Mladá dívka seděla za pultem, kde popíjela meduňkový čaj, a přitom četla svou oblíbenou knihu, kterou za ty roky opětovného čtení znala už nazpaměť, ale stejně na ni nedala dopustit. Bez ní by neobjevila kouzlo literatury.

Zrovna, když probíhala nejkrásnější pasáž v ději, se ozval zvonek nad dveřmi, který oznamoval příchod nového zákazníka. Jenny sebou polekaně trhla až si vylila trochu čaje na žlutou stránku v knize. „Sakra," zamumlala si pro sebe a položila hrneček bokem, aby nedošlo k další nechtěné nehodě. Postavila se na nohy, aby si následně klekla pod pult a v kabelce, kterou tam měla položenou, začala hledat balíček s ubrousky, kterými hodlala stránku v knize utřít a zabránit tak většímu poškození papíru.

Ve chvíli, kdy její ruka uchopila kapesníčky, se nad ní ozvalo odkašlání. Aniž by si to uvědomila, zvedla prudce hlavu a praštila se do ní. Zapomněla na to, že se nacházela pod deskou pultu, která byla vyrobena z opravdu tvrdého dřeva. Rozhodně si výrobci dali záležet.

Po vzpamatování se z té nenadálé rány vykoukla a spatřila ledově modré oči muže, který jí přímo propaloval zvídavým pohledem. Mírně si odkašlala, aby uvolnila tu napjatou atmosféru a oprášila si kolena, protože se jí na kalhotách usadil prach z koberce, když klečela.

„Promiňte, co si přejete?" zeptala se slušně a doufala, že si o ní nemyslí, že je to nějaká nevychovaná venkovanka, co nezná základy slušného chování. Vždy si na těchto věcech zakládala a z celého srdce nesnášela lidi, kteří neuměli ani poděkovat. Možná si to jen myslela, ale ve skutečnosti byla slušná natolik, že jim nikdy nic neřekla. Nepřišlo jí vhodné dávat někomu kázání, natož pak když to byl dospělý a rozumný člověk, co už má pár let za sebou. Brala to prostě jako chybu, kterou nikdo nespraví.

„Dobrý den, sháním nějakou knihu." Hluboký hlas muže způsoboval rychlé bití jejího srdce. Ovšem, když jí jeho otázka došla, zamračila se a tázavě pozvedla obočí.

„Jste v knihkupectví, pane. Nic jiného zde nenajdete. Hledáte něco konkrétního?" Stále si snažila uchovat společensky přijatelné dekorum, které by měla jako prodavačka mít k zákazníkovi, ale trochu pobavený tón v hlase si nedokázala odpustit.

„Je to dárek k Vánocům pro mou matku. V tomto se nevyznám." Ukázal na všechny police s knihami a svůj zrak opět obrátil k drobné prodavačce. Zaujala ho už na první pohled. Její dětská tvář s úsměvem a šťastné oči na něj působily jako afrodisiakum, které chcete mít stále blízko u sebe. A když se začervenala, působila jako panenka.

Jenny mírně nakrčila nos, protože usilovně přemýšlela nad další otázkou. „Víte, jaký má ráda vaše maminka žánr?" obešla pult a vydala se do koutů obchodu. Prsty zkoumala hřbety knih a očima projížděla všechny názvy děl od světoznámých autorů až po nové, kteří měli na svém seznamu teprve první úspěch s vydáváním. Ani nepostřehla, že se za ní muž vydal a prozkoumával každičký pohyb jejího těla. Nikdy neviděl takové nadšení a vášeň pro knihy jako u ní.

„Asi nějaké holčičí romány," řekl ledabyle a pokrčil nepřítomně rameny, jako kdyby to byla jasná věc. Dívka se prudce zastavila a otočila se k němu čelem. Co si to dovolil říct?

„Omlouvám se, že budu pravděpodobně velmi nezdvořilá, ale opravdu jste právě řekl: Nějaké holčičí romány?" zeptala se a snažila se skrýt veškeré své emoce, aby nepoznal, že ji rozhodil. Takovou hloupost mohl říct jen ten, kdo nečte knihy. Když si to znovu vybavila, nedokázala zabránit malým červeným flíčkům, aby se objevily na její tváři a na dekoltu. Tohle se jí stalo vždy, když potlačovala vztek.

„A co jiného by to mělo být?" odvětil pobaveně a sjel si brunetku od hlavy až k patě. Na chvíli se zastavil na červeném svetru se sobem. Když si toho všimla, zaujala obranný postoj, jako by snad sáhnul na její oblíbenou hračku. Tomu se jen tiše uchechtnul a pokračoval ve své řeči. „Nevinná dívka se zamiluje do zkaženého chlapce a budou spolu žít šťastně až do smrti," prohodil lehce a na jeho tváři se objevil úšklebek. „Jak jinak byste to nazvala, slečno?" Odtrhl od ní pohled a do rukou vzal jednu náhodnou knihu, jen proto, aby se začal soustředit na něco jiného, než byl její obličej.

„Jane Austenová vytvořila postavy Darcyho a Elizabeth podle vašeho příkladu nevinné dívky a zkaženého chlapce už v období romantismu, a nakonec se z toho stala celosvětová novela, kterou pod názvem Pýcha a předsudek zná každý, alespoň trochu vzdělaný člověk. Stále mi chcete tvrdit, že nejsilnější ženská postava v knize byla napsána jen za účelem toho, aby vznikl nějaký holčičí román?" odvětila poněkud ostře a raději se otočila zpět ke knihám. Musela se uklidnit. Když se mluvilo o těch svazcích plných vět a vytvořených životů, byl pro ni každý nepřítelem.

„Svým způsobem ano. Nakonec stejně skončili spolu, co dál na tom chcete řešit? Austenová k tomu akorát přidala trochu toho melodramatu," vrátil knihu do poličky odkud ji vzal a trpělivě vyčkával na reakci prodavačky, která se po jeho slovech lapavě nadechla. Dovolil si přímo zhatit její oblíbenou knihu, kterou přečetla asi tisíckrát. Vždyť ji ještě před chvílí držela v rukou. Co je tohle za člověka, že nejkrásnější příběh všech dob považuje za nějaký holčičí román bez špetky rozumu v sobě?

„I tak ty vaše holčičí romány nejsou žádným žánrem. Jestli jste myslel romanci, tak mě, prosím, následujte." Pokynula mu svou pravou rukou a jako první se vydala do zadní části obchůdku. Její postoj byl ztuhlý, a aniž by si to vlastně uvědomovala, zatínala pěsti a mrmlala si tiché nadávky na muže za ní pod nos.

Musel se tomu od srdce zasmát. Snad nikdy ještě neviděl, aby někdo vyváděl kvůli takové malichernosti. Ta dívka před ním je rozhodně velmi temperamentní, když dojde na téma knihy.

„Mohu se vás zeptat, jak se jmenujete, slečno?" Flirtovně se usmál a opřel se svým tělem o stěnu za ním, když si všimnul, že brunetka zastavila a začala se prohrabávat velkým počtem knih.

„Mohla bych se vás zeptat na to samé," opáčila popuzeně a dovolila si se na něj na malý okamžik podívat. Neměla to dělat. Zjistila to asi vteřinu potom, co její oči zaregistrovaly rozepnutý černý kabát a pod ním to tělo, co se skrývalo jen pod tenkou látkou trička. Kdo chodí v zimě jen v kabátě a tričku?

„Andrew, jméno mé," nastavil svou pravou ruku a popošel kousek k tomu drobnému stvoření. Jenny se jen zamračila, ale nakonec jeho dlaň přijala a potřásla si s ní. „A vaše jméno?" zeptal se, když z ní nic nevyšlo a jen se dívala do jeho modrých očí.

„Ehm, neřekla jsem, že vám řeknu své jméno," pustila se jeho ruky a odtrhla svůj pohled od těch očí zpět ke knihám. Tváře jí hořely a ona se nepříjemně ošila. „Ale bylo by to pravděpodobně nespravedlivé, kdybych já znala to vaše a vy to mé ne," dokončila myšlenku a opět s ním navázala oční kontakt. ,,Musím přestat, nemůžu se na něj pořád tak koukat," řekla si v hlavě a raději dělala, že něco hledá. Něco, co je mnohem zajímavější než jeho oči, svaly nebo snad...tak a dost! Vytáhla jednu z knih, kterou namátkově vybrala a podala mu ji do ruky. „Jenny. Jmenuji se Jenny."

„Takže, Jenny...Deník Bridget Jonesové je tím nejlepším dárkem k Vánocům pro mou matku, která je zatvrzelý konzervativní typ ženy?" optal se pobaveně a ukázal brunetce obálku knihy. Věděl, že vzala to první, na co narazila, protože se špatně soustředila v jeho přítomnosti. Lhal by, kdyby řekl, že mu to nepohladilo sebevědomí.

Jenny zrudla a odkašlala si, aby nezačala říkat nesmysly. „Samozřejmě, každá z nás si potřebuje někdy odpočinout a tohle je ta nejlepší volba. Kupte k tomu i ty filmy a vaše maminka vás bude milovat."

„Máte s tou knihou snad osobní zkušenosti, Jenny?" pobaveně se zaculil a pozvedl obočí v němé otázce. Bavilo ho ji provokovat.

„Ano, četla jsem ji, ale není to úplně můj styl. Jsem spíše na klasiku," řekla a snažila se o to, nevypadnout z role profesionální prodavačky knih. Jenže to šlo velmi těžko, když si z ní v jednom kuse dělal srandu.

„Na klasiku. To se dnes už moc nevídá. Lidé spíše raději experimentují, nemýlím-li se snad?" Tato konverzace se začala ubírat jiným směrem, než by si přála. „Prozraďte mi tedy vaši nejoblíbenější klasickou knihu."

„Na větrné hůrce," odpověděla a vytáhla ji. Původně chtěla říct Pýcha a předsudek, což by taky byla pravda, ale nestálo jí to za další dobíravé poznámky z jeho strany.

„Dobrá tedy, zabalte mi ji." Dívka jen přikývla a vydala se zpět k pultu. Na jazyku měla jednu z mnoha otázek na jeho osobu, ale nevěděla, jestli by to nebylo až příliš nemístné.

„Proč více nepřemýšlíte nad vánočními dárky?" vyhrkla najednou a zakousla se do vnitřní strany tváře. Měla mlčet, ale cožpak se dalo odolat tomu silnému nutkání se jej zeptat? „Myslela jsem to tak, že je to přeci vaše maminka a knihu jí můžete dát i během roku. Vánoce jsou o tom, abychom si všímali věcí dopodrobna a dávali svým blízkým dary od srdce."

„Neslavím Vánoce. Rozhodně to pro mě nejsou svátky klidu a míru. Všichni se někam ženou, porvou se i kvůli nějakým pitomým dárkům, vzniká rivalita mezi vlastníky domů, kteří se přihlásili do té hloupé soutěže o nejkrásnější ozdobený vánoční dům. A navíc se s mou rodinou nestýkám. Jediný den v roce, kdy je jedu navštívit je právě Štědrý den, kam navíc jedu z pouhé povinnosti vůči mým rodičům. Nakupování dárků chci mít rychle z krku, abych na to nemusel myslet, protože dárek vždy kupuji jen matce. Nic víc v tom neshledávám," odpověděl, převzal si již zabalenou knihu a na pult dal pár bankovek, aniž by se zajímal o to, že jí tam nechal spropitné vyšší, než byla cena samotné knihy. Vydal se ke dveřím knihkupectví a otevřel. Do tváře ho uhodil ledový vítr společně s dávkou vloček, které padaly na chodník a vytvářely tak sněhobílou pokrývku.

„Počkejte! Díváte se na Vánoce z toho špatného světla. Jsou to přeci dny, kdy si každý navzájem pomáhá. Bohatí dávají chudým, děti pomáhají starým, rodina se sejde u jednoho stolu. Jsou to dny plné něhy a lásky, nikdo nedělá mezi nikým rozdíly. Z nebe padá sníh a děti z něj staví sněhuláky. Tohle je pravé kouzlo Vánoc. To, že jsou všichni spolu, povídají si a neřeší nic jiného než veselé historky z dětství. Jsou to časy, kdy vnoučata sedí na klíně svých prarodičů a také jsou to dny, kdy jsou na celém světě všichni lidé na tom stejně," dokončila svůj motivační proslov a objala své tělo pažemi. Měla si na sobě nechat ten svetr, který si před tím sundala, protože topení až příliš topilo a v prodejně bylo teplo.

„Můj názor na Vánoce nezměníte, Jenny." Kolem krku si uvázal bílou šálu a zapnul si poslední knoflík na kabátě. „To, co jste před okamžikem řekla, je sice hezké, ale stále to nemění nic na tom, že Vánoce nemám rád."

„Že ne? A co kdybych našla způsob, jak byste začal Vánoce milovat a změnil na ně svůj pohled," bojovně vystrčila bradu a ruce si založila na prsou. Tón jejího hlasu byl odvážný i nebojácný zároveň. Andrew se pousmál a také si založil ruce na hrudi. V tu chvíli Jenny trochu znejistila.

„To je sázka?" zeptal se a čekal na reakci od dívky, která stála naproti jemu.

Jenny pootevřela ústa, a pak je hned zase zavřela. V hlavě hledala slova a nějaké východisko, které pro její smůlu nenacházela. „No...to asi..."

„Takže ano," přerušil její následující protesty a pokračoval: „V tom případě se zde zítra odpoledne stavím. Vidím, že jste stejně nadšená jako já. Budu se těšit, Jenny." Než stihla odpovědět nebo se alespoň vzpamatovat, byl pryč. Ještě dobrých pět minut se dívala na dveře, které se zavřely po jeho odchodu a snažila se vstřebat to, do čeho se dostala.

Sedla si zpět za pult a vytočila první číslo, o kterém věděla, že jí to vezme. „Danielle? Pravděpodobně jsem se se svou upovídanou povahou dostala do menšího problému," řekla své spolubydlící do telefonu a očima opět zabloudila k východu. Kdyby tušila, co se během následujících dní stane, nemluvila by o tom, jako o malém problému.