Hned na začátku se omlouvám za takovou prodlevu od posledního dílu. Minulý týden jsem bohužel neměla na kapču dost textu a včera jsem se nedokopala k opravě, tudíž tu je kapitolka až teď.

Snad se tedy bude líbit ^^

Spokojeně jsem jedl a i když jsem nechtěl, nezvládl jsem si pomoct a koukal jsem na něj. Dokonce mi díky jeho radám v hlavě proběhla myšlenka, že bych mu to snad i řekl. Jenže jaká je šance, že budu mít štěstí? Že mě přijme? Řekněme si to upřímně, naprosto minimální. Dokonce i možnost, že mě ihned vyhodí je aspoň o padesát procent větší. A to nechci. Rozumím si s ním, a tak kvůli své orientaci nehodlám přijít o takového člověka.

Už bez dalších slov jsme večeřeli a já si dokonce přidal další dva chleby. Měl jsem opravdu docela hlad. Když už jsem dojedl, umyl jsem po sobě i po Jasonovi talíř. Nádobí jsem rovnou usušil a uklidil do skříňky, aby nebylo na odkapávači zbytečně celou noc. "Budu v obýváku." oznámil jsem pro jistotu, i když by asi neměl problém mě najít.

"Dobrá. Já si půjdu dát jen rychlou sprchu, jestli už nic nepotřebujete." broukl jsem a prohrábl si vlasy které mi padaly do tváře.

"Ne, nic, klidně běž." ujistil jsem ho a trochu se protáhl, než jsem vykročil do obýváku, kde jsem se posadil na gauč a zapnul televizi. Přepnul jsem na zprávy, jako vždy a poslouchal, co se dělo v mém okolí, popřípadě i v jiných zemích.

"Dobrá." usmál jsem se a šel si pro čisté oblečení do pokoje. V koupelně jsem ještě všechno oblečení dal vyprat i s tím, co jsem měl do teď na sobě, a už si vlezl do sprchy a pustil na sebe příjemně teplou vodu.

Zavřel jsem oči, aby si trochu odpočinuly, protože na mě začala jít lehká únava. Já ale jít spát ještě nechtěl, přeci jen se musím jít ještě vykoupat.

Prohrábl jsem si vlasy a chvilku na sebe nechal dopadat teplou vodu, aby se mé tělo prohřálo. Ne, že bych potřeboval přihřát... eh! Pak, abych se nezdržoval, začal jsem se rychle, ale pečlivě mýt. Bohužel při pohledu na své tělo jsem si občas představil to, co bych neměl a tak jsem si ještě víc pospíšil ven. Tohle bude ještě těžký...

Jak jsem tak měl zavřené oči, postupně jsem úplně přestal vnímat hlasy z televize a spíše začal poslouchat své myšlenky, které směřovaly k rozhovoru s Jasonem, který jsme před pár okamžiky vedli. Vím, že to celé závisí čistě jen na něm a neměl bych se v tom šťourat... což jsem tedy dělat ani nechtěl, protože jsem na to neměl právo. Zkrátka mě ale cosi nutilo nad tím stále přemýšlet.

Oblékl jsem se a trochu si usušil vlasy. Hned potom jsem šel do obýváku s ručníkem na ramenou. Christopher vypadal, jakoby spal a já se usmál. Nemohl jsem si pomoct. Sledoval jsem jeho klidnou tvář.

Při mém přemýšlení se dostal na povrch jakýsi pocit. Pocit nějaké zapomenuté vzpomínky. Ten jsem ale nějak opomíjel a nehodlal si tím narušovat mysl, protože už mi přišlo, že je téměř nemožné, abych si uvědomil, o co se jedná. Z přemýšlení mě vyrušily až přibližující se Jasonovi kroky. "Vykoupaný?" zeptal jsem se asi trochu blbě a pootevřel oči. Taky bych měl jít, ale vůbec se mi nechtělo se zvedat.

Lehce jsem sebou překvapením trhnul. "Ano, pane. Budete něco potřebovat?" zeptal jsem se ihned, aniž bych se zamyslel.

Pousmál jsem se. "Ne. Nestarej se tolik o mě a dopřej nějakou péči i sobě." doporučil jsem mu stále s mírným úsměvem.

Trošku jsem zrudnul, ale zároveň se uchechtl. "Pardon. Už to je zvyk." broukl jsem a posadil se na gauč. Trochu jsem se na něj zadíval a s lehkým úsměvem se zasnil. Pak jsem se ale vrátil do reality a posmutněl ze své situace. Takže jsem si zvládl udržet už spíš ten smutný úsměv.

Taky jsem se lehce uchechtl. "Mně se neomlouvej, spíš sobě." Zády jsem se více opřel o opěradlo gauče a přivřel unavené oči, které jsem nakonec ale stejně úplně zavřel.

Na to jsem už jen souhlasně zamručel a raději mlčel. Odvrátil jsem od něj pohled a zadíval se na zeď v domnění, že mě to uklidní. Jenže to se nestalo a i když jsem byl naprosto bez hnutí a potichu, pár slz si záhadným způsobem našlo cestu na svět. Sakra už! Musím si najít něco, co odvede mé myšlenky od něj dál.

Jak jsem byl už unavený, ani jsem si neuvědomil, že jsem začal pomalu usínat, až jsem nakonec úplně usnul. Chvíli jsem spal v klidu v sedě, ale postupně jsem se začal převažovat na jednu stranu, až jsem si hlavu opřel o Jasonovo rameno.

Dost jsem se lekl, když jsem ucítil tíhu na rameni, a tak jsem se celkem prudce otočil. Díky tomu se hlava pana Christophera už neopírala o mé rameno, ale o mou hruď. "P-Pane..?? S-píte??" vykoktal jsem a utřel si slzy. Hned na to jsem si ho prohlédl a... Opět jsem se smutně usmál. Byl úžasný... Ale co mám teď jako dělat? Tak silný na to, abych ho odnesl do postele nejsem. Navíc pochybuju, že by se nevzbudil. Ale co teď? Mám ho odstrčil, vzbudit nebo ho nechat? Nakonec jsem podlehl svým citům a nechal ho spát na sobě. Ten mě zabije...

Byl mi dopřán pro mě neznámý zdroj tepla, které bylo ale opravdu příjemné, zvlášť, když jsem nebyl ani přikrytý dekou nebo peřinou. Proto jsem se k němu více natiskl a tak nějak instinktivně ho objal, abych si ho udržel u sebe. Se spokojeným zamručením jsem se trochu víc uvelebil a pak dál nerušeně spal.

Zatajil jsem dech a díval se na něj. Srdce mi bilo strašně rychle, ale smířil jsem se s tím, že tady nějakou dobu zůstanu. Tak jsem se opatrně trochu uvelebil a sledoval strop nad sebou. Mhh... měl někdy někoho, že mě tak objal? Zas jsem se na něj podíval a... prohrábl mu opatrně vlasy. Páni, jemný.

Spokojeně jsem spal u svého zdroje tepla a dokonce se mi začal zdát i nějaký sen. Zpočátku byl dost nezřetelný a nic jsem z podivných obrazců, které si má mysl vytvořila, nerozpoznal, ale později se začaly zaostřovat.

Začal jsem přemýšlet nad tím, jestli bych se mu tedy měl svěřit. Ale přeci jen, neznáme se tak dlouho. Co když to ještě přejde, když tomu dám čas? Nakonec jsem ale z těch myšlenek usnul.

Viděl jsem Jasona. Sice jsem nevěděl, jak vypadá, ale má představivost trochu zapracovala a já zkrátka věděl, že je to on. To by ale na tom nebylo nic zas tak zvláštního, že jsem ho měl ve snu, přeci jen s ním trávím teď nejvíc času. Jenže pokud vím, tak... jsem se s ním nikdy nelíbal. Proč se mi to tedy zdálo?

Jak jsem spal a pan Christopher spal na mně, bylo mi příjemné teplo, a tak byl můj spánek klidný, i když bezesný.

Už takhle to bylo hodně zvláštní, ale jak se ukázalo, nebyl to konec. Najednou jsme se ocitli v ložnici, kde jsem ho povalil na postel. Dokonce v mém těle začalo narůstat vzrušení, ale naštěstí, alespoň prozatím, nebylo nikterak znát. To jsem se ale začal již probírat a když mi vše došlo, silně jsem sebou škubl. Tak silně, že jsem nakonec skončil na zemi, což byl další ohromný šok. Tak velký, že jsem si ale na druhou stranu nestihl uvědomit, že jsem spal u Jasona.

Probudilo mě silné škubnutí i hlasitá rána. Prudce jsem se posadil a v tom jsem si všiml, že pan Christopher je na zemi místo na mně. Ihned jsem zbledl. Ale mé pocity jsem pro tentokrát musel dát stranou. Rychle jsem přiklekl a pomohl opatrně panu Christopherovi se aspoň posadit. "P-Pane?? Jste v pořádku?? Nepraštil jste se do hlavy??"

Byl jsem z toho celého dost vyplesknutý a Jason mi v tuto chvíli taky zrovna dvakrát nepomohl. Ten sen... je možný, že to nebyl tak úplně sen? Byl jsem opravdu hodně zmatený, takže v tuto chvíli mě to opravdu napadlo. "C-co?" vysoukal jsem ze sebe docela dost vyplašeně.

Stáhnul se mi žaludek strachy. "Pane, v klidu se několikrát nadechněte a pak mi řekněte Vaše i moje jméno." vydechl jsem a odhrnul mu vlasy z čela. Ne, vypadal v pořádku, ale i tak jsem se musel ujistit.

Byl jsem opravdu hodně mimo, ale když jsem si uvědomil, co po mně chce, začal jsem se rychle zvedat. "N-ne, já... jsem v pořádku, nic mi není." ujišťoval jsem ho a promnul si jednou rukou obličej. "Budu u sebe." oznámil jsem mu ještě rychle a už se otáčel k odchodu.

Teď se mi opravdu straně ulevilo. "Uhmm.. dobře... Nechcete aspoň vodu??" Vstal jsem ze země a pak zrudl... Určitě se tak odtáhl právě proto, že se probudil na mně. "Sakra..." vydechl jsem tiše.

"Ne. Ne, díky." odmítl jsem okamžitě a už mizel z obývacího pokoje na chodbu, kterou jsem došel až do svého pokoje, kde jsem se svalil na postel. "Bože..." vydechl jsem a oběma rukama si promnul obličej, na kterém jsem je také nechal.

Čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím víc se mě zmocňovala panika. "To ne. Určitě mě vyhodí. Co budu dělat?" Chytil jsem se za vlasy a pak doběhl do 'svého' pokoje. Tam jsem zaváhal, ale nakonec i přes to jsem si naházel pro jistotu všechny věci zpět do kufrů. To už jsem ale brečel jak malý a na mobilu se snažil vytočit číslo na Kimi.

Pokusil jsem se trochu uklidnit a když se mi to po nějaké době alespoň z části podařilo, začal jsem si to znovu v hlavě přehrávat. Postupně jsem si začal uvědomovat, že opravdu šlo jen o sen. Vzpomněl jsem si totiž, že jsem s největší pravděpodobností usnul u televize a navíc byla celá ta situace dost kostrbatá. Ale i přes to jsem neměl vysvětlení pro to, proč se mi to zdálo. A co hůř. Uvědomil jsem si, že tento sen nebyl první. Najednou se mi totiž vybavil již starší sen, který mě poslední dobu pronásledoval jako jakési tajemství, které jsem nemohl rozluštit.

Podařilo se mi s třesoucíma se rukama vytočit její číslo. Zvedla mi to. Ihned jsem se jí svěřil a už si ani nestíhal utírat tváře. Snažila se mě uklidnit, že to bude dobrý, ale... To mi nepomáhalo. Stále mě tížil ten pocit a teď i to, že mi pan Christopher nedůvěřuje a nejspíš se mě díky tomu i štítí. "Jsem takový vůl!!" zanaříkal jsem tiše.

"Ach můj bože..." povzdechl jsem si pro sebe a opět si rukama promnul obličej. Stále jsem nad tím přemýšlel a snažil sám sebe přesvědčit, že to nic neznamená. Byl to přeci jenom sen... dva. Dva sny... NE! křičel jsem v hlavě. Vždyť... dobře, možná jsem si ho připustil více k tělu, ale ne víc, než třeba Ericka, který je můj dobrý přítel. No... možná jakožto svého ošetřovatele nebo jakéhosi pomocníka trošku víc ano, nebo alespoň na můj vkus, ale rozhodně se mezi námi nestalo nic, co by tohle mohlo vyvolat.

Když jsem to Kimi zavěsil, napadlo mě... něco zvláštního. Zavolal jsem matce, jestli bych si psa mohl vzít na starost. Neměla nic proti. Aspoň... tedy snad... mě tak pan Christopher nechá se o něj dál starat, když nebudu v jeho domě.

Nakonec se mi podařilo usnout, což bylo pro mě momentálně asi lepší. Dokonce to byl bezesný spánek, takže jsem to mohl brát jako takový bonus. A vykoupu se holt zítra.

Chtěl jsem říct panu Christopherovi, že budu 'muset' domů, ale když jsem s nejistotou vstoupil do pokoje, spal. Rozhodl jsem se tedy, že ještě dnes zůstanu a pojedu až zítra. Přece jen, bylo by neslušné jen tak odjet. Tak jsem si šel lehnout.

Ač nerada, tak vás chci upozornit, ať počítáte, že od nynějška nejspíše kapitoly nebudu vydávat každou sobotu, jelikož Dezz i já toho máme ve škole hodně a není tolik času, kolik bychom chtěli. Snad to tedy pochopíte...