S trhnutím jsem se probrala, protřela jsem si oči a zívla. Pořád jem měla před očima toho malého človíčka. Nevím co si o tom mám myslet. Chci to nechat být a hodit to za hlavu, ale nejde to. Má snílkovská část mi říká, že to musím řešit, že se díky tomu stane něco výjmečného. Ale vím, že si to jen namlouvám. Josephin má pravdu. Potřebuju psychiatra i psychologa zároveň.
Podívám se na hodiny a nespokojeně zamručím když zjistím, že je teprve něco málo po sedmé. Vždy jsem byla strašní spáč, ale v poslední době skoro vůbec nespím. ,,Dobré jitro maličká" ozve se zase ten otravný hlas. Zakňučím ,, Zase ty?" slyším jak se tiše zasmál. ,, Zase já... Copak mě nevidíš ráda?" plácnu se do čela.
,,Na to abych tě mohla ráda vidět bych tě nejdříve vůbec musela vidět hňupe"
,,Ale no tak, děláš jakoby na tom záleželo" uchechtne se. Sakra tohle nedávám. Stává se ze mne schyzofrenik. Zazvoní mi telefon podívám se na displej a zjistím, že volá Josh a tak neváhám a zvednu to. ,,Ahoj Josh..." brouknu.
,,Ahoj Bree... Chci se ti omluvit za ten včerejšek... Přehnala jsem to... Jen mě prostě štve, že místo toho aby jsi šla ven tak radši si doma čteš a kašleš na mě..." v jejím hlase nejde přeslechnout napůl smutný a na půl vyčítavý tón.
Povzdechnu si ,,Já vím a omlouvám se ti... A abych ti to aspoň trošku vynahradila tak stebou půjdu na tu tůru... Ale pokud už nebudu moct tak mě poneseš na zádech"
,,Rozkaz kapitáne! A nechceš jít dnes ven?" otáže se mě.
Už jsem se nadechovala, že jí odmítnu, jenže jsem nemohla pokud jí nechci stratit. ,,Jo asi jo..." poraženě jsem si povzdechla. Slyšela jsem jak radostně vypískla až mi z toho málem zalehlo ucho.
,,Tak ve tři u Cartera" aniž by čekala na mou odpověď tak to položila. Povzdechla jsem si.
   Okem zavadím o hodiny na budíku a ani mě nepřekvapí že je tepr čtvrt na osum.
A vzhledem k tomu, že do tří času dost tak jsem se převlékla do tepláků a vytahaného trička.
V koupelně jsem si jen rozčesala vlasy a vyčistila jsem si zuby.
V kuchyni si vezmu suchý rohlík a jdu ke vchodovým dveří tam si obuji boty a výjdu si směr les který je hned za mím srubem.
   Nevím proč, ale pokaždé když vejdu do lesa jakoby se mi v srdci zaplniladna prázdná díra. Cítím se tu jako doma. ,,Taky aby né když je to jeden ze tvých elementů trupko" zase se ozve ten otravný hlas. Jen protočím očima a ignoruji ho. ,,Ále no ták, maličká! Mluv semnou! Vždyť jsem nic špatného neřek!" ignorace.
  Po hodině chůze dojdu za ústavičného mluvení hlasu až do srdce lesa kde se rozlíhá menší plácek. Sednu si do turka přímo do prostřed něj a zaujmu pozici pro meditaci.
Vyčistím svou mysl a vytlačím z hlavy všechny okolní zvuky a soustředím se jen na mé nitro.
   Určitě vám nemusím říkat důvod proč medituji, ale řeknu to pro ty méně chápavé. Určitě už mnozí z vás v mnoha knihách četla, že když hlavní postava měla nadpřirozené schopnosti dost často meditovali aby se svou sílu naučili ovládat. A vzhledem k to mu že jsem neuvěřitelný snílek a doufám, že ve svém nitru najdu nějakou nadpřirozenou sílu, jenže jak už to v životě bývá není tam ani ň.
A ani dnešek nebyl výjimkou.