Je tu úterý a s ním i další kapitola. Přiznávám, že jsem ostuda a tato kapča je krátká, ale snad mi to odpustíte a bude se vám líbit ^^

I přes proud tekoucí vody, pod kterou jsem měl od čaje popálenou a od střepů mírně pořezanou ruku, jsem slyšel blížící se kroky. Chtěl jsem stihnout všechno uklidit dřív, než se vrátí,ale to se mi nepovedlo a tak teď si budu muset zase od Erica vyslechnout nějaká ta jeho moudra. Kroky se stále přibližovaly,až se zastavily nejspíše mezi dveřmi do kuchyně.
"Co tady děláš?" zeptal se nechápavě, ale aniž by počkal na mou odpověď, vydal se směrem ke mně."Nic." odvětím prostě, při tom rychle vypínám vodu a začnu nahmatávat utěrku,do které si začnu následně ruku sušit. To už ale stojí u mě a chytí mě za popálené zápěstí, přičemž syknu bolestí a ruku mu vytrhnu. Opět se mi začala spouštět z malých ranek na ruce krev."Co jsi dělal?" zeptá se již s lehkou naštvaností v hlase a opět mě vezme za ruku, aby se na ni podíval, ale tentokrát již opatrněji."Nic. Shodil jsem hrnek s horkým čajem, o který jsem se opařil a když jsem chtěl uklidit střepy, tak jsem se o ně pořezal." odpověděl jsem monotónně, jako obvykle. Povzdechne si."Kolikrát jsem ti říkal, že něco takového máš nechat na druhých." praví lehce naštvaně, ale já stále zachovávám stejný výraz. Neměl jsem rád nějaké kázání, jako měl Eric v poslední době v oblibě. Většinou jsem ale nijak neodporoval, protože stejně,jako v tomto případě, to nemělo smysl."Jason se o tebe postará, já už musím jít do práce." pronesl s povzdechem a vykročil ode mě. "Tak hodně štěstí." řekl již o něco tišeji nové pomocné síle, ač mu muselo být jasné, že jsem to slyšel.

"Děkuji, nashledanou." odpověděl jsem a přišel k panu Christopherovi."Ukažte pane, ošetřím Vám to." broukl jsem zdvořile a chytil ho za předloktí, abych ho mohl posadit na židli u stolu a doběhnout pro lékárničku.

Ne, že bych z toho byl zrovna dvakrát nadšený, ale nic jsem nenamítal a nechal se posadit na židli u menšího stolu, kde jsem dokonce i zůstal dokud se nevrátil.

Vrátil jsem se s lékárničkou téměř okamžitě a začal mu ruku opatrně ošetřovat. "Tak a je to." broukl jsem a věci v lékárničce srovnal. "Můžu pro Vás něco udělat?" zeptal jsem se mile a podíval se mu do tváře.

"Ne,to je dobrý." odvětil jsem a obvázanou rukou lehce zahýbal.Pak jsem se ale zvedl, obešel ho a vykročil do své ložnice.Odmítal jsem používat slepeckou hůl, takže jsem se řídil opravdu čistě jen podle paměti, což jsem ještě do úplné dokonalosti nedostal, ale pomalu si zvykám.

Upřímně jsem obdivoval jeho orientační smysl, ale i tak jsem šel pro jistotu za ním, kdyby bylo potřeba.

Slyšel jsem ho, jak za mnou jde, což se mi moc nezamlouvalo. Nejsem žádné děcko, které nad sebou potřebuje neustálý dohled. O něco jsem tedy zrychlil, abych poukázal na svou jistotu a že opravdu se mnou jít nemusí. To ale byla asi chyba, jelikož jsem se díky tomu přestal soustředit a narazil do malého stolku v obývacím pokoji. Sakra...

Ihned jsem rychle přikročil k němu a zachytil ho opět pevně za předloktí, když jsem viděl, že mu hrozí pád. "V pořádku?"zeptal jsem se při pohledu na nohu, do které se docela dost praštil.

Zavrávoral jsem, ale to už mě chytal Jason za paži a já neskončil na zemi. Tohle mě skutečně štvalo, ale nic moc jsem s tím dělat nemohl."Jo, nic mi není." potvrdil jsem mu a znovu vykročil doufajíc, že mě zase pustí.

Když se rozešel, pustil jsem tedy jeho ruku, ale stále jsem ho následoval. Už jen z tónu jeho hlasu šlo poznat, že se mu má přítomnost opravdu moc nelíbí. Ale to mě ani tak neodrazovalo.

Tiše jsem si povzdechl a pokračoval dál. Po chodbě už to však bylo přeci jen těžší. Musel jsem si pomoci hmatem a odpočítat si dveře, abych opravdu došel tam, kam potřebuji. Konečně jsem vzal za kliku a otevřel dveře. Po pár dalších krocích jsem popravdě trochu zaváhal, jestli jsem opravdu v ložnici, ale když jsem narazil na postel, uklidnil jsem se a v klidu si na ní lehl. "Tam v té polici jsou CD-čka." ukázal jsem na polici, která stála nalevo od postele. "Vezmi třeba... třeba třetí zprava a pusť mi ho, prosím." Potřeboval jsem se trochu uklidnit a hudba mi v tom vždy pomohla.

Pozorně jsem ho následoval až do jeho ložnice a usmál se, když mě poprosil. "Dobře, chvilinku." broukl jsem a během minutky se rozezněla nádherná hudba. Můj úsměv se ještě rozšířil."Mám Vás nechat o samotě?" Zeptal jsem se pro jistotu.Měl jsem takový pocit, že bych měl.

Semkl jsem na břiše ruce, zavřel oči, abych se mohl lépe vžít do melodie hudby a spokojeně vydechl. "Můžeš jít. O mě si nedělej starosti." pravil jsem klidně a více si ho nevšímal. Jen jsem si užíval klid a pohodu, která mi byla dopřána. Prostě jsem vypnul. Alespoň na chvíli. Alespoň na tu malou chvilku vypustil z hlavy veškeré myšlenky, které mě trápily. Popravdě si neumím představit, jak bych zvládl bez hudby a samozřejmě také bez Erica fungovat.

"Dobře." přikývl jsem a odešel z místnosti. Když jsem měl tedy chvilku pro sebe, šel jsem si vybrat jeden z pokojů pro hosty. Na takový luxus vůbec nejsem zvyklý. Naštěstí byl každý pokoj něčím jiný a tak jsem si vybral ten... nejskromnější. Ale i tak byl na mě nóbl.

Užíval jsem si nádhernou hudbu a úplně cítil, jak se začínám postupně celý uvolňovat. Byl bych nejraději, kdyby tento okamžik už nikdy neskončil. Abych uvízl v jakési časové smyčce, ve které bych zůstal již navěky. Od doby, co jsem oslepl a přestal hrát,toužil jsem po tom snad víc, než kdykoli jindy, ale zároveň jsem věděl, že je to nemožné a mně nezbude nic jiného, než přiznat, že krutá stránka života nade mnou vyhrála. Je to lehce depresivní...

Nevím,jak dlouho chce být pan Christopher osamotě, ale neřešil jsem to a usadil se na gauč v obýváku a zaposlouchal se do melodie linoucí se právě z jeho ložnice. Myslím, že se mi tady bude líbit. Jen se lépe seznámit.

Taaak a pokračování zase v sobotu ^^