Ani jsem se pořádně nenadál a usnul. Naštěstí jsem se ale aspoň ráno těsně před půl sedmou probudil. Rychle jsem se převlékl a šel udělat snídani. Pan Christopher asi ještě spal a nebo jsem ho prostě nepotkal.

Ani nevím, do kolika jsem byl vzhůru a převaloval se, ale nakonec se mi usnout přeci jen podařilo. Když jsem se probudil, nebyl jsem si jistý, jestli je opravdu ráno, protože mi připadalo, že jsem spal opravdu jen krátce. Nedokázal jsem rozpoznat ani světlo a tmu, takže ani podle toho jsem se nemohl orientovat. Naštěstí jsem si pořídil budík, který mi čas po zmáčknutí tlačítka řekne, a tak jsem již instinktivně rukou začal pátrat po nočním stolku, dokud jsem nenarazil na ono tlačítko. Ah, jistě. Čas mi samozřejmě řekne tehdy, když nejsou vybité baterie. Jak nepraktické. Hlasitě jsem si povzdechl a začal vstávat. Jelikož nevykonávám přes den žádnou aktivitu, nejsem unavený a nepotřebuji ani tolik spánku, tak i kdyby byly třeba dvě hodiny v noci, bylo by mi to jedno. Vykročil jsem na chodbu a pomalu se doploužil do obýváku, kde jsem se usadil do svého oblíbeného křesla.

Uslyšel jsem kroky. Usmál jsem se. Dodělal jsem těsto na lívance a pomalu se pustil do poslední fáze jejich výroby.

Ponořený ve svých myšlenkách, jak tomu ve většině případů bylo, jsem seděl v křesle, když v tom jsem ucítil jakousi známou příjemnou vůni. Rychleji jsem zamrkal a pomalu se zvedl z křesla, abych tu vůni mohl následovat až do kuchyně, odkud pocházela. "To je opravdu ráno?" zeptal jsem se lehce zmateně, když jsem se už jednou rukou opíral o rám dveří v kuchyni, kde bylo poměrně rušno.

"Ano, už je ráno. Uhm, nevěděl jste to?" zeptal jsem se trochu překvapeně. To... nemá nic podle čeho poznat čas? "No, snídaně je hotová. Dáte si na lívance sirup?"

Povzdechl jsem si a prohrábl si vlasy. "Jo, asi si dám sirup." broukl jsem a posadil se ke stolu. "Baterkám v budíku došla šťáva, takže ne." odpověděl jsem na jeho první otázku bez velkého zájmu.

"Tak ještě dnes pořídím nové. Tady to máte pane." usmál jsem se, když jsem před něj položil porci lívanců. "Přeju Vám dobrou chuť." Podíval jsem se mu do očí. Přišlo mi strašně smutné, že má tak nádherné oči, ale nevidí ty nádherné věci kolem. Trošku mě mrzelo i to, že vlastně vůbec neví, jak třeba vypadám já, i když můj hlas si už asi pamatuje dobře. Nevím proč jsem tak vlastně začal přemýšlet. Ano, je to smutný, ale já jsem na to zvyklý.

Přikývl jsem a počkal, až přede mně položí talíř. "Děkuju. Taky ti přeju dobrou chuť." opětoval jsem mu a pustil se do jídla. I přes to, jak nerad jsem jedl jídla od cizích osob, u něj už jsem začal pochybnosti pomalu ztrácet. Ne, že bych byl paranoidní a myslel si, že mi do toho zkusí snad něco dát. Spíše jsem se obával, že mi jídlo nebude chutnat a osobu tím raním. "Nevím, jestli ti to Eric řekl, ale všechny účtenky za nákup mu dávej, přičte ti to pak k výplatě." oznámil jsem mu, abych na to zase nezapomněl.

"To jsou jen maličkosti. Už tak je ta výplata strašně velká. Takové drobnosti se v tom ztratí a navíc si účtenky nenechávám." broukl jsem a pustil se do jídla. Mmh. Mohlo to být podle mě lepší. Měl jsem se víc snažit.

Zakroutil jsem nekompromisně hlavou a podíval se na něj. "Trvám na tom." řekl jsem s důrazem, aby pochopil, že v tomto směru nehodlám ustoupit, ani dělat žádné kompromisy. "S penězi nemám nejmenší problém, takže na to nehleď."

Zkoumavě jsem se na něj podíval a usmál se. "No, nechci, aby to znělo drze, ale ty účtenky jsou už stejně pryč. A pokud jde o peníze, tak o ty mi nejde. S tím, co mi chcete za mojí malou pomoc platit, bych snad zvládl třikrát zaplatit i opravu domu." krátce jsem se zasmál. "Za chvíli nebudu vědět co s tím."

Ah, že by bylo v tomto domě o jednoho paličáka více? Nebyl jsem si jistý, jestli by mělo nějaké přesvědčování ho cenu a navíc jsem nebyl ani typ na nějaké dohadování. "Eric to zařídí." odvětil jsem nakonec, pod čímž si může představit kde co. Já si stojím za svým.

"Mmm... když to tedy říkáte." broukl jsem a pomalu dojedl. Pak jsem po nás umyl nádobí. "Budete něco potřebovat?"

V klidu jsem dojedl a v tu chvíli mi také zmizel talíř. Klidně bych to umyl, ale to by mě asi stejně nenechal udělat, tak jsem nijak neprotestoval. "Ne, asi ne." odpověděl jsem krátce, jak bylo mým zvykem. V tom jsem zaslechl cvaknutí vchodových dveří a následně kroky, které se přibližovaly.
"Dobrý den." ozval se mezi dveřmi přívětivý Ericův hlas.

Jen jsem se pousmál a pak se můj úsměv ještě o kousek rozšířil, když přišel pan.. ehm... Sakra. Zapomněl jsem. Ale to je jedno. Podle mě to byl člověk milé povahy. "Dobrý den pane." ozval jsem se slušně.

"Tak jak to jde?" zeptal se veselým tónem, ale ten se v dalším okamžiku změnil na lehce provokativní.
"Poslouchá Chris?" Ano, jak typické. Nesnášel jsem tyto jeho 'vtípky' a on to moc dobře věděl."Nedělej ze mě laskavě děcko." zavrčím lehce podrážděně.

Trochu jsem si je oba prohlédl a uchechtl jsem se. "Zatím, aspoň podle mě, není žádný problém." broukl jsem. "Nemáte hlad? Můžu Vám dát lívance." zeptal jsem se.

Stále jsem se trochu mračil, ale do diskuze se již nijak nezapojoval a jen tiše seděl.
"Ne, děkuju. Už za chvíli budu muset jít, mám schůzku s klientem." odmítl slušně.

"Tak ať vše klapne." broukl jsem a prohrábl si vlasy. Měl bych si dnes dát rychlou sprchu.

"Neměl by nastat žádný problém, ale přesto díky." odpověděl a chvilku bylo ticho. "No nic, už tedy půjdu, ať si připravím ještě nějaké papíry. Tak se mějte a zase se sem přijdu mrknout, až mi to dovolí čas." rozloučil se a už chtěl odejít, ale já ho ještě na moment zdržet.
"Ericu? Zvyš Jasonovi plat o dvacet procent." houkl jsem na něj. Nejdříve nic neříkal, ale pak lehce zmateně přikývl."Dobře, pak se na to mrknu."

Dost mě to překvapilo. O... dvacet procent?! To je strašně moc!! "E-ehm..." odkašlal jsem si, abych byl schopný normálně mluvit. "Pane, to je strašně moc. A navíc jsem tady jen chvíli. To přece nejde. A co bych s takovým množstvím peněz dělal??" pokusil jsem se mu to vymluvit.

Popravdě jsem čekal, že se ozve, ale rozhodně jsem neměl v plánu od svého rozhodnutí ustoupit. "Odmítl jsi si nechat proplatit výdaje a já nehodlám nikomu nic dlužit." pravil jsem nekompromisně a založil si ruce na hrudi. "Co s těmi penězi uděláš je už jenom tvoje věc." doplním ještě. Jestli on neví, co bude dělat s penězi, tak co teprve já? Jsem slepý...

"Ale... vždyť mi nic nedlužíte. Pořídil jsem Vám to, aby jste se cítil pohodlně a nemusel mě trpět na každém kroku. I mně samotnému by to asi docela vadilo. Je to jen maličkost. Není to ani nic drahého, protože to je taková hračka pro kluky co si hrají na agenty." usmál jsem se. Doufám, že si opravdu nemyslel, že to je něco speciálního.

Povzdechl jsem si a vjel rukou do vlasů. "Nejde jen o tohle, ale o celkové výdaje. To ve výplatě zahrnuto nemáš." stál jsem si dál za svým.
"Takže..." ozval se zase Eric. "... už opravdu budu muset jít. Konečné rozhodnutí tedy je?" zeptal se, aby měl nejspíše jasno.
"Plat mu zvyš." řekl jsem rozhodně, než Jason stihl vůbec něco namítnout. "Dobře, mrknu se na to. Tak se zatím mějte." rozloučil se v rychlosti již ale za pochodu.

Neeeeeeeeee... já nechci, aby mi zvyšoval plat. Povzdechl jsem si a opřel se o linku. "Myslím, že to opravdu nebylo nutné, pane."

Opřel jsem se zády do židle a ruce opět složil na své hrudi. "Jsi docela nevděčný, víš to?" broukl jsem, ale nedával do toho příliš nějaké emoce, aby to snad nevyznělo ještě tak, že to myslím zle. "Jsem slepý. Mě jsou už peníze k ničemu, tak je dávám těm, kteří je mohou využít nebo je potřebují." Ah bože, já se snad ještě rozkecám...

To mě nenapadlo. A dost mě to i překvapilo. Tak jsem se posadil na židli docela blízko k němu. "Nechci Vás nějak urazit a ani být nevděčný. Jsem jen ze skromné rodiny. Navíc si myslím, že právě proto, že jste slepý, by se Vám hodily víc. Slepota není konec pane." broukl jsem.

Zatnul jsem pevně zuby a pěsti k sobě. Ne ze zlosti kvůli jeho slovům, ale spíše znovu si uvědomění, že takto to bude už do konce života. Neměl jsem rád, když se dostalo na toto téma, protože jsem měl pak pocit, že mě lidé litují a kvůli tomu mají potřebu mi pomáhat. Tohle jsem chtěl ukončit. Hned. A tak jsem se postavil a rozešel se pryč. "Mám vše, co potřebuju. Pokud ty peníze nechceš, tak je dej třeba charitě."

Dost mě to zarazilo. I když jsem mohl něco takového čekat. Raději jsem ho ale už nechal být. Opřel jsem si loket o stůl a rukou si podepřel bradu. "Mmhh..." vydechl jsem a podivil se tomu, že mě to trochu mrzelo.

Došel jsem do ložnice a lehl si do postele. Nechtěl jsem, aby si to vzal nějak k srdci a myslel si, že se mě snad nějak dotknul, i když v mém podání to tak možná vypadat mohlo. Teď s tím ale už nic neudělám a vlastně nevím, jestli s tím něco dělat chci. Nerad bych se k tomu tématu vůbec jen přiblížil. Prostě s tím stále nejsem smířený. Zavřel jsem oči a promnul si rukama obličej. Zhluboka jsem se nadechl a pomalu zase vydechl, abych si pročistil mysl, což pro mé překvapení docela i zabralo. Bohužel své starosti jsem mimo svou hlavu neudržel dlouho, protože jsem zaslechl zvonit telefon v obývacím pokoji, ve kterém jsem ho nechal. Asi bych si normálně nedělal moc hlavu z toho, že mi někdo volá, ale tento vyzváněcí tón mi prozrazoval, kdo se se mnou chce spojit. Matka. Opravdu jsem neměl náladu s ní mluvit, protože ani ke mně samotnému dost často nebyla příliš milá.

Zaslechl jsem mobil. Můj nebyl a tak jsem myslel, že by bylo dobré donést ho panu Christopherovi. Došel jsem pro mobil a šel mu ho odnést. Zaklepal jsem slušně na dveře a opatrně vstoupil. "Pane, Váš mobil. Hned zas půjdu." broukl jsem, podal mu mobil a dal se na odchod, abych třeba neslyšel co nemám.

Nemohl jsem si nevšimnout, že zvuk zvonícího telefonu se přibližuje. Ach nee, povzdechl jsem si v hlavě, když jsem měl mobil v ruce, ale přeci jen mu poděkoval. Zhluboka jsem se nadechl a hovor přijal. "Ahoj mami."

Šel jsem do obýváku, kde jsem se posadil na gauč a zapnul si televizi. Nevím vlastně, co dělat... Však na něco přijdu.

"Mami ne, to opravdu není nutný..." snažil jsem se jí rozmluvit její slova, ač jsem věděl, že je to předem prohraný boj.
"Už jsem se rozhodla. Přijedu na oběd a přivezu s sebou jídlo. Vsadím se, že pořádně nejíš." pravila rozhořčeně a já si opět povzdechl."Nemusíš nic vozit. Někoho jsem si najal a pomáhá mi tady, včetně vaření." Tím jsem ji asi trochu zaskočil, protože chvíli byla zticha."No dobrá. Každopádně to nic nemění na mé návštěvě."

A pokračování zase příště ^^