Helleluyah, je tu další díl! U minulé kapči jsem sice upozorňovala, že se může stát, že díly teď moc vycházet asi nebudou, ale už teď vám mohu slíbit, že za týden se budete moci těšit na další kapču, protože již teď na ni mám dostatek textu.

Držte tedy palce, ať to takhle dobře jde nadále, ale teď si hlavně užijte kapču, i když je o něco kratší :)

Probudil jsem se velmi brzy ráno, bylo jen něco málo po páté. Protáhl jsem se a téměř hned si vzpomněl, co se stalo včera. Protože ale se mi nic na způsob předešlých snů nezdálo, usoudil jsem, že to opravdu byl jen jakýsi omyl. Sám jsem o tom sice trochu pochyboval, ale asi jsem neměl moc na výběr a tak jsem se tomu rozhodl věřit. Vstal jsem, převlékl se a s prohrábnutím vlasů se vydal do kuchyně, kde jsem dal vařit vodu na čaj.

Spal jsem, ale nebyl to vůbec kvalitní spánek. Proč... proč zrovna do něj?? Ten se do mě nikdy nezamiluje. Proč by taky měl. Kolem těchto myšlenek se točily mé sny.

Horkou vodou jsem si zalil šálek. Posadil jsem se ke stolu a lžičkou si promíchával vodu, která již jistě měla lehce nazelenalou barvu od sáčku čaje, který jsem po několika minutách vyhodil do koše. Když už se mi zdálo, že by čaj už nemusel být tak horký, rozfoukl jsem menší kouř vypařující se vody ze šálku a trochu upil. Vzpomněl jsem si na buchtu, kterou jsme s Jasonem pekli, a tak jsem opatrně rukou přejel po stole. Vida, byl tam talíř a na něm již zmíněná buchta. Vzal jsem si tedy kousek a s chutí se do něj zakousl.

Nakonec jsem se probudil a byl jsem z jednoho snu dost roztřesený a vůbec mi nebylo dobře. Vydal jsem se urychleně do koupelny a tam tak trochu zneužil záchodovou mísu, když jsem potřeboval vyprázdnit žaludek.

Když jsem pomalu dopíjel čaj, už byl téměř studený a já už dojídal několikátý kousek té jablečné buchty, což u mě bylo docela neobvyklé. Uslyšel jsem něco málo z chodby, ale taky se mi to mohlo jenom zdát, a tak jsem to nechal být.

Pořádně jsem si umyl a vypláchl pusu. Pak jsem šel do kuchyně, kde jsem k mému překvapení našel pana Christophera. "Dobré ráno, pane. To už jste vzhůru?" Pokusil jsem se ze svého hlasu vytlačit jakékoliv city. A to se mi povedlo.

Zrovna jsem umýval hrnek, když se v kuchyni objevil Jason. "Dobré." broukl jsem. Trochu se to ve mně sevřelo, když se mi v hlavě vybavily ty sny. Nic jsem ale na sobě nedal znát a posadil se zpět ke stolu, jakoby nic. "Jo, dnes jsem se probudil dřív." odvětil jsem a opřel se do židle.

Také jsem si sedl a chvíli byl zticha. Pak jsem se ale odhodlal. "To... pane, včera večer mi volala matka. Už nezvládá našeho psa, a tak budu muset dojíždět, abych se o něj i o Vás postaral. Nevadí to příliš?" zalhal jsem a slušně se zeptal. "Pochopím pokud ano a najdete si jiného opatrovatele."

Tímhle mě dost zaskočil a... připadalo mi, jakoby tím oznámením do mě zabodl nůž. Sakra! Co to se mnou je?! "No, dobře. Nevadí, v pořádku." odpověděl jsem nakonec a začal si mnout nervózně prsty. Teď jsem tu nemohl déle být. S ním... "Však... tohle jsem na začátku chtěl." ujistil jsem ho, aby neměl případně nějaké výčitky. Mluvilo se mi najednou mnohem hůř. Připadalo mi, jako bych měl knedlík v krku. "Půjdu k sobě." oznámil jsem mu a začal se zvedat ze židle.

Dost mě zabolelo, když řekl, že to tak chtěl. Ale... vždyť jsem to věděl. Tak proč ty city? Povzdechl jsem si a s pohledem upřeným z okna jsem dál seděl na místě.

Rychle jsem došel do pokoje, kde jsem si opět lehl na postel. Proč to najednou tak bolelo? Nechtěl jsem na to myslet. Chtěl jsem přijít na jiné myšlenky, a tak jsem si znovu pustil CDčko, které mi Jason donesl od té své kamarádky.

"Sakra... Proč?!" zavrčel jsem a raději se pustil do přípravy oběda, abych to stihl, i když bylo teprve ráno. Rozhodl jsem se udělat složité jídlo, abych nemusel myslet na pana Christophera.

Každou chvíli jsem CDčko posouval zpět, protože jsem absolutně děj nevnímal a nevěděl jsem, co se tam odehrálo. Ač jsem se ale snažil, jak jsem se snažil, zas a znovu, stále má soustředěnost byla tatam. Takže jsem nakonec měl jen zvukovou kulisu.

Jak tak čas běžel, můj výtvor začal konečně vypadat i vonět poživatelně. Teď jsem měl asi hodinu čas, než se to upeče, tak jsem šel do pokoje a se zaváháním vytáhl svůj notebook. Najel jsem na seznamku a... byla tam zpráva. Že by spása?

Jen jsem tam tak ležel a smiřoval se s aktuální situací. Už jsem se nesnažil si něco namluvil. Prostě jsem se zamiloval.

Někdo mi napsal, že by se se mnou chtěl setkat a seznámit se. Byl jsem rád, ale zároveň to strašně bolelo. Vědomě jsem se vzdával někoho, do koho jsem byl zamilovaný. Nakonec jsem to ale skousl a napsal dotyčnému, že kolem půl deváté se můžeme sejít v parku, který byl přibližně uprostřed města.

Neměl jsem nejmenší tušení, co budu dělat. Co bych měl dělat. Vzpomněl jsem si na včerejší rozhovor s Jasonem, kdy jsem mu radil, že má ty překážky překonat. Docela mě to bodlo u srdce, když jsem si uvědomil, že už někoho miluje. Zároveň jsem se nad tím ale musel lehce pousmát, i když to bylo spíše ironické. Teď se začínají má slova otáčet proti mně. Když nad tím tak přemýšlím, tak život je horší, než právničina, tam se mi nikdy nic takového nestalo.

Byl jsem dost napjatý. Z tohohle všeho. Po pár zprávách s dotyčným jsem šel zas do kuchyně. Tak akorát na čas. Vytáhl jsem už hotový oběd z trouby a položil ho na linku. Musel jsem se usmát, když jsem si představil, že to bude nejspíš panu Christopherovi chutnat. Pak mě ale opět bodlo u srdce, když mi došlo, že to nebude nejspíš nikdy brát jako jídlo od někoho, komu na něm záleží, ale jako od někoho, kdo za to má prostě jen zaplaceno. Bylo mi z toho do breku.

Čas utíkal pomalu jako dřív. Ne, možná dokonce ještě pomaleji, než kdy dřív. Když jsem neměl co dělat, rozhodl jsem se tedy naložit do vany.

Seděl jsem tak v kuchyni a čekal, jestli přijde. Ale nepřicházel. Jen se mi to zdá a nebo se i z jeho strany něco změnilo? Přijde mi... odtažitější.

Napustil jsem si plnou vanu příjemně horké vody, do které jsem se okamžitě naložil. Doufal jsem, že mě to trochu uklidní, i když to bylo opravdu jen zbožné přání.

Nakonec jsem své čekání vzdal. Sám jsem jíst nechtěl, pořád mi nebylo moc dobře. Tak jsem se jen zvedl od stolu a začal uklízet po celém domě.

Byl jsem ve vaně do té doby, dokud voda nevychladla, takže poměrně dlouho. Bohužel mi to opravdu v ničem nepomohlo, ale to pro mě nebylo nic udivujícího a asi bych to bral jako zázrak, kdyby to dopadlo jinak. Osušil jsem se, zpět se oblékl do domácího oblečení a vyšel na chodbu, kde bylo o dost chladněji, nežli v koupelně.

Už jsem stihl snad všude utřít prach a nyní jsem se pustil do vysávání koberců. Pak budu vytírat.

Líně jsem se došoural do své ložnice, kde jsem se posadil na postel. "Mhh..." promnul jsem si obličej a následně se natáhl k budíku, abych zjistil, kolik je vlastně hodin. Dost mě překvapilo, když bylo něco málo po druhé hodině odpoledne. Jason určitě musí mít oběd již hotový, pomyslel jsem si a v tom mě utužoval i ten fakt, že momentálně luxuje. Hlad jsem sice neměl, což ve srovnání s předchozími dny bylo dost nezvyklé. Zároveň jsem ale nechtěl, aby jeho úsilí v uvaření oběda nepřišlo v niveč, ať již udělal cokoliv. Rozhodl jsem se tedy přeci jen pro navštívení kuchyně a naplnění svého žaludku, ač se o to sám nehlásil. Navíc nyní mám asi jedinečnou možnost se s ním nedostat do kontaktu, což mi momentálně vyhovovalo.

Pomalu a důkladně jsem všude vysál. Zároveň i proto, že jsem pořád přemýšlel nad tím, jak mě nejspíš brzy vyhodí po tom, co se na mně probudil. Povzdechl jsem si a šel si napustit kýbl vodou.