Uběhlo už několik dní od doby co jsem kývla na tu tůru. A dnes nadešel ten den. Den kdy Briana Ruth zemře.
  Smutně se podívám na své sexy nožky. ,,Holčičky moje pokud tohle zvládneme tak se aspoň týden nehnu z postele, ano lásky? Hmmm... žádná odpověď, takže souhlasí.
  Překontroluji ještě jednou věci které jsem si na dnešek připravila už včera. Tak jídlo je, pití je... tak všechno mám. Svalím se na postel a rozhlédnu se po mém skromném pokoji.
(Popis pokoje sem hodím později)   Znáte ten pocit když cítíte, že se něco stane? Ne? Buďte rádi je to nepříjemné. Zavadím pohledem o hodiny které jsou pověšené nad komodou a zhrozím se. Už jsem měla být 10 minut na smluveném místě. Rychle čapnu batoh a běžím do předsíně, zavolám Démona dám mu kšíry nakonec se obuji. Můžeme vyrazit!

První co jsem viděla když jsem přišla na smluvené místo byla naštvaně pochodující Josh sem a tam. Měla vlasy stejně jako já uvázané v ohonu, černé tříčtvrteční legíny, růžové tílko a černé sportovní boty. Já byla oblečená stejně akorát s tím rozdílem, že jsem měla tílko černé. Miluji černou.
,, No konečně Briano! Nauč se chodit včas nebo tě už vážně kopnu" jen jsem se na mou nabručenou kamarádku omluvné usmála. ,,Kam vlastně chceš jít? " optala jsem se. ,,Víš jak je tu nedaleko ta mega velká vyhaslá sopka?" Opatrně se zeptá. Vytřeštím oči a začnu zběsile vrtět hlavou. ,,To snad nemyslíš vážně víš kolik lidí při cestě na vrchol přišlo o život?!" Zavřeštěla jsem. Abych vás uvedla do obrazu. Asi 5km od našeho malého městečka leží už sto let vyhaslá sopka, jakože ono by to tak strašné nebylo kdyby po jediné cestě
Která vede k vrcholu už nezemřelo na roztrhání neznámím zvířetem už desítky dobrodruhů, badatelů, tupců a sebevrahů. A jakože pardón, ale já jsem na umírání ještě dost mladá! A navíc nechci umřít jako panna! ,,No ták Bree nic se nám nestane uvidíš! A navíc máme sebou Démona ten nás ochrani!" Nahodí výraz štěněte. ,,Nic?!Nic?! Stejně jako se NIC nestalo těm desítkam před námi?!" jsem naštvaná a to hodně, ale nikdy to moc dlouho nevydrží. ,,Prosím" mrcha moc dobře ví, že nikdy nedokážu říct tomu výrazu ne. ,,Dobře! Ale pokud se nám něco stane tak zamnou po smrti nelez je ti to jasný! A jestli se nedejbože stane něco Démonovi tak přísahám, že budeš litovat tohoto dne kapišto?!" Vypískla nadšením tak nahlas až sebou i chlupáč opřený o mou pravou nohu trhl. ,,A volám tágo protože vážně nemíním jít 5 kilometrů navíc." Přikývla v souhlasu. Až teď jsem si všimla Browna po jejím boku. Abych vás přivedla do obrazu Brown je pes Josh a bratr Démona. Vypadá vlastně úplně stejně jako Démon akorát s tím rozdílem, že on je hnědý.

   Klekla jsem si a rozpřáhla náruč. To byl pro Browního jasný pokyn k tomu aby mi vletěl do náruče, svalil mě a celou mě olízal. Drbala jsem ho za uchem a zároveň se smála uraženému 
pohledu mého psiska.

Ze záchvatu smíchu mě vyrušil právě přijíždějící taxík. S námahou jsem se zvedla ze země, vzala si batoh a všichni jsme se rozešli k žlutému autu.
   Po naložení "zavazadel" do kufru a nasednutí do auta a za velmi tichého mrmlání taxikaře jsme vyjeli směr sopka.
Nebudu vám lhát mám strach, hodně velký strach. Ale svím způsobem se těším. Jen přece co když ty lidi zabíjí nějaký sexy podsvěťan a mě se ho povede zbalit? Nikdy nevíte.
  Ze zamyšlení mě vyrušili jemné tóny elektrické kytary linoucí se z rádia. Srdce mi mírně poskočilo, do očí mi vyhrkly decentní slzyčky a na tváři se roztáhl široký blažený úsměv. Hned jak to Josh spozorovala placla se do čela, ale já to ignorovala a dál si vychutnávala směsici tonů. Na žádnou jinou kapelu mé tělo nereaguje takhle.
   Jen Black Veil Brides dokážou přivést
mé tělo do euforie pomoci pár tónů. A hlavně při Goodbye Agony jež právě hrála v rádiu.
    Při doznívání posledního slova písně 
vyřknutým Andym Biersackem jsme začali zpomalovat až jsme zastavili úplně, protože jsme dojeli na určené místo.

Už jen pohled na ni mi nahání hrůzu. Strachy se mi chvěje celé tělo. Sama o sobě není strašidelná, ale ta podivná aura co z ní vyzařuje mě zneklidňuje. Cítím jak mi divoce buší srdce, jak se mi hrdlo svírá nervozitou.                                                                                                                                       

Tak jo... Nádech výdech... To dáš Bree.

Periferním viděním jsem zpozorovala, že Josh udělala  jeden nejistý krok. pote další a další. Zhluboka jsem se nadechla a následovala jejího příkladu. Naši dva společníci  šli těsně vedle nás. Šlo na nich poznat, že nejsem jediná komu se to tu nelíbí. No to konec konců i na Josh, ale ta se to snažila skrývat avšak její zrychlený dech jí prozradil. Ani jedna z nás neprolomila dusivé ticho když jsme překročily pomyslnou bariéru mezi menší loukou a uzemím které "patří" sopce.