V pondělí ráno jsem se vůbec nemohla soustředit. Místo toho, abych byla myšlenkami přítomna ve škole, jsem myslela na Ryana. Přemýšela jsem nad tím, jak bych ho mohla najít, ale nic mě nenapadalo. Proto jsem o přestávce odvyprávěla Margo a Scottovi můj včerejší zážitek a doufala jsem, že mi poradí.

,,Podle toho, co nám říkáš, to vypadá, že si on vždycky najde tebe. Tak chvíli počkej a on se někde ukáže," pokrčila remeny Margo a kousla si do své dietní sušenky.

,,Ne, on se vždycky ukáže, když je v nebezpečí. Což znamená, že tě musí sledovat," řekl Scott. Jeho slova mě docela vyděsily, a proto jsem se rozhlédla kolem sebe. Kromě spousty studentů jsem nikoho neviděla.

,,Nemůže být tady. Je to škola, sem pouštějí jenom studenty a učitele," podotkla jsem a ještě jednou se pro jistotu rozhlédla kolem.

,,Proč tě vlastně ten kluk tolik zajímá?" nechápal Scott. Já to sama vlastně také nevěděla. Naštěstí tu byla Margo, která měla vždy na všechno odpověď.

,,Je přece sexy! Kdo by nechtěl kluka, který je sexy a ještě k tomu takovej tajemnej?" zeptala se spíše řečnicky. Já protočila očima a Scott se na ní překvapeně podíval. Věděla jsem, že je do ní zamilovaný už od sedmé třídy, ale nikdy Margo své city nevyznal. Vždy ho zaskočí, když Margo začne básnit o jiných klucích.

,,Margo, já s ním nechci chodit, chci jen vědět, kdo doopravy je," vysvětlila jsem jí a ona významě přikývla. Nevěří mi. Jak jinak.

,,To si povíme. Dávám tomu tak dva týdny," usmála se a strčila si do pusy zbytek sušenky. Vůbec jsem nechápala, jak jí tyhle zdravé tyčinky můžou chutnat. ,,A mimochodem, neměla by jsi teď na sebe dávat moc pozor, trochu si zahrávej se životem," poradila mi a já se na ní nechápavě podívala.

,,Co tím myslíš?" zeptala jsem se jí. Margo protočila očima a naklonila se ke mě blíž, aby nás neslyšelo moc lidí.

,,Pokud je ten Rayan tvůj anděl strážný, tak se ukáže jen ve chvíli, kdy ti půjde opravdu o život. Tak se na přechodech moc nerozhlížej," řekla a spiklenecky na mě mrkla.

,,Ale Margo, co když to není pravda? Co když to byla náhoda, že jí tenkrát zachránil?" zeptal se Scott na otázku, která mi taky vrtala hlavou.

,,To uvidíme. A když to nevíde... Měla jsem tě ráda, Chloe," řekla Margo a potom vstala ze židle. ,,Musím na bižuli, tak zatím," zamávala nám a zmizela v davu studentů.

,,Doufám, že její nápad nezvažuješ," řekl Scott, když viděl, že se tvářím zamyšleně. Byla jsem ráda, že má o mě strach.

,,Neboj se, nejsem blbá. Ale musím přijít na nějaký způsob, jak ho potkat," řekla jsem a také vstala. ,,Uvidíme se později, ahoj," rozloučila jsem se se Scottem a vydala se na další hodinu.

**********

Cestou domů ze školy, jsem přemýšlela nad tím, co mi řekl Scott. Co když mě opravdu Ryan sleduje? Za posledních pár dnů se už stalo docela dost divných věcí. Za celý můj život mě nikdy nikdo nepřepadl a najednou včera banda kluků s nožema. Náhoda? Nebo ta kytice růží. Kdo mi jí dal?

Byla jsem tak zaneprázdněná myšlenkami, že jsem se zapomněla na přechodu rozhlédnout. Z přemýšlení mě vytrhlo až auto, které se na mě řítilo plnou rychlostí. Najednou mě něčí ruka strhla na stranu a já se ocitla v bezpečí na druhé straně přechodu. Podívala jsem se za autem a teprve teď jsem si pořádně uvědomila, co se mohlo stát. Otočila jsem se na svého zachránce. Když jsem spatřila Ryana ve své obviklé černé kožené bundě, ani mě to moc nepřekvapilo. Takže Margo měla pravdu s tím zachraňováním...

,,Díky," řekla jsem a pořádně jsem se nadechla a vydechla. Byla jsem mu tak vděčná, že tady byl a pomohl mi, protože to mohl být můj konec.

,,Není zač, už jsem si zvykl," ušklíbl se. Nárážel tím na to, co se mi poslední dny děje. Až teď jsem si všimla, že mě pořád drží za ruku.

,,Už mě můžeš pustit," řekla jsem mu a podívala se na jeho ruku, která mě pořád pevně svírala. Ne, že by to bylo nepříjemné, ale přišlo mi to divné. Nic jsem o něm prakticky nevěděla. Až na to, že mi už po druhé zachránil život.

,,Jsi si jistá, že se ti zase něco nestane?" zeptala se mě se smíchem a potom mě pustil. Protočila jsem nad ním očima. Chtěla jsem se vydat pryč, ale najednou jsem si vzpomněla, že se ho chci na něco zeptat.

,,Ty mě sleduješ?" položila jsem otázku a založila si ruce na hrudi. ,,Jinak totiž nevím, jak je možné, že se vždycky objevíš tam, kde se mi něco děje," řekla mu a čekala na jeho odpověď.

,,Spíše jsem vždy ve správný čas na správném místě," řekl a pokrčil rameny.

,,Tím jsi mi, ale neodpověděl," přihmouřila jsem oči a pozorně ho sledovala. Ryan se zasmál a naklonil se blíž ke mě.

,,Já si myslím, že ano," řekl a potom se zase odtáhl. Věděla jsem, že takhle z něho nic nedostanu. Ty jeho nicneříkající odpovědi mi k ničemu nebyly.

,,Tak díky za záchranu a ahoj," rozloučila jsem se s ním rychle a vydala jsem se pryč. Věděla jsem, že mě určitě doběhne. Byl to přece kluk a ten svojí kořist nenechá jen tak odejít.

,,Počkej!" zavolal na mě a než jsem se stihla otočit, stál už přede mnou. ,,Jestli ti to nevadí, doprovodí tě domů. Ulehčím si tak práci s dalším zachraňováním," ušlíbl se.

,,Tak fajn," souhlasila jsem po chvíli přemýšlení. Stejně by šel určitě se mnou i kdybych mu řekla ne. Dlouho jsem šli v tichosti, ale nakonec jsem se rozhodla, že se ho začnu zase vyptávat. ,,Kolik ti je vlastně let?" zeptala jsem se ho.

,,Hádej," řekl místo odpovědi. Mohla jsem to čekat, že mi to neřekne. Povzdychla jsem si. Asi mi nezbude nic jiného než abych hádala.

,,Je ti 20?" zeptala jsem ho, ale Ryan je zakroutil hlavou. ,,Tak 22?" hádala jsem dál, ale on zase zakroutil hlavou. ,,23?" zkoušela jsem.

,,Je mi 25," řekl mi nakonec, za což jsem mu byla vděčná. On však vypdadal, že se touhle situací dobře baví. Líbilo se mu, že já o něm nic nevím a on o mě asi všechno.

,,A studuješ nebo pracuješ?" položila jsem další otázku, která mě také dost zajímala. Už jsem se těšila, až zítra Scottovi a Margo budu vyprávět, co jsem zjistila.

,,Pracuju," řekl jednoduše. ,,Ale kde, to ti říct nemůžu," odpověděl mi na mojí nevyslovenou otázku, což mě dost znejistilo. Kde pracuje, že mi to nesmí říct?

Když jsme přišli k mému domu, zastavili jsme se před vchodem a jen tak na sebe koukali. Bylo to dost trapné ticho, které nakonec přerušil Ryan.

,,Doufám, že doma už budeš v bezpečí. Dej si pozor na nože a nic nezapaluj," řekl mi jako bych byla šestileté dítě.

,,Hele," řekla jsem naštvaně a praštila ho do ramene. ,,Kdy se zase uvidíme?" zeptala jsem se najednou. Prostě mi ta otázka vyletěla z pusy a já ani nepřemýšlela.

,,Třeba až ti zase půjde o život," pokrčil rameny Ryan a usmál se na mě.

,,Dobře, až tě budu chtít vidět, tak půjdu na silnici a nechám se zajet," řekla jsem ironicky.

,,Alespoň teď vím, kde tě přístě najdu," zasmál se a já s ním. Najednou se otevřeli vchodové dveře a já si všimla mamky, která šela vyhodit odpadky.

,,Ahoj, Chloe!" pozdravila mě. ,,Jdeš dovnitř?" zeptala se mě, když do černé popelnice vyhodila pytel s odpadem.

,,Jo, hned. Já jen..." řekla jsem a otočila se směrem k Ryanovi. Jaké bylo moje překvapení, když tam ale nestál. ,,Hned příjdu," řekla jsem mamce a rozhlédla se po ulici. Po Ryanovi nebyla nikde ani stopa.

_______________

• Po dlouhé době jsem konečně napsala kapitolu a je docela dlouhá, tak snad se vám líbí :-)

• Co říkáte na Ryana teď? Co si o něm myslíte? Budu moc ráda za komentáře a votes :-)

- Eli