl unavený. Nemáš hlad? něco udělám." nabídl jsem mu.

"To chápu." přikývl jsem. "Ne, nemám. Vzal jsem si jogurt, to mi stačí. Ale jestli ty máš hlad, tak ti klidně pomůžu něco udělat." nabídl jsem mu pomoc jako vždy.

"Nemám. Matka mě nakrmila na další týden dopředu." uchechtl jsem se. Pak jsem si ale všiml, že Chris má rudý nos. "Chrisi, ty jsi nastydl?" Přišel jsem k němu blíž.

Pousmál jsem se. Zajímalo by mě, jestli moje matka umí vůbec vařit, uvědomil jsem si tak. "Co? No, trochu..." přiznal jsem a podrbal se za krkem.

Povzdechl jsem si, chytil ho za předloktí a vedl ho dovnitř. "Prosím tě, kdy jsi to stihl? Takhle abych se bál tě nechat bez dozoru." pravil jsem už s úsměvem a tak, aby pochopil, že to říkám že srandy.

"A-ale..." chtěl jsem začít protestovat, ale nakonec jsem jen vydechl a byl zticha. Kéž by už to opravdu nikdy neudělal, pomyslel jsem si, ale raději jsem tu myšlenku zase rychle zahnal. Nechtěl bych ho omezovat.

"Promiň, nemyslel jsem to tak. Pojď si lehnout ať se z toho dostaneš stejně rychle jako jsi nachladl. Ať další čtvrtek spolu opět můžeme na hudební představení." pokusil jsem se mu dát důvod k tomu, aby se i sám chtěl rychle uzdravit. Odvedl jsem ho do jeho pokoje a Roxy šel poslušně za námi. "Zatím se zabal do peřin jak ti bude příjemné a já ti udělám čaj." Odběhl jsem do kuchyně a Roxy opět za mnou. No jo, on je ocásek.

Když už zmizel na chodbě, povzdechl jsem si a zalezl si tedy pod peřinu. Věděl jsem, že to myslí dobře a chce mi pomoct, i já chci být zase zdravý, ale nebaví mě ležet v posteli. Ale tak nějak předpokládám, že teď se z ní nebudu moct ani hnout.

Udělal jsem mu jeho oblíbený čaj do konvice, aby ho měl hodně. S tím jsem se vrátil a položil mu konvici i s hrníčkem, který jsem naplnil, na noční stolek. Byl jsem docela nervózní, protože se mi vybavilo, jak mě políbil. Podle všeho o tom ale buď neví nebo mu to vůbec nevadí. "No, mám tady s tebou zůstat nebo chceš klid?" zeptal jsem se, abych ho případně neotravoval.

I já si vzpomněl na to, jak jsem Jasona políbil, až na to, že jsem to stále považoval za sen. Ale taky jsem si vzpomněl, jak strašně moc reálné to celé bylo. Prsty jsem si přejel po rtech. Že by... ale Jason se chová normálně. Jakmile zase vešel do pokoje, rychle jsem ruku zase stáhl. "Děkuju." poděkoval jsem vděčně. "Jak chceš, nechci tě omezovat." Samozřejmě jsem chtěl, aby tady byl se mnou, i když jeho přítomnost víceméně trhá mé srdce na kusy, zase. Ale zároveň jsem nechtěl, aby to bral tak, že tu se mnou být prostě musí.

"Neomezuješ mě." povzdechl jsem si. "Neber to tak. Kdybych nechtěl, nebudu se ptát. Spíš mi jde o to, abych ti případně nenarušoval soukromí, které každý občas potřebuje." Posadil jsem se na okraj postele a Roxy si lehl k mým nohám. Pohladil jsem ho. "Jsem si jistý, že se Roxymu líbíš. Až tě bude znát déle, bude tě poslouchat na slovo." uchechtl jsem se. Roxy poslouchal kohokoliv, kdo se mu líbil, pokud jsem mu to nezakázal. Byl moc chytrý.

Byl jsem rád, že to tak bere a nedělá to jen kvůli mně. Pousmál jsem se, když začal mluvit zase o Roxym. "To jsem rád. Popravdě moc zvířata nemusím, ale Roxy je skvělej." usmíval jsem se dál.

"Jsem rád, že na něj máš zatím takový názor. Aspoň mi pomůže hlídat tě." uchechtl jsem se a Roxy spokojeně zamručel.

Pobaveně jsem zakroutil hlavou, ale pak se mé myšlenky opět stočily k mému dnešnímu snu. "Ty, Jasone? V kolik jsi přijel?" zeptal jsem se zamyšleně. To mi asi moc nepomůže, ale... Bože, to je stupidní! Kdyby se to opravdu stalo, tak tady u mě jen tak není.

Celkem mě to překvapilo. "No... Myslím že kolem deváté." odpověděl jsem lehce zamyšleně a pak si jazykem jemně přejel po novém strupu na rtu.

"Aha, no a... byl jsi u mě v pokoji?" zeptal jsem se docela váhavě. Opravdu jsem si nebyl jistý, jestli jsem se nezbláznil a jestli je tohle dobrý způsob, jak to zjistit.

Teď jsem se dost zarazil. Ale nechtěl jsem lhát. "No... Jo, byl jsem tady." odpověděl jsem tišeji.

V tu chvíli se mi snad zastavilo srdce... že bych se přeci jen nezbláznil? Proč by se přeci jen začal takhle zničehonic chovat? Chvíli jsem se odmlčel a nevěděl, jestli se chci zeptat na další otázku, zvlášť, když už asi znám odpověď. "Stalo se něco?" vyslovil jsem nakonec přeci jen svá slova a pohled směřoval někam před sebe.

Muhahahahah! Ano, musela jsem to zakončit takto, jestli se chcete zeptat na tohle :D Na pokračování si budete muset zase týden počkat :p Tak zatím čusák!