Ehm... ahoj? :D Omlouvám se, že jsem minule nepřidala, ale myslela jsem, že nemám opravený text a čas na jeho opravdu jsem neměla, ale jak jsem včera zjistila, text opravený byl, jen jsem si ho nerozdělila do další kapitoly xD Takže jakožto menší omluvu máte dnešní kapitolku o něco delší :D
Užijte si čtení ^^

Ještě jsem si umyl ruce a pak už šel do kuchyně, kde jsem jídlo zkontroloval. Kupodivu bylo stále teplé. "Připravil jsem zapékanou kachnu podle speciálního receptu. Kolik si asi tak dáte?" zeptal jsem se.

Než Jason přišel, posadil jsem se ke stolu. Pokusil jsem se na nic moc nemyslet, ale bylo to dost obtížné. "Nevím, tak přiměřeně." odpověděl jsem a musel se začít usmívat.

"Tak já to zkusím." uchechtl jsem se a oběma nám nandal. Panu Christopherovi jsem podal i příbor a sám se usadil naproti němu. Nešlo si nevšimnout jeho úsměvu, a tak jsem se taky musel usmát. "Tady má někdo opravdu hodně dobrou náladu. Už se nestydíte usmívat?" broukl jsem škodolibě, ale aby bylo jasné, že to myslím dobře.

Poděkoval jsem a chtěl se pustit do jídla. "Nikdy jsem se nestyděl usmívat." odpověděl jsem lehce pobaveně. "Jen to nemám příliš ve zvyku." odůvodnil jsem a dal si do pusy první sousto. Jak se dalo čekat, bylo to výborný.

"Škoda. Úsměv Vám sluší." začervenal jsem se lehce a už se raději pustil do jídla.

Sice jsem neměl tušení, co ho vedlo k tomu, aby to řekl, ale nic jsem v tom nehledal a zkrátka to nechal být. Chvíli bylo ticho, bylo slyšet jen cinkání příborů o talíř, ale to jsem v okamžiku narušil. "Kdy chceš jet?" zeptal jsem se, ale s touto otázkou zmizel i můj úsměv. Chtěl jsem, aby tady zůstal, i když jsem věděl, že to nic dobrého nepřinese.

Krátce jsem se na něj podíval a pak pohled sklopil. "Až k večeru. Je mi tady dobře a navíc se o Vás musím postarat." uchechtl jsem se lehce. "Aby jste si nezvykl na samotu." pokusil jsem se zakrýt svůj smutek lehkým vtipem.

Pousmál jsem se, ale bylo to spíše z důvodu, že jsem nevěděl, jak na to odpovědět nebo jinak reagovat. I když... potom mě něco napadlo. "No a... nechceš si toho psa přivést sem?" zeptal jsem se trochu váhavě, protože jsem si nebyl jistý, jestli to je dobrý nápad. "Aspoň bys nemusel pořád někam dojíždět." objasnil jsem mu, aby to ode mě nebyl tak zvláštní návrh.

Překvapeně jsem se na něj podíval. Už jsem to chtěl přijmout, ale pak jsem si uvědomil, že mého psa se spousta lidí bojí kvůli ne zrovna dobré pověsti o jeho rase. "Noo... Pokud by Vám to nevadilo. Ale mám... mám bulteriéra." broukl jsem váhavě.

Zpočátku jsem moc nechápal ten jeho váhavý tón, když jsem mu to sám nabídl, ale když se zmínil o plemeni, došlo mi to. Přes to jsem nad tím mávl rukou. "Nevadí. Nevěřím v 'bojová' plemena." naznačil jsem rukama uvozovky.

Radostí mi poskočilo srdce, ale pak mě v něm opět bodlo, když mi došlo, že tohle mi v mém stavu nepomůže. Pan Christopher je jistě čistý hetero. Nebude mě nikdy milovat. Pak jsem se zarazil nad tím, že bych si přeci jen připustil vztah s ním, kdyby to šlo, a to i přes to, že jsem si dal podmínku, že se zaměstnavatelem si nikdy nic nezačnu. "Tak já ho dovedu a jestli se jeden druhému zalíbíte, zůstal by. Můžu Vám zaručit, že je dobře vycvičený a nic nebude ničit."

Věděl jsem, že to není správné, ale přes to jsem byl rád. Zkrátka chtíč vyhrál nad rozumem. "Dobře." přikývl jsem jen na to a víc na to nic neříkal. Sám nejsem žádný milovník psů nebo jakýchkoliv zvířat, ale ani proti nim nic nemám, tak jedno psisko si myslím, že zvládnu.

Je tak hodný. "Děkuju pane." broukl jsem opravdu vděčně a pomalu dojedl.

"Nemáš za co děkovat." odvětil jsem mu na to a i já už dojídal. Když už mi přišlo, že na talíři nemám nic, co bych mohl sníst, vyhodil jsem kosti do koše a talíř s příborem začal mýt.

Nemohl jsem si pomoct, musel jsem se jemně uculovat. Když jsem dojedl, i já po sobě umyl talíř a uklidil ho. "Budete něco potřebovat, pane?" zeptal jsem se.

Vzal jsem rychlovarnou konvici a začal do ni napouštět vodu, abych si udělal čaj. "Asi ne. Dáš si taky čaj?" zeptal jsem se, abych dal případně vařit dostatek vody.

Ani jsem nemusel přemýšlet. "Děkuji, dal bych si." usmál jsem se a s lehkým úsměvem ho pozoroval.

Bez dalších slov jsem začal připravovat tedy čaj i pro Jasona. Nevím proč, ale připadalo mi, jako bych na sobě cítil jeho pohled. Možná to bylo tím tichem. "Jaký si dáš?" pootočil jsem se k němu.

Nad tím jsem ani nepřemýšlel. "Třeba stejný jako vy." broukl jsem v klidu a dál ho pozoroval. Nevím, cítil jsem se uvolněně a... úžasně, když jsem už věděl, že se mě neštítí nebo tak něco.

Opět jsem neodpovídal a do obou hrnků hodil jeden sáček čaje. Mé tělo zaplavilo horko z pocitu, že mě pozoruje. Nebylo to nepříjemné, ale z toho pomyšlení mi srdce tlouklo jako o život, až jsem se skoro bál, že ho uslyší. Uvědomil jsem si, že jsem začal i rychleji dýchat, což ale narozdíl od splašeného srdce jsem zvládl zklidnit. "Cukr?"

Když se zeptal na cukr, prohnala se mi hlavou myšlenka na to, že on je můj cukr. Ihned jsem zrudnul. "Ne, děkuju." odmítl jsem a prohrábl si vlasy, přičemž jsem se podíval z okna.

Přikývl jsem a 'zahleděl' se do kuchyňské linky přede mnou. Čekal jsem jen na uvaření vody, která v konvici již začala vřít, ale já byl momentálně zaneprázdněný myšlenkami, až jsem přestal vnímat realitu. Původně jsem se jimi hodlal trochu uklidnit, ale opak byl pravdou. Byl jsem z toho až zvláštně napnutý a nehty na jedné ruce si začal nevědomky vrývat do dlaně. Vyrušilo mě až cvaknutí rychlovarné konvice oznamující převařenou vodu. Trochu jsem sebou leknutím škubl, ale se zamrkáním jsem se rychle vzpamatoval a okamžitě oba hrnky zalil. "Tady." Dal jsem na stůl hrnek, který se začal postupně zahřívat od horké vody a sám si se svým šálkem přisedl.

Nakonec jsem raději koukal na své ruce a hrál si s prsty. Když už ale byl hrnek přede mnou, opět jsem se usmál. "Moc děkuji." řekl jsem vděčně a o hrnek si začal ohřívat ruce. "Vím, že jsem strašný, ale... nechcete mi něco povídat?" uchechtl jsem se tichounce. Nevím, prostě se mi líbilo, když mluvil a zároveň jsem ho víc poznával.

Jednou rukou jsem držel hrnek a druhou měl jen tak položenou na stole. Musel jsem se usmát, když ke mně vyslovil to své prosté přání. "A co bys chtěl, abych ti povídal?" zeptal jsem se a můj úsměv přetrvával. Příjemně mě hřálo u srdce, ale zároveň mě šíleně bolelo. "Nemám žádné zážitky nebo něco podobného, co by stálo vůbec za zmínku." Tento fakt byl ale spíše smutný, nežli úsměvný.

Zamyslel jsem se. "No, tak třeba co by jste si přál nebo nějaké názory na... cokoliv?" vysoukal jsem ze sebe zamyšleně. Když jsme u těch názorů, zajímal by mě jeho názor na homosexuálně zaměřené. Ale to by asi bylo divný, kdybych se jen tak zeptal. "Pokud Vám to nevadí." doplnil jsem ještě rychle.

Zamyšleně jsem se podrbal na zátylku a opřel se do židle. "To je dost široký pojem... cokoliv." odpověděl jsem zadumaně. "Když to vezmu ale obecně, tak zastávám to, že každý má právo na vlastní názor, protože pravda je pro každého jinde, ať už důvody jsou jakékoliv. Pokud tedy má člověk potřebu někoho přesvědčit, že se mílí, musí nejdříve onu osobu pochopit." pokusil jsem se mu přiblížit to, co jsem sám zastával. "Každý je zkrátka jiný a nezávisí na tom, o co se jedná. Pokud tím člověk nikoho neobtěžuje, neubližuje a jemu samotnému to vyhovuje, je jen jeho věc, co si myslí nebo co dělá." Doufal jsem, že mu tahle odpověď bude stačit, protože opravdu netuším, jak jinak bych mu mohl na tuhle otázku odpovědět.

Opravdu mě ohromil a tímto i vzrostl v mých očích. Ne jako střed mého zájmu, ale jako člověk. Kéž by bylo více takových lidí jako je on. "To... nevím, co na to říct. Asi jen to, že jste mě opravdu ohromil." přiznal jsem.

Musel jsem se usmát. "To rozhodně není důvod, proč jsem to řekl, ale přes to si toho cením." dodal jsem, abych nevypadal třeba namyšleně. "A co mi řekneš ty? Přeci jen jsem zvyklý spíš poslouchat než mluvit." pravil jsem trochu pobaveně.

Teď jsem se trošku zarazil. "Noo... Tak třeba..." Ajaj, jsem v čudu. "No, trochu z jiného soudku. Vadí mi, když se někteří dívají na ostatní skrz prsty. Přitom snad ve všech případech by se tak mohli koukat nejlépe jen na sebe." Nevím proč jsem řekl zrovna tohle...

Poslouchal jsem ho a promíchal si lžičkou čaj, i když to bylo téměř zbytečné, když jsem v něm neměl cukr. "Vypadá to, že toho máme hodně společného." pronesl jsem svou myšlenku, i když tu jsem si chtěl nechat spíše pro sebe.

Musel jsem se usmát. "Ale i přes to jsme jiní." broukl jsem jen tak jako. Ach jo... on by byl určitě úžasný přítel, povzdechl jsem si v duchu.

"Hluboká myšlenka." broukl jsem, ale pak se lehce zasmál, vlastně ani přesně nevím proč. Čím dál tím víc mě tížilo to, co k němu cítím.

"No, asi tak hluboká jako ten hrnek." uchechtl jsem se a upil čaje. Mhh, moc dobrý.

Znovu jsem se krátce zasmál a zakroutil pobaveně hlavou, ale už na to nic neříkal. "No a co ten tvůj pes, jak se jmenuje?" zeptal jsem se, aby tu nebylo ticho a já se od něj zase něco málo dozvěděl.

Musel jsem se pousmát při vzpomínce na svého chlupatého miláčka. "Jmenuje se Roxy. Je to mazlík, ale taky skvělý hlídač."

Uchechtl jsem se. "To se může hodit. V tomhle směru je docela výhoda, že jsou lidé tak povrchní a bojí se takových psů."

"To ano. Roxy je úžasný pes. Nemám ho sice nejdéle, ale dostal jsem ho jako štěně. Už jsou mu dva roky." rozkecal jsem se. "A vypadá docela roztomile. Je celý bílý, jen nos a 'monokl' na levém oku má tmavě hnědý."

Usmíval jsem se, když o něm mluvil. Když jsem mu nabídl, že si ho sem může přivést, tak i když to bude znít trochu necitlivě, tak na tom psovi mi nějak moc nezáleželo. Ale jak teď o něm Jason mluvil, tak se na něj docela i těším. "Tak to jsem na něj zvědavý." řekl jsem naprosto upřímně a poprvé se napil čaje.

Musel jsem se usmát. "Heh. Ale dnes večer budu muset stejně odjet a přijedu až zítra. Cesta k matce je celkem dlouhá, takže u ní nejspíš přespím." vysvětlil jsem a opět se napil.

To mě zase trochu zamrzelo, ale aspoň to bude jen jednou a jinak tady zůstane. I když tu není nijak moc dlouho, už si neumím představit, že bych tady byl bez něj. "Jo, jasně, chápu." přikývl jsem a usmál se, i když trochu smutně, což jsem si nějak neuvědomoval.

Podíval jsem se na něj a ještě se chtěl zeptat, ale všiml jsem si, že... posmutněl? Je to možný? "Uhmm... pane? Je všechno v pořádku? Zdáte se mi... být smutný." Naklonil jsem se trochu blíž k němu a prohlížel si jeho tvář, jakoby snad něco tajila.

Překvapeně jsem zamrkal. Zpočátku jsem moc nechápal, ale uvědomil jsem si, že jsem nejspíš nechal trochu smutku z vnitřku utéct i na povrch. "Ne, to nic. Jen jsem se trochu zamyslel." zalhal jsem a pro větší přesvědčivost se opět usmál.

"Opravdu?" broukl jsem. Moc mě nepřesvědčil. Nevím, prostě jsem cítil, že se něco děje. "Trápí Vás něco?"

Trochu mě tím překvapil, protože jsem nečekal, že by se mohl dál vyptávat. Nevěděl jsem, co mám říct, abych ho přesvědčil. Teď mě opravdu docela štvalo, že se mu s tímhle nemůžu svěřit. "Ne, o nic nejde. Nedělej si zbytečné starosti." pokusil jsem se ho ujistit.

Mrzelo mě, že byl tak nesdílný. Ale nemůžu mu to vyčítat nebo ho nutit. Je to jeho věc a já to budu respektovat. "Dobrá, ale jak už jsem řekl, jsem tady pro Vás a s čímkoliv rád pomůžu."

Z jeho hlasu bylo slyšet zklamání, čehož jsem se právě bál. Kdyby to bylo cokoliv jinýho, řekl bych mu to, ale tohle... "Jo, já vím." hlesl jsem a přitáhl si k sobě hrnek čaje o kousek blíž, abych si od něj mohl nechat hřát ruce.

Musel jsem se pousmát. Zdá se, že je vlastně i citlivý. "Nemusíte být skleslý. Respektuji to. Ale přeji Vám, aby to dopadlo dobře ať jde o cokoliv." pokusil jsem se ho povzbudit a už vypil svůj čaj.

Teď jsem si nebyl jistý, jestli to myslí skutečně vážně, nebo jestli to říká jen pro můj klid. "Díky." přikývl jsem a i já už čaj pomalu dopíjel.

Příští sobotu nejspíš budete moci očekávat pokračování, protože textu mám dost a čistě teoreticky bych měla mít čas i na opravování :D
Takže zatím páčko ^^