Po včerejším incidentu se svetrem a nepříjemným střetnutím čela se stěnou se Andrew rozhodl odvézt Jenny domů, kde ji doprovodil až ke dveřím a ujistil se, že je v pořádku. Samozřejmě si na sebe musel vzít ten velmi apartní červený svetr se sobem, protože slečna panovačná mu nevěřila ani nos mezi očima a odmítla se hnout z místa, dokud neuvidí, že si tu hrůzu skutečně oblékl.

A teď? Teď si oba hleděli zase svého. Jenny si pro dnešní den vzala volno, protože nepříjemná bolest hlavy stále nemizela a Andrew seděl v kanceláři ve své firmě a lámal si hlavu nad neschopnými zaměstnanci, kteří neuměli správně vyplnit ani pár lejster. I přesto, že by měl mít myšlenky zaměřené okolo jiných starostí, pořád se mu v nich zjevovala Jenny. Nevěděl, jestli se má dneška bát nebo se na něj těšit. Tušil totiž, že to rozhodně nebude tak lehké jako včera.

Mezitím, co se Andrew utápěl ve vlastních myšlenkách, se Jenny zrovna chystala posadit na pohovku a s kakaem se začít dívat na jednu z pohádek ze své sbírky, když v tom se ozval zvonek u dveří a tři po sobě jdoucí zaklepání. Hlasitě si povzdechla, na nohy si zpátky nazula své bačkory s rolničkami a vydala se otevřít tomu narušiteli domácího klidu.

„No konečně. Už jsem se bála, že jsi umřela. Zapomněla jsem si tady klíče," její spolubydlící vtrhla dovnitř jako přívalová vlna a vydala se do kuchyně, kde otevřela lednici a vytáhla z ní ledový pomerančový džus. Neobtěžovala se se skleničkou a napila se přímo z krabice. „Co se ti stalo?" zeptala se zvědavě, když své kamarádce konečně začala věnovat pozornost a všimla si malého flastru na jejím čele. Bohužel nenašla jiný než ten růžový s motýlky.

„Nic zvláštního. Jen jsem trochu narazila," Jenny to jednoduše odmávla rukou a posadila se na kuchyňský ostrůvek.

„Jak jsi vůbec dopadla u pana božského? Líbil se mu dárek?" Danielle laškovně zakmitala obočím a ujala se místa vedle Jenny.

„Skákal radostí," odvětila sarkasticky a složila hlavu do dlaní. Upřímně doufala v to, že se těmto všetečným otázkám vyhne. Nic totiž nešlo podle jejího plánu. Myslela si, že to od začátku půjde jako po másle, ale zřejmě se spletla. Andrew bude ještě hodně tvrdým oříškem.

„Už chápu. Trable v ráji. A teď bys mi mohla prozradit, co se ti doopravdy stalo s hlavou."

„Skutečně jsem narazila," odpověděla vyhýbavě, ale když si všimla pohledu své kamarádky, začala raději mluvit. „Do stěny. V jeho kanceláři." Jenny seskočila z ostrůvku a přesunula se k myčce na nádobí. Musela se zaměstnat nějakou prací, protože moc dobře znala ty mučící praktiky své kamarádky.

„A dál?" Jako by na to před chvílí nemyslela.

„Dál nic," pokrčila rameny a vytáhla talíř. Danielle položila krabici s džusem vedle sebe a zkřížila si ruce na hrudníku. Věděla, že Jenny skrývá něco, co nechce prozradit. Když totiž byla z něčeho nervózní, musela něco dělat. A po většinu času k tomu sloužil právě úklid myčky. Sice netušila, proč si pro uklidnění vybrala zrovna nádobí, ale je to její věc. „Nelži mi. Moc dobře víš, že to poznám," řekla Danielle popuzeně a chystala se vytáhnout to nejhorší. Lechtání. Stačilo na brunetku ukázat své umělé kočičí nehty a bylo nadmíru jasné, že dostane vše, po čem touží. „Nevím, co chceš slyšet. Možná se ještě předtím začal svlékat a já se snažila z jeho kanceláře poslepu prchnout, abych se nemusela dívat na jeho polonahé tělo," odpověděla už mírně vytočeně a hned na to zrudla v obličeji. Takhle to vyznělo zbaběle a celkem i trapně, jenže v tu chvíli přeci normálního člověka nenapadne zůstat v jedné místnosti s mužem, který se převléká. Na tohle nebyla Jenny stavěná a bylo jí jasné, že Danielle by si ho stihla ještě vyfotit. Mezi nimi byly obrovské rozdíly. Mezitím, co Danielle neměla sebemenší problémy s navazováním nových kontaktů, tak Jenny byla vždy raději doma nebo v práci s knihou v ruce.

„Tak to je gól! Naskytl se ti pohled na sexy chlapa a ty jako malý kuře, co nikdy nevidělo nahý tělo, utečeš. A ještě se zakrytýma očima. Špatně jsem tě to naučila, kamarádko. Budeme muset trénovat." Přesně o tomhle mluvila. Věděla, že ji čekají několikadenní přednášky o tom, že je dospělou ženo, u a ne malým dítětem, co musí utíkat před muži. „A jen tak mimochodem. Stál aspoň za hřích?" nadhodila lehce a už čelila přímému zásahu utěrkou do tváře.

Odpoledne se Danielle zase vydala na průzkum trhu, jak s oblibou říkávala vysedávání v baru a hledání toho „pravého". Ještě ho nenašla, to jen tak pro informaci. Jenny opět osaměla a konečně se posadila na pohovku. Zrak ji sjel na malé digitální hodiny pod televizí, kde se mimo času, ukazoval i datum. Hned, jak zbystřila, že je druhého prosince, vyskočila na nohy. „Proboha, vždyť já bych málem zapomněla," nadala sama sobě a rozběhla se do koupelny.

Jenny byla hrozný zmatkař, pokud se jednalo o věci, které nešly podle jejího plánu. Ať šlo o cokoliv, musela mít všechno dopředu nachystané, zjištěné a okolí o tom bylo taktéž do značné míry informováno. Školní projekty na vysoké škole odevzdávala s měsíčním předstihem, protože podle tabulek, které si tvořila, měly v tom měsíci přibýt další eseje, testy a seminární práce, kterým by se nestačila tak pečlivě a do detailů věnovat. Jenže, pokud nastal problém, takzvaná chyba v matrixu, Jenny byla schopná kopat kolem sebe a vyhrožovat i samotným profesorům univerzity. Tato vlastnost jí zůstala i o několik let později, kdy by si každý člověk řekl, že ze svých studentských let, plných píle a perfekcionalismu, vyrostla a stala se z ní rozumná žena, který ví, že se svět nezhroutí kvůli takové maličkosti.

Přebíhala z koupelny do ložnice a zase zpátky. V rychlosti na sebe dala oblečení, domácí drdol vyměnila za trochu lépe vypadající culík a vydala se ke dveřím. Jen, co vyšla na chodbu, zjistila, že si na sobě nechala své bačkory, a proto se s povzdechem vrátila zpět do bytu a nazula si teplé kozačky.

Obchodní centrum, do kterého se potřebovala stavit ještě před návštěvou Andrewa, bylo plné. Vánoce ještě ani nejsou v plném proudu a lidé už šílí.

První a poslední zastávkou je prodejna s umělými stromky. Jenny nesnášela živé stromy, protože chránila životní prostředí a nepřišlo jí příliš ekologické, aby lidé kvůli pár dnům káceli tolik stromů jen pro své potěšení. Takhle koupila umělý, který vypadal skoro stejně a na několik let měla po starostech. „Dobrý den, sháním takový malý stromek. Všimla jsem si, že ten, co jste měli, je bohužel vyprodaný, tak jsem se přišla zeptat, jestli by se někde ve skladě nenašel ještě jeden nebo alespoň tomu podobný," oslovila prodavače za kasou a na své tváři vykouzlila široký úsměv, který odhaloval dvě řady bílých zubů.

„Promiňte, paní..." „Slečno," opravila jej a pokynula mu, aby pokračoval. „Promiňte, slečno, ale pokud se u toho nalézá červená cedule, tak vám nemohu nijak pomoci," řekl zrzavý mladík a ze žvýkačky vytvořil bublinu. „A jiný? Velikostně podobný?" zeptala se nadějně a začala bubnovat prsty o pult. Opět se dostala do situace, které se chtěla vyhnout. „Jak jsem řekl, nemůžu vám pomoci." Jenny rozhodila rukama a hned na to nechala volný průchod svým potlačovaným emocím. Chytila prodavače za límec uniformy a podívala se mu zpříma do očí. „Tak podívej... Bobe, nemám čas na ty tvoje blbý hrátky. V tomhle obchodě stromky nakupuji několik let a vím, že podobný někde určitě máte, jen ty jsi až příliš líný na to, zvednout zadek a jít se podívat. Pokud ovšem nechceš přijít o tuhle dobře placenou brigádu, půjdeš se tam podívat bez jediného mrknutí oka. Rozuměli jsme si?" zeptala se a po jeho chabém přikývnutí, pustila límeček ze svých spárů.

O deset minut později za sebou táhla středně velkou krabici, kde byl rozložený stromek a v rukou ještě svírala dvě tašky plné ozdob. Teď jen zbývalo všechno tohle dostat až k Andrewovi. Jenže, kde byl vlastně Andrew?

Z kabelky vylovila kartičku, kterou jí včera dal, aby se s ním mohla spojit, kdyby něco potřebovala. Na telefonu naťukala telefonní číslo a stiskla zelené tlačítko pro vytáčení. Chvíli vyčkávala, než se z druhé strany ozval mužský hlas. „Kdo volá?"

„Eh, ahoj, Andy, tady Jenny," řekla poněkud nervózně a přešlápla z jedné nohy na druhou. „Ty jsi nezapomněla?" ozvalo se z druhé strany a Jenny se zamračila, i když to nemohl vidět. „Samozřejmě, že jsem nezapomněla, jak bych taky mohla. Volám ti, protože potřebuji vědět, kde se nacházíš."

„Ve firmě." Tyhle dvě slova stačila k tomu, aby hovor ukončila a s povzdechem začala tahat krabici z obchodního centra.

Cesta do Andrewovi firmy byla delší, než očekávala. Netušila totiž, že taxikáři budou mít problém vzít někoho, kdo sebou tahá krabici se stromečkem. Nakonec se musela spokojit s hromadnou dopravou, kde se po boku krabice tiskla k ženě, jejíž dech páchnul po kočičím žrádle a její samomluva jí hrála na všechny nervy v těle. Ale nakonec se celá promočená, zpocená a naštvaná dostala před dveře budovy, kde si v klidu a v teple seděl ten, kterého právě teď ze všech nejvíc proklínala.

Prošla prosklenými dveřmi a podívala se okolo sebe. Tady zřejmě nenajde žádnou hodnou duši, která by ji pomohla se všemi věcmi do výtahu. Zhluboka se nadechla a pokračovala ve své cestě. Za sebou nechávala mokrou stopu, na které nemálo lidí ujelo. Jenny si toho ovšem nevšímala, měla jediný cíl a tím byla Andyho kancelář. Ignorovala všechny ty zuřivé pohledy. Kdyby věděli, jak zuřila ona, raději by se usmívali.

„Slečno, to je kancelář pana Holdana. Tam nemůžete vstoupit bez svolení," zastavila ji sekretářka, zrovna když se chystala vejít do jeho kanceláře.
„Pan Holden o mně ví. Včera jsem zde také byla," odvětila ji vytočeně a otočila se k ní čelem. Výstřih až tam, kam slunce nesvítí, růžová rtěnka, ze které bolely oči a umělé řasy na očích působily spíše odpudivě než přitažlivě. To si zde nedrží zrovna dobře působící a reprezentativní zaměstnance.

„To mě nezajímá. Nemohu vás tam pustit."

„Říkala jsem vám, že pan Holden o mně ví. Co máte, sakra, za problém?" Jenny zvýšila hlas, protože už toho měla plné zuby. Nejdřív Danielle, potom prodavač a do třetice blbá blondýna, co chce být asi živou panenkou Barbie.

„To je v pořádku, Liso, o slečně Jenny vím," řekl Andrew, když otevřel dveře. Jejich hádku se nedalo přeslechnout. Nejdříve mu to přišlo zábavné, ale jakmile slyšel, že Jenny dochází trpělivost, raději včas zakročil, než by mezi nimi došlo k rvačce. To bylo to poslední, co by si přál. Dvě ženský, co se perou. I když v blátě by takový souboj mohl vypadat zajímavě.

„Vidíte?" Brunetka ukázala na Andrewa a založila si ruce na prsou. Na tváři vytvořila výraz vítězů a odfrkla si. „Kráva," zamumlala si pod nos.

„Co jste to řekla?" obořila se Lisa a nasadila o oktávu vyšší hlas.

„Tak, dámy, uklidněte se. My teď půjdeme ke mně a vy, Liso, nám udělejte čaj, děkuji." Svou ruku přesunul na záda Jenny a popostrčil ji kupředu. Dostrkal ji až do své kanceláře, kde se na ni naštvaně podíval. „Co to mělo znamenat?" zeptal se a přestal se jí dotýkat.

„Co to mělo znamenat? To se ptej svojí sekretářky. Nechtěla mě sem pustit." Jenny ukázala na dveře, za kterými se skrýval ten chodící botox.

„Dělá jen svou práci, Jenny," Andrew si stiskl kořen nosu a pokusil se uklidnit.

„Mimochodem, musím se tam vrátit," řekla a vydala se ven, když jí za ramena chytly dvě velké dlaně. „Tak to ani náhodou," zaprotestoval a obrátil ji opačným směrem. „Ale já tam nechala dnešní plán." Otočila se zase zpátky a narazila do jeho hrudi. Vzhlédla nahoru, protože byla o hlavu menší a střetla se s hrozivým výrazem. „Leda, že bys proto došel ty?" podotkla, ale vyznělo to spíše jako otázka. „Dojdu proto," zavrčel a vyšel z kanceláře.

O pár minut později Jenny seděla spokojeně na zemi a vybalovala všechny části stromku.

„Co to má být?" zeptal se s pozvednutým obočím a klekl si vedle ní. Nebavilo ho ji jen tak pozorovat od stolu. Nebo si spíše nechtěl přiznat, že ho její přítomnost až příliš rozptylovala a on se špatně soustředil. Natočila tvář k němu a v očích měla ty dětské jiskřičky radosti. „Vánoční stromeček. To je dnešní plán. Nejdříve ho složíme dohromady, a potom ozdobíme," ukázala prstem na dvě velké tašky v rohu a opět se vrátila k předešlé práci.

Andrew naposledy zdobil stromeček jako malé dítě. Ne vždy Vánoce neměl rád. Jen se v ten čas stala událost, na kterou by nejraději chtěl zapomenout. A nejsnazším řešením bylo přestat slavit tyto svátky radosti, které mu do života vnesly spíše to špatné.

Nad náhlou vzpomínkou zavřel oči a snažil se začít opět racionálně uvažovat. Nakonec se vzchopil, přisedl si k Jenny a začal dávat stromek dohromady.

„Nemůžeš to tam strkat, jak se ti zachce," upozornila ho, když viděla, že se jednu větvičku snaží dostat do špatné díry. „Já můžu všechno," odpověděl naštvaně a Jenny se tomu zasmála. „Nevím, co ti na tom přijde vtipné," dál zápasil s tím kusem plastu a ignoroval veškeré marné rady, které se mu snažila udělit. „Proboha, dej to sem. Tahle část patří nahoru, protože je krátká. Od čeho je k tomu návod, pane chytrý," poklepala si po čele a dala větev na správné místo. Andrew si všiml, že se její růžová náplast odlepuje, a tak opatrně chytil okraj a přilepil ho zpět ke kůži. Jenny celá ztuhla a nevěděla, jak má zareagovat. Byli si tak blízko. Stačilo by se jen trochu... „Tak se vrhneme na zdobení, ne?" Andrew se postavil na nohy a šel pro ozdoby. Brunetka si jen povzdechla a vrazila si imaginární facku. Přece si opravdu nemyslela, že by ji políbil. „Jistě," odkašlala si a utřela si zpocené dlaně do kalhot.

„Tak, kdo dá na vrchol hvězdu?" Jenny svírala v rukou poslední vánoční ozdobu a vyčkávala na jeho odpověď. „Nedáme ji tam spolu? Je to přeci společná práce," navrhla a kousek od stromu poodstoupila, aby ještě zkontrolovala detaily.

Andrew si to chvíli promýšlel, než nakonec uchopil kousek hvězdy a společně ji dali na vrchol. „No nevypadá to dokonale?" řekla Jenny potěšeně a obdivovala jejich dílo. „Není to tak zlé, jak jsem si myslel," přitakal a najednou se v něm probudil pocit spokojenosti. „Není to tak zlé? Tohle je hotové mistrovské dílo." Otočila se čelem k Andrewovi a podívala se do jeho očí. On udělal to samé. Znovu se to opakovalo.

„Měla bych jít domů," tentokrát to byla Jenny, kdo zbaběle utekl. Ukončila to zrovna ve chvíli, kdy se chtěl Andrew zbavit všech zábran a ochutnat ty hříšné rty, které lákaly jako sirény opuštěné námořníky na lodích. „Je už pozdě."

„Jo...jo, asi bys měla," Andrew se nervózně poškrábal na zátylku a pohled sklopil dolů. Od kdy je v přítomnosti ženy tak nervózní?

„Dobrou noc, Andy," věnovala mu pusu na tvář a vzala si do rukou svůj kabát. „Zítra se zase uvidíme," s těmito slovy zavřela dveře jeho kanceláře a odešla pryč.