Úklid kuchyně jim nakonec trval několik hodin. Jenny byla u Andrewa až do pozdního večera, ale jeho nabídku o dalším přespání odmítla, a tak ji v deset večer odvezl domů, kde už na ni čekala Danielle opět s naštvaným výrazem. Tentokrát ovšem nebylo úniku a Jenny musela podstoupit výslech na úrovni detektiva Sherlocka Holmese.

Ráno bylo klidné a stereotypní jako každý jiný den. Oba vstali ze svých postelí, oblékli se a odešli do práce. Zatím, co se Andrew snažil dovolat Bennetovi, který mu hovor nebral nebo ho raději položil, Jenny seděla za pultem v knihkupectví a čekala na nějakého zákazníka. Bylo pondělí, což pro prodejnost znamenalo minimální výdělky. Jenny si povzdechla, opřela si hlavu o ruku a podívala se na hodiny, které ukazovaly teprve půl desáté ráno. „To bude ještě dlouhý den," povzdechla si a zamíchala lžičkou v čaji.

„U telefonu Jason Bennet, kdo volá?" řekl naštvaně muž na druhé straně telefonu a nezapomněl ještě ztěžka vydechnout, když si sedal do robustního křesla ve své kanceláři. „Jsem velmi rád, že jsi to svému šéfovi konečně zvedl," ohlásil naštvaně Andrew a odepisoval na další z pracovních mailů. V reproduktoru bylo chvíli ticho, než se ozvalo odkašlání: „Ach, pane Holdane, neměl jsem nejmenší tušení, že jste to vy. Řekl jsem René, aby veškeré hovory odmítala," vymluvil se a snažil se o lhostejný tón hlasu. Andrew přestal na krátkou chvíli psát, aby si telefon mohl dát do druhé ruky. „Jestli myslíš svou asistentku, která se mimochodem jmenuje Rosie, tak s tou jsem mluvil před chvíli a nic mi o rušení hovorů, navíc od šéfa, který ti dává dostatečně velkou měsíční částku na tvůj účet, neříkala. Přestaň se vymlouvat a raději mi řekni důvod tvojí absence na sobotní schůzi?" zeptal se rozhořčeně a opřel se zády do křesla. Tohohle chlapa by nejraději uškrtil za jeho debilní chování. „Neměl jsem čas, však jsem poslal Ricky, aby tam byla a zapisovala vše potřebné. V čem je teda problém?" Jason dělal, jako kdyby nebyl ředitel jedné z největších poboček. Toto nebylo jeho první selhání a Andrew toho začínal mít akorát tak plné zuby. Nehodlal platit člověka, který svou práci dělal pouze na sto procent, požadoval minimálně dvou set procentní plné nasazení a zapálení do této pozice. „Opakuji ti to podruhé, jmenuje se Rosie a problém je v tom, že je to pouze stážistka. Kdyby se jednalo o nedůležitou schůzi, přivřel bych oko jako už několikrát předtím, ale jasně jsem všem opakoval, že se bez výjimek dostaví, Bennete. Za tento prohřešek nedostaneš prémie. Uvědom si totiž, že já jsem ten, kdo ti dává práci, a kdo ti zařídil to, aby sis mohl vozit zadek v Porsche a vracet se každý den do vily za několik milionů," nečekal na další odpověď a zavěsil.

Andrew si stiskl kořen nosu a dovolil si zavřít oči. Z jeho chvilky zamyšlení jej vyrušilo zaklapání na dveře. Aniž by řekl pověstné „dále", Lisa nakoukla dovnitř, usmála se a vstoupila. Kráčela houpavým krokem přímo k jeho osobě, a když se dostala před něj, smyslně olízla své rty zvýrazněné rudou rtěnkou. Andrew na ni nechápavě hleděl a snažil se pochopit, co má v pánu dělat. Lisa si povolila vrchní dva knoflíčky na své bílé blůzce a otočila si Andrewa čelem k sobě. Své blonďaté vlasy vysvobodila z drdolu sepnutého jen jednoduchou sponou a dotkla se jeho ramene, které stiskla a svou dlaní putovala níže po paži až chytila jeho dlaň do své. Andrew se pokusil vymanit z jejího sevření, ale vedlo to akorát k tomu, že zaryla své umělé nehty do kůže na zápěstí. „Co si myslíte, že děláte, k čertu!" vyštěkl a opět trhl rukou, tentokrát úspěšně. „Potřebuješ uvolnit, jsi celý napjatý. Nech mě, abych ti pomohla se toho zbavit," poklekla před něj a dlaněmi vyjela nahoru po jeho stehnech až k pásku u kalhot. Tohle bylo moc i na něj, a když se dotkla skrytých míst, nevydržel to a silně ji od sebe odstrčil. „Tak a dost!" vykřikl a pozoroval, jak se na něj se strachem v očích dívá z podlahy. „Co jste nepochopila na mé otázce? Co jste vlastně tímto chtěla dokázat? Že bych snad s vámi vlezl do postele? Tak to jste na omylu." Brunátný obličej jevil známky hněvu a pobouření. „Já...já se omlouvám...myslela jsem, že..." zvednutím dlaně zastavil její blekotání, které postrádalo jakýkoli smysl. „Myslela jste špatně, ať to bylo cokoliv, nikdy bych se s vámi nevyspal. S okamžitou platností máte vyhazov," řekl už klidněji a odvrátil od ní zrak. Byl znechucen. „Ale...To...to přeci nemůžete," dostala ze sebe a vyškrábala se na nohy. Andrew se posměšně zasmál a podíval se do jejích hněvem zalitých očí. „Neptal jsem se vás na to, co smím a co ne, Liso. Oznámil jsem vám to jako hotovou věc, takže si sbalte své věci a běžte pryč," zopakoval pomalu a čelil střetu s její dlaní. Tentokrát to byl on, kdo chytil její zápěstí. „A ven! Nebo zavolám ochranku, a to už se o vás postará. Nevím, kde jste vzala tu drzost, že jste uhodila svého nadřízeného, jen proto, že odmítl takovou děvku jako jste vy. Vaše věci vám pošlu poštou, do této firmy máte od dnešního dne přísný zákaz vstupu," oznámil své stanovisko přes zaťaté zuby a pustil její ruku. Lisa odstoupila a vydala se ke dveřím. „Tímto to neskončilo," pohrozila a práskla za sebou dveřmi. Andrew vydechl a podíval se z okna. Může být snad dnešní den ještě horší?

Do knihkupectví vstoupil mladý muž, který se okamžitě začal rozhlížet okolo. Jenny zpozorněla a odvrátila pohled od žluté stránky v knize. „Dobrý den, vítejte v knihkupectví Marche de Noel, budete si něco přát?" odříkala svůj naučený proslov a postavila se. Sjela muže zvídavým pohledem od hlavy až k patě. Něco se jí na něm nelíbilo a měla z něj divný pocit. Brunet přistoupil blíže k pultu a položil na něj svou ruku, zabubnoval prsty do desky a zkontroloval, jestli jsou v obchodě sami. Levou ruku měl stále v kapse u kabátu a Jenny znejistila. Nelíbila se jí tato situace. V obchodě byla jen jedna jediná kamera, a to přímo u pultu, a navíc tady byla úplně sama. „Eh, ano...potřeboval bych...potřeboval bych knihu z oddělení detektivek," poukázal na zadní část obchodu a Jenny se podívala tím směrem. „A co by to mělo být za konkrétní knihu?" zeptala se a oči přemístila zpět na muže. Ten si zkousl spodní ret a jeho tělo se začalo třást. Vypadal, jako kdyby měl abstinenční příznaky. Bílá a nezdravě vypadající pokožka, třes, skelné oči a opocené čelo. Muž si všiml jejích očí zkoumající jeho tělo a zamračil se. Došla mu trpělivost, z kapsy, kde měl po celou dobu schovanou ruku, vytáhl zbraň a namířil ji přímo na Jenny. Ta zalapala po dechu a vytřeštila oči, když se dívala do hlavně. „Spolupracuj a nic se ti nestane," řekl a ukázal zbraní na pokladnu. „Sem mi dáš všechny prachy!" hodil na pult pytel a pokynul, aby začala pracovat.

Andrew položil pero a ustal ve své práci. Rozhlédl se po prázdném prostoru kanceláře, ve které se ozýval jen tikot hodin. Ve vzduchu viselo napětí a tížívá atmosféra. Najednou mu zazvonil mobil, který bez váhání přijal. Než stihl promluvit, zaskočil ho hlas na druhé straně. „Tak dělej! Dej tam všechno. Ve tvém vlastním zájmu nedělej blbosti nebo nebudu váhat a nechám ti proletět kulku hlavou," pohrozil muž a Andrew zpozorněl. „Dobře...dobře, hlavně mi neubližujte," zděšený hlas Jenny prořízl ticho. Andrew neváhal ani vteřinu a popadl klíče od auta ze stolu. Jakmile se objevil na sedadle řidiče, nastartoval a vyjel na silnici, aniž by se ohlížel na ostatní. Porušil všechny předpisy jen proto, aby se za necelých pět minut dostal před knihkupectví, jehož výloha byla zatažena tmavým závěsem a cedule „otevřeno" hlásila přesný opak. Vyběhl z auta a vpadl dovnitř. Jenny se v očích zrcadlila úleva a vděk. Sama nechápala, jak se jí podařilo pod pultem nahmatat telefon a vytočit jeho číslo. Děkovala všem svatým za to, že při ní stáli. „Polož tu zbraň a já ti slibuji, že z toho u soudu vyjdeš dobře," Andrew mluvil klidně a rozvážně s rukou nataženou před sebou. Pomalým krokem se přibližoval k pachateli a bokem kontroloval Jenny, jestli je v pořádku. Ta si toho všimla a mírně přikývla, aby jej ujistila, že na sobě nemá žádné zranění. Muž začal ustupovat, až nakonec popadl pytel a vyběhl ven, kde na něj v zapadlé uličce čekal kamarád v autě, které ukradli chvíli předtím.

„Jsi v pořádku?" přitáhl si Jenny blíž k sobě a ujišťoval sám sebe o tom, že je živá a zdravá. „Půjdeme odtud pryč. Po cestě zavolám na policii a rovnou tam i zajdeme. Nezůstaneme tady už ani minutu. Zamkni," řekl rychle a popadl její ruku do té své, když zamířil ke dveřím. „Dobře," dostala ze sebe pořád otřeseně a zamkla. Nevnímala to, že tam nechala všechno tak, jak bylo. Prostě chtěla odejít a nevrátit se tam. Bohužel nám nemůže vyjít vše podle našich představ.

V okamžiku, kdy přecházeli ulici, se ze zatáčky vyřítilo černé auto, ve kterém se ukrýval onen pachatel. Řidič dupl na plyn a nezastavoval. „Jenny! Pozor!" vykřikl Andrew a Jenny se za ním otočila. V tom okamžiku, kdy uzřela auto, jí všechno přišlo jako ve zpomaleném filmu. Nikdo nestihl zasáhnout, nikdo nedokázal zabránit tomu, aby auto Jenny srazilo k zemi.

A díky jediné vteřině se celý svět zastavil a ponořil do temnoty, která vás vtáhne sebou do hlubin té největší propasti – bezmoci.