Tak jste se konečně dočkali další kapitoly a také dalšího menšího posunu v našem příběhu. Bohužel těchto posunů budu muset ubrat, jelikož to opravdu nestíhám a jak už jsem psala, nemám ani čas hrát, což znamená, že nemám ani text. Proto, pokud to bude v mých silách, bude vycházet jedna kapitola týdně a to v sobotu. Ještě jednou se moc omlouvám :<

Navlékl jsem na sebe čisté a slušné oblečení a domácí oblečení, tedy vlastně oblečení na spaní jsem si složil a uklidil. V koupelně jsem se ještě patřičně upravil a bez dalšího zbytečného zdržování došel k hlavním dveřím, kde jsem se obul a oblékl si teplý kabát. Nevím přesně proč, ale byl jsem trochu nervózní. Zhluboka jsem se nadechl. "Tak jo, asi můžu."

Pousmál jsem se, když přišel. "Dobrá. Tak pojďte." Otevřel jsem dveře a oba jsme pomalu vyšli ven. Zhluboka jsem se nadechl vzduchu a usmál se. Šlo na panu Christopherovi vidět, že je trochu nesvůj a tak jsem ho chytil za předloktí. "Povedu Vás. Nebojte." ujistil jsem ho a pomalu ho začal vést. Když jsme byli už dál od domu, s radostí jsem mu, aniž bych si to uvědomil, barvitě popisoval, jak co kolem vypadalo jako bych snad četl knihu.

Byl jsem si hodně nejistý, jestli to je dobrý nápad, ale když mě chytil za předloktí a začal vést, uvolnil jsem se a vlastně si to začal docela užívat. A to, že mi popisoval okolí to jenom zlepšilo a na tváři se mi objevil i malý úsměv.

Popisoval jsem mu snad vše, čeho jsem si všiml. Dokonce i těch pár lidí, které jsem cestou taky zahlédl. Občas jsem se ale podíval i na něj... Ehm. To jsem mu ale nepopisoval. Radši.

Díky tomu, jak mi popisoval okolí jsem dokonce zvládl poznat, kde se právě nacházíme. "Kousek odsud je kavárna. Nechceš se tam stavit?" zeptal jsem se, když se zase na chvíli odmlčel. Nechtěl jsem mu skákat do řeči, aby si snad ještě nemyslel, že jsem za to nevděčný.

S úsměvem jsem se na něj podíval. "Tak jo. Budu to brát jako pozvání." uchechtl jsem se.

Usmál jsem se, ale už jsem na to nic neříkal. "Víš kudy, nebo ti mám říct cestu?" zeptal jsem se ještě pro jistotu.

"No, upřímně bych chtěl raději poradit." přiznal jsem a zadíval se mu na oči. Tak krásně modré...

"Tak..." Vybavil jsem si v duchu před sebou cestu "...přes křižovatku rovně a druhou ulicí doprava." Pro jistotu jsem si to v hlavě ještě jednou prošel, abych se ujistil, ale pak jsem přikývl. "Jo, řekl jsem to správně." ujišťoval jsem už spíš jen sám sebe, akorát nahlas.

"Tak jo. Už se těším." broukl jsem a rozešel se s ním podle instrukcí. Ale i tak jsem mu popisoval okolí. Asi mě to začalo i bavit.

Netrvalo dlouho a už jsme vcházeli do kavárny, kde jsme se usadili k jednomu ze stolů. Byla to jedna z těch lepších kaváren, což bylo jasně znát už od pohledu, ale také na cenách. To mi ale vrásky samozřejmě nedělalo.

Nejdřív mě to překvapilo, ale nakonec mi došlo, že on to tak má prostě hozený a já bych si občas mohl udělat radost. "Víte, co by jste si dal, nebo Vám mám přečíst nabídku?" zeptal jsem se s pohledem upřeným na lístek.

"Dlouho jsem tu nebyl, tak mi to prosím přečti." požádal jsem ho bez většího váhání. Dřív jsem sem chodil docela často. Byl tu klid a příjemná atmosféra.

"S radostí." broukl jsem a začal mu pomalu číst menu, dokud si nevybral.

Poslouchal jsem, z čeho můžu vybírat a nakonec jsem se rozhodl pro latte macchiato a k tomu tvarohový koláč. "Co si dáš ty?" zajímal jsem se.

"Já si dám asi to samé." broukl jsem s pohledem v menu. Nějak jsem nevěděl jaké kafe, ale ten koláč mě lákal. Tak jsem nám tedy objednal.

Brzy jsme oba měli před sebou své objednávky. Na lžičku jsem nabral trochu mléčné pěny s kafem a ochutnal. Výborný, jako vždycky. Jsem zvědavý, jestli i ten koláč je pořád stejně dobrý, pomyslel jsem si.

Se lžičkou jsem ochutnal kafe a... bylo dobré, i když kafe normálně nepiju. Pak jsem zkusil ten koláč. Byl úžasný!!! "Mhhh~" zavrněl jsem uznale.

I já si dal do pusy kousek koláče, který také splnil mé očekávání. A jak bylo slyšet, dokonce i Jason byl spokojený. "Chutná? Tady mají vše výborný. Jen si člověk musí trochu připlatit."

"Mh, ano chutná. Asi bych si měl dělat radost častěji." broukl jsem spokojeně.

Souhlasně jsem přikývl. "Člověk by si měl čas od času něco dopřát." přitakal jsem a další kousek koláče skončil v mé puse. Nemusím moc sladké, takže tenhle koláč je pro mě úplně ideální.

"Ale i tak. Bez Vás bych si pořád dával až moc velký pozor." broukl jsem a díval se na něj. Pak i přímo do jeho očí, kde jsem se nějak zasekl v té úžasné modré.

Už jsem na to nic neříkal, ale stále jsem nechápal, proč by mi měl být za něco vděčný. Nic jsem neudělal proto, abych si to zasloužil. Dojedl jsem koláč a pomalu dopíjel i latte. "Dáš si ještě něco?" zeptal jsem se ještě pro jistotu.

Když promluvil, probral mě z tranzu. Lehce jsem zrudnul když mi to došlo. "Ne, tohle mi stačí pane. A vy? Dáte si ještě něco?" Prohrábl jsem si nervózně vlasy. V tom mi ale došlo, že mám vážný problém... (úchyláci xD)

Nad tím jsem ani nepřemýšlel, protože káva a koláč to byla taková moje rutina, kterou jsem zde nepřekračoval. "Ne, už nic nechci. Můžeme tedy jít?" zeptal jsem se a dopil poslední zbytek kávy.

"Jistě pane, jen zaplatím." broukl jsem, zaplatil a zvedl se k odchodu. Když už byl pan Christopher připravený, opět jsem ho jemně chytil za předloktí a vedl ho pomalu ven. "Chtěl by jste jít ještě někam?"

Měl jsem sice v plánu za nás za oba zaplatit, ale rozhodl jsem se to tedy nechat být. Zvlášť poté, co si stěžoval na vysoký plat. Hádal bych, že by to mělo být spíše naopak, ale tak svět se asi mění, či co. "Osobně mi to je jedno. Nechám to na tobě." dal jsem mu možnost volby.

"Tak já bych to vzal asi jen druhou stranou zpět. Bude se pomalu ochlazovat." broukl jsem a začal mu opět vyprávět, kde co je. Naschvál jsem zvolil jinou cestu, aby nemusel poslouchat to samé, jen obráceně.

Bez dalších slov jsem ho následoval a opět se nechal vést. Když jsme předtím vyšli z domu, byl jsem lehce nervózní, protože jsem si nebyl jistý, co přesně přede mnou je a ani jsem nebyl zvyklý, aby mi někdo takto pomáhal. Ale Jason byl opravdu ohleduplný a tak jsem jistotu velmi rychle získal. Teď už jsem jistotu nabývat znovu nemusel, protože stále přetrvávala.

Pan Christopher už chodil naprosto uvolněně a já se musel usmívat. Možná to šlo i poznat na mém hlase. Takhle jsme během půl hodiny došli před dům.

Přišlo mi, jako by cesta domů uběhla jako voda a... já byl zklamaný? Tento pocit bych tedy opravdu neočekával. Zvlášť, když za celou tu dobu jsem byl pouze jednou na zahradě a jinak ven nechtěl. Nebyl jsem si přesně jistý, čím to bylo, ale to asi nebylo úplně podstatné. I když by mě to stejně zajímalo.

Vevnitř jsem se zul a slušně pomohl panu Christopherovi s kabátem, když se v něm trochu zamotal. "Budete si něco přát?" zeptal jsem se.

Už jsem byl přezutý a díky Jasonovi i kabát jsem měl již sundaný, za což jsem mu poděkoval. "Ne, myslím, že ne. Jen... mohl bych zase s něčím pomoct? S čímkoliv." dodal jsem a doufal v kladnou odpověď.

"No... dejte mi chvilku. Něco vymyslím." broukl jsem a chvíli přemýšlel. "Co kdyby jsme udělali nějakou buchtu?" navrhnul jsem. Bylo by fajn udělat takový zákusek na volnou chvilku.

Nečekal jsem, že kvůli mě bude něco vymýšlet, ani jsem to po něm nechtěl, ale když vymyslel, že bychom mohli udělat buchtu, udělal mi tím opět radost. "Nemám námitek." souhlasil jsem a opět se lehce pousmál.

"Tak se do toho můžeme pustit. Jen se dojdu převléknout. Sraz v kuchyni." broukl jsem a pomalu odešel do pokoje, kde jsem se zbytečně nezdržoval. Do kuchyně jsem došel jako první a tak jsem měl chvilku času na vymyšlení toho, jakou buchtu uděláme. Nakonec jsem se rozhodl pro jednu, která byla... No. Nebyla složitá, ale muselo se udělat spoustu věcí, aby bylo vše připravené na finále.