Věděla jsem, že v Blue baru nebudou mít otevřeno v deset hodin ráno už jen proto, že to byl noční bar. I přesto jsem zkusila vejít dovintř. K mému štěstí byly dveře odemčené. Uvnitř baru hrála poklidná hudba, která tu rozhodně večer nehraje.

Celý bar vypadal v denním světle úplně jinak. Rozhlédla jsem se kolem a uviděla mladou holku, jak vytírá podlahu. Za barem jsem si všimla dvou kluků, kteří leštili skleničky. Jednoho z nich jsem poznala, protože mi včera večer nalíval panáky. Vydala jsem se proto k baru, protože pokud si bude ten kluk pamatovat mě, tak určitě i toho černovlasého kluka.

,,Ahoj," pozdravila jsem je a co nejkrásněji se na ně usmála. Oba vzhlédli od skleniček a prohlídli si mě. Ten kluk, kterého jsem znala se na mě sladce usmál.

,,Ahoj," oplatil mi pozdrav. ,,Ještě není otevřeno, ale tobě klidně naliju už teď," mrknul na mě. Ten druhý kluk se zamračil, ale nic neřekl.

,,No, víš..." začala jsem a trochu si odkašlala. ,,Chtěla bych se jen na něco zeptat a potom půjdu," řekla jsem a ještě víc se usmála. Pokud to bylo vůbec možné. Ten kluk se zasmál.

,,A co chceš vědět, krásko?" zeptal se mě. Moc se mi nelíbilo, jak mě oslovoval, ale raději jsem to přešla. Potřebovala jsem přece informace a ty získám jedině hezkým přístupem.

,,Včera jsem tady byla večer s kamarády," začala jsem. Chtěla jsem pokračovat, ale ten kluk mě předběhl.

,,Jo, pamatuju si tě. Hrála jsi tu chlastací hru. Byla jsi potom fakt na mol," zasmál se a já se musela ovládnout, abych neprotočila očima.

,,Ty jsi jí nalíval?" zeptal se ho ten druhý barman. ,,Vždyť není plnoletá!" řekl mu a já se musela kousnout do rtu, protože měl vlastně pravdu. Bála jsem se, aby třeba nezavolal policajty.

,,Podle občanky je plnoletá!" bránil se ten první kluk, což mi přišlo docela zábavné, ale musela jsem je přerušit. Neměla jsem totiž moc času.

,,A nepamatuješ si toho kluka, co tady seděl vedle mě? Byl černovlasej, měl modré oči a koženou bundu," popsala jsem mu toho kluka ze včerejška. Barman se zamyslel a po chvíli mi odpověděl.

,,Myslíš ten, jak za tebe a ty tvoje kamarády platil a potom vás někam odvlekl?" zeptal se s úšklebkem na tváři. On za nás platil?! Raději jsem přikývla, protože jsem se chtěla dozvědět více. ,,Toho si pamatuju," přikývl.

,,A znáš ho?" vyptávala jsem se dál. Čím déle jsem se snažila zjistit něco o tom černovlasém klukovi, tím víc mě to fascinovalo.

,,Parkrát jsem ho tu viděl," řekl barman a já si povzdychla. Asi z něho více nedostanu, což mě dost mrzí. Rozloučila jsem se s ním a vydala se ven.

Bar stál v docela hlučných místech města, ale teď tu moc lidí nebylo. Vydala jsem se na parkoviště, kde jsem zaparkovala svojr auto. Byla jsem opravdu zklamaná, protože jsem doufala, že se tady něco dozvím, ale nic. Když jsem dorazila k autu, začala jsem v kabelce hledat klíče od auta, ale jelikož jsem v ní měla nepořádek, nomohla jsem je najít.

,,Sakra!" zaklela jsem a pořád se přehrabovala v kabelce. Opravdu bych si v ní měla udělat pořádek. Najednou jsem za sebou uslyšela kroky, a proto jsem přestala hledat. Pomalu jsem se otočila, protože jsem chtěla vědět, kdo ke mě jde. Uviděla jsem tři mladé kluky, kteří se na mě šklebili a mířili ke mě.

,,Copak tady dělá takové hezká holka?" zeptal se jeden z nich. Byl asi největší z těch tří a vypadal nejděsivěji. Docela jsem se bála, ale nedala jsem na sobě nic znát.

,,Běžte pryč," odpálkovala jsem je. Ale oni se k odchodu bouhužel neměli. Ten nejvyší se zasmál a šáhl si za pas. Teprve když tu věc na mě namířil, mi došlo, že je to nůž. A dost ostrý nůž.

,,Teď půjdeš s náma, zlato," řekl a blížil se ke mě. K mému neštěstí jsem se nemohla ani pohnout. Ani jsem nedokázala vykřiknout nebo alspoň něco říct. Už jsem si myslela, že je to můj konec, ale najednou se na parkoviště přiřítil černý džíp. Zastavil mezi mnou a těma klukama a na straně spolujezdce se otevřili dveře. Všimla jsem si, že uvitř džípu sedí ten černovlasý kluk.

,,Naskoč!" zakřičel na mě. I když jsem toho kluka vůbec neznala a celé to bylo riskantní i přes to jsem do džípu nasedla a zavřela dveře. Hned na to se džíp rozjel pryč z parkoviště. ,,Jsi v pořádku?" zeptal se mě ten kluk a rychle mě sjel pohledem. Potom se zase věnoval řízení.

,,Co se to sakra právě stalo?" zeptala jsem se ho místo odpovědi. Na jednu stranu jsem byla ráda, že jsem toho kluka našla, ale na druhou stranu jsem se docela bála. Hlavně jeho rychlého řízení.

,,Měla by jsi se připásat, aby jsi neprolítla předním oknem," řekl místo odpovědi. Vypadalo to, že když já neodpovídám na jeho otázky, on nebude odpovídat na ty mé.

,,Kam mě to vezeš!" vykřikla jsem. Teď už mi to přišlo podezřelé. Jen tak se objeví na parkovišti, kde mě chtěli přepadnout a veze mě někam.

,,Do bezpečí," odpověděl stručně. S ním to opravdu nebude lehké. Podívala jsem se z okýnka a snažila se zjistit, kam jedeme. Jel cestou, kterou normálně jezdím domů.

,,Jak můžu vědět, že ti můžu věřit?" zeptala jsem se ho. On se ušklíbl a zastavil na semaforech, kde byla červená. Otočil se na mě a usmál se.

,,Pokud jsi si nevšimla, tak jsem ti právě zachránil život," řekl a potom se otočil zpátky. Na semaforu naskočila zelená a on se znovu rozjel.

,,Třeba patříš k těm, co mě chtěli přepadnout," navrhla jsem možnost, ale on jen zavrtěl hlavou.

,,K nim jsem nikdy nepatřil a ani nikdy nebudu," vysvětlil mi, čímž mi vyvrátil moji teorii. Ale já mu přesto moc nevěřila. ,,Nevěříš mi?" zeptal se mě a kouknul se na mě.

,,Ani ne," řekla jsem mu. Nebyl ani moc překvapený. Vypadal, že mojí odpověď čekal.

,,Už tě zachraňuju podruhé. Včera večer jsem tě zachránil v baru a dneska před barem," zasmál se a já protočila očima. Potom jsem si však na něco vzpomněla.

,,Ty jsi za mě včera večer zaplatil?" zeptala jsem se ho a on přikývl.

,,Platil jsem za tebe i za tvoje kamarády," potvrdil mi a já si povzdychla. Nesnášela jsem, když někdo za mě něco platil. ,,Ale vracet mi to nemusíš, to je v pohodě," řekl, když tušil, na co myslím.

Zbytek cesty jsme už ani jeden z nás nepromluvili. Bylo to také asi tím, že za necelých pět minut už zastavoval před mým domem. Podívala jsem se na svůj dům a potom zpátky na něho.

,,Děkuju," řekla jsem to, co už jsem měla říct dávno. On se na mě usmál a přikývl.

,,Nemáš zač, Chloe," řekl a já na něho nechápavě podívala. ,,Co je?" zeptal se mě.

,,Odkud znáš moje jméno," zeptala jsem se ho a on se zatvářil tajemně.

,,To je tajemství," mrkl na mě a trochu se ke mě naklonil. ,,Mimochodem, jsem Ryan. Ryan Davis," představil se a podal mi ruku. Já jsem si s ním potřásla.

,,No, tak ahoj," řekla jsem a chtěla vystoupit z auta. Byla jsem nějaká zmatená. Vzala jsem za kliku a vyskočila z auta. Než jsem se nadála, Ryan odjel s džípem pryč. A mě najednou došlo, že jsem na něho měla tolik otázek, na které jsem se ho nezeptala. Důležité však bylo, že alespoň vím, jak se jmenuje. Přístě zjistím to ostatní.

_________________

• Ahojte! Konečně se to rozjelo! Je tady už oficiálně Ryan, tak co na něho říkáte?

• Budu strašně moc ráda, když mi napíšete komentář a dáte vote :-)

- Eli