Ač bych měla tedy dělat něco jiného, rozhodla jsem se opravit text pro tuto kapitolku, kterou vám od úterý dlužím :D V sobotu by pokračování čistě teoreticky být mělo, ovšem hlavním faktorem je, kdy a v jakém stavu se vrátím večer ze stáje xD

No nic, hezké čtení ^^

Probudil jsem se brzo ráno, ale měl jsem za to, že je ještě večer, popřípadě noc. Nemohl jsem přeci spát tak dlouho, ne? Nemohl jsem si nevšimnout, že jsem přikrytý dekou a dokonce mám pod hlavou polštář, což měl na svědomí určitě Jason. Opatrně jsem začal vstávat, deku složil a společně s polštářem ji uklidil. Sen, který se mi zdál, jsem si vůbec nevybavoval, takže jsem si z něj ani nic nedělal.

Pocit pomalu ustal a já tak mohl dospat do doby, kdy mi zvonil budík. Tedy půl sedmé ráno. Pomalu jsem vstal a promnul si unavené oči i přes to, že jsem odpočíval.

Zašel jsem do kuchyně, ve které ale bylo vše uklizené. Tedy nejspíš, protože na lince, ani v troubě, popřípadě mikrovlnce jsem nic nenašel. Musel jsem tedy zapátrat v lednici, do čehož se mi úplně nechtělo, protože se mi těžko poznávalo, co přesně beru. Když jsem tedy narazil na pekáč, vyndal jsem ho a... bingo? bliklo mi v hlavě, když jsem cosi začal nandavat na talíř. Trochu jsem opatrně ochutnal. Jo, asi jsem se trefil. Těstoviny jsem si ohřál a začal spokojeně jíst.

Ztěžka jsem oddechl a ustlal si postel. Cítil jsem se jako přejetý. Šel jsem ze sebe udělat člověka a pak zamířil do kuchyně, kde už pan Christopher jedl. Prohrábl jsem si vlasy a pousmál se. "Dobré ráno pane. Nebolí Vás nic?" ujišťoval jsem se.

Zaslechl jsem blížící se kroky. Že by nebylo tak pozdě? Ah, omyl... je ještě víc hodin, než jsem čekal, odpověděl jsem si sám, když mě Jason pozdravil. "To už je zase ráno?" podivil jsem se ale přes to nahlas. "Ne, nic." ujistil jsem ho. Má fakt asi zázračný ruce, pomyslel jsem si ještě.

"To jsem rád. Myslel jsem, že si se zády hnete, jak jste usnul na tom gauči." broukl jsem a dal vařit vodu. "Dáte si čaj?"

"Ne, je to dobrý." zakroutil jsem hlavou. Naštěstí se v noci nijak nepřevaluju, tedy většinou, a když jsem vstával, dal jsem si pozor. "Můžu ti to nějak oplatit?" zeptal jsem se, když už jsem se zvedl, abych umyl talíř. Já přímo mu asi nijak nepomůžu, ale mohl bych mu přes někoho třeba něco zařídit. „Jo, dám si. Díky." přikývl jsem, když se zmínil o čaji.

Kývl jsem, když si řekl o čaj a pak se na něj trochu zvědavě podíval. "Oplatit?" zopakoval jsem překvapeně. Nečekal jsem, že by mi něco takového nabídl, ale... ani jsem nevěděl, čím by mi to mohl oplatit. Bylo to součástí mé práce. "No, nevím... je to moje práce. Není třeba mi to oplácet." vymluvil jsem se. Sice bych o něm chtěl vědět víc, ale jestli mi něco řekne je jen na něm.

Umyté nádobí jsem začal utěrkou sušit. Bylo znát z jeho hlasu nějaké to zaváhání, tak jsem s mírným úsměvem lehce pobaveně zakroutil hlavou. "Klidně si řekni, jinak bych ti to nenabízel." ujistil jsem ho.

"Moc si toho vážím, pane. Jen mě nic nenapadá a ani nevím, jestli mě dnes něco napadne. Ale rozhodně děkuju." pousmál jsem se. I přes mou zvědavost tížil pocit ze snu... Měl bych na něj prostě zapomenout, ale musím uznat, že to jde velmi těžko po tom, co jsem zažil.

Nevím, připadalo mi, že by si o něco zkrátka říct chtěl, ale neudělal to. Nechtěl jsem ho ale do toho tlačit, a tak jsem to nechal být. "Jak myslíš. Ale klidně si kdykoli řekni." ujistil jsem ho. Uklidil jsem nádobí a posadil se k malému stolku.

"Dobře." broukl jsem zalil šálky vodou. Oba čaje jsem položil na stolek. "Váš čaj, pane." oznámil jsem slušně, usadil se naproti a promnul si oči.

"Díky." poděkoval jsem vděčně, když přede mě postavil hrnek s čajem, který jsem si přišoupl ještě o kousek blíž k sobě.

Promíchal jsem si svůj čaj a po očku ho pozoroval. Nějak jsem se zamyslel... Pak ale pohled zas sklopil k čaji.

Zvládlo mezi námi ticho. Mně osobně to nevadilo a původně jsem neměl v plánu ho prolamovat, ale opět jsem si vzpomněl na Ericova slova. Je... to teď ta chvíle, abych začal konverzaci? Asi ano, ale... co mám říct? V tomhle opravdu nejsem dobrý. Asi by nikdo neřekl, že jsem bývalý, dokonce poměrně dobrý právník. To bylo ale něco jiného. "Co včera ta návštěva?" vyslovil jsem první normální otázku, která mě napadla. Na první pokus docela dobrý, ne?

Nevím nevím. Nějak jsem nebyl ve své kůži. Ale když pan Christopher promluvil, trochu jsem se leknutím škubl. Nečekal jsem, že začne mluvit. Zavrtěl jsem hlavou a v duchu si vynadal, abych se už konečně sebral. Takhle opravdu nikomu nepomůžu!! "No, bylo příjemné se s Kimi setkat po dlouhé době. Zas si popovídat. Ale moc času nebylo." broukl jsem a upil čaje.

Cítil jsem, že sebou cukl a i z jeho hlasu slyšel jakousi lehkou nervozitu. Na vnímání něčeho takového jsem ale moc dobrý nebyl, a tak jsem to neřešil. Mohl jsem se splést. "Jak to?" zajímal jsem se a ruce si nechal zahřívat od hrnku.

Trošku jsem sklopil pohled a ukazováčkem přejel po oušku hrnku. "No... Původně jsem Vám chtěl jen zkusit udělat radost těmi audio knihami. Díky tomu jsem si na ni vzpomněl a řekl si, že pojedu za ní, že bude fajn ji vidět, ale nedal jsem jí vědět dopředu, takže měla práci." řekl jsem popravdě.

Popravdě mě docela překvapil, že za ní jel vlastně jen kvůli mně. Asi mě v tomto směru jen tak nepřestane překvapovat... "Tak v první řadě si toho vážím, ale nemusíš se zas tolik namáhat." ujistil jsem ho, ale hned zase pokračoval. "A za druhé. Pokud budeš chtít, tak za ní můžeš zase někdy jet. Já ti v tom bránit nebudu."

Koukl jsem na něj a lehce přivřel oči. "Nejsem placený od toho, abych si jezdil, kam se mi zachce pane. A už vůbec ne, když jste mi ten plat ještě zvýšil." uchechtl jsem se. Přišlo mi to zvláštní, ale stejně jsem odsud ani moc nechtěl. Asi opravdu nemám normální život, když se spokojím s tímhle málem.

Tak tohle jsem tedy opravdu nechápal. Nechápal jsem, proč by měl být tady pouze se mnou, když to není nijak nutné. "Hele, tohle opravdu neřeš. Jsi tady dvacet čtyři hodin denně. Taky potřebuješ nějakou pauzu. Navíc jsi zdraví, mladý... měl by sis ten život taky ještě užít." Tedy... když jsem měl ještě zrak, tak jsem toho taky moc nepodnikal, ale on je úplně jiný, než já. Je z něj cítit elán a chuť do života, tak není důvod, aby tady tvrdnul.

"Pane, upřímně bych stejně ani nevěděl, co dělat. Poslední dobou se mi mezi lidi moc nechce a přátelé jsou daleko. Asi to bude znít divně, ale je mi tady s Vámi vlastně dobře. Je tady klid a často se domem line ta krásná hudba, kterou posloucháte. Je to příjemný." přiznal jsem a pousmál se. Ani jsem si neuvědomil, že díky němu jsem úplně zapomněl na nepříjemnou noc a tak se uvolnil.

Pořádně jsem nevěděl, co na tohle mám říct, tak abych získal trochu času a nebylo mezi námi trapné ticho, upil jsem trochu čaje ze šálku. Pak jsem se pousmál a následně i lehce uchechtl. "Se z tebe stane ještě to, co jsem já. A já tě budu mít na svědomí." zakroutil jsem pobaveně hlavou. Na druhou stranu mě ale těšilo, že se mu líbí má hudba.

Uchechtl jsem se. "Ale notak. Vždyť nejste vůbec špatný. To, že jste spíš potichu z Vás nedělá jinou formu života." Taky jsem opět upil čaje a spokojeně vydechl, zatím co jsem si prohrábl vlasy.

Usmál jsem se a palcem přejel po stěně hrnku. "Ale ty máš možnost na zajímavější život, tak nechápu, proč se ho dobrovolně vzdáváš." vysvětlil jsem, aby pochopil, jak to myslím. Ač mě samotného to překvapilo, tak povídat si s ním mě docela bavilo.

Podíval jsem se mu do očí, i když mi bylo jasný, že on o tom neví. "Nevzdávám se ho. Jen mě baví jiné věci než je asi obvyklé. Nepotřebuju být v hluku na párty, pořádat oslavy, chodit do kin a ani na atrakce poutě. Takové věci mám za sebou a ve většině případech ani není na co moc vzpomínat. Byly to úlety a nic moc mi to nedalo." vysvětlil jsem klidně, ale opět si vzpomněl na toho... Kaora, který mě tam tahal. Možná za to může on. Ale teď jsem na něj nechtěl myslet a tak jsem ho vyhnal z hlavy.

Na jednu stranu jsem ho moc dobře chápal a tak jsem se pousmál. Docela mě začal zajímat. "A co tě tedy baví? Jestli ti to tedy nevadí..." vyzvídal jsem, ale zároveň dal najevo, že mi to nemusí říkat za každou cenu, pokud nechce.

"Nevadí." ujistěte jsem ho. "No, nejčastěji to jsou věci, které se dají dělat doma, jako třeba čtení, kreslení, poslouchání hudby. Párkrát jsem se snažil i něco napsat, ale neodvážil jsem se to někomu ukázat." uchechtl jsem se. "Ale taky rád chodím na procházky nebo si jen tak zaběhat. Nejraději mám, když se můžu procházet v listnatém lese. Miluju šum listí i vody. Takže když je poblíž potůček, je to ještě lepší. A když se potřebuju vyblbnout, uchýlím se k notebooku a něco si zahraju nebo jen tak tancuju. Záleží na co je zrovna nálada." uchechtl jsem se. Bylo tak uvolňující si takhle povídat.

Bylo znát, že ho tahle konverzace baví a celkově je uvolněný, což i mě samotného nějakým zvláštním způsobem naplňovalo. Zároveň mě ale bavilo se o něm něco dozvědět. A to taky zrovna dvakrát obvyklé nebylo. "To je zajímavý. Popravdě bych to do tebe neřekl." přiznal jsem a podepřel si rukou hlavu.

"Heh, to víc lidí. Občas mě dokonce baví uklízet." pochlubil jsem se. "No... a co vy? Jestli se můžu zeptat." broukl jsem. Zajímalo by mě, co rád dělá, nebo co by chtěl dělat a tak různě, ale je na něm, jestli mi to řekne.

Krátce jsem se zasmál, když se zmínil o uklízení. Tak uvidíme, jestli ho to bude bavit, až zase něco shodím nebo nějakým jiným způsobem udělám nepořádek. "No... tak hudbu asi zmiňovat nemusím. Pak celkově jakékoliv umění jsem měl dřív rád, ale bez zraku..." odmlčel jsem se trochu. Hudba ale pro mě stejně byla nejdůležitější. "Docela jsi vystihl mé dřívější koníčky..." přiznal jsem a upil znovu trochu čaje.

"Pane?" začal jsem nejistě. "Co kdyby jste zkusil něco zahrát na piáno? Říká se, že si hudebník pamatuje, kde jsou jaké klávesy." Pokračoval jsem tišeji. Nevím, jestli jsem to třeba nepokazil, ale... třeba může ještě hrát.

Už toho jeho tónu jsem se trochu zalekl. Když pokračoval, sklopil jsem pohled. "Víš..." vydechl jsem. "... život mi dal už dostatečně najevo, že jsem pro hudbu nebyl stvořen. Proto hudební nástroje beru spíše jako přátele, se kterými už nikdy nepromluvím." vysvětlil jsem mu, co vlastně cítím, ač jsem si nebyl jistý, jestli to pochopí.

Pokýval jsem lehce hlavou. "Dobře. Ale je to škoda. Každopádně Vás nebudu nijak nutit. Můžu... se zeptat na nějaké přátele? Pan Eric je myslím Váš přítel, že?"

Na jeho poznámku ke svému rozhodnutí jsem už nic neříkal. "Jo. Jo, dalo by se říct. Známe se z univerzity." dodal jsem k tomu ještě, ač to nebylo příliš důležitý fakt.

"Z univerzity?" zaujal mě. "Povyprávíte mi něco z Vašeho života? Pokud teda chcete." Dopil jsem zbyteček čaje, který mi v hrnku zůstal.

Sice jsem nechápal, proč by chtěl slyšet o mém životě, ale tak prosím. Když chce... "Není na něm nic zajímavého." upozornil jsem ho ještě před tím, než jsem začal vyprávět. "Jak už asi víš, vyrůstal jsem v bohaté rodině. Hodně bohaté. Oba rodiče jsou právníci a založili firmu, do které chtěli, abych po studiu nastoupil. I když mě samotnému právničina nic neříkala..." svěřil jsem se a lehce si povzdechl. Popravdě jsem byl rád, že jsou ty časy už za mnou.

"Aha. Je mi líto, že Vás k tomu... nutili." Nechtěl jsem nijak mluvit křivě proti jeho rodině. Pak jsem se podíval z okna. Bylo tam sluníčko i přes to, jaká tam určitě byla zima. Ale bylo krásně. "Pane, co kdyby jsme se šli projít? Je tam hezky a čerstvý vzduch by Vám prospěl."

Jen doufám, že to nebere tak, že chci, aby mě litoval, pomyslel jsem si. Když se ale zmínil o tom jít ven, trochu jsem zaváhal. Pootočil jsem hlavu k oknu, jako by mi to snad pomohlo k přemýšlení a rozhodnutí. "Venku se vůbec neorientuju a... pak kličkuju." povzdechl jsem si.

"To přece nevadí. Půjdu s Vámi a můžu Vás přidržet. Taky Vám můžu popsat, kde co je. Aby jste z toho měl i něco víc." pokusil jsem se ho trošku přesvědčit. Ale netlačil jsem na něj.

Ještě chvíli jsem mlčel a rozmýšlel si to, ale nakonec jsem přeci jen přikývl. "Tak dobře. Půjdu se převlíknout." oznámil jsem tedy a ještě před svým odchodem dopil ten zbytek čaje. Pak už jsem zamířil do své ložnice, kde jsem si vybral nějaké ty rifle, triko a mikinu.

"Budu u vchodu." broukl jsem ještě a vše po nás uklidil a šel se rychle obléct. Pak, jak jsem řekl, počkal jsem na pana Christophera u vchodových dveří.