Už byly dvě hodiny ráno a Jenny stále seděla na podlaze a dívala se do prázdné zdi před sebou. Vůbec nic z toho, co se tady včera stalo, nedokázala pochopit. Choval se, jako by mu jeho tělo nepatřilo. Bylo v něm tolik nenávisti a hněvu. Své chování si uvědomil, až se Jenny sesunula k zemi a začaly jí téct slzy z očí. Nerada ukazovala před cizími lidmi svou slabost, i u rodiny s tím měla problém, ale v tu chvíli věděla, že je to správné. Musela mu ukázat, že ji zranil, protože fyzická bolest byla minimální oproti té psychické, který bývá mnohdy ještě horší. Vzpomínky z minulosti a jeho slova v ní vyvolaly tíseň a pocit bezmoci. A když vám to řekne člověk, na kterém vám záleží a máte pro něj místo v srdci, je ta bolest přímo otupující.

Rozhodla se konečně vzchopit a zapomenout na včerejší večer. Postavila se na stále rozechvělé nohy a přemístila se do obýváku, kde začala uklízet střepy od rozbitých váz a nádobí. Moc dobře si uvědomovala, že by měla raději odejít, ale nedokázala to. Něco uvnitř ní jí našeptávalo, že ji bude potřebovat, protože démoni, kteří jej ovládli, se brzy či později vrátí, pokud něco neudělá. Brutuse našla zamčeného ve spižírně v kuchyni, kde kňučel a musel tam být zavřený celý den bez žrádla a vody. Naštval se i na němého tvora.

Po úklidu celého domu se vydala do koupelny, aby si mohla u umyvadla omýt obličej vlažnou vodou. Při pohybu rukou jí její vytahaný, starý svetr spadl z jednoho ramene a odhalil tak malé modřiny od Andrewových prstů, když se jí pokoušel vyhnat z domu. To byla její šance, na to odejít a už se s ním třeba nikdy nesetkat, ale ona ji promarnila. Jemně se jich dotkla konečky prstů a s povzdechem si rukáv nasadila zpátky. Jakmile chtěla zkontrolovat i svůj bok, do kterého se nepříjemně praštila o stolek na chodbě, uslyšela nářky a křik Andrewa z jeho ložnice.

Chvíli váhala, jestli tam má chodit, ale nakonec zvítězilo její srdce, které jí našeptávalo, že ji potřebuje. Vyšla schody do patra a po tmě bloudila pohledem mezi několika dveřmi. Přišlo ji zbytečné mít tolik pokojů, když tady žije sám a jediná živá společnost je jeho pes. Možná v tom byl ten problém. Věčná samota dokáže udělat z lidí uzavřené a zraněné duše, které se velmi špatně uzdravují. Když dorazila před jeho ložnici, chytila kliku do rukou, a ještě na krátký moment zaváhala. Přeci, kdyby teď odešla, nemohl by jí nic vyčítat.

Potichu otevřela dveře a vstoupila dovnitř. Andrew ležel jen v teplákách na posteli a přehazoval sebou ze strany na stranu. Dech měl zrychlený, čelo orosené potem a každý sval se mu napínal. Opatrně přešla až do jeho těsné blízkosti a sklonila se nad neklidné tělo. Zatřepala mu ramenem, aby se probudil, ale bohužel na tento letmý dotyk nijak nereagoval a dál spal. „Andrew, probuď se," zašeptala tiše a posadila se na kraj postele. „Je to jen sen, všechno je v pořádku," opět s ním mírně zatřásla a tentokrát to mělo účinek. Andrew otevřel oči a polekaně se posadil. Přál by si, aby sen, který se mu zdál, byl skutečně pouhým snem. Očima zaregistroval siluetu postavy blízko něj. „Jenny, jsi to ty?" Nevěděl, jestli se z něj stává blázen nebo je to realita. „Jsi v pořádku?" optala se starostlivě a podívala se na něj. Přehodnotil své stanovisko. Ona je blázen, protože tady zůstala, i když jí ublížil a řekl slova, kterých lituje. Vybil si zlost a žal na nesprávné osobě, jenže ho ta nečekaná síla ovládla a zastřela racionální myšlení. „Ty jsi pořád tady?" zašeptal a prohlížel si její obličej v nočním světle. Ačkoliv si to nechtěl připustit, záleželo mu na ní víc, než dával najevo. Jenny po jeho otázce ztuhla a myslela si, že je pořád stejný jako večer. „Já... já, promiň, jestli ti to vadí, tak půjdu pryč. Nechtěla jsem zůstávat," zbrkle se postavila a trochu klopýtla o vlastní nohy, „měla jsem o tebe akorát strach. Já, hned vypadnu," řekla a naposled se na něj podívala. Andrew na nic nečekal a chytil Jenny za zápěstí s němou prosbou v očích. Její hlas byl plný zoufalství a strachu. „Nechoď nikam, prosím," vyřkl svou prosbu do ticha a pozoroval, jak se na něj zpod řas podívala. „Omlouvám se, nechtěl jsem ti ublížit. Nijak. Já, zůstaň, potřebuju tě." Byl tak zranitelný, když se neschovával za tou tvrdou maskou úspěšného byznysmena a dal najevo své emoce. Přesně tato skutečnost donutila Jenny vrátit se zpět k němu do postele. Mezitím, co on si lehal do peřin, Jenny seděla daleko od něj a tiše ho pozorovala. Nechtěl ji k ničemu nutit, a tak jí jen podal přikrývku, pousmál se a v její přítomnosti se nechal unést blaženým spánkem.

Po půl hodině byla Jenny už skutečně unavená, proto chtěla odejít dolů a vyspat se na pohovce, jenže se Andrew začal znovu neklidně vrtět. I když jí to nepřišlo moc vhodné, přisunula se blíže a rukou zajela do jeho zpocených vlasů.  Nevěděla, proč to dělá a vlastně to pro dobro všech ani vědět nechtěla, její instinkt byl vyhovujícím důkazem. Andrew se pod tímto náhlým kontaktem otřásl a uvolnil se. Přitáhl si její záda na svou hruď, ruce omotal okolo jejích boků a tvář skryl v těch hnědých vlnách. Jenny ztuhla a přemýšlela nad svou reakcí. Pokud tady zůstane, bude to divné a ráno se budou oba cítit trapně, ale když odejde, jeho noční děsy se vrátí. „Neopouštěj mě," zašeptal a stisk na malou chvíli zesílil až sykla bolestí, protože to byl zrovna ten poraněný bok. Chtěla se k němu otočit čelem a říct mu, že ho nikdy neopustí, ale vzpomněla si na slova své matky – nikdy neslibuj nic, co nemůžeš splnit.

Ráno se Andrew probudil dřív. Ležel na zádech a jeho tělo obklopovala sladká vůně a tíha na hrudníku. Jenny spokojeně oddechovala a on se rozhodl ji nechat ještě prospat. Po včerejším večeru si zasloužila mnohem víc než jen hloupý spánek. Když se dostával z pod jejího těla, všiml si na boku velké fialové modřiny a na ramenou dalších, ale menších. Tohle nechtěl v žádném případě způsobit. Každý rok v toto datum vypnul a nechal se ovládat pocity, ale nikdy to nebylo tak silné jako včera, a když se ještě k tomu objevila ve dveřích s tím milým pečujícím hlasem, vybouchnul jako časovaná bomba. Proto žil sám. Když se dostal na nohy, podložil její hlavu polštářem a vydal se dolů, udělat snídani. Celý dům byl uklizený a nikde nebylo ani sebemenší známky po nějakém neklidu. Jenny byla skutečným andělem v lidském těle.

V momentě, kdy Andrew dodělával vajíčka, se v zárubni dveří objevila Jenny s rozespalým výrazem a pocuchanými vlasy. V dlaních žmoulala kousek svetru a nevěděla, co by měla udělat. Když se probudila sama v jeho posteli, cítila se trapně a přesně tomu se chtěla vyvarovat. „Udělal jsem míchaná vajíčka, dáš si?" zeptal se, a i s pánví v ruce se otočil jejím směrem. Brunetka přikývla na znak souhlasu a posadila se k baru na vysokou stoličku. Interiér domu společně z jeho zevnějškem i plotem byl komplikovaný, což ostatně mohla včera poznat na vlastní kůži. „Mám pomerančový nebo jablečný džus," pokračoval a otevřel lednici. Nikdy se mu nestalo, že by byl nervózní, v každé situaci si byl jistý sám sebou, ale teď hledal vhodná slova, aby zase něco nepokazil. Pokud mu někdo dával znamení z hůry, že ona má být ta, která jej vytáhne z propasti, musí ze sebe dostat to nejlepší. „Nemusíš se tak snažit, Andy. Nechci, aby ses přetvařoval jenom kvůli mně. Pokud chceš, hned teď půjdu pryč a vypadnu ti i z celého života. Už o mně neuslyšíš," řekla zdrceně a sklopila pohled k zemi. „Ne, nechci, abys někam chodila. Hele, ten včerejšek, měl bych ti to vysvětlit. Mrzí mě to a omlouvám se ti." Zavládla mezi nimi chvíle ticha, kdy ani jeden z nich nevěděl, co má říct. Nakonec ticho přerušila Jenny: „Nemusíš mi nic vysvětlovat. Co se stalo, stalo se a nikdo to už nezmění. Každý máme občas slabou chvilku." Oceňoval její solidaritu, že nechtěla znát informace, ale on i přesto cítil, že ji to musí říct. „Včera bylo desetileté výročí od smrti mého bratra," pověděl tiše a tentokrát to byl on, kdo se díval na podlahu, „5. prosince roku 2008 jsme měli předvánoční rodinnou večeři a otec se bratra pokusil donutit jít opět studovat. Celá hádka vygradovala natolik, že bratr vstal od stolu a odešel. Nestihl jsem mu říct ani pořádně „sbohem". Ještě ten večer, když jel v autě, mu do protisměru jízdy vjel kamion, jehož řidič se snažil předjíždět jiné auto. Proto nesnáším Vánoce, nejezdím za rodinou a nikomu nekupuju dárky. Je to pro mě období bolesti a smutku. Každý rok se na jeho výročí smrti opiju, zničím tady polovinu věcí, a pak zase žiju normální život jako předtím. Ale včerejšek byl nejhorší. A když ses tady objevila ty, stala ses mým boxovacím pytlem. Nechci, abys ze mě měla strach, nebo abys mi snad odešla ze života. Od bratrovi smrti jsou tohle nejlepší dny, který jsem zažil a byl bych nerad, kdyby to pokazila moje hloupost. Odpustíš mi to?" požádal a konečně se jí odvážil pohlédnout do očí, ve kterých byly slzy. Jenny vstala a Andrew se lekl, že hned teď odejde a nechá ho tam stát, ale zmýlil se. Brunetka přešla těsně k němu a objala ho. I silná osobnost někdy potřebuje obejmout. „Děkuju," vydechl ji do vlasů a natiskl si její tělo blíže k sobě.

„Mám plán na dnešní odpoledne," prohlásila Jenny pyšně na procházce s Brutusem. Rozhodla se pro zůstat u Andrewa a zpříjemnit mu ty výčitky svědomí. „A jak zní?" optal se nervózně s rukama v kapsách u kabátu. Sklonil se k zemi, vzal klacek a hodil ho do dálky, aby se Brutus proběhl. „Budeme se koukat na vánoční filmy."

„Vážně? Láska nebeská a Sám doma?" Za celý život ani jeden z těchto filmů neviděl, a aby byl upřímný, nijak po tom netoužil. Byl spíše příznivce dobré hudby než komedií o lásce. „Nebuď bručoun, bude se ti to líbit," vykouzlila na tváři úsměv, a i s miskou popcornu se posadila před notebook, na kterém už byl nachystaný film. Poklepala na místo vedle sebe a čekala, než se Andrew přestane mračit a ujme se místa po jejím boku. Nakonec to vzdal, převrátil oči a do ruky si vzal hrst kukuřice. „Uvidíš, že jakmile jednou začneš, už nebudeš moci přestat," stiskla přehrávání a pohodlně se opřela o záda sedačky.

„Nechápu, jak může někdo zapomenout dítě doma. Nemusím být ani otec, abych věděl, že něco postrádám. A ještě k tomu dvakrát. Co si myslíš ty?" zeptal se a dál sledoval film. Měla pravdu, když jednou začne, nejde přestat. Nikdy by nevěřil tomu, že je to taková zábava. „Jenny, slyšíš?" Nijak nereagovala a on ucítil její hlavu spadnout na své rameno. „Jenny?" otočil k ní hlavu a spatřil spící hnědovlásku, jak klidně dýchá, je zabalená v teplé dece a kolena má u hrudníku, aby se jí sedělo pohodlněji. Andrew stopl film, dal deku bokem a vzal Jenny pod koleny. Vyzvedl si její tělo do náruče, ve které se schoulila. Vydal se do jeho ložnice, kde ji položil na postel, přikryl přikrývkou a na čelo věnoval pusu. Pro někoho by to nebylo nic, pro něj to bylo všechno.