„Takže říkáš, že jste se líbali?" Danielle své pobavení skryla za sklenicí vína. Jakmile Jenny dorazila domů, měla už nachystané občerstvení, láhev červeného a pro zraněné něco nealkoholického. Přišlo jí zábavné, jak je její kamarádka rudá v obličeji a snaží se vyhýbat všeříkajícímu pohledu, kterým ji častuje celý večer, co se se usadila na pohovku.
„Vážně tě z celého mého tragického příběhu zajímá právě tohle? To nejsi teda příliš dobrá kamarádka."
„Najednou ti to vadí. Nevím, kdo mi to volal, aby se informoval o tom, co má dělat," vpálila jí do obličeje. Danielle byla občas krutá, ale zato upřímná, proto Jenny nemohla odporovat, byla si vědomá toho, že má pravdu. „Doufám, že jsi nebyla první, kdo po tom polibku promluvil."
„V tom je právě ten problém. Nepromluvili jsme ani jeden a Andrew mi pouze oznámil, že jde spát. Od té chvíle jsme už na to nenarazili. Ale ještě horší je ten pocit uvnitř mě," Jenny si nacpala hrst popcornu do pusy a zrak přemístila na obrazovku televize, kde běžela nějaká romantická komedie jen jako kulisa. Nebylo jí příjemné o tom mluvit, i když to byla Danielle, nebo možná právě proto, že to byla Danielle.
„Chceš mi tím snad říct, že slečna Nedostupná se nám konečně zamilovala?" zatrylkovala zvědavě s jiskrou v očích. Poposedla si blíž k Jenny, aby lépe zachytila každé slovo, co z ní vypadne. Brunetka prudce vstala z pohovky, okolo které začala razantně chodit. Urovnávala si myšlenky a snažila se dostat pod kontrolu i své rozhozené emoce. Nebylo to lehké. Přeci je nemožné se zamilovat do člověka během dvou týdnů. Vždyť spolu neměli ani oficiální rande, a to ani nemluví o tom, že by jí to sám Andrew nabídnul.
„Možná... já nevím, jsem z toho zmatená," vydechla a dlaň si přiložila na tvář. Tohle gesto dělala vždy, když přemýšlela a nemohla se dopracovat k rozuzlení. Posadila se zpátky na místo a bez otálení se napila z láhve vína. Třeba jí alkohol rozjasní mysl, nebo jí alespoň pomůže zapomenout na dvě modré oči, co viděla všude kolem sebe.
„V tom případě musíme zahájit akci s názvem: Jak se dokopat ke vztahu se sexy chlapem." Rozcuchala její vlasy a láhev ji už raději vytrhla z rukou. Hlava ji poslední dny musela bolet dost, nepotřebuje k tomu i kocovinu. „Mám poslední otázku. Byl aspoň dobrej?" Než se stačila nadát, v obličeji jí přistál polštář. Jenny se odmítla dál bavit o tomto tématu, a tak se raději zavřela u sebe v pokoji, kde možná nabyde chvíle klidu.

Ráno se neslo v podobném duchu jako večer. Danielle si nedala pokoj s netečnými dotazy na líbání, a proto se rozhodla uniknout. Během hodiny stála před domem a uvazovala si šálu kolem krku. Venku bylo mrazivo, padal sníh a ještě ke všemu foukal studený vítr. I tak se Jenny vydala směrem ke knihkupectví. Sice má do konce roku volno, ale nikdo jí nezakázal navštívit Billyho. Procházela kolem parku, kde po sobě děti házely koule ze zmrzlého sněhu a společně se smály jednomu z přítomných, který chtěl skočit na holku v jeho věku, ale podjela mu noha na ledě. Zavrtěla při tom obrázku pobaveně hlavou. Sama vzpomínala na zimní období, když byla dítě. Hrávala si v jednom malém parčíku, co měli za domem. Sedávala tam na zasněžených houpačkách, počítala padající vločky a stavěla sněhuláky. O několik let později se od rodičů odstěhovala. Mámu miluje pořád stejně, ale s otcem nedokázala být pod jednou střechou ani o rok déle. S novým životem ztratila své mládí, protože všechno má svou daň.

Otevřela dveře dokořán a oprášila si boty o rohožku s uvítacím nápisem, než vstoupila dovnitř. Billy se na ni otočil v domnění nového zákazníka.
„Jenny, drahoušku, copak tady děláš? Neměla bys být náhodou doma v posteli a kurýrovat se?" zeptal se překvapeně se zrakem upřeným stále na její postavě přibližující se k němu.
„Musela jsem utéct od Danielle," pověsila kabát se šálou na věšák a usmála se na staříka za pultem. Jiní by po tom zážitku do knihkupectví ani nevkročili, alespoň ne do té doby, než by to bylo nutné, ale pro Jenny to vždy byl a bude druhý domov, kterého se nehodlala vzdát, ať se stane nebo děje cokoliv. „Její všetečné otázky se dají snést nanejvýš hodinu," zavtipkovala zvesela a bez svolení si přitáhla židli v rohu k sobě, aby se mohla posadit naproti Billymu.
„I tak se mi to nelíbí. Ale je pravda, že ty jsi nikdy nebyla vzorná pacientka. Pamatuješ si před rokem, jak jsi měla tu silnou angínu? Jak dlouho jsi v té posteli vydržela? Možná dva dny," postavil před ni hrnek s čajem a sám se posadil. Holt staří na sebe nenechává dlouho čekat, a tak se projevuje, kde jen může. Začíná to koleny, zády, zapomnětlivostí a raději ani nechce pomyslet na to, co bude následovat jako další.
„Kdo by lidem prodával knihy, kdybych si ležela v posteli?" Billy nad ní pobaveně pokroutil hlavou. Nemělo smysl jí něco vymlouvat, natož jí dávat rady, co by měla a neměla dělat. Jenny byla už od narození svéhlavá duše, která měla vytyčený cíl, za nímž šla i přes překážky. Na povrchu to možná byla nevinná dívka s hnědýma očima plnýma laskavosti a něhy, ale uvnitř byla šelmou, co se rvala do krve. Billy byl jeden z mála, co věděl o její minulosti v hlavní roli s despotickým otcem, takže mohl s klidnou duší říct, že ji znal jako vlastní dítě.

Jenny z knihkupectví odcházela o dvě hodiny později s úsměvem na tváři. Billy jí vždy dokázal zvednout náladu i v těch nejhorších chvílích. Historky z mládí milovala a dokázala je poslouchat pořád dokola klidně i několikrát po sobě. Kdyby se do obchodu nenahrnulo tolik zákazníků, ještě by tam zůstala, ale takhle tam byla jen na obtíž. Pracovat nemohla, Billy se musel věnovat lidem a hledět do bílé stěny není zrovna zábava. Když bude chtít, může se tam stavit taky zítra.

Zrovna procházela okolo kostela, kde se dnes měla konat bohoslužba, když jí začal vyzvánět mobil. Na obrazovce se objevilo Andrewovo číslo. Jenny se potutelně usmála a hovor bez váhání přijala.
„Jsi v pořádku? Není ti špatně? Nepotřebuješ nic?" vychrlil na ni několik otázek za sebou, aniž by ji vlastně pozdravil. Pořád se nedokázal uklidnit, co se jejího zdravotního stavu týkalo.
„Andy, jsem v naprostém pořádku i naživu, není mi ani špatně. Právě naopak. Jdu od Billyho z knihkupectví a..." než to vůbec stačila dokončit, Andrew ji přerušil.
„Jak to jako myslíš, že jdeš z knihkupectví? Jenny, co jsi tam, proboha, dělala?"
„Andrew, klid. Nemusíš tak šílet," řekla s kousavým podtónem, na kterém si dala obzvlášť záležet.
„I tak se mi to nelíbí. Příště bys mi mohla alespoň napsat zprávu," pokračoval neúprosně ve svém kázání. Po pár dnech se vrátil do své kanceláře ve firmě, kde na něj čekala hromada papírů. Po několika hodinách strávených nad novými zakázkami se v hlavě vymluvil na to, že nutně potřebuje zkontrolovat Jenny. Kdyby byl alespoň k sobě upřímný a konečně si přiznal pravý důvod telefonátu.
Poslouchal každé slovo, co vypustila z těch dokonale krojených rtů. Bylo zvláštní, jak si je dokázal představit do sebemenších detailů i přesto, že ji neměl naproti sobě a nedíval se jí do očí. Nebyl nadšený z toho, co mu do telefonu říkala, jenže s tím nemohl nic dělat. Nebyl její otec ani přítel.
„Jsi tam, Andy?" zeptala se Jenny, když dlouhou chvíli na druhé straně bylo ticho. Možná si jenom někam odskočil a nechal telefon vyvěšený, nebo už s ní taky nechce mluvit, protože si vzpomněl na včerejšek, vyjasnilo se mu a teď jen čeká na to, než to ona sama položí.
„Promiň, trochu jsem se zamyslel. Co kdybych se potom stavil a přesvědčil se na vlastní oči, že jsi v pořádku?" Možná by Jenny neměla začít hned tak panikařit. Veškeré její tragické domněnky, jak spolu už nikdy nepromluví, se rázem rozplynuly.
„Mám lepší nápad," zašvitořila a pohlédla na kostel.

Měla zpoždění. Dobrých deset minut stál Andrew na náměstí a vyhlížel Jenny ze všech strach. Do telefonu mu oznámila, aby tady čekal v šest hodin večer, protože má skvělý plán. Nic víc z ní nedostal, i když se o to pokoušel. Ani se jí nedivil, že na dotěrné textové zprávy přestala po necelých dvou hodinách odpovídat.
Najednou se zpoza rohu vedlejší ulice vyřítila malá brunetka, co měla šálu skoro přes celý obličej, pořádný kulich na hlavě a v kabátu se ztrácela. I ona si ho všimla. Začala na něj mávat, což mělo za důsledek to, že se nekoukala pod nohy. Proto, když se před ní objevila obrovská zamrzlá louže, měla co dělat, aby se udržela na vlastních nohou. Boty jí na ledu klouzaly jako po kluzišti a nebýt Andyho hbitosti, narazila by si zadek.
„Měla by sis pořídit pořádný zimní boty," narovnal ji s pobaveností v očích a popravil čepici, která při náhlém pohybu skoro spadla na zem. Jenny si ji zase upravila zahalenou rukou v teplé rukavici, aby se mu mohla podívat do tváře. Byli si tak blízko, jenže co náhle začalo, také náhle končí. Andrew ji pustil a odstoupil o pár kroků zpátky, aby ji dopřál osobní prostor. Vidět jí Andy do hlavy, dozvěděl by se, že žádný osobní prostor nechtěla, ba naopak by si ho přála mít k sobě ještě blíž. Ale neřekla ani půl slova. Místo toho se obrátila směrem ke kostelu, ke kterému se vydala. Andrew se nejdřív nechápavě díval na její záda, ale nakonec se vydal za ní.

„Ne! Jenny! Prostě ne," vztekal se Andrew, jakmile se mu v hlavě rozsvítilo.
„Bude zábava. Vždycky jsem chtěla vidět vánoční bohoslužbu a teď mám k tomu dokonalou příležitost. Přeci mě tam nenecháš jít samotnou," zatahala ho za rukáv a nasadila psí oči. Hraní na city i na nervy jí šlo dokonale. Bylo vidět, jak Andrew bojoval sám se sebou, a když Jenny vytáhla těžké vydírání, jak by se jí mohlo udělat nevolno a spadla by, praštila se například čelem o lavici, a pak by si to vyčítal, nezbývalo mu, než souhlasit.

Oba seděli a poslouchali výklad kněze, co právě četl úryvek z Bible. Jenny se nahrnuly slzy do očí, jakmile poslouchala všechny ty slova o lásce a její důležitosti na tomto světě. Jako by se všechno spiklo proti ní, když jí to každý připomínal a házel jí tak klacky pod nohy.
Andrew byl zaujatý celou atmosférou, co v sobě kostel skrýval, i přesto si všiml, že Jenny byla jiná. Zdála se mu být smutnější s pohaslou jiskrou. Dovolil si přisunout se k ní blíž a stisknout její dlaň v té své. Chtěl ji nějak utěšit, dát jí důkaz, že je při ní a neopustí ji, ovšem Jenny z toho byla rozhozená.
„Je to kouzelné, viď?" zeptal se Andy při pohledu na dva mladé kluky, co zrovna rozsvěcovaly knoty svíček u malého Betlémku. Jenny sice přikývla na souhlas, ale jinak dál mlčela. Přemýšlel, co se mohlo stát, že je najednou tak tichá. Možná za to mohl ten včerejší polibek? Pravděpodobně toho litovala. Až půjdou z kostela, musí si o tom promluvit. Tuhle napjatou atmosféru nechtěl. Bylo mu to nepříjemné a hlídat si každé slovo, aby náhodou něco neřekl špatně nebo ji snad neurazil, taky nehodlal tolerovat.
„Doprovodím tě domů, musíme si po cestě promluvit," zašeptal do jejího ucha, než se obrátil zpět ke knězi.