~~~ Sam Smith - Fire on fire ~~~

Chlad ji už neopouštěl.

Žít dál mohla, na autopilota. Chodila do nakladatelství, jedla, psala a spala. Z toho se teď skládal její život, zpět doma. A když říká zpět doma, myslí tím Anglii.

S Alekem nadále zůstávali manželé, ale nebylo to spojení v pravém slova smyslu. Byli přátelé. Jezdil ji sem navštěvovat a stejně tak i ona se starala o jeho zdraví a pohodu. Cali se u ní doma objevovala sporadicky a bez toho, aby ji do předu varovala. Nemluvili o jejím bratrovi. Pandora se na něj neptala a Cali nevypadala na to, že by byla ochotná se o tak choulostivé tématu ještě bavit.

Byla ráda za to malé rozptýlení, který ji její přátelé dávali.

Zdálo se to být absurdní, ale o to, aby myslela na jiné věci se chopil i její otec. Také jí to nedávalo smysl, ale když ji jednou její matka donutila přijít k nim domů, měla z toho obavy a obrňovala se vůči čemukoliv, co by se na ni sneslo. Ale nic nepřišlo.

Během večeře nepadlo ani slovo o tom, co se stalo v minulosti, o tom, kým je ona anebo on. Nikdo se nehádal, ani neprskal. Její matka byla v sedmém nebi. Pandora měla podezření, že její otec si ji nějakým způsobem podá později. Ale nestalo se tak, odvezl ji domů a s přáním hezkého večera ji nechal jít do postele.

A bylo tomu tak pokaždé, když přišla na večeři. Její otec se rozhodl být jejím otcem, aspoň tímto způsobem a ona nemohla jinak než to ocenit.

A to bylo vše, co se jejího života týkalo. Neměla by si stěžovat, ale když pak seděla doma sama, její končetiny prochladlé na kost, nebylo jí do smíchu. V mysli se vracela do dob, kdy žila ve strachu, že díky ní někdo přejde k újmě, dokud se tak nestalo. Avšak, také se cítila nejvíce na živu. To vzrušení, když si to v hlavě urovnala a její srdce si bylo jisté, které volání bylo to, které by mě následovat.

Uběhlo už několik měsíců, od té nešťastné události, při které se dva Jezdci vytratili z povrchu zemského.

„Kde je Chen?" optal se jí Alek, když se vrátila zpět do domu. Přinesla ji Cali, které předem věděla, že ji bude muset vyzvednout. Ta chvíle hned poté, pro ni byla neuvěřitelně těžká.

„Pryč," vydechla bez hlasu. Ani netušila, kde pryč přesně byl. Jen matně si uvědomovala, že ji Alek objímal.

„Měla bych objímat já tebe, ztratil jsi dalšího člena rodiny," zamumlala do jeho oblečení.

„Livanu jsem ztratil v moment, kdy se rozhodla jít si za svou ambicí. Nic se na mém životě nezmění," ujišťoval ji.

„I tak, už je doopravdy pryč. Nesmíš Chena nenávidět," nemohla si to odpustit.

„Zachránil tě před mučením, nemohl bych ho nenávidět, ani kdyby chtěl," myslel to vážné, poznala to díky tónu jeho hlasu, který ji uklidňoval.

„A teď je za to potrestaný, z toho už se jen tak nedostane...," zbožné přání tu bylo. Když byl naposledy potrestaný, dostal se z toho, bylo mu zle, ale překonal to a vrátil se zpět k žití svého nadpřirozeného života. Tak proč se cítila, jako kdyby se měla rozpadnout pod tíhou nezvratitelnosti.

„Určitě věděl, do čeho se pouští, věděl, jaké následky to bude mít,"

„To, že zabil Livanu, není to jediné, za co bude potrestaný," vyslovila to nahlas. Její vlastní vina na tom, co se bude dít Chenovi. Proč to tu vykládá zrovna Alekovi, však netušila.

„Mě nemusíš nic vysvětlovat Pandoro," neměla v plánu cokoliv mu vykládat. Jen se mu podívala do hnědých očí a přikývla. Nebylo nutné, aby se pouštěli do této konverzace. On chápal, kterým směrem se ubíral její a Chenův vztah. Chen byl ten, co jí stál po boku, při každé příležitosti. Ani když o tom sama neměla ponětí. Když ji Alek opustil, Chen byl ten, o kterého se mohla opřít, a nezáleželo na tom, kolik hádek se mezi nimi událo, ten pocit náklonnosti se přehoupl v něco mnohem silnějšího. Ani jeden z nich neměl šanci to zastavit v ten pravý čas, před tím, než bylo moc pozdě.

O té chvíle v domě se k tématu, nazvaném Chen, už nikdy nevrátili. Někdy byla překvapená, jak rychle se Alek vyrovnal s tím, že jeho přítel nepřítel mu přebral holku.

Zavrtěla hlavou a pokusila se zabalit do huňaté deky, aby se aspoň na malou chvíli cítila zase teplo ve svých žílách. Ani horký čaj nepomáhal. A to si ho tak oblíbila.

Ztratila směr, sice se pohybovala kupředu, ale i tak nikam nesměřovala.

Už nějakou chvíli neměla žádnou vidinu, a to se nerozpakovala se dotýkat kohokoliv, tak jak byla naučená. Kdykoliv se nějaká, byť jen objevil na obzoru, zarazila ji. Nechtěla nic vidět, přišlo jí, že kdykoliv se jí podařilo nahlédnout do budoucnosti, vždy se něco špatného přihodilo, navrch toho, co viděla. Vždy někdo přišel k újmě. Neměla v plánu v tom pokračovat. Nechce nic vidět a byla si jistá, že v moment, kdy nastane soudný den, ta vidina ji přemůže, tak jako tak. Budě vědět.

Už jí ta nevědomost lezla na nervy. Nedokázala sedět v klidu a jen tak čekat, než její život skončí. Potřebovala s někým nutně mluvit.

Už několikrát si vzpomněla na jednu z vidin, při které skočila z budovy, by si mohl promluvit se Smrtí. A už i se několikrát i chystala se někam vydat, aby tak učinila. Smrt za ni jednou nepřišel, ani poté co ho ve své hlavě volala. Asi to byla pravda, jediná její možnost, byla, aby se na nějaký ten barák vyškrábala a vzala to dolů zkratkou.

Rozhodnutí padlo. Dneska je ten den. Vyskočila na nohy a shodila ze sebe teplou deku. Udělala snad jen dva koky a v ten moment se rozezněl zvonek jejích dveří. Pozvedla obočí v překvapení, nikoho nečekala.

Odebrala se ke dveřím, kde se na chvíli zastavila. Najednou se cítila podivně neklidná. Položila prsty na kliku a poté za ni zatáhla.

Skoro ji tam na prahu jejího domu ranila mrtvice, z šoku. Byla to možná jen milisekunda, možná i méně, ale i tak to byla dostatečně dlouhá chvíle na to, aby měla problém odlišit realitu od přeludu. Člověk by si myslel, že s potenciálem jejích schopností, už by něco takového měla mít v malíku. Ale to překvapení, který jí ten chvilkový vjem poskytl, byl až moc pro její rozjitřené smysly.

Viděla před sebou Chena.

Její srdce se zaseklo v pohybu a nechtělo naskočit.

A pak tam nebyl a místo něj tam stál někoho, koho jí dalo práci rozpoznat, díky tomu, jak se jeho obličej konstantně měnil. Skoro se jí z toho zamotala hlava. Pocit rozjitřeného nadšení ve vteřině vyprchal a ona se jen se schlíple dívala a Smrt, dokud se jeho obličej neustálil na tom jeho originálním.

„Zdravím," pozdravil ji na konec.

Co tu chce?

Její prvotní otázka vytanula v jejím vědomí, bez toho, aby to mohla ovlivnit, ani poté co si opožděně vzpomněla na to, že jí mohl číst myšlenky.

„Jsem tu, abych sobě i tobě ušetřil cestu na nějakou tu budovu," promluvil suše a už se sunul do jejího domu. Ležérně prošel kolem její osoby. Usadil se, tak jako před, co se zdálo být jako dlouhou dobou, na její křesílko. Přehodil nohu přes nohu upřeně se na ni zadíval. Ona zavřela dveře a pokoušela se udržet svoji vyjevenost na uzdě.

„Jak to víš?" zajímala se. Stejně jako on se pokusila ledabyle přesunout na místo naproti němu, držíc výrazivo svého obličeje v mezích. Smrt od ní odvrátil pohled a podíval se někam vedle ní. Následoval směr jeho pohledu a na stolečku vedle našla ležet kroniku. Přečetl si to?

„Ano. Tato tvá vidina se ti ukázal před dlouhou dobou, vím o ní už nějaký ten pátek," souhlasil. Byla nekonečně zmatená. Jak je to možné? Jestli je smrt tady a nenajde ji někdy padající se střechy domu, to tím pádem smazalo celou její předtuchu.

„Ta vidina je neplatná, ano," potvrdil její domněnku. Bylo to k vzteku, jakým způsobem se sebou vedli řeč. Šla jí z toho hlava kolem a nemohl s tím nic udělat. „Můžeme mluvit normálně, někdy zapomenu, že bych se s pozemskými bytostmi měl chovat jako jim rovný," skoro to vypadalo, že se omluvil.

„Jak je možné, že se má vidina anulovala?" zajímala se.

„Jistě víš o poslední změně osudu," připomněl jí.

Skoro na to zapomněla. Během toho všechno, co se v té době událo, ten malý detail ohledně Eviany a její vidiny, vypustila z hlavy. A jelikož ta informace opustila její podvědomí, neměla čas nad tím dumat. Dávalo to však smysl.

„Takže to vše, co jsi mi řekl v té vidině...," ujišťovala se.

„Se nestane, nic z toho neexistuje, ale jsem si jistý, že to ty sis už dala dohromady," koutky jeho úst se povytáhly v náznaku úsměvu. Ulevilo se jí, protože novodobá pana Marie, rozhodně být nechtěla ani za nic. Její ruce bez toho, aby jim k tomu dala pokyn, přistály na jejím břiše. Samozřejmě tomu tak nemohlo být. Sice je vdaná žena, ale s Alekem takový vztah neměli a s Chenem...

Zastavila své myšlenky, než zašli moc daleko a nebylo by cesty zpět.

„To je dobře, ale ten důvod, proč jsem s tebou chtěla mluvit, pořád existuje," skoro zašeptala.

„Toho jsem si vědom," pokýval hlavou. Proto tu byl.

„Jsi Smrt, nemusíš tu být a odpovídat na mé otázky," připomněla mu. Zasmál se.

„Pandoro, tvůj plán byl, skočit z budovy, abys mě přivolala. Musím uznat, že tvé odhodlání, mě sem rozhodně přilákalo,"

„Proč jsi vypadal jako Chen, když jsi přišel?" zeptala, i když jiná otázka vytanula na její mysli. Na co se chtěla zeptat celou tu dobu.

„Kvůli tobě, chtěla jsi tak moc, aby za těmi dveřmi stál on, že jsi ho na chvíli viděla," vysvětlil, jeho bledé oči upřené na ni. Po jeho slovech se jí na tvářích objevil ruměnec. Je až tak zoufalá? „Bohužel v tom aspektu pro tebe mám špatnou zprávu," pokračoval.

Její obličej v tuto chvíli zbledl.

„Co tím myslíš?" zašeptala bezhlasně.

„Vztah, který jste si mezi sebou vy dva vypěstovali, kompromitoval mého jezdce, Pandoro," možná to mělo vyznít jak kárání, ale nevnímala to tak. Jeho tón tomu nenaznačoval. Avšak, co jí řekl ji vyděsilo.

„Jak...," nedokázala formulovat žádná slova. V hlavě jí běžel film toho, jako ani jeden z nich nezastavil, co se mezi nimi vyvíjelo, po celý ten čas jejich známosti.

„Chen byl Jezdcem odjakživa a ani jednou nesešel ze své cesty. Tak to prostě je, obdařený věčným životem, aby na konci povstal a zničil tento svět. A s ním i tebe. Každý z Jezdců si je toho vědom. Ať se tomu stane v této době jejich života, nebo v té další. Musím si být jistý tím, že budou plnit svůj úkol," snažil se Smrt vysvětlit.

„Ale co tím pádem můj otec...," nezmínila Livanu, aby tak nešťouchala do vosího hnízda.

„Jezdcům je umožněno se zamilovat a plodit děti, ale ty jsi výjimka. Jsi můj Prorok,"

Takže to byl ten poslední problém... proto byla v první řadě provdána za Aleka, aby tak bylo jasné, že to bylo, kde by měla stát. Po boku Aleka, ne Chena.

„Nejde tomu poručit," vypadlo z ní. Snažila se nebrečet, to poslední, co chtěla, bylo uvádět Smrt do rozpaků, svými emocemi. Bylo jí těžko.

„Toho jsem si vědom," prohlásil Smrt a ona mu to věřila. Byl přesvědčená, že tu Smrt nebyl ten, koho by měla vinit za to, kterým směrem se věci vyvinuly.

„Tak co mám dělat?" zaskučela. Neměla to v plánu, ale nebylo tomu pomoci.

„Žij. Tak jak jsi dostala tento druhý život a dokázala sis zvyknout na své schopnosti, pokračuj v žití," doporučil jí Smrt. Postavil se na nohy a jí popadla náhlá panika.

„Kde je?" musela vědět aspoň že je v pořádku.

„Je v pořádku nestrachuj se, avšak už ho nikdy nebudeš moci vidět. Tento život dožije v ústraní," ujistil ji. Ta úleva, co se jí rozlila celým tělem, ji málem ochromila.

„Dobře," přikývla.

Seděla tam na gauči ještě dlouho poté, co Smrt odešel. Uvnitř ní vířily všechny možné emoce. Míchanice úlevy se s smutkem. Nicota v její duši ji ničila, ale to ujištění, že Chen je v naprostém pořádku, bylo to, co potřebovala k tomu, aby mohla pokračovat.

Jediné, co v ní vznítilo nadšení, že by jeden mohla mít vidinu o konci světa a bude ho moci znovu vidět.

Jakkoliv špatně to znělo, byla to její naděje. 

~~~

Naděje je přeci jen ale mrška ne?

Oh, no zdravím vás u EPILOGU TOUCH SÉRIE. 

sorry všem, co v sobě híčkali nějakou tu naději, že by se ještě mohl Chen objevit. 

ALE, jak jsem se již asi milionkrát zmínila, další kniha je jistě plánovaná. Mám dokonalou představu a inspiraci. Kniha bude o Chenovi, jak jsem už slíbila. Nebudu vám přesně říkat, co od toho očekávat, ale s jistotou vám mohu říct, že knih bude nezávislá na trilogii. Ale neříkám že nic co se stalo v sérii, nebude zmíněno v této knize. 

Záznamy z života Jezdce? hehehe

moc moc moc moc děkuji všem, kteří vydrželi číst i přes ty dlouhé odmlky, co se vrátili ke čtení  a co vždy zanechali své vjemy v komentářích. Čtu je všechny, i když ne vždy odepíšu, vaše teorie a nadšení, mě pokaždé velmi potěší❤️

ufff, nesmím se zase rozbrečet, tak jsem si užila psaní tohoto projektu, tak dlouho kynul v mé mysli a konečně je hotový.

no jo, vždy vše dojde k jakémusi konci, takže zatím paaaaaa

love ya