I když je to tu nadmíru nebezpečné nemůže se tomuto místu odpírat jeho krása a ten neuvěřitelný pohled na hvězdy. Místo toho abych spala stejně jako Josh tak se tu roztékám z pohledu na nebe poseté hvězdami. Je to opravdu nádhera. Avšak i přes to jak moc úchvatné to tu je chybí mi moje postel. Ten výhled bych za ní nahned vyměnila. Ano jsem dost pohodlný člověk. A ještě jedna věc mi chybí a to prázdný močový měchýř. Už notnou chvíli sním bojuji, protože co si budeme moc se mi nechce jít do potemnělého lesa abych vykonala potřebu když je tu někde to zvíře. Jenže pokud se nechci počůrat tak mi hold nic jiného nezbývá.

S lehkým heknutím se zvednu a rozejdu se vstříc stromům. Čupnu si ke stromu a už to je. Chci se vrátit zpátky, ale to bych nemohla uslyšet kňučení nedaleko ode mě. Myslela jsem si, že by to mohl být Démon nebo Brown a tak nehledě na to, že se onen zvuk ozývá úplně na jinou stranu než je náš "tábor" jsem šla. S každým mým krokem kňučení sílilo a já si začala uvědomovat, že někde tady muže být to zvíře které nás nahánělo jak nějaký dobytek. I přesto jsem nezastavovala. Po pár krocích jsem se přes mohutné keře dostala na menší plácek a díky tomu co jsem tam uviděla mi zamrzla krev v žilách. Protože já mám štěstí na rozdávání tak se není čemu divit když vám povím, že přede mnou uprostřed plácku seděl... vlastně ani nevím co to bylo... vypadalo to jako medvěd křížený s vlkem.

Mělo to hlavu vlka akorát trochu mohutnější stejně jako tělo a tlapy které vypadaly jako medvědí. Řekla bych vám to víc do detailu, ale je tma takže i přes nebe poseté hvězdami vidím kulový.

Nevím co dělat jestli se opatrně otočit a jít pryč nebo já nevím. Kňučení zvířete bylo tak bolestné až mi to pomalu trhalo srdce, jenže mám ráda svůj život.. a to moc, proto jsem se velice ale velice pomalu otočila rozhodnutá vzít nohy na ramena a vzít roha. Už jsem vám říkala jak moc velké mám štěstí? Hned po prvním kroku mi pod nohou křupne větvička! Okey jsem mrtvá... kurva! Hlavu pomaloučku otáčím ke zvířeti, žádné vrčení se neozývá to by mohla být dobrá zpráva ne? Ne tak ne vzhledem k tomu že na mě upírá své velké smutné oči tak jsem v kelu. Ne v kelu, ne přímo v hajzlu! Počkat co?! Smutné? Wtf?! Pozorně se mu kouknu do očí ( ano vím, že bych to dělat neměla, ale co už) a opravdu jeho oči přetékaly smutkem. Bodlo mě z toho u srdce. Nevím co jsem to za hňupa, ale rozhodla jsem se jít pomalu ke zvířeti. Ano fakt nejsem v pořádku. Jak jinak začalo na mě vrčet a to dost hrozivě málem jsem si prcla do kalhot. Taky co jiného bych měla očekávat, že? Zastavila jsem se, udělala jsem jeden krok vzad a pomaloučku si sedla. Zvíře mé počínání zvědavě pozorovalo s hlavou mírně nakloněnou do strany, avšak nepřestávalo hrozivě vrčet.

Po chvíli vzájemného zírání na sebe se zvíře pohnulo, ale ne za účelem sežrání mě. Prostě se jen otočil a odešel. Zírala jsem na to jak vemeno. Jenže kdo by tak nezíral? No jakože asi nikdo není tak labilní na to aby si sedl jen pár metrů od nebezpečného zvířete. Toho jsem schopná asi jen já mno. Po rozdýchání onoho momentu jsem se zvedla a odkráčela zpátky k táboru. Vše bylo jako když jsem odešla Josh si vesele chrápala ignorujíc vše okolo sebe, Démon si u její hlavy každou chvíli upšouknul - mňaminka- a Brown stočený do klubka kousek od Josh. Lehla jsem si dál od nich - nebo spíš od Démona- a po pár minutách usnula.

Ráno bylo poněkud bolestivé, ale i tak jsme se s pár nadávkami zvedli a šli dál. Po cestě jsme si zakusovaly svačinku v podobě gumových medvídků a naši psí bratři dostali už po probuzení takže byli spokojení. Svůj pohled zaměřuji na sopku která je od nás už jen pár hodin cesty. Což mi z neznámých důvodů nahání husí kůži. V mé hlavě právě probíhá několik scénářů co se mohou stát až se dostaneme na vrchol, a co si budeme žádný z nich není úplně pozitivní. Stočím svůj pohled na mou dlouholetou kamarádku za účelem komunikace, ale vzhledem k tomu jak vypadala na to nebyla vhodná chvíle. A tak jsem přemýšlela a přemýšlela až mi nakonec došlo, že ten neuvěřitelně otravný hlas se už pěkně dlouho neozval. A tak se stalo.... Haló Pane Pavouku, jste tady? Ehm.. Neptejte se prosím, proč zrovna 'pan pavouk' sama nevím prostě mě to jen napadlo. Pane Pavouku, neschovávejte se! A pořád žádná odezva. Kde jsi ty zmrde!  Nic. V tu chvíli mě to napadne. Velevážený, nejkrásnější, nejzpěvavější hlase uděláte si na mě prosím chvíli času?  Neuběhla ani setina a už se ozval. Bastard.  Ale dobrý den, už jsem myslel, že tě to nenapadne maličká. Nejradši bych ho za ten arogantní tón zakousla aghr...Jsi strašnej  víš to?  pravím uraženě.  A i přesto mě zbožňuješ. Protočila jsem očima, sic ho zas tak dlouho neznám, ale mám takový pocit, že už se nezmění. Být tebou tak bych si zas tak moc nevěřila, Egoisto. Kousavý tón jsem si prostě nemohla odpustit. Ale notak Regina, proč jsi na mě tak zlá? Už už jsem se chtěla začít smát nad jeho rádoby uplakaným tónem, když v tom jsem si uvědomila co to řekl. Jak si mi to řekl ?! Zarazil se. Um... Já? No uplně normálně... Maličká tak jako vždy. Nervozita z Hlasu pomalu odkapávala. Nedělej ze mě idiota. A vybal mi už konečně pravdu! Co jsi sakra zač?! Proč si mi tak řekl?! Nic, jen prosté ticho, žádná odezva ani po několika dalších hodinách. 

   Jo možná jsem na něj neměla tak vyjet, ale už mi to leze krkem. Vím, že se nic hrozného ani zásadního nestalo, avšak už jen to, že slyším v hlavě hlas který nepatří mě je poněkud flustrující.  

,,Pamatuješ si na to jak jsme jako malý lítaly po lese a hrály si na Lesní Vílí?"
Při zaznění Joshina hlasu jsem sebou lehce trhla. Nečekala jsem že promluví. Ale nestěžuju si. Nenechala mě ani odpovědět a mluvila dál. ,, Chybí mi ty časy.... To jak jsme nic neřešili... To jak jsme byli děti" lehce se pousměji. ,, Jo tak to nejsi jediná zlato... I já bych se nahned vrátila do dětství" no a tak jsme si celou cestu povídaly o dětských letech.
  Zrovna jsem chytla neuvěřitelný záchvat smíchu když do mě černovláska drbla takovou silou, že jsem se rozmázla jako dlouhá, široká. ,,Jebe ti?" Ublíženě se zvedám ze země. ,, Nejspíš jo... Vidíš to stejný co já?" Zmateně se na ní kouknu, ale nevěnuje mi ani pohled, místo toho se  upřeně kouká před sebe, a tak se tam kouknu taky. Do svatý šišky co to je?!  Ve vyhaslém kráteru bylo jezero kterým vedla úzká cestička přímo do středu kde byl menší placek kruhovitého tvaru. Bez rozmyslu se vydáme přímo tam. Jak jinak xd. Čím blíže jsme byli tím lépe jsme mohly rozeznat detaily. Jezero bylo křišťálově čisté a tak nebylo divu, že jsme  viděli proplouvat kolem můstku hejna kapr koinů. Zajímalo by mě jak se sem dostali.

Už jsem byla v dostačující vzdálenosti od plácku abych mohla rozeznat detaily. Přesně na okraji byli po celé délce zkrystalizované Ametysty. Přímo uprostřed byl mramorový sloup na němž nebylo zhola nic. I tak mou pozornost zaujme nejvíce, a tak se k němu rozejdu ještě blíže, díky čemuž zjistím, že na podstavci je symbol člověka stojící uprostřed kruhu a kolem něj jsou jakési paprsky. ,,Co to asi znamená?" Hodím zvědaví pohled na Josh ta pokrčí rameny a jemně po něm přeje prsty. Chci vyslovit svojí dedukci když v tom se symbol rozzáří. Ze začátku byla záře jen slaboučká, avšak začala sílit až do stadia kdy už jsme neviděli nic jiného než ono světlo. ,,Bree jsi v poh..." Neslyšela jsem zbytek věty, jelikož jsem propadla do hlubin mdlob.

Okey okey... Ano já vím moje aktivita se rovná 0,0,0 nic, avšak vzhledem k tomu, že jsem se konečně dostala do bodu kam jsem potřebovala, tak už se to snad rozjede! Doufám 😅 no během týdne se budu snažit vydat další kapitolu. Doufám, že tu aspoň někdo zůstal a nezanevřel nade mnou. Tak snad se vám dnešní kapitola líbila já se s vámi loučím. Takže pac a pusu příšerky 🖤🤘