Ahoooj! ^^
Tak tady máte první kapitolku Vánočního dárečku, který jsme se vám rozhodli s @Dezzinou nadělit a doufáme, že se vám bude líbit.
Už to nebudu dále zdržovat, dodám jen: Veselé Vánoce ^^

A ještě malý dodatek, v této kapitole se objeví ještě jedna postava (Eric), který bude mít text tučný a podtržený ;3

Bylo něco málo před polednem a já seděl v obýváku ve svém oblíbeném křesle. Už je to téměř měsíc, co jsem přišel o zrak, ale až nyní jsem se rozhodl si najít někoho, kdo by mi s činnostmi každodenního života pomohl. Přesněji mě o tom přesvědčil můj právník a zároveň dobrý kamarád z fakulty,na které jsme se seznámili. Byl jsem přesvědčený, že nikoho nepotřebuju, ale on zřejmě měl poněkud jiný názor, o kterém mě nakonec opravdu přesvědčil. Do té doby se o mě do jisté míry staral právě on, Eric, ale kvůli práci se u mě na moc dlouho nezdržel. Dnes ale má nastoupit můj nový opatrovatel, kterého jsem s Ericovo pomocí vybral. Ne, že bych z toho byl zrovna dvakrát nadšený, ale prakticky mi nic jiného nezbývalo. Proč mi tato situace tak moc připomínala dětství?
"Tady máš čaj." Poznal jsem vedle sebe známý hlas, který doprovázelo cinknutí lžičky o hrnek."Díky."poděkoval jsem tiše, ale dál zůstal nehybně sedět."Chrisi..."povzdechl si Eric a dal mi ruku na rameno. "Chápu, že je to pro tebe těžké, ale musíš se s tím už smířit. Navíc, pokud se takhle budeš tvářit, nikdo u tebe dlouho nevydrží a každý od tebe uteče." pravil již s mírným úsměvem na tváři nejspíše s úmyslem mi náladu alespoň trochu zlepšit. Na to jsem jen sklonil hlavu a nijak jinak nereagoval. Už se nadechoval na to,aby něco řekl, ale v tom zazvonil zvonek, který ho přeci jen umlčel a přiměl jít otevřít dveře.

Dnes jsem byl trošičku nervózní. Čekal mě první den v práci na plný úvazek! Doslova! Ale byl jsem rád. Můžu někomu pomoct a značně mu ulehčit život. Slušně jsem se oblékl a upravil se.Sice se budu údajně starat o slepého muže, ale to neznamená, že budu chodit jak vandrák. Poslední náhled do zrcadla a jde se.Nasedl jsem do auta a jel na sdělenou adresu. Zaparkoval jsem a vystoupil. Pak už jsem přistoupil ke dveřím, zazvonil a počkal, až mě někdo pustí dovnitř.
"Dobrý den pane, jsem Jason Blake. Jsem tady správně za panem McCauleyem?" optal jsem se slušně.

Zhluboka jsem se nadechl a následně opět vydechl. Zavřel jsem oči, jakoby se tím snad pro mě něco změnilo. Dávalo mi to spíše pocit uzavřenosti před okolním světem a potřebný klid pro uspořádání myšlenek, které se ale výjimečně nehlásily o pozornost. Díky ztrátě jednoho ze smyslů byly posílené ty ostatní, čehož jsem nyní využil a zaposlouchal se do ozvěny hlasů odrážející se v chodbě. Pořád jsem si moc neuměl představit, že téměř neustále u mě někdo bude a bude doslova hlídat každý můj krok. Jako bych byl snad nějaký trestanec. Od té doby, co jsem se odstěhoval od rodiny, jsem spíše samotář a společnost jsem vyhledával pouze u hudebních nástrojů. Při té vzpomínce se ohlédnu za sebe, kde kdesi někde tam stojí mé nejmilejší piano, na které jsem den co den hrál. Ale to už je pryč a místo toho na něj sedá jen prach, který pod sebou ukrývá jeho krásu. Hlasy se stále přibližují, až se rozlehnou mezi dveřmi, které lehce zavrzají v pantech, do obývacího pokoje.
"Tak a tady s panem Christopherem McCauleyem se již znáte." pravil mile můj právník a zároveň dobrý přílet.Ano, Eric byl jedinou výjimkou, kterou jsem si pustil k tělu blíže,než kohokoliv jiného. To je ovšem už kapitola sama osobě."Zdravím." pozdravím bez toho, abych dával nějak zvlášť najevo, jak moc s touto situací nesouhlasím.

Byl jsem doveden za panem Christopherem McClaueyem. Upřímně řečeno mě velmi zaujal jeho... vzhled. Prostě vysněný typ většiny žen."Zdravím Vás pane." vydechl jsem trochu rychleji než bych chtěl. Nebylo to moc formální? Ah! Měl bych se uklidnit.Budu tady dělat to co umím. Pomáhat mu.

Lehce kývnu a znovu vydechnu. Ač nevidím, moc dobře na sobě cítím Ericův pohled a slyším jeho myšlenky. Zná mě až příliš dobře a proto mu je nad míru jasné, jaký mám na toto názor, ale přesně tak to vím já o něm. Bohužel v tuto situaci jsem se nezmohl na příliš kvalitní argumenty, abych se mu snažil to, co tu nyní probíhá, rozmluvit.
"Tak já Vás ještě provedu po zbytku domu a dovysvětlím zbylé informace." pravil rychle,aby mezi námi nevládlo moc dlouho to trapné ticho díky mé'výřečnosti'. Kroky se postupně vzdalovaly a s nimi i jejich hlasy, ale přes to jsem ještě zaslechl několik Ericových slov: "... mějte s ním prosím trpělivost..." Nijak jsem mu to nezazléval, protože vyjít se mnou bylo vždy poněkud těžší a ztráta zraku tomu moc nepřidala. Naopak.

Naprosto jsem to chápal. Určitě bych taky snášel ztrátu zraku špatně. "To budu. A budu se snažit, abych mu byl co nejvíc užitečný."broukl jsem a nechal se provést po domě. Upřímně řečeno,nečekal jsem takovou krásu. Taky jsem si stačil všimnout, že je tady spousta věcí, které mají spojitost s hudbou. Ať už šlo o knihy, obrazy nebo samotné nástroje, které byli ale zaprášené.Nedalo mi to, musel jsem se zeptat. "Pan Christopher na tyto nástroje hrál?" broukl jsem trochu tišeji.

Prováděl jsem nového Chrisovo opatrovníka po poměrně velkém domě, pro jednoho člověka. On byl však na takovýto styl života zvyklý.Měl i velmi dobrý vkus, který by ohromil kde jakou náročnou osobu, natož obyčejně žijícího člověka, na kterého tento mladík vypadal, takže nad jeho úžasem jsem se nikterak nepozastavoval. Byl jsem ale opravdu rád, že tady je, jen doufám,že opravdu dosahuje takových kvalit, jako na pohovoru tvrdil a co dokázali i jeho bývalí zaměstnavatelé. Zároveň ale také doufám v to, že ho Chris zvládne přijmout...
Rychle jsem zamrkal, když mé myšlenkové pochody byly přerušeny jeho hlasem a trochu zmateně se na něj podíval. "Ehm... Co prosím? Ah,tohle..." přikývl jsem, když jsem si všiml jeho pohledu na hudební nástroje, kolem kterých jsme zrovna procházeli. Povzdechl jsem si a na chvíli se odmlčel. "Ano, na všechny. Ale po té nehodě..." nedokončil jsem větu a zakroutil hlavou. "Na své soukromí je velice citlivý, takže Vám nemohu toho moc říct.Ale pravdou je, že hudba byla jeho vášní. Ne, že by se po té autonehodě na tom něco změnilo, to ne, hudbu stále miluje. Jen ztratil víru." vysvětlím zkráceně a doufám, že jsem to řekl dostatečně výstižně.

Vím, že ho vlastně ještě vůbec neznám, ale bylo mi ho líto. "Jeto škoda. Hudba je úžasná." pousmál jsem se trošku smutně.Asi by bylo hezké, kdyby se v celém domě ozývala melodie jakéhokoliv z těch nástrojů. Osobně se v hudbě nevyznám, pokud jde o nástroje a noty a... tak. Ale kdo by nemiloval hudbu?

Ukázal jsem mu snad každý kout tohoto domu, až na jednu místnost.Pracovnu, ve které Chris dříve trávil mnoho času, ale nyní ji už nevyužívá. Dokonce je i zamčená, takže jsem mu jen ukázal její dveře a bez dalších velkých proslovů s ním zamířil zpátky za Chrisem. "Jen mimochodem. Budete chtít využít ubytování zde nebo budete dojíždět?" zeptal jsem se, když už jsme procházeli dlouhou chodbou. Já osobně bych byl samozřejmě rád, kdyby tu měl Chris po ruce někoho neustále, ale samozřejmě to už nemůžu úplně ovlivnit. Navíc má i osobní život, který by asi neustálou péčí o druhého moc nenaplnil.

Byl jsem rád, že už vím, kde co je. Dodalo mi to jistotu. Pak jsem se ale zamyslel nad položenou otázkou. "Doma mě nic neváže a s dojížděním můžou být komplikace, takže pokud to panu Christopherovi nebude vyloženě vadit, využil bych to ubytování." usmál jsem se. Rozhodně by to tak bylo lepší pro nás oba.

Krátce jsem se zasmál, ale byla asi poznat lehká ironie. "Neberte to osobně, ale být to na něm, tak by jste tu nebyl. Stojí si za tím,že všechno zvládne sám, ale skutečnost je poněkud jiná, on si to jen nechce přiznat. Takže v tomto ohledu na něj moc zřetel neberte." vysvětlil jsem a zatočil za jeden roh. "A snažte se prosadit si svou, nenechte se jen tak odbýt. Je to paličák." poznamenám ještě s drobným úsměvem.

Lehce jsem se uchechtl. "Třeba, pokud budu mít štěstí, se spřátelíme. Ale děkuju za rady. Ty se na začátku budou víc než hodit." broukl jsem. "Je ještě něco co bych měl vědět?"

"Bylo by to fajn." přikývl jsem a pousmál se. "Ale rozhodně na něj nespěchejte. U něj je vše běh na dlouhou trať." upozorním ho ještě, protože pokud by se opravdu chtěl s ním spřátelit, tohle by pro něj byla osudová chyba. "Nic víc momentálně asi nemám, jen co se týče Vašeho pobytu zde...můžete si vybrat jeden z pokojů pro hosty, je jedno který. Budete si chtít pro věci dojet sám nebo k Vám mám někoho poslat?"zeptal jsem se asi na poslední věc, kterou jsem potřeboval vědět,abych to popřípadě mohl co nejdříve zařídit.

"Vše potřebné si dovezu. Moc děkuji." pousmál se. Měl jsem v tom docela jasno. Navíc jsem nebyl náročný.

Přikývl jsem a už nic dalšího neříkal. Nebylo třeba. Vzal jsem za kliku, otevřel dveře a... "Kruci..." zaklel jsem si pro sebe tiše, když jsem uviděl prázdné křeslo. Asi opravdu bylo naivní si myslet, že zůstane sedět.

Tak a to by bylo zatím vše. Kapitoly budu vydávat 2x týdně, přesněji v úterý a v sobotu (pokud na to nezapomenu xD). Takže v úterý ahoooj :3