Slíbené pokračování je tady! Těšili jste se ^^

Dost mě jeho otázky zarazili. Nedošlo mi po dnešním šoku, že se vlastně dozvěděl, že jsem teplý. Zrudnul jsem a pustil jeho ruce. "T-to... Omlouvám se. Musí Vám teď být nepříjemné, když Vás tak držím." ustoupil jsem o kus a začal si nervózně hrát s prsty. Ano, vím, že pan Christopher je hodný, už jen z toho, jak jsme si povídali, ale i tak jsem se bál toho, že mě pošle pryč. "Uhmm.. a-ano.. jsem... gay.." přiznal jsem tišeji.

Jeho reakce mě trošku překvapila, i když bych se asi neměl divit, když jsem to na něj tak vybavil. A ještě k tomu v této situaci. "N-ne, tak jsem to nemyslel. Není mi to nepříjemné." řekl jsem rychle, když mi došlo, jak to vyznělo. "Nejsem povrchní." dodal jsem a raději začal obalovat kousky masa. "Jen... mě to zajímá. Jestli ti to tedy nevadí. Odpovídat samozřejmě nemusíš." dodal jsem ještě, aby si nemyslel, že ho do toho tlačím a chci to mermomocí vědět.

Díky jeho slovům se mi rychle ulevilo a byl jsem klidnější. "To.. omlouvám se, že jsem to neřekl. Ale spousta lidí to bere špatně. Stejně jako moje matka. Tak jsem se bál, že bych už nenašel práci. No... sice nejsem zvyklý o tom mluvit, ale.. klidně Vám to řeknu pokud Vás to opravdu zajímá." Taky jsem začal zas raději loupat brambory.

Lehce jsem se uchechtl. "Není tvojí povinností při pracovním pohovoru zmiňovat svou orientaci, takže se nemáš za co omlouvat. Ale je mi líto, že to tvá matka nepřijímá." dodal jsem už skleslejším hlasem. Ne, že bych nad tím někdy přemýšlel, ale nechápu, proč někteří rodiče své dítě nepřijmou takové, jaké je. Chápu, že zpočátku je to asi šok, ale... už tak je to pro toho člověka obtížné a ještě, aby mu to o to víc ztěžovali ti, kteří ho mají naopak podržet. "Jo, aspoň získám pohled na svět zase z jiného úhlu. Ale pokud to opravdu budu přehánět nebo ti to bude zkrátka nepříjemné, tak mě zaraž."

"No... Máma to o mně neví, ale nesnáší gaye, tak jsem jí to raději ani neřekl. Je to tak snazší pro nás oba." povzdechl jsem si. "Dobře, tak... Co že Vás tedy zajímá?" podíval jsem se na něj koutkem oka.

"Ach tak..." odvětil jsem soucitně, i když mu tím nikterak nepomůžu. Teď jsem si ale připadal trochu nepříjemně, jako bych ho snad vyslíchal. Ale řekl by snad, že mu to vadí, ne? "No... jak jsi na to přišel, že jsi gay. Neumím si to moc představit." zopakoval jsem svou otázku. Ani do teď si tedy neumím vysvětlit, jak přesně se... TOHLE... probudilo ve mě. Jen vím, že ON byl spouštěč.

Zamyslel jsem se nad tím. "No.. s holkama jsem se vždy rád bavil, ale... no... nikdy mě nevzrušovaly. Ale ve škole jsem měl párkrát problém, když jsme měli tělocvik. Když se ostatní kluci převlékali. Tak mi to později nějak došlo." podrbal jsem se za krkem.

Nebyl jsem si úplně jistý, co přesně si mám představit pod 'problémem', ale ať už to myslel jakkoliv, musel jsem se krátce zasmát. "Promiň. Já jen... to asi byl opravdu trochu problém." vysoukal jsem ze sebe první, co mě napadlo, i když to byl postřeh za všechny prachy.

Uchechtl jsem se a byl trochu červený. "No to jo... Nebylo to moc příjemné období." broukl jsem. "Pane, dal by jste si raději bramborovou kaši a nebo lehce opečené brambory?" zeptal jsem se, když jsem už brambory krájel na kousky.

"To je jedno, třeba kaši." pokrčil jsem rameny. "Jo, to věřím." kývl jsem na jeho předchozí odpověď. "No a... dělalo ti problém to přijmout nebo jsi se s tím, když to řeknu blbě, rychle smířil?" vyptával jsem se dál.

Lehce jsem se uchechtl, ale bylo to spíš takové to uchechtnutí, kdy víte, že jste dříve udělal chybu. "Ze začátku jsem to vzal celkem dobře, jenže pak přišel problém, když jsem se poprvé zamiloval, samozřejmě, že do kluka. Začal jsem se s ním bavit a jednou jsem mu to řekl.. že ho miluju..." Trhaně jsem se nadechl. Špatně se mi na to vzpomínalo. "Nikdy jsem nezažil takový výprask jako od něj. Taky v mi řekl, že jsem odporný a slizký.. že jsem zradil jeho důvěru. Díky němu se mi posmívali všichni ve škole. Bál jsem se, že zůstanu sám, a tak jsem začal hledat... na jedné seznamce... tam jsem narazil na Karoua. Z počátku byl milý, tak jsme se sešli a dali dohromady. Jenže v tu chvíli jsem se stal jeho loutkou." řekl jsem už tiše a po tvářích mi steklo pár slz. "Uhmm. P-pardon, omlouvám se.. na to jste se neptal." povzdechl jsem si a utřel si oči. Dal jsem brambory do hrnce s vodou a začal je vařit.

Doobalil jsem poslední kousek masa a položil ho na talíř k ostatním plátkům. Začal jsem si ruce umývat pod proudem tekoucí vody a přitom si nenechal uniknout jediné jeho slovo. Se změnou jeho tónu mi bylo jasné, že asi nic z toho, co mi právě řekne, nebude patřit mezi to, na co by rád vzpomínal. Pořád jsem ale doufal, že někde na konci bude 'ale', které to celé změní. Jenže to se nestalo. On nepatřil mezi ty, co by si něco takového zasloužili. Bylo mi z toho na nic. "Jasone." vyslovil jsem jeho jméno a usušil si ruce do utěrky. Udělal jsem k němu těch pár kroků a opatrně ho přitáhl k sobě do obětí. Sice jsem si nebyl jistý, jestli je to ten nejlepší způsob, ale jestli mu to aspoň trochu pomůže... "Klidně se vybreč."

Zatajil jsem dech, když si mě najednou přitáhl. "P-Pane..." vydechl jsem víc než překvapeně. Když ale řekl, že se můžu vybrečet, neudržel jsem se a prostě se rozbrečel. Ani ne tak proto, na co jsem vzpomínal, ale spíš proto, že on, jeden z mála, mě nevyhnal, ale naopak. Objal jsem ho a trochu víc stiskl.. "Ď-ek... Děku.. ju..."

Byl jsem najednou hrozně naštvaný. Ne na Jasona, ale na ty dva, kvůli kterým se teď trápí. Kdybych to jen věděl, tak bych dnes tomu zmetkovi vrazil. Kdy jsem byl vlastně naposledy takto vytočený? A byl jsem vůbec někdy? Znovu mě uklidnil až zase jeho hlas, jakoby snad řekl nějaké zaklínadlo. "Nemáš zač děkovat." pravil jsem soucitně a konejšivě ho začal hladit po zádech. Zavřel jsem oči a nasával jeho vůni, která mě uváděla do jakési euforie. Když jsem si to uvědomil, cítil jsem se dost provinile za to, že využívám zrovna jeho slabší chvilky.

Pomalu jsem se začal uklidňovat, ale upřímně řečeno se mi od něj vůbec nechtělo. Měl jsem dokonce chvíli pocit, že je mi... blíž. Zároveň mě začalo polévat teplo z toho, jak mě hladil.

Cítil jsem, že se už začal uklidňovat, za což jsem byl rád. Nechal jsem ho ale u sebe, dokud jen on sám bude chtít. A já doufal, že bude chtít ještě dlouho.

Nevím proč... Tedy, asi vím proč, ale i tak. Prostě jsem se ho nechtěl pustit. Byla to pro mě možná jediná možnost, kdy jsem se ho tak mohl držet a jemu to nevadilo. I když jsem si uvědomoval, že jistým způsobem překračuji jakousi hranici.

Bylo mi takhle příjemně, možná opravdu až moc. Zvlášť, když se jedná o mě. "Lepší?" řekl jsem poměrně potichu, ale tak, že to bylo zřetelně slyšet. Pořád jsem ho ale držel, kdyby přeci jen ještě tak chtěl chvíli zůstat.

Lehce jsem přikývl a víc ho stiskl v objetí, ale chvilku na to se pomalu začal odtahovat. "Opravdu moc děkuju. Vážím si toho a rád Vám to jakkoliv oplatím. Prosím, nebojte si o cokoliv říct. Opravdu Vám to rád oplatím." řekl jsem mu naprosto vážně a odhodlaně.

Usmál jsem se, když mě více stiskl, ale pak ho už začal pomalu pouštět, aby se mohl odtáhnout. Už jsem chtěl namítat, že nic k oplácení není, že on by pro mě udělal to samé, ale když jsem se nadechoval, něco jsem si uvědomil. Řeknu mu to. Byl jsem k tomu naprosto odhodlaný. Ale teď... to není zrovna nejvhodnější. Raději počkám, až se zcela uklidní a vypustí ty negativní myšlenky z hlavy úplně. Nerad bych ho tím zase úplně rozrušil. Vydechl jsem. "Vlastně bys mi možná mohl prokázat menší laskavost. Mohl bys mi odpovědět na jednu otázku? Jen ne teď, někdy... později." dodal jsem ještě rychle.

Překvapilo mě to ale usmál jsem se. Byl jsem rád, že mu to mohu aspoň něčím trochu oplatit. "Dobře. Moc rád, pane." přikývl jsem a upřímně řečeno jsem byl velmi zvědavý, co to bude za otázku. "Doděláme spolu tu večeři?"

Usmál jsem se a byl rád za kladnou odpověď. Ale doufám, že kladná odpověď bude i na mou otázku. Každopádně teď jsem z toho měl opravdu dobrý pocit. "Jo, už mám docela hlad." přikývl jsem a otočil se zase k lince. "Jo a... ještě mi slib, že se mi pak nevysměješ." pravil jsem ještě k němu.

"Nemám ani nejmenší důvod se Vám kvůli čemukoliv smát. Jsem Vám dlužný a jsem rád, že jste mě podržel, i když jste nemusel. Zároveň jste se mě zastal, když přišel... Karou. Jsem Vám víc než zavázán. Ani nevíte, čeho jste mě ušetřil." rozpovídal jsem se abych mu ukázal, že jsem moc rád a že mu to prostě rád oplatím.

Krátce jsem se zasmál. "Jestli to neříkáš jen proto, že jsem tvůj šéf." řekl jsem provokativně, ale tak, aby pochopil, že si dělám srandu. Ve skutečnosti jsem si ale jeho slov opravdu nesmírně cenil. A rozhodně nedovolím, aby mu někdo ještě ublížil, jako ti dva předchozí.

Trochu jsem zrudnul při jeho poznámce o šéfovi. "Na šéfa mě zaměstnáváte příliš málo. Málo rozkazů a povinností." rejpnul jsem si lehce. "Ale nebojte, i když budete mlčet, vše tu uklidím a navařím." Připravil jsem pánev a olej na smažení. Zatím co brambory byly uvařené, vylil jsem z nich vodu a nalil trochu mléka. "Chcete udělat kaši?"

Zakroutil jsem nad tím pobaveně hlavou, ale pak přikývl. "Jo, udělám ji." souhlasil jsem, ale pak mi něco došlo. On mi pořád vyká? Moc jsem si toho nevšímal, ale teď mě to prostě začalo vadit. "Bereš mě jako šéfa?" zeptal jsem se, když už jsem začal šťouchat brambory.

Trochu mě jeho otázka překvapila. "No... Jste můj šéf, pokud mě odtud nevyhodíte, nic se na tom nezmění ať budu chtít nebo ne. Ale kromě toho jste mi i velmi blízký a beru Vás jako blízkého přítele.. je něco v nepořádku?" podíval jsem se na něj zamyšleně.

"No..." odmlčel jsem se a na chvíli se šťoucháním brambor přestal. "... mohl bys mi tykat?" zeptal jsem se. Vím, že je to asi docela stupidní, ale momentálně to pro mě bylo důležitý.

Štěstím mi poskočilo srdce a na tváři se mi roztáhl úsměv. "Už jsem se bál, že se nezeptáš." uchechtl jsem se. I když bylo po té době zvláštní mu tykat. "Jen.. jak bys chtěl, abych tě oslovoval? Spoustu lidem se třeba některé formy jejich jména nelíbí, tak.. abych věděl."

Tohle byla dost překvapivá reakce, ale musel jsem se jí zasmát. "Promiň, moc jsem si to neuvědomoval." přiznal jsem. "Upřednostňuji Chrise, ale jinak je mi to v zásadě jedno." pokrčil jsem rameny a znovu začal pracovat na kaši.

"Dobře. Kdybych ti ale opět vykal, tak se omlouvám. Už jsem si dost zvykl, ale budu se snažit dávat si pozor." uchechtl jsem se a smažil maso. Během půl hodiny jsme měli hotovo, a tak jsme už mohli zasednout ke stolu a pustit se do toho.

"Jasně." kývl jsem a pomalu dodělal kaši. Během chvilky jsme už seděli u stolu a mohli se pustit do jídla. "Dobrou chuť." popřál jsem mu a dal si do pusy první sousto.

"Dobrou chuť." popřál jsem nazpět a taky začal jíst. Opravdu se nám to povedlo, a tak jsem měl za chvíli vše z talíře v sobě. Díky tomu jsem se pustil do mytí nádobí.

I já měl rychle všechno snědeno a tak jsem chvilku po Jasonovi se zvedal od stolu s prázdným talířem. "Umyju to, už stejně budeš muset jet, ne?"

"Noo.. jo, dobře." Ustoupil jsem. "Půjdu se tedy obléct a pak ještě na chvilku přijdu." Prohrábl jsem si vlasy a odešel se připravit.

Už jsem na to nic neříkal a v klidu začal mít veškeré nádobí. Na tváři mi pohrával úsměv, i když mi začalo být pomalu smutno z toho, že tu budu bez něj. Musím jít brzo spát, aby mi to rychle uteklo. A zítra mu to řeknu...