Po včerejším večeru stráveném ve společnosti Jenny se Andrew vrátil domů a cítil v sobě pocit uspokojení. Tedy až potom, co málem zabil svého psa, protože mu v garáži shodil všechny plechovky s barvou a stačil se v nich ještě vyráchat.

I přesto se mu dnes vstávalo z postele svižněji, a dokonce to zašlo tak daleko, že si při chystání ranní kávy pobrukoval písničku Yesterday od The Beatles. Vůbec si neuvědomoval význam těch slov, z nichž byl vytvořen text. Jako by jeho podvědomí tušilo, že přesně tato píseň vystihuje všechny jeho nynější pocity.

Jenny na tom byla podstatně hůř. Budík jí nezvonil, a tak si během oblékání úzkých džínů čistila zuby a poskakovala u toho z koupelny k sobě do pokoje. Byla z toho rozhozena, protože nikdy nechodila pozdě a už vůbec ne o celou hodinu. V práci si ji bude muset odpracovat, takže to dnes vypadá na dlouhou směnu. Měla jediné štěstí, že šéf byl příjemným staříkem, který si užíval starobního důchodu pěkně doma v teple se svou ženou a kočkou po boku.

Billy knihkupectví Marche de Noel koupil před třiceti lety od Francouze, který se zadlužil a nezvládal obchod vést tak, jak by chtěl. Tehdy ho prodával opravdu za nízkou cenu a Billy se rozhodl, že obchod postaví znovu na nohy a udělá z něj hotový knižní poklad pro celé město. Když nad tím tak Jenny přemýšlela, Billy jí hodně připomínal Andrewa. Oba dokázali z ničeho, udělat všechno a oba byli stejně zásadoví a pracovití. Jenže před pár lety toho už na Billyho bylo moc a rozhodl se přenechat vedení na Jenny. Ta do Marche de Noel nastoupila hned po svých studiích. Měla sice vysokou školu, a mohla by dělat něco mnohem lepšího nebo snad lépe placeného, ale Billy byl pro ni jako dědeček a ona tu práci milovala celým svým srdcem. Pracovala tam, kde se cítila nejlépe.

Její nostalgickou chvilku vzpomínání přerušila Danielle, která se opírala o rám dveří a pobaveně pozorovala Jenny, jak se s kartáčkem v puse dívá z okna. „Země volá Jenny. Prober se Šípková Růženko," tleskla ji u ucha a čelila naštvanému pohledu své kamarádky. „Nespěchala jsi ještě před pěti minutami?" pokračovala dál provokativně a smála se na jejím výraze.

„Ahoj, Billy, tady Jenny, jen jsem ti chtěla říct, že mi nezvonil budík a omylem jsem zaspala. Ale už běžím do práce," vydechla ztěžka do telefonu při běhu přes silnici. Chodníky klouzaly a ona se cítila jako na kluzišti.

„Klid, zlatíčko. Nic se nestane, když otevřeš o hodinu nebo dvě později. Užívej si života." Ve chvíli, kdy chtěla Billymu odpovědět, že práce je její život, do kterého právě mešká osmdesát minut, narazila ramenem do osoby, která šla naproti ní. Ten na sebe vylil kelímek plný horké kávy a na Jenny se ne zrovna pěkně podíval. Ta ovšem řešila něco jiného. Telefon, který držela v ruce, se právě válel někde na zemi ve sněhu a ona ho nemohla najít. „Co si sakra myslíte, že děláte?" rozkřikl se na ni muž a snažil se alespoň trochu usušit. „Ženská jedna bláznivá. Neumíte snad dávat pozor!" Teď už zvedla hlavu od chodníku a zamračila se na něj. „Omlouvám se vám, byla to moje chyba, ale to vás neopravňuje k tomu, abyste tady po mně ječel jako po malém harantovi." Jenny taky zvýšila hlas a zaťala si nehty do kůže na dlani. Pomáhalo ji to k tomu, aby se uklidnila, nebo si to alespoň myslela. „Mám na to právo!" reagoval na ni a Jenny se zhluboka nadechla. „Je to jenom kabát. To už je váš problém, že stál několik tisíc. Slušně jsem se vám omluvila, může se to stát každému. Nemůžeme na to zapomenout?" navrhla a nastavila ruku. Muž se na ni jen chvíli nevěřícně koukal, ale nakonec se umoudřil a potřásl si s ní na znak míru.

„Knihkupectví Marche de Noel, co si přejete?" Jenny zvedla sluchátko od firemního telefonu a na chvíli vypla fén. „Co se ti stalo s mobilem? Nemohl jsem se ti dovolat," z druhé strany se ozval Andyho hluboký hlas. Začala uvažovat nad tím, že by jej poprosila o namluvení nějaké knihy. Mohla by jeho bas poslouchat od rána do večera a nikdy by neměla dost. „Telefon mi spadl do sněhu, tak se ho snažím probrat k životu pomocí fénu na vlasy," vysvětlila a opět se pokusila zapnout přístroj, který pokaždé jen zavibroval a víc ze sebe nedostal.

Andrew seděl ve svém křesle a při popisování celé situace, kterou mu Jenny tak rozhořčeně vyprávěla, se snažil zadržovat smích. Ta holka byla svým způsobem postrach okolí. Během těch čtyř dnů, co jí znal, stihla ublížit sama sobě nebo někomu jinému nejméně třikrát. Ve chvíli, kdy mluvila o tom nezdvořákovi, se dveře od jeho kanceláře otevřely a dovnitř vstoupila Lisa s podnosem, na kterém nesla šálek s kávou. Flirtovně se na něj usmála a hrnek položila před něj, u toho se samozřejmě nezapomněla naklonit dostatečně dopředu, aby se její prsa nadýchala čerstvého vzduchu. Možná měla Jenny pravdu, když mu včera vysvětlovala celou tu patálii s Lisou a říkala mu, že se jí nezdá jako vhodný zaměstnanec.

Andrew ji před rokem přijal pouze z jediného důvodu. On potřeboval sekretářku a ona nutně sháněla práci. Jenže, když nad tím přemýšlí hlouběji, není dne, aby po ní nemusel něco opravovat, zařizovat si věci, které má na starost a o jejím líčení během pracovní doby ani nemluví. Pokud ji ale teď vyhodí, nebude mít nikoho, kdo by mu udělal alespoň základní věci.

Rukou jí pokynul, aby odešla a ona jen přikývla, otočila se na podpatku a při svém odchodu nezapomněla kroutit boky. Nebyla škaredá, ale nebyla jeho typ, takže veškerá snaha z její strany byla marná. „Mimochodem, Andy, můžeš pro mě přijít do práce? Dnešním plánem je něco, co se ti bude určitě líbit, ale kdybych měla dojít až k tobě do firmy, zkrátila bych tak čas mého překvapení," řekla Jenny a ten radostný podtón nešlo přeslechnout. Zajímalo by ho, z čeho se ona nedokáže radovat. „V kolik mám přijít? Ještě před tím si musím něco zařídit," ve svém křesle se otočil čelem k prosklené straně a díval se na zasněžené město. „Ve čtyři?" optala se nejistě a Andrew přikývl. Až po nějaké chvíli si uvědomil, že to vlastně nemohla vidět. „Budu tam," souhlasil a hovor položil. Sám byl v mírném šoku z toho, že se jí sám od sebe ozval. Obvykle byl větší zájem z její strany, ale Andrew už od včerejšího večera cítil, že bylo příjemné strávit s někým čas. Nikdy si neuvědomil, že vlastně žije život samotářského vlka, který jde do práce a zase z práce domů, kde si uvaří večeři nebo si něco objedná. Když se včera vrátil do prázdného domu, připadal mu až příliš tichý a velký. Rozhodně mu Jenny měnila život, jen nevěděl, jestli to brát pozitivně či negativně.

Bylo půl čtvrté odpoledne a Jenny za pultem okusovala propisku a přemýšlela nad dnešním plánem. Měla strach z jeho reakce. Ne každému se totiž tato činnost může líbit. Možná ho měla trochu informovat, než ho tam dovede, ale to by zase nebylo překvapení. Bude muset spoléhat na štěstí. I když zrovna to ji dnes scházelo. Nejdřív zaspala, pak si utopila mobil ve sněhu, v obchodě na ni spadla polička s knihami a zákazníci byli extrémně protivní.

„Omlouvám se za zpoždění. Na silnici byla zácpa," Andrew vtrhl do dveří jako velká voda až se Jenny lekla. „Ty jsi brečel?" zeptala se, když spatřila jeho zarudlé oči a zaznamenala mírné popotahování. „Ne. To bude tím mrazem," uhnul pohledem a vzpomněl si na těch deset minut strávených v autě, kde se snažil dát zase dohromady. Návštěva toho místa jej vždy srazí na kolena a ze silného muže se stane ustrašený kluk. „Můžeme jít?" Jenny přikývla a vzala do rukou svůj kabát.

Andrew jí otevřel dveře od auta a nechal ji nastoupit. Zaujal místo řidiče a vyjel na silnici. „Kam máme namířeno?"

„Tady zaboč doprava a pak rovně. A zastav trochu dál od toho konkrétního místa. Nevím, jaká by byla reakce, kdyby viděli auto za několik milionů." Andrew se mírně zamračil, ale neřekl na to nic. Pouze splnil její pokyny a za malou chvíli už stáli před útulkem pro bezdomovce.

„Útulek? Co tady děláme?" zeptal se a otočil se na ni. „Chodím sem každý týden dávat bezdomovcům teplou polévku a chleba. Hlavně teď v období Vánoc. Dělám tady už několik let jako dobrovolník a říkala jsem si, že by bylo fajn, kdybych přivedla pro dnešní den posilu," odpověděla a vystoupila z auta. Andrew byl rozhodně překvapený. Neměl moc v lásce tyto osoby, kteří si za svůj život mohli sami. „Tak pojď, oni nekoušou," pobídla ho a chytila jeho rukáv, aby ho mohla dotáhnout až před dveře. Zaklepala a čekala, dokud jí nepřijde otevřít Alice.

Alice byla něco jako ředitelkou. Vedla to tady a pomohla už několika desítkám lidí. Neměla manžela ani děti. Jejím životem se stala pomoc potřebným na úkor vlastních radostí. I přesto se ale Alice stále usmívala na okolí a nikdy nic na době sobě nedala znát. Jen Jenny věděla, jak na tom ve skutečnosti je.

„Ahoj, Jenny, jsem ráda, že tě zase vidím," objala ji a odstoupila, aby mohla vejít dovnitř. „Vidím, že sis sebou přivedla posilu. Ta se dnes bude hodit. Těší mě, jsem Alice Cooperová a vedu to tady. Občas je to na nervy, ale za nic bych to nevyměnila," představila se a potřásla si s Andrewem rukou. „Také mě těší. Andrew Holden, jméno mé," mile se usmál na ženu ve středním věku a postavil se zpět vedle Jenny. „Vy jste majitelem Holden Industrie? Teda, Jenny, musíš mi potom při kávě prozradit, kde jsi na takového fešáka narazila." Jenny se začervenala a podívala se na Andrewa, který byl stejně překvapený jako ona sama. „Ale my jsme pouze přátelé, Alice. Nic mezi námi není," upozornila ji na tuto skutečnost a ignorovala ten mateřský pohled. „To znám tyhle řeči. Ale teď, mládeži, do práce. Zástěry, rukavice, síťky na hlavy a jde se do akce."

Jenny si uvázala zástěru okolo pasu a začala do misek nandávat polévku. Opravdu to tady žilo. Pro mnoho z nich byla teplá polévka a suché prostředí hotovým darem z nebes, protože venku mrzlo a lidé neměli, kde spát, pokud si samozřejmě nezaopatřili místo v azylovém domě, ale i ten byl pro ty „bohatší" z nich. Andrew se postavil vedle brunetky a nevěděl, s čím má začít. Jako majitel firmy přispíval na charitu a další takové organizace, které pomáhali tam, kde to bylo potřeba, ale osobně se s nimi nikdy nedostal do kontaktu. Jeho životní zkušenosti s těmito lidmi mu vyvracely veškeré pozitivní dojmy.

„Jenny, ty jsi tady?" k jejich stolu přišla žena s vráskami ve tváři, ale milým úsměvem na rtech. Vlasy mastné, za nehty měla špínu a oblečení by rozhodně potřebovalo vyprat, ale přesto vypadala spokojeně. „Joyce, tak ráda tě vidím. Jak se daří?" Jenny obešla stůl a vrhla se stařence okolo krku. Andrew tomu jen přihlížel a dál stál bez hnutí na místě. „V rámci možností to jde dobře, co bys chtěla po životě na ulici? Ale mám jednu smutnou zprávu," řekla sklesle a v rukou začala žmoulat kousek svetru. „Daisy mi umřela," dokončila to a Jenny se na ni jen smutně koukala. Daisy byla kočka, která Joyce dělala poslední měsíce společnost. „To mě mrzí," pohladila ji po rameni, „půjdeme si sednout někam do soukromí a ty mi všechno povykládáš, ano?" Joyce přikývla a vyšla opačným směrem i s miskou v ruce. „Zvládneš to tady na chvíli sám?" otočila se na Andrewa, který chtěl začít protestovat, ale když viděl její prosbu v očích, svěsil ramena a přikývl. „Děkuju."

„Jenny je moc hodná, víte?" oslovil ho muž za jeho zády a Andrew se trochu polekal. Už dobrých dvacet minut pozoroval, jak se Jenny baví s Joyce na staré pohovce a automaticky naléval polévku do misek, aniž by prohodil jediné slovo s někým z návštěvníků. Otočil se a spatřil muže s vousy oblečeného v mohutné bundě. Mohlo mu být tak kolem čtyřicítky, ale léta na ulici mu přidala na věku. „Ano, vím, stačil jsem si všimnout," zamračil se a otočil se k němu zpět zády. „Víte, mladíku, ještě když jsem měl majetek, ženy po mně letěly a já toho využíval. Nechal jsem se oblbovat a pořád si říkal, že k životu nepotřebuju nikoho, kdo by se mnou trávil volný čas. Existovala pro mě jen práce, ženy na jednu noc, moc a peníze. Nic víc jsem nechtěl. A vidíte, kde jsem teď? Jsem na ulici, musím žebrat o jídlo, ale to nejhorší je, že jsem úplně sám. Nikdo se o mě nezajímá, protože jsem svým přístupem všechny od sebe odehnal. Radím ti dobře, když ti říkám, abys otevřel oči a podíval se na skutečný život," pověděl muž moudře a postavil se vedle Andrewa. „Proč mi tohle říkáte?" zeptal se a navázal s ním oční kontakt. „Protože se na ni podívej. Může na tobě oči nechat. Mít majetek, neznamená mít celý život pod kontrolou. Nech se unášet srdcem. Jednou se ti pod tu kamennou masku někdo dostane a ten někdo bude ona," dořekl a Andrew se podíval na Jenny, která jako by jeho pohled vycítila, se na něj otočila a pozvedla koutky úst nahoru. „Jak jste..." svou otázku nedořekl, protože muž už vedle něj dávno nebyl a nebyl ani nikde jinde.

„Andrew, jsi v pořádku?" oslovila ho Jenny a ustaraně se na něj podívala. „Jsem v naprostém pořádku, nemusíš se bát."

Ještě ten večer Andrew seděl v obýváku, sám se sklenicí vína a přemýšlel o mužových slovech. Možná na tom něco bylo. Jednou přijde den, kdy se mu někdo dostane pod kůži tak silně, že ani nejúčinnější protilék s tím nic nezmůže.