Opět se zpožděním, ale přece. Je tady pokračováníí ^^

V klidu jsme si povídali. Bylo to opravdu příjemné.Tedy aspoň pro mě. Mezitím se upekla i ta buchta, tak jsem ji vytáhl a rovnou nám nakrájel trochu na talíř. Podle mě je tohle skvělý den.

I když jsme si nepovídali nikterak dlouho, nějaký ten čas se tím zabil a tak se během okamžiku dodělala ona buchta, se kterou jsme se tak dělali. Ihned, jak Jason položil talíř na stůl, kousek jsem si vzal. Neměl jsem sice chuť, zvlášť, když jsem dnes už jeden zákusek měl, ale chtěl jsem ochutnat, co jsme to vlastně vytvořili. A musím uznat, že se nám opravdu povedla. Dokonce ani na mě nebyla příliš sladká, jako většina buchet a koláčů bývá.

Usmál jsem se, když si nabídl. Já samozřejmě nebyl pozadu. Mhh~ Byla výborná. Tedy aspoň podle mě a já tady nebyl sám. "Chutná Vám?" zeptal jsem se.

Polkl jsem první sousto a přikývl. "Ano, je moc dobrá." pochválil jsem mu. "Moc si na buchty nepotrpím, ale tahle je opravdu dobrá." dodal jsem ještě a znovu si ukousl.

Usmál jsem se. Byl jsem moc rád, že se povedla a že mu dokonce chutná. "To jsem rád, pane." broukl jsem a u srdce mě hřálo.

Celkově jsem byl spokojený a neměl nějak potřebu něco dělat... tedy alespoň ne přímo pro sebe. "Je potřeba něco umýt?" broukl jsem, když jsem buchtu dojedl. Vím, že něco dělal během toho, co jsem byl zaměstnaný, ale nevěděl jsem přesně co, tak třeba něco na úklid zbylo.

Usmál jsem se, když se zeptal. "Upřímně řečeno ano, je. Ale než Vás k tomu pustím, umyju ostré věci." ujistil jsem ho a protáhl se než jsem vstal.

"Dobře." kývl jsem na souhlas a počkal, až mě k tomu pustí. Mezitím jsem přemýšlel, co bych mohl dělat, abych ho pořád neotravoval. Nejdřív mi připadalo, že má mysl již skutečně zakrněla, ale pak mě přeci jen něco napadlo.

Celkem rychle, aby nemusel moc dlouho čekat, jsem umyl těch pár ostrých věcí. Pak jsem za ním opět přišel. "Už se do toho můžete klidně pustit pane." oznámil jsem a opět se pohledem zasekl v modři jeho očí. Sakra už! Rychle jsem odvrátil zrak a zrudl. Nesmím. Navíc... co když se sám v sobě mýlím? Byla by to velká chyba.

Okamžitě jsem se zvedl a rychle vykročil ke dřezu, což byla trochu chyba, protože jsem vrazil do Jasona, který se asi lehce zakymácel. Raději jsem ho tedy chytil a přitáhl k sobě, aby ještě kvůli mě neskončil na zemi, případně si něco neudělal. "Promiň. Dobrý?" zeptal jsem se pro jistotu a stále ho raději držel.

Překvapil mě ne jen tím, jak byl rychlý a jak si byl sebou jistý ve svém domě, ale hlavně tím, že do mě naboural a ještě mě chytil. Zatajil se mi dech a neodvážil se pohnout. Díval jsem se mu přímo do očí a byl celý rudý. Teď jsem byl rád, že mě nevidí. I když to ode mě bylo hnusný. Aa... proč mě nepouští..?! "To... j-jo dobrý... děkuju pane." řekl jsem tišeji a v duchu si nadával. Sakra! Nemůžu se zabouchnout do svého zaměstnavatele!!

Nevím proč, ale zase mi začalo něco hlodat v hlavě. Bylo to úplně to samé, co předtím a vyvolávalo to ve mě jakýsi nepopsatelný pocit, který jsem ani nevěděl, k čemu ho přiřadit. Proud myšlenek opět přerušil až Jason, který zněl lehce zaskočeně, ale to jsem nebral moc v potaz. "Dobře." kývl jsem a pomalu ho tedy začal pouštět. Polkl jsem. Najednou jako bych netušil co mám dělat. Pohled jsem stočil k zemi a alespoň se mu uhnul, aby kolem mě mohl projít a já mu nezavázel v cestě.

Pomalu jsem se od něj odtáhl a dal si ruku na splašené srdce. Všiml jsem si, jak se 'podíval' na zem. "Ještě jednou děkuju, že jste mě nenechal spadnout. Kdyby jste něco potřeboval, budu chvíli v pokoji. Musím si tam trochu uklidit." Pousmál jsem se a rozešel se svou cestou. Když už jsem byl ale v pokoji, skočil jsem na postel a zabořil hlavu do polštáře. Nesmíš!! Jasone!!!!!

Nic jsem neříkal. Jen tam tak stál, dokud se zcela nerozplynuly jeho kroky, které se chodbou rozléhaly. Povzdechl jsem si a prohrábl si vlasy. Najednou mi přišlo, jako bych snad udělal něco špatně, ale vůbec jsem netušil co. S hlasitým povzdechem jsem se stočil ke dřezu, kde jsem začal pečlivě umývat veškeré nádobí. Několik pramenů vlasů mi spadlo do obličeje, ale nechal jsem je být.

Trochu jsem se uklidnil a během chvilky měl mobil u ucha. Volal jsem Kimi. "Ahoj, co potřebuješ?" ozval se její hlas.
"Kimi, mám problém a potřebuju pomoct..." šeptl jsem, jakobych se bál, že mě pan Christopher uslyší.

Myl jsem nádobí poměrně dlouho a tak, když jsem vypnul vodu a usušil si ruce do utěrky, cítil jsem na konečcích prstů varhánky, které jsem si trochu promnul. Rukama jsem se opřel o kuchyňskou linku. Jen tak jsem tam stál a přemýšlel. Nad vším možným, ale vlastně nad ničím. Se zakroucením hlavy jsem se ale nakonec vydal do obývacího pokoje, kde jsem se posadil na gauč a pro menší odreagování si pustil televizi.

Vysvětlil jsem jí, že jsem se asi... asi určitě zamiloval do pana Christophera. Mluvilo se mi špatně, protože jsem byl nervózní a cítil jsem v krku knedlík, jakoby se mi snad chtělo brečet. Kimi mi nejdřív říkala, ať to s ním zkusím, ale já si stál za tím, že nesmím. Tak si povzdechla a pokusila se mě aspoň nějak uklidnit. Takhle se za ním vrátit nemůžu, protože i když nevidí, poznal by, že se mnou něco je.

Ležel jsem na gauči na zádech a předloktím si zakrýval obličej. Televizi jsem vůbec nevnímal, dělala mi spíše takové zvukové pozadí. Snažil jsem se na nic nemyslet, spíše si odpočinout, ale to mi bohužel úplně nešlo. Stále jsme pociťovat... něco. Vždyť tenhle den začal vlastně docela dobře, tak proč se najednou tak zkazil? A čím? Nedokázal jsem to pochopit.

Nakonec jsem se opět uklidnil. Poděkoval jsem jí a zavěsil. Povzdechl jsem si a zašel si na záchod. Umyl jsem si ruce a pak i opláchl tvář studenou vodou. Zkontroloval jsem se ze zvyku v zrcadle a šel za panem Christopherem. Byl v obýváku na gauči a měl puštěné zprávy. Nechtěl jsem ho rušit a tak jsem si jen tiše sedl do křesla.

I přes to, že jsem byl lehce zadumaný, nepřeslechl jsem Jasonovi kroky a jeho následný příchod... tedy myslím. Krátce jsem se podíval směrem, kde jsem ho slyšel, ale hned se zase vrátil do své původní pozice. "Jasone?" promluvil jsem po chvilce.

Všiml jsem si, jak se natočil mým směrem. Ach jo, i přes to, že bych měl mlátil hlavou o zeď, musel jsem se pousmát. Nevím proč. Prostě... kvůli němu. "Ano pane?" ozval jsem se a čekal, co mi případně řekne.

I když promluvil, byl jsem chvíli dál ticho. "Ale nic. Jen jsem chtěl vědět, jestli jsi tu a já se nepřeslechl." odůvodnil jsem.

"Jo tak." broukl jsem chápavě a stočil pohled k televizi. Nakonec jsem jen zavřel oči a poslouchal.

Ještě jsem tam tak chvíli ležel, ale pak jsem si vzpomněl na svůj původní plán. "Kdybys mě hledal, tak budu u sebe." oznámil jsem mu a už bez dalších slov vstal a vydal se do své ložnice, kde jsem zamířil k polici plné různých CD-ček. Po jednom z nich jsem sáhl a zapnul ho. Bylo to jedno z těch, co mi přinesl Jason. Chvíli jsem počkal, a když se ozval ženský hlas, který začal představovat knihu, lehl jsem si na postel, zavřel oči a pozorně poslouchal.

"Dobře." broukl jsem a tak nějak dál sledoval televizi. Jen jsem si tam pustil nějaké dokumenty, víc se na křesle uvelebil a koukal. Aspoň, že jsem v tu chvíli nemyslel na pana Christophera.

Byl jsem na to opravdu zvědavý, zvlášť, když jsem vůbec netušil, o čem to je. Díky tomu jsem pak mohl být ještě více překvapený z různých zvratů a celkově všeho, co se tam stalo. I když místy to bylo lehce předvídatelné. S kapitolami utíkal i čas, který se zdál, že se spíše sám od sebe ztrácí.