Jenny měla od rána zvláštní pocit, který se v jejím nitru rozléval od žaludku až po konečky prstů. Cítila, že něco není v pořádku, ale ať se snažila sebevíc, nemohla přijít na to co.

Když ráno odcházela z bytu, bylo vše na svém místě a Danielle jí nechávala vzkaz na lednici, že dnes nedorazí domů, protože jela za rodinou do sousedního města. Billy se za ní stavil dopoledne na čaj se sušenkami a nestěžoval si na to, že by měl nějaké problémy, nebo že by mu snad nesloužilo zdraví. Tak co se, sakra, stalo?

Jenny otevřela dveře od bytu, a i s nákupem vešla dovnitř. Rozhodla se ten tíživý pocit ignorovat a přestat se tím zaobírat. Sundala si kabát, boty a vstoupila do prázdné kuchyně, kde z poličky vzala sklenici a napustila si do ní vodu. Zády se opřela o kuchyňskou linku a pohledem zkoumala prázdný prostor. Najednou její oči zaregistrovaly zase ty digitální hodiny pod televizí, což jí připomnělo, že se neozvala Andrewovi. Měla v plánu si dát dnes volno, protože posledních několik dnů bylo opravdu náročných a ona neměla náladu na to, něco řešit. Z kabelky si vytáhla mobilní telefon a našla v seznamu jeho číslo. Stiskla zelené tlačítko pro vytáčení a obrazovku si přiložila k uchu. Číslo vyzvánělo už nějakou dobu, ale na druhé straně to nikdo nezvedal, proto byla nucena hovor ukončit. Po chvíli najela na možnost textové zprávy, kterou zvolila a do políčka naťukala jednoduchý, a přesto všeříkající text.

Pro Andrewa: „Ozvi se, prosím. Jenny."

Mobil odložila vedle sebe a s povzdechem se pustila do dělání večeře. Na jídlo neměla ani pomyšlení, ale přeci se musela nějak zabavit. V nejhorším případě to zítra zanese do útulku, aby se z toho najedli ti, kteří to potřebují.

Když se ani po dvou hodinách nikdo neozval a hodiny už ukazovaly sedm večer, znovu se rozhodla zkusit štěstí a vytočit jeho číslo. Byla z toho celkem nervózní. Za těch pět dní, co jej znala, se o něm naučila jednu věc. Vždycky bral telefony, ať se dělo cokoliv a kdekoliv. Po několika prázdných pípnutích to opět vzdala. Možná by mohla zkusit zavolat do kanceláře, třeba je tam a svůj telefon si zapomněl doma. Hned z peněženky vytáhla kartičku a za malý moment už pochodovala po kuchyni. „Kancelář pana Holdana, kdo volá?" vysoký tón hlasu Lisy způsobil Jenny nepříjemnou bolest uší. Proto raději hovor dala na hlasitý odposlech. „Dobrý večer, Liso, u telefonu Jenny. Pamatujete si na mě?" zeptala se a čekala na odpověď. Na druhé straně bylo chvíli ticho a bylo slyšet jen naštvané povzdechnutí. Nemusí mít obavy, Jenny z toho taky nebyla zrovna dvakrát odvařená, že s ní musela mluvit. „Samozřejmě. Nazvala jste mě krávou, pokud si dobře vzpomínám," odvětila podrážděně a brunetce to přišlo vtipné. Nemýlila se, je to kráva.  „Omlouvám se vám, ale teď dejme bokem naše osobní spory. Potřebovala bych vědět, jestli je pan Holdan u sebe v kanceláři," šla přímo k věci. Kdyby to byla normální sekretářka, možná by si s ní i popovídala a pronesla pár vtipů na šéfa, ale u Lisy stačily dvě minuty hovoru o pár jednoduchých větách a měla na měsíc dopředu zásoby arogance, povýšenosti a egocentrismu. „Pan Holdan si na dnes vzal volno," řekla a Jenny si zkousla spodní ret. Když je doma, proč nemůže zvednout ten zatracený telefon? „Aha, děkuji. V tom případě se omlouvám za vyrušení z vaší jistě velmi důležité práce. Mějte se." Položila to, aniž by počkala na odpověď. Musela zjistit, co se s ním stalo, a to znamenalo jediné. Osobní návštěvu.

„Slečno, už jsme na místě," oznámil řidič, když zastavil před bránou Andrewovi vily. Jenny odvrátila zrak od okýnka, vložila taxikáři peníze do ruky a bez jediného slova vystoupila ven. Ovanul ji studený vítr a její tělo se pod tímto kontaktem zachvělo, i když bylo skryto pod dostatečně teplým oblečením. Přešla k bráně a zazvonila jako minule, jenže tentokrát nikdo neotevřel. Jenny se zamračením odstoupila a snažila se přes bránu podívat na dům, aby zjistila, jestli se tam svítí. Když nic neviděla, chtěla to vzdát a přivolat si taxikáře zpět, ale ve chvíli, kdy brala telefon do ruky, uslyšela psí štěkot. Otočila se čelem zpět k vile a ohlédla se okolo sebe. Tak to dopadá, když tady nikdo jiný nežije.

„Ale no tak!" Brunetka vztekle kopla do brány, ale hned to olitovala. Železná konstrukce není zrovna měkký materiál, který by ušetřil její palec bolesti. „Já vím, že tam jsi! Tak otevři!" zakřičela na dům a pokusila se vstoupit. Možná se chovala jako blázen, ale ten zlý pocit se zhoršoval každou vteřinou, kterou tam strávila a štěkot Brutuse ji v tom jen utvrzoval. „Budu na to muset jít jinak," zašeptala si sama pro sebe. Pravděpodobně tím chtěla ujistit mozek i tělo zároveň, aby spolupracovalo, protože to, co se chystala udělat, byla hotová sebevražda.

Jenny se posunula směrem doprava, kde byla menší zídka a plot. S námahou se začala sápat na zmrzlý kámen a v duchu se uklidňovala, že určitě neumře. Ve skutečnosti si tím tak jistá nebyla. „Hlavně se nesmím dívat dolů." Zídka, na které Jenny právě stála, rozhodně nebyla vysoká. Vylezlo by na ni i malé dítě, ale ona měla panickou hrůzu z výšek, takže půl metru pro ni bylo hotovým Mount Everestem. „Dobře, a teď co?" Jenny se pevně chytla studeného kovu a jednu nohu po druhé vkládala do děr v plotě. Kdyby ho měla sama popsat slovy, tak by to nezvládla, zcela upřímně byla ráda za to, že se měla kde chytit a kam strčit nohy. Určitě si ho navrhoval sám, protože to bylo stejně komplikované. „To bylo lehčí, než jsem čekala," vydechla, „teď se ještě dostat na druhou stranu," dokončila to těžce a odfoukla si pramen vlasů, který jí spadl do očí.  Přehoupla jednu nohu přes druhou a začala se pomaličku spouštět dolů. Chvilka nepozornosti stačila k tomu, aby jí nohy podjely a ona stihla sletět na zem. Jediným štěstím bylo, že se za plotem nacházela hromada sněhu, do které přistála jako do nadýchané peřiny. I přesto si ale mírně narazila kostrč. „Až se mi dostaneš do rukou, Andy, budeš prosit o to, abych se nad tebou slitovala," zabručela a vstala ze země. Po chodníku se vydala ke dveřím a v hlavě si vymýšlela nejrůznější výmluvy, které použije, aby mu vysvětlila, jak je možné, že se dostala k němu na pozemek, aniž by jí vlastně povolil přístup.

Třikrát silně zabušila do mahagonového dřeva, až ji z toho zabolely klouby. Moc dobře věděla, že se Andrew nachází ve svém domě, protože mohla zřetelně vidět světlo vycházející z jednoho z pokojů. „Vím, že tam jsi!" Na její slova nikdo nereagoval, proto se vzít věci do vlastních rukou. Pořád dokola se sama sebe ptala, proč to vlastně dělá? V podstatě by se o něm dalo sotva mluvit jako o kamarádovi, ale i přesto se teď chystá vloupat do jeho domu, jen na základě toho, že jí nebral telefon a měla divný pocit. Jak moc je to směšné? Chytila kliku a zkusila otevřít. K jejímu údivu nebylo zamčeno a Jenny se tak v poklidu dostala do chodby jeho domu.

Jakmile uviděla všechen ten nepořádek okolo, měla chuť vzít nohy na ramena a utíkat, co by jí jen dech stačil, ale nakonec se zhluboka nadechla a vydala se hlouběji do domu. „Andrew?" zvolala a dorazila do obývacího pokoje, kde to vypadalo ještě hůř než v chodbě. „Andrew," vydechla tiše na muže sedícího na pohovce, který se díval do prázdna a v rukou svíral sklenici s alkoholem. „Co tady děláš? Pustil tě sem snad někdo?" vystartoval po ní naštvaně a jeho modré oči se na okamžik střetly s těmi jejími. Bělmo bylo zarudlé od velkého množství alkoholu, vlasy rozcuchané a klouby na rukou rozedřené do krve. Všude okolo byl chaos a Jenny se snažila pochopit, co se tady stalo. „Na něco jsem tě ptal!" rozkřikl se a vrávoravě se postavil na nohy. Brunetka leknutím nadskočila a odstoupila o krok dozadu. Z téhle situace nebyla vůbec nadšená, protože to v ní vyvolalo až moc špatné vzpomínky na dětství. „Já...já se omlouvám, ale nezvedal jsi mi telefon, tak... tak jsem měla strach, jestli se ti něco nestalo a raději...raději se přišla podívat," vykoktala těžce a čelila jeho dominantnímu postoji, který dost jasně naznačoval, že sem neměla vstupovat. „Co si vlastně myslíš? Myslíš si snad, že jsi nějaká zatracená samaritánka, která spasí svět? Vyvedu tě z omylu. Jsi jen obyčejná holka, která se mi vmetla do života, aniž bych se o to žádal. Čeho tím docílíš! Že bych začal mít rád ty tvoje Vánoce? Na to zapomeň. Dokud jsi mi nezkřížila cestu bylo všechno v naprostém pořádku, ale teď se to zase vrací. Všechna ta bolest, kterou jsem hluboko v sobě zadupal a rozhodl se jí už nikdy nepustit napovrch! Jsi příčinou všeho! Ani nevíš, jak tě nenávidím!" vykřičel ji to do očí a mrštil sklenicí o zeď těsně za ní.

Před deseti lety

„Už sis konečně našel nějakou ženskou, která by tě dokázala zkrotit, bráško?" prohodil lehce mladší bratr u večeře a pyšně se usmál, když rodiče začali napjatě poslouchat. „Myslím, že na dnešním programu nejsem já, ale ty," zasyčel Andrew podrážděně a kopl Phillipa pod stolem do holeně. „To je pravda. Co jste mi vlastně chtěli? Obvykle se bavíme tady o panu dokonalém."

„Chtěli jsme vyřešit tvůj odchod ze školy. Phillipe, my si nepřejeme, abys žil život flákače, co bude bez vzdělání. Volali jsme s docentem a on je ochotný tě přijmout od druhého poletí zpět, pokud se omluvíš a takovou blbost už nikdy neuděláš," prohlásila matka měkce a Phillipovi spadla vidlička do talíře. „To si ze mě musíte jen utahovat, že ano?" zeptal se pobaveně, ale když viděl kamenné výrazy obou rodičů, pokračoval: „Ne, to nepřipadá v úvahu. Nechci se vrátit na univerzitu. Chci cestovat, poznávat svět, najít si ženu a mít normální život. Nemůžete se mi do něj pořád motat," rozčílil se a veškerá chuť do jídla ho přešla. I Andrew musel uznat, že to byla podpásovka. „Prostě se tam vrátíš a bez debat," otec uhodil do stolu a postavil se. „Nebudeš mi nařizovat, co mám dělat, když jsem dospělý!" Phillip se také postavil a zkřížil si ruce na hrudi. „Pokud se tam nevrátíš, ukážeš mi, jak moc jsi dospělý, protože tě přestanu dotovat. Neuvidíš ode mě ani cent, rozuměl jsi? Nebudu cpát prachy do takového neschopného floutka jako jsi ty!" Phillip zalapal po dechu a snažil se uklidnit rychlé bití svého srdce. „Pokud je to vše, co máš na srdci, je na čase, abych šel. Sbohem matko. Měj se, Andy." Otočil se na patě a vydal se pryč. Andrew se urychleně postavil na nohy a následoval svého bratra. „Hej, Phi, počkej! Je to horká hlava, určitě brzo vychladne." Chytil ho za rameno a otočil čelem k sobě. Phillip se smutně usmál a stiskl bratrovu ruku. „Má pravdu, jsem nic. Nech to plavat, Andy. Ozvu se ti, bráško," objal ho, bratrsky poplácal po zádech a odešel pryč z domu.

Andrew si tak přál, aby jeho poslední slova byla pravdivá, ale bohužel to byla jen pouhá mlhavá vzpomínka na časy, kdy měl ještě bratra. Náhrobní kámen se nemůže vyrovnat živé bytosti.

„Vypadni odtud! Nechci tě vidět. Už nikdy," zašeptal a posadil se zpátky na pohovku. „Ne," řekla razantně a posbírala v sobě poslední zbytky odvahy. „Ne?" Zavrtěla hlavou a sledovala jeho tělo, jak se opět stavělo na nohy. „Vypadni," došel až k ní a za ramena ji dotlačil do chodby u hlavního vchodu. „Ne, nech mě ti pomoci," každý sval se bránil a její ruce se snažily odstranit ty jeho, ale bylo to marné. Neměla tolik síly. „Vypadni, sakra! Žádnou pomoc nepotřebuji. A už vůbec ne od tebe!" naposledy ji popostrčil a už se jen díval, jak Jenny ztrácí rovnováhu a padá. K její smůle se při pádu uhodila do malého stolku a narazila si tak bok. Tentokrát se už nesnažila zadržet slzy a nechala jim volný průchod. Andrewovi se začala vracet jasná mysl, když viděl mokré tváře a strach v jejích očích. Pořád se nacházela na zemi a odmítala se hnout. „Jenny, to jsem nechtěl, já..." přerušila ho zvednutím dlaně. „Myslím... myslím, že by sis měl jít lehnout." Andrew sklopil hlavu a přikývl. Jediná osoba, která ho mohla dostat z toho kolotoče a zachránit mu život, byla jeho vinou odehnána. Slova starce teď dostala nový význam. Už není nikdo, kdo by mu byl ochoten pomoci a podal mu tak záchranné lano, aby se neutopil v hlubinách vlastní záště.