Pokračovánííí x3

Opět jsem vyšel ze svého pokoje na chodbu. Protože už vysavač utichl, chtěl jsem rychle dojít do kuchyně, abych měl co nejmenší šanci, že narazím na Jasona. Bohužel jsem měl nějakou smůlu a já do něj přímo vrazil... zase. Nejspíše nesl nějakou vodu, či co, protože v okamžiku jsem cítil, jak se na mém oblečení začínají tvořit mokré skvrny.

Ani nevím jak, ale srazil jsem se s panem Christopherem a díky tomu jsem nás oba polil vodou. "P-Promiňte! Ihned to napravím!" Odběhl jsem do koupelny a odtamtud mu donesl ručník, který jsem mu raději pouze podal. Pak jsem začal vodu ze země vytírat bez ohledu na to, že jsem sám byl mokrý.

Chvíli jsem tam jen stál jako opařený a v rukou svíral ručník, který mi podal. Pak jsem si ale tiše povzdechl. "Promiň..." hlesl jsem provinile a aniž bych se osušil, začal jsem mu pomáhat utřít podlahu.

Nechápavě jsem se na něj podíval. "Ne to... Já se omlouvám. Neměl jsem být slaboch a neměl jsem Vás nechat spát na mně." řekl jsem. Jelikož jsem do teď nepřemýšlel nad ničím jiným, nedošlo mi, že se asi omlouvá za tu vylitou vodu.

Okamžitě jsem se zarazil. Vůbec jsem nevěděl, o čem to mluví a byl jsem z toho hrozně zmatený. "Eh... cože?" řekl jsem dost zmateně a absolutně netušil, jak mám dál reagovat.

"No... Já chápu, že to muselo být divný. Ale neměl jsem srdce na to Vas odstrčit a tím nejspíš i vzbudit. Chápu, že jsem teď pro Vás... divný." Mluvil jsem dál. Strašně moc mě to mrzelo, a tak jsem si ani neuvědomil to, že se na něco ptal.

Tak nějak jsem doufal, že z toho pochopím, o čem to vlastně mluví a za co se mi to omlouvá, ale já z toho byl spíše více zmatený. "Jo, aha. No a... o čem přesně mluvíš?" zeptal jsem se asi trochu blbě.

Teď jsem se zarazil já. "No... O tom, jak jste včera usnul u televize, probudil jste se na mně a kvůli tomu jste ode mě doslova odskočil. Tohle má být sranda...?" šeptl jsem zmateně. Už jsem z toho byl opravdu dost mimo.

Chvíli mi trvalo, než jsem to celé pobral. Jako fakt? Může to být snad ještě horší? blesklo mi hlavou. "N-ne, žádná sranda, já... nevím o tom..." přiznal jsem trochu váhavě. "Proč... proč přesně že jsem na tobě spal?" ...bože, já jsem opravdu idiot!

On o tom nevěděl?! Ale proč se tedy choval tak zvláštně?? "No... Prostě jste se převážil a dopadl hlavou na moje rameno, ale já se lekl. Pootočil jsem se a Vy jste tak skončil na mé hrudi." šeptal jsem.

Jako by ty sny byly málo, blesklo mi hlavou a já opět netušil, co mám říct. Vydechl jsem a hlavou se opřel o zeď za mnou. "Já..." promnul jsem si rukou obličej, abych našel ta správná slova, ale žádná taková mě nenapadla. Minimálně ne ta, která by mě aspoň z části omluvila. "... prostě se omlouvám." rozhodil jsem ruce a oči stočil ke stropu.

Upřímně se mi ulevilo, ale teď se trápil on. "To... není za co se omlouvat. Jen jsem si myslel, jak jste vstal prudce, že se mě štítíte a... to jsem nechtěl. Jste pro mě důležitý." pousmál jsem se a i když jsem trochu váhal, dal jsem mu ruku na rameno a přátelsky ho stiskl.

Jeho slova byla jako tisíc nožů, které se mi zabodávaly přímo do srdce, ač nejspíše chtěl, aby měly trochu jiný účinek. Navíc jsem se do toho všeho ještě cítil provinile, že se kvůli mně zbytečně trápil a myslel si, že k němu pociťuji úplný opak, než je pravdou. V rameni, za které mě lehce držel jsem najednou cítil jakési podivné mravenčení a teplo, které se začalo rozlévat po celém těle. Byl jsem v tom až po uši. Kdyby jen věděl, co se mi právě teď honí hlavou. Co se mnou dělají jeho slova a doteky... Možná by se ani neobtěžoval s balením věcí a utíkal ode mě co nejdál by to šlo. "Ne, to opravdu ne." ujistil jsem ho s lehkým úsměvem, za kterým byl však schovaný smutek z celé této situace. "Měl jsem jen takový... zvláštní sen, který mě trochu znejistil o tom, v co jsem dosud věřil." dokončil jsem nakonec větu, ač jsem slova musel poměrně obtížně hledat.

"Zvláštní sen? Pokud budete chtít, můžete se mi svěřit. Jsem tady pro Vás, pane. Ale teď se pojďte převléct, jinak nastydnete." řekl jsem vážně a za předloktí ho zvedl ze země a vedl ho do pokoje, aby se mohl převléct.

Eh, dobře, tohle jsem asi dvakrát nedomyslel, pomyslel jsem si, když se nabídl, že mě vyslechne. Samozřejmě jsem rozhodně neměl v úmyslu mu říct o snu, ve kterém hraje hlavní roli. Naopak jsem se trochu obával, aby to nevzal jako jakýsi podraz, když on mně se svěřil a já to odmítnu. Co mám ale jiného dělat? "To není nutné, není to nic podstatného." pokusil jsem se z jeho nabídky nenápadně vykroutit, mezitím co se mým tělem rozlévala další vlna horka z jeho doteku.

Podíval jsem se na něj a zamyslel se. "Nechci Vás nutit. Ale kdyby jste chtěl a nebo potřeboval, budu tady pro Vás. Můžete přijít s čímkoliv." Zrudl jsem, ale myslel jsem to naprosto vážně. Udělám pro něj cokoliv. V pokoji jsem mu dal do rukou opět ručník. "Osušte se a svlékněte. Podám Vám teplé oblečení." Otočil jsem se od něj a otevřel jeho velkou skříň.

... s čímkoliv, zopakoval jsem si v hlavě jeho poslední slova. Mírně jsem zavrtěl hlavou, abych z ní tu myšlenku dostal. Určitě to řekl jen tak, ze zdvořilosti. Kdybych se mu svěřil, jistě by si uvědomil, že zrovna tohle by slyšet nechtěl. Nevědomost je někdy ta nejlepší obrana a toto byla ta situace. "Dobře, děkuju. Vážím si toho." poděkoval jsem ale slušně a vděčně. Bylo dobré vědět, že se na něj případně mohu obrátit, ač jsem to neměl ve zvyku. Začal jsem se svlékat, a tak jsem tam během okamžiku stál jen ve spodním prádle a ručníkem si sušil mokrá místa na svém těle.

Vzal jsem nějaké teplejší tepláky a tričko s delším rukávem. To jsem mu podal. "Uhmm... pane, boxerky máte suché?" zeptal jsem se raději, než abych se podíval. "Pokud ne, taky budou muset dolů. Klidně odejdu, pokud by jste chtěl." řekl jsem co nejklidněji, ale upřímně doufal, že mě pošle za dveře. Jinak to asi nedám.

Vzal jsem si od něj věci, které mi podal a už si je chtěl obléknout. "No... jo, ale jenom trochu." namítl jsem, i když to byl již předem prohraný boj.

Lehce jsem se zamračil, ale protože vím, že to vidět nemůže, dal jsem to znát na svém hlase. "Pane, nastydnete. Takže boxerky taky dolů." upozornil jsem ho a ještě mu během chvilky podal náhradní, aby nemusel čekat.

Tenhle tón jsem neměl rád. Asi proto, že na mě zabíral a já okamžitě ustupoval. Nevím přesně odkdy a kvůli čemu to na mě tak fungovalo, ale bylo to tak. "Umhh... už jsi jako Erick." zabručel jsem, ale poslušně si svlékl tedy i tu poslední vrstvu oblečení. Bez čekání jsem se začal oblékat do čistého a suchého oblečení, které jsem si odložil na postel.

Uhnul jsem pohledem, když si sundal i boxerky. "Jen nechci, aby jste nastydl, pane. Dovolím Vám dělat domácí práce a pomáhat mi u vaření, ale nemoc u Vás nechci riskovat. Nemějte mi to prosím za zlé." Vzal jsem jeho mokré oblečení. "Půjdu se taky převléct." oznámil jsem a už odešel z pokoje. Byla mi už docela zima.

Posadil jsem se na postel a povzdechl si. Můj plán se Jasonovi vyhnout lehce nevyšel, ale nakonec jsem byl přeci jen rád. Nejen, že Jason už si nemusí nic zbytečně vyčítat, ale já se tímto rozhodl se k této situaci postavit. Ne tedy sice tak, jak bych měl, nýbrž jak jsem si myslel, že je to správné. Nechci riskovat. Budu city k němu potlačovat a chovat se, jakoby nic. Musím se s tím poprat.

Došel jsem tedy do svého pokoje, kde jsem se převlékl. Bylo mi líto, že kvůli omylu pojedu večer domů a budu se starat o psa. Ale nemůžu mu teď jen tak říct, že jsem si to zařídil sám. Povzdechl jsem si a šel oblečení odnést do prádla, které jsem dal rovnou vyprat. Pak jsem na chodbě vytřel tu potopu.

Chvíli jsem tam ještě tak seděl, ale pak jsem si vzpomněl na svůj původní plán. Chtěl jsem se jít přeci najíst. Dokonce mi už i trochu vyhládlo. Postavil jsem se tedy, protáhl se, abych opět nastartoval svaly a vyšel na chodbu.

Za chvíli šel chodbou opět pan Christopher. "Pane, prosím opatrně. Podlaha ještě klouže." varoval jsem ho a vstal od práce, abych ho při nejhorším zachytil.

Trochu jsem zpomalil a našlapoval o něco opatrněji, když mě Jason upozornil. "Nechceš s tím pomoct?" zeptal jsem se, ale tentokrát ani ne kvůli tomu, že bych chtěl mermomocí něco dělat, ale spíše kvůli tomu, že za tu vylitou vodu mohu především právě já.

Usmál jsem se a to se i projevilo v mém hlase. "Už je to hotové, ale děkuju. Jen vyliju tu špinavou vodou." broukl jsem a protáhl se. Trochu mi křuplo v zádech. "Kam máte namířeno?" zeptal jsem se jen tak ze zvědavosti. Jo, teď už to bylo opět lepší.

Jeho hlas mi krásně zněl v uších. Jsem teprve na začátku a už teď se nemůžu pořádně ovládat. Z nervozity jsem si začal pět lehce mnout prsty. "Do kuchyně. Trochu jsem zapomněl na čas a tím i na oběd." přiznal jsem s lehkým úsměvem, který mi sloužil jako menší maskování.

"Jo? To bych si mohl dát s Vámi. Ještě jsem nejedl." zamyslel jsem se. Můj žaludek už byl v klidu a já po té práci měl hlad. Raději si dám ale ještě málo. "Za chvilku přijdu za Vámi." Vzal jsem kýbl a zamířil do koupelny, kde jsem jeho obsah vylil do záchoda.

Trochu mě překvapilo, že ani on ještě nejedl, ale asi k tomu měl dobrý důvod, a tak jsem se na nic neptal. "Dobře, počkám na tebe." přikývl jsem a znovu tedy vykročil do kuchyně.

Příští týden se opět můžete těšit na kapču, textu na ni mám dost ^^
Takže zatím ahooooj!