Člověk je pouhým tvorem, který se narodí a později, až přijde jeho čas, zemře. Filosofové se několik staletí hádají o to, co je pravým smyslem života. Jeden by řekl, že je to zdraví, druhý by se hádal, že láska a třetí – ten moudrý, by odtušil, že tohle není pravá podstata bytí. Copak náš život netvoří maličkosti? Nežijeme kvůli tomu, abychom se radovali, a i přes veškerá trápení žili šťastně až do smrti?

Bylo napsáno miliony knih jen o tomto, ale nikdo se přesně nepozastavil nad tím, co to má být. Pro každého je definice štěstí jiná, a proto bychom si měli užívat dny, takové, jaké jsou, protože nikdy nevíme, co nám zkříží cestu a zničí nás dřív, než se budeme moci radovat.

Jednou, a ten den přijde, vám silný náraz otupí všechny smysly a jediné, co poznáte, bude tma a prázdno okolo vás. Budeme se utápět v nevědomosti a nicotě. A přesně v ten jediný okamžik, vyvstane otázka, jestli jsme si naši existenci užili dostatečně a využili jejích nabízených rozkoší do poslední kapky. A možná, ale opravdu jen možná, nám život dá druhou šanci a ukáže opět to známé světlo.

„Jenny! Pozor!" Jediné otočení, jediná vteřina, jediný náraz. Hnědé vlasy v obličeji, vyděšený výraz v jeho tváři, v očích smíření a vzdor zároveň. A pak jen temnota. Krátké vzpomínky na to, jak se k tělu sklání neznámé charaktery, jak vás někdo chytne a tiskne ve svém náručí, jak slyšíte ohlušující sirény přijíždějících aut a jemný dotek na ruce společně se silným bušením vašeho srdce v hrudi. I když tělo nereaguje, mozek vnímá a ví, co se kolem něj děje. Stejně tak to vnímala i Jenny. Chtěla křičet a říct, že ji vlastně nic nebolí, a že všechno bude v pořádku. Přála si ještě jednou vidět jeho tvář, chytit ji do dlaní a s největší upřímností, kterou by nalezla v hloubi duše, ohlásit, aby neměl strach, protože se nevzdá, a tak lehce nezmizí z jeho života, jenže nemohla. Tělo nereagovalo, dál bezvládně leželo a protestovalo vůči jakékoli snaze o to, se pohnout a začít konat. Ztrácíte kontrolu nad jedinou věcí, která patří jen vám a nikomu jinému, tak proč si s vámi teď hraje? Snaží se vyhrát předem prohraný boj, protože hlava a srdce vždy zvítězí. Kam by potom zmizel šťastný konec?

Typické pípání přístrojů Jenny připomnělo všechny romantické filmy, kdy hlavní hrdinka skončí v nemocnici po vážné nehodě, její přítel sedí vedle ní a pláče. Z poloviny by to byla pravda, až na to, že tohle není film. Chtělo se jí smát nad myšlenkami, které ji obklopovaly hlavu a způsobovaly ještě větší bolest. Přímo cítila, jak ji tepe krev ve spáncích a hrne se do mozku. Otevřela oči a rozkoukala se okolo sebe. V místnosti byla tma a za okny panovala noc. Očekávala, že už bude den, ale v nevědomosti pravděpodobně čas plyne o něco rychleji než v reálném světě. Otočila hlavu a její oči zaregistrovaly prázdnou židli vedle postele. Co čekala? Že tam bude sedět, zkoumat její obličej a přemýšlet nad tím, co mohl udělat, aby se to nestalo? Zhluboka se nadechla a raději sledovala strop, který byl mnohem lepší volbou pro pozorování. Napočítala ve stropním větráku přesně šest vrtulí, deset šroubků a jeden motor, než se otevřely dveře a dovnitř nevstoupil Andrew s hnědým kelímkem v ruce a ustaraným výrazem.

Byl tady celou dobu, i když trvalo hodnou chvíli, než mu uvěřili, že je její přítel a oni jej nechali být společně s ní na pokoji. Během toho, co spala, vyřídil všechny okolnosti nehody i přepadení s policií, která mu za několik hodin volala a oznamovala dobrou zprávu o tom, jak díky kamerovým záznamům chytili pachatele. Dozvěděl se, že auto, jímž Jenny srazili, bylo též kradené a obě akce vykonali v jeden den. Posadil se zpět na židli a absolutně nezaregistroval pár hnědých očí, které se upíraly na jeho zničený obličej. Zaklonil hlavu, aby ulevil ztuhlé páteři a protřel si unavené oči. Káva z automatu se vůbec nedala pravou kávou nazývat. Byla to spíše pouhá voda s cukrem a chutí kávy než ten nápoj, který by jej teď zaručené postavil na nohy. Hlavu dal do původní pozice a kelímek si přiložil ke rtům. Ve chvíli, kdy se horká tekutina dotkla jeho úst, otevřel doposud zavřená oční víčka a setkal se s nevěřícným pohledem Jenny, která na něj od jeho příchodu hleděla jako na něco božského a neexistujícího. Vyplivl obsah zpátky a zakuckal se. „Jenny, proboha, ty jsi vzhůru?" zeptal se a podle jejího pobaveného obličeje si uvědomil, jak hloupě to muselo znít. „Co tady děláš, Andy? Myslela jsem, že budeš pryč," v jejím nitru převládal pocit radosti, když ho viděla. Dokonce na malou chvíli přestala myslet i na neutichající bolest hlavy, která ji způsobovala závratě a žaludek na vodě. „Ne, jsem tady celou dobu. Tedy byl jsem akorát policii podávat svědectví. Dostali je chvíli po té nehodě." Jenny se pokusila na lůžku posadit, ale na levé straně jí hrudníkem projela ostrá bolest. „Co mi vlastně je?" zachraptěla z náhlého bolu a vzdala veškerý boj o změnu polohy.

„No, lékaři říkali, že jsi dopadla dobře vzhledem k tomu, jak silný byl ten náraz. Máš prý jen otřes mozku, pohmožděná žebra a pár oděrek. Jinak jsi v naprostém pořádku a doktor tvrdil, pokud dopadnou zítřejší výsledky bez zvýšených hodnot a ty nebudeš trpět zvracením, že by tě mohli odpoledne pustit domů." Jenny na jeho slova přikývla a snažila se uklidnit žaludek od náhlého kotrmelce. Nesnášela nemocnice, nebo spíše pobyt v ní, takže chtěla co nejdříve odtud vypadnout. „A jak ses sem dostal ty?" položila další dotaz a teprve si uvědomila, že cizí osoby na pokoje za pacienty nepouští. „To je ta horší část," zašeptal nervózně a ruku si položil na zátylek. „Chtěl jsem tady za každou cenu zůstat a hlídat tě, jenže nejsem rodina, tak jsem se představil jako tvůj partner," usmál se a brunetka položila hlavu na polštář mnouc si bolavé čelo, jako by jí to snad mělo pomoci s překonáním této novinky o tom, že má přítele a ani o tom není informovaná. „Takže mi chceš říct, že se teď před všemi mám tvářit jako zamilovaná puberťačka a předstírat k tobě nehynoucí lásku," odpověděla a zasmála se. Andrew musel uznat, že i po té ráně do hlavy ji humor neopouštěl a přijala to lépe, než si představoval. I přesto ve svém hrudníku cítil prapodivný pocit neklidu a znepokojení z její lhostejné reakce na tuto zprávu. „Kolik je vůbec hodin?" Pohledem se vrátil k tváři mírně poseté drobnými rankami od střepů. „Bude půl páté ráno. Ještě se prospi, budu tady, neboj." Přikývla a zavřela oči. Jeho přítomnost ji uklidňovala a do nitra přinášela pocit bezpečí a jistoty.

„Jenny, probuď se, přišli tě vyšetřit doktoři," sklonil se k ní a usmál se, když viděl otevírat jedno oko po druhém, protože v pokoji bylo příliš světla. Chtěla mu odseknout jednu ze svých poznámek, ale když uviděla dva doktory a sestru za jeho zády, rozmyslela si to a raději se opatrně posadila s rukou na žebrech. „Dobré ráno, slečno Dones, neradi jsme vás probrali ze spánku, ale pokud už večer chcete spát ve své posteli s přítelem, tak musíme zjistit, jak jste na tom. Teď vám sestra odebere krev a tady kolega vyšetří hlavu," oznámil lékař a prostudoval si papíry. Jenny nepatrně zrudla při jeho slovech o posteli a příteli a neodolala nutkání podívat se na reakci Andrewa. Vypadal vyrovnaně a možná snad i spokojeně? „Zeptám se ještě na pár věcí. Pamatujete si všechno, co se stalo před tou nehodou?" vzhlédl k ní a brunetka jen přikývla. „A během nehody nebo po?" pokračoval a zapsal si pár poznámek. „Vzpomínám si, že na mě Andrew zakřičel, a pak už jsem jen cítila silný tlak. Nic víc, probrala jsem se až tady," pokrčila rameny a přidržela si malý sterilní čtvereček na ruce, aby si nepoškodila žílu, ze které právě sestra odebrala krev. Druhý lékař přistoupil k lůžku a baterkou se podíval na zorničky. „Počkáme si ještě na dnešní výsledky, ale s největší pravděpodobností se nás zbavíte, slečno Dones," zažertoval doktor Fleming a podal lékařský spis sestře. „Všechno potřebné jsme udělali, takže není potřeba, abychom vás déle zdržovali. Určitě chcete být se svou přítelkyní sám. Asi bych vám to neměl prozrazovat, slečno, ale váš přítel ztropil scénu, když vás přivezli. Takovou obavu jsem ještě u nikoho jaktěživ neviděl. Opravdu vás miluje," prozradil jeden z lékařů a následně vyšel z pokoje.

„Takže jsi udělal scénu?" zareagovala po chvíli Jenny a usmála se na svého společníka. Andrew nebyl dvakrát nadšený z toho, že si nějaký medicínský floutek pustil pusu na špacír, ale nakonec ztěžka vydechl a poraženecky přikývl. „Nechtěli mi říct, co ti je, nebo co s tebou mají v plánu dělat," prozradil stále mírně rozrušeně a vyhnul se jejím očím. „Andy, je to nemocnice, tady nedělají pokusy na lidech," dotkla se jeho ruky a uklidnila ho dokonalým úsměvem. „Prostě šlo o to, že když jsem tě viděl na té silnici, myslel jsem na to, jak ti už nikdy nic neřeknu. Byla jsi tak nehybná, tichá a vypadala jsi křehce jako panenka z porcelánu," na mysl mu přišel obrázek Jenny na cestě a zmatku okolo. Kupodivu nebyl schopen vnímat nic jiného než malou brunetku ležící bezvládně na zemi.

„Můžeš si zabalit," Andrew vběhl do pokoje a ďábelsky si třel dlaně o sebe. „Právě jsem potkal na chodbě doktora Fleminga a říkal, že ti sestra za chvíli přinese propouštěcí papíry:" Jenny se rozzářily oči, a aniž by myslela na svá zranění, vyskočila z postele. Samozřejmě toho litovala hned poté, co její hlava protestovala a žebra o sobě jako při každém pohybu dala znát. „Hej, musíš opatrně," chytil ji za ruku, pomohl ji posadit se na postel a obléct se do normálního oblečení. Jakmile byly podepsané veškeré dokumenty, Jenny s Andrewem vylezli ven z toho sterilního prostředí. „Nikdy jsem si neuvědomila, jak nesnáším zápach nemocnic, vždy jsem tam byla jen krátkou chvíli, ale teď je ten čerstvý vzduch hotovým darem z nebes," oznámila potěšeně a vydala se k autu. Andrew se nad jejím radostným tónem ušklíbl, a i s taškou šel za Jenny. Konečně se vyspí v měkké posteli, a ne na plastové židli, která by nestačila ani dítěti.

„Kam to jedeme, Andy, ke mně domů je to na opačnou stranu," zamračeně se dívala na ubíhající krajinu za oknem. „A kdo říkal, že jedeme k tobě?" Jenny se na něj okamžitě otočila s pozdviženým obočím a přemýšlela nad dalšími možnostmi. Jakmile to její mozek zpracoval, naštvaně vzdychla. „Nebudu spát u tebe, Andy. Za prvé ses o mě staral dost a taky ti nechci zavazet," více se zarazila do sedadla, když si všimla upevněného stisku Andrewových prstů okolo volantu. „Nepostaral jsem se o tebe zatím nijak a pobyt v nemocnici do toho netahej, a navíc nikomu zavazet nebudeš. Brutus tě rád uvidí a já budu klidnější, když tě budu mít u sebe. Takže nechci slyšet žádné protesty ani výmluvy. Budeš u mě a bez dalších řečí," odpověděl a zabočil na odbočce k jeho vile.