Zřejmě jsem byl moc hlasitý, protože do místnosti vešla ta ošetřovatelka a ten muž, co mě zachránil.
"Jak dlouho jsem byl mimo? Kde jsem? Jak jsem se sem dostal?" chrlil jsem otázku za otázkou. "Můj ostrov... napadli nás." řekl jsem a sklopil zrak k zemi
"Měl jsem sehnat pomoc." dodal jsem.

"oh.. hlavně v klidu. Nejste ještě ve stavu kdy by jste se mohl namáhat." strachovala se máma. "ostrov? který?" zajímal jsem se.

"Mork..." odpovím tiše na otázku mého zachránce.
"Kdy bych mohl zase stát na nohou?" zeptám se mé ošetřovatelky.

"Mork je odtud tři dny cesty lodí... ale bůh ví, jak dlouho jste byl v moři, než vás vyplavilo tady.
A ještě s k tomu ta vaše zranění, potrvá pár dní než se budete moci pořádně postavit na nohy." zhodnotila máma a dala mu ruku na rameno.
"Zaletím tam." řekl jsem rozhodnutě a vyšel z domu.

"Tři dny cesty? Ale mou loď zničili kousek od našeho pobřeží..." řekl jsem nedůvěřivě. "Zaletíte?" trochu nechápavě jsem nad těmi slovy zamrkal. Že by mi něco uniklo?

"Až se vám udělá lépe, vše vysvětlíme. Teď vám donesu nějaké jídlo, tak v klidu vydržte." usmála se mamka.Já mezitím už před domem nasedal na Bezzubku a letěl sehnat si pár lidí navíc, aby mi případně pomohli s problémy.

Trochu nespokojeně jsem souhlasil. Hlad a žízeň vyhrály.
"Děkuji," špitnul jsem, když mi má ošetřovatelka donesla jídlo.
"Děkuji vám hodně," zopakoval jsem. Bůhví, co se děje na Morku.

"Není za co. hlavně odpočívej." usmála se, a odešla z pokoje.
Já už byl brzy se skupinkou na cestě. netrvalo dlouho Než jsme na moři zahlédli kusy lodí a.. mrtvá těla.. čím blíž jsme byli u ostrova, tím horší to bylo.

"Jak se jmenují ty dva, co mne zachránili? Chtěl bych jim poté taky poděkovat," zeptal jsem se zvědavě a pustil jsem se do jídla. I když za to možná mohl jen můj hlad, chutnalo to výborně.

"Ten chlapec je můj syn, Škyťák, a ta dívka je jeho přítelkyně Astrid. Jak se vlastně jmenuješ ty? a kolik ti je? zdáš se být mladý." usmála se přívětivě.
Přistáli jsme na ostrově a neodvážili se ani promluvit.. ten pohled byl strašný... nikde nic. vše bylo spálené na prach. jediné co zůstalo byli kusy zbroje a zbraní.. vzal jsem ze země helmu a meč který měli na sobě stejný znak..
"Tohle je příšerný.. kdo to mohl udělat?" povzdechl jsem si a helmu s mečem zabalil do látky a připevnil na popruhy k bráškovi. Jak mu mám o tomhle říct? Nic tu nezbylo. Naprosto nic.

"Alek, dnes.. tedy v ten den, co se to stalo jsem slavil osmnácté narozeniny." odpověděl jsem a dojedl jídlo.
"Bylo to výborné," pronesl jsem s úsměvem. Snažil jsem se myšlenkami dostat pryč od toho, co jsem viděl než jsem odplouval. Naděje umírá poslední, ne?

"A v jaký den máš narozeniny v tomto měsíci?" povídala si s ním máma dál.
Usoudili jsme asi po dvou hodinách prohledávání, že tady už nikomu nepomůžeme. Sklesle jsem nasedl na Bezzubku a s ostatními letěl zpět domů na Blp.

"Osmý den. Ten den nad Morkem přelétavají draci. Je to nádherný pohled." pověděl jsem a zavřel oči. Snažil jsem se vybavit, jak se jimi zaplnilo nebe. Stále se zavřenýma očima jsem začal šťastně vyprávět, jak jsem je s bratrem sledoval.
"Vždycky jsem chtěl vidět draka zblízka, ale na našem ostrově se nezdržovali..." dokončím své vyprávění.

"V tom případě myslím že tady u nás zažiješ něco úžasného. Ale víc až budeš v pořádku. jinak tě v posteli neudržím." usmála se přívětivě.
"Jo a, je to tedy dva dny zpět. Ale v tom případě nechápu jak jsi se sem mohl dostat tak rychle. kdyby tě zachytil proud, našli by tě jistě mrtvého." zamyslela se.
"Škyťáku, nebuď tak skleslý." přiletěla Astrid blíž. "Jak bych neměl? představ si jaké to pro něj bude. něco takového si nikdo nezaslouží." sundal jsem si na chvíli z hlavy helmu.

"Nevím co přesně se stalo, když jsem se začal topit. Ty poslední události mi splývají." prohlásil jsem sklesle.
"Kdyby mne vzali oni, asi by mne tady nevyložili... a kdyby mne vzal někdo jiný, nenechal by mne samotného." prohlásil jsem zamyšleně.

"To nevadí. Nenuť své tělo k jakékoliv zbytečné námaze. třeba si později vzpomeneš. teď zkus usnout." pohladila ho po rameni a pomohla mu opatrně se uložit.
"Já vím Škyťáku, ale nemůžeme za to. navíc, muže být rád že žije." pousmála se Astrid a já nejistě kývl a zas si helmu nasadil.
"Nebudeme se zdržovat, zrychlíme."

Bez námitek jsem poslechl a zavřel oči. Byl jsem hodně unavený přitom jsem jen vstal a najedl se. Najednou jsem stál na tom kopci a pozoroval, jak můj domov hoří. Rozběhl jsem se dolů. Brána byla vyvrácená, všude leželi bezvládná těla. Nikde nebyla ani stopa potom, kdo to udělal. Nic... jen ta spoušť. Začal jsem prohledávat trosky, ale bylo to k ničemu. Nevypadalo to, že by někdo ještě žil. Uřícený jsem otevřel oči.
"Byl to jen sen," začal jsem se uklidňovat.

k večeru jsme přistáli na Blpu. všem jsem poděkoval za spolupráci a pomoc a poslal je odpočinout si. rozloučil jsem se jemným polibkem i s Astrid než jsem odstrojil brášku a zašel do domu.
"Tak co?" zeptala se tiše mamka která u stolu popíjela čaj.
"Nikde nikdo, celý ostrov je vypálený." Šeptl jsem.

"Kolik je hodin?" zeptal jsem se sám sebe a ohlédl se k oknu. Venku už se šeřilo, takže jsem spal až do večera. Chvilku jsem jen ležel a sledoval strop. Pak už jsem tu nudu nevydržel a rozhodl se znovu posadit. Pokud zase nespadnu, tak by si toho stejně neměli všimnout.

"To je strašný.. měli by jsme mu u nás nabídnout přístřeší." povzdechla si.
"Teď ho ale nech spát. a jdi se taky vyspat. už máš unavené oči z toho létání." pousmála se mamka, vzala mé tváře do dlaní a palcem opatrně přejela pod levým okem.
"Dobře mamy. Ty si taky odpočiň." dal jsem jí pusu na čelo a s úsměvem vyšel schody do svého pokoje. Tam jsem otevřel velké okenice které jsem vytvořil pro to, aby bráška mohl kdykoliv sem. Bezzubka z venku vyskočil sem a lehl si vedle mé postele, zatím co já se uložil do postele. "Dobrou noc." Šeptl jsem, on zamručel a oba jsme během chvíle usnuli.

V tichosti jsem přešel k oknu. Pořád jsem se o něco opíral. V tuhle chvíli jsem ke svým nohou neměl žádnou důvěru. Chvilku jsem jen koukal do tmy. Viděl jsem, jak pomalu zhasínají světla i v ostatních domech.
"Asi bych měl prostě jen ležet," špitl jsem a stejnou cestou jsem se vrátil k posteli. Bolest v zádech už jsem skoro necítil. První dobrá zpráva od mého probuzení.

+++++++++++++++

Tak, další dílek na světě :3
Snad jste si ho užili a doufám, že se budete těšit na další!  x3