~~~ Sleeping with sirens - Leave it all behind ~~~

Na pár dlouhých minut se jejich malá společnost utápěla v naprosté tichosti. Pandora se dívala z jednoho muže na druhého, její mozek totálně vypnutý.

Co má sakra dělat?

„Jak jsi mě našel?" rozhodla se to neunesitelné ticho přerušit, jedinou otázkou, která ji napadla. Chen ji stále ještě neopustil svým pohledem a ona se cítila nadmíru nepohodlně. Jen se jí vybavil obrázek toho, co se mezi nimi stalo naposledy, kdy se spolu viděli.

„Cali," zavrčel. Jop, Calithea byla v průšvihu, přesně tak jako ona.

Proč pro ni ale Cali nepřišla sama? Proč ji nevyzvedla, neměla nejmenší potíže ji sem přenést a pak si odpelášit, aby měla jedno ze svých soukromých dostaveníček se Smrtí. Kdyby ji tu jen tak neodhodila, už mohla být zpět ve svém pokoji a to společně s Evianou. Polil ji studený pot, když si uvědomila, že ještě ani Chenovi neřekla o novém členovi jejich kultu a už byl vzteky bez sebe.

Musela se obrnit a nějak tenhle hurikán ustát. Prvně ale ty dva alfa samce musí rozdělit.

„Proč necháváš svoji snoubenku běhat po Petrohradu a ještě k tomu v takovém stavu?" Alek konečně našel svůj hlas a hned se rozhodl zaútočit. Chen se zaměřil na Aleka, trochu se jí ulevilo, když na sobě konečně necítila Války horoucí pohled. Hrozilo, že bude sežehnutá na popel.

„A co je tobě do toho?" Chen neměl v plán se nechat Alekem napadnout.

„Vzhledem k tomu, že se vloupala do mého domu, tak hodně," Alekův hlase znovu prohloubil a její žaludek se rozechvěl, hned jak se ten zvuk donesl k jejím uším. Bože... potřebovala pomoct.

„Nikam jsem se sakra nevloupala.... Byla jsem za Evianou...," chtěla se začít přít, ale pak si uvědomila, že se tu těžko mohla ohánět lží, kterou si před pěti minutami vymyslela a ztichla.

„Pandoro, jdeme...," rozkázal jí Chen. Sice měla problém s tím, aby jí kdokoliv rozkazoval, ale v případě Chena se to nějak naučila tolerovat... nebo to tedy byla schopná tolerovat, když byli jen mentor a žákyně. Jejich vztah se teď formoval do čehosi absolutně jiného. Něco se v ní vzedmulo a v další vteřině se přistihla, jak zarputile vrtí hlavou, obdařující svého budoucího muže staženým obočím a našpulenými rty.

Oba muži se na ni podívali, Chen byl zvyklý na její umíněnost. Pro Aleka to byla novinka, pro nového Aleka.

„Nehnu se, dokud se mi neomluvíš," rozhodla se vzít tuhle příležitost a donutit ho omluvit se jí za to, co jí provedl v té kuchyni. Dokonale to tak nahraje do jejích karet a Alek možná tak uvěří její pohádce.

V ten moment, kdy ta slova opustila její rty, teplota pokoje se svezla pod bod mrazu, i přesto že v Chenovo očích zahořel pekelný oheň. Koutkem oka viděla Alekovo ústa, jak se otevírají v údivu na její opovážlivostí. Asi tak i potvrdila, jeho slova, když jí informoval o tom, jak málo rozumu má.

„Máš na mysli, to jak ty by ses měla omluvit mě?" i když na ni Chenův hlas neměla takový účinek, jak Alekův, když byl namíchlej, budil v ní respekt a špetku strachu, ale to hlavně díky tomu, že to nebyl obyčejný člověk. Byla to biblická postava. Pandora nikdy v boha, nebo v cokoliv nadpřirozeného nevěřila, i přesto že tak byla vychovávána. Změna nastala, když zemřela a přišla zpět jako Prorok.

„Ničeho takového si já nejsem vědoma," zavrčela nazpět. To že, to byla ona, kdo s tou celou šarádou začal, mu nevzdávalo právo nato, aby po ní požadoval pokoru. On ji zneužil a ještě se jí k tomu vysmál do obličeje.

„Možná potřebuješ, abych ti osvěžil paměť,"

Navrhl a ona si znovu palčivě uvědomila, jak moc se jejich vztah změnil. Jejich vztah se bez přestání měnil od samého začátku jejich setkání. Zatnula zuby, společně s jejími pěstmi. Chen stejně tak jako Alek ji dováděli na pokraj její schopnosti uvažovat jasně.

„Nerad bych rušil vaši mileneckou hádku, ale rád bych se konečně dozvěděl, co se tu děje...," Ale rozhodně ztrácel trpělivost.

„To není třeba. Já a Pandora odcházíme. Omlouvám se ze vyrušení v tak pozdních hodinách. Rád bych to tu celé prodiskutoval, ale prvně si to musím vyříkat se svou snoubenkou, pokud dovolíš. Zítra se ti ozvu," Chen mluvil, zatímco se odlepil od svého místa na prahu pokoje, směrem k ní...

Ani nestihla se pokusit odstoupit, když k ní dlouhými kroky došel.

„Opovaž se...," vyhrkla, když jí došlo, co chtěl udělat. Stejně tak jako jí i jemu bylo jasné, že se odtud dobrovolně nehne.

Chen se na ni znovu samolibě usmál, její chabá výhružka pro něj znamenala asi tak tolik, jako její samotná existence. Jeho nelibost v dotýkání se jí, byla teď dokonale neutralizovaná, díky jejich společnému osudu, tudíž se už ani nedivila, když ji popadl za ruku a přitáhl si ji, i když odporovala.

„Buď to půjde po dobrém, nebo po zlém," zkonstatoval naprosto v klidu. Kdyby nebylo jeho bouřlivých očí, zdálo by se, že to co udělal poté, bylo jen vášnivé, vlastnické gesto.

Když se ocitla přehozená přes jeho rameno, jako pytel brambor a jediné, co jí zbyl byl bublající vztek v jejím nitru. Střetla se s Alekovým pohledem, ohromeně pozoroval jejich dvojici, zatímco ji Chen nesl ke dveřím pokoje.

Už ji ani nepřekvapovalo, jak moc si ti dva ve skutečnosti byli podobní, i přesto, jak rozdílní na první pohled byli. Oba dva to byli neandrtálci.

„Uvidíme se později," zahučel Chen přes volné rameno a pokračoval v chůzi skrze chodbu, až k hlavním dveřím a k autu, které bylo zaparkované pod schody. Až tam ji spustil na zem a ona byla připravená zdrhnout, jenže jeho prsty byly obtočené kolem jejího zápěstí, nebylo úniku.

„Pandoro, pokud nechceš, abych vybuchl, vlez do toho auta, hned teď," varoval ji tiše. Shlédl na ni ze své výšky a ona aniž by to chtěla, uznala, že by měla zalézt dovnitř a začít na něj ječet až tam.

Ani jeden však nepromluvil, celou cestu, do jeho sídla. Pandora byla zmatená a naštvaná. Nevěděla, proč byl Chen tak nahněvaný, určitě měl hodně důvodů, ale nic co by ho dovedl k tomu, aby se choval, tak jak se choval.

„Omlouvám se," ozvalo se najednou. Skoro už si myslela, že se jí to jen zdálo a že má slyšiny. Obrátila hlavu na druhou stranu, kde ho našla nadále strnule sedět, dívající se ven z okna na ubíhající ulice. Nedíval se na ni.

„Za co přesně?" chtěla vědět.

„Za všechno. To zahrnuje i to, co se stalo v kuchyni...," vypadalo to že se chtěl ospravedlnit, ale neudělal to a díky tomu, že neviděla jeho obličej, nemohla soudit, co se v něm odehrává. Jako kdyby vůbec někdy mohla...

„Taky se omlouvám...," zahučel a tentokrát to byla ona, kdo odvrátila hlavu. Chápala jeho postoj, bylo těžké se omluvit, když je v cestě hluboce zakořeněná hrdost a tvrdohlavost.

„Proč jsi byl tak naštvaný?" ozvala se, když se ticho v autě prohloubilo. Neodpověděl na její otázku.

„Eviana už je u nás doma," informoval ji jen tak mimochodem. Skoro jí luplo v krku, jak rychle se na něj obrátila.

„Ty už o ní víš?" vyjeveně ze sebe vymáčkla. Konečně se na ni podíval, všechen oheň a zlost byla pryč. Zbyla jen vyrovnaná maska.

„Smrt za mnou přišel, hned poté, co ji přivedl zpět k životu, aby mě uvědomil o tom, že dal vše zase do pořádku, co se týče její neuskutečněné smrti, kterou jsem překazil. Cali se doma ani neukázala, byla poslána někam daleko, hned poté co tě tam dopravila," vysvětlil otevřeně. Byl až skoro ohromená tím, kolik jí toho Chen, bez toho aby se dokola vyptávala, sám řekl.

„Takže... Eviana nahradila... Zeka? Jen tak?" vydechla šokovaně. Nějak tomu ani moc nevěřila, i když se to stalo před jejíma očima.

„Předpokládám. Jeden musel zemřít, aby druhý mohl nadále žít," zamumlal skoro nesrozumitelně. Pandora se zamračila, ale dále to nerozváděla.

„Proč mě tam Calithea přenesla, proč jsem tam musela být?" na tohle a miliony dalších otázek se Pandora Smrti zeptat nestihla.

„Nejsem si jistý, myslím, že Smrt chtěla abys to viděla," vypadalo to, že Chen říká pravdu, ale nemohla si být stoprocentně jistá.

„Bylo to takhle semnou taky? Přivedl mě zpět, tímhle způsobem?" zajímala se. Z toho, jak se vrátit zpět do světa živých si pamatovala jen útržky, které však s Chenem uzamkly, aby mohla nadále pokračovat v normálním žití. Ale čím dál tím víc, toužila všechno o té části její minulosti, kterou zapomněla, vědět více.

„Ano," řekl jen.

„Kolik lidí, takhle přivedl zpět?" vhrkla rychle. Tolik toho měla na srdci a teď když místo toho, aby na sebe s Chenem ječeli, diskutují jako dva dospělí jedinci, musela toho využít.

„Nesčetně, za tu dobu, co jsem Jezdcem," potvrdil její domnění.

„Když z někoho udělá Proroka... vybere ho náhodně, nebo to má promyšlené. Já jen chci vědět, proč jsem to bylo zrovna já," pokračovala.

„Ještě stále nejsi smířená s tím, čím jsi?" jeho obočí se pozvedl vzhůru, jako kdyby to bylo něco, co se dalo jen stěží uvěřit.

„O tom to není, jsem jen zvědavá...," nelhala.

„O tom, jak Smrt vybírá Proroky, z každé generace, nic nevím. Nikdo neví, podle čeho se řídí a zda v tom je nějaký předem daný vzorec, který následuje," Pandora na to vysvětlení jen přikývla a sama se usnesla na tom, že Smrt si prostě dělá, co chce.

„Co uděláme s Evianou?" vydechla, jen si představila, jak asi musela vyšilovat, když ji nechal Chen unést... znovu.

„Ty s ní nic dělat nebudeš, já se o ni a její schopnosti postarám. Už jsem se postaral o její alibi, zatímco si bude zvykat na svůj nový život. Poté ji pošlu zpět, odkud přišla a budu doufat, že nějakou chvíli bude žit bez problému," vysvětlil Chen, už co měl dokonale připravené pro nového Osudového člověka.

„Nebude nás Alek podezřívat?" zeptala se skoro spíš sama sebe, než Chena,

„Beze všeho, když ses nechala přistihnout," odfrkl si Chen, vrhla na něj podrážděný pohled.

„Dělala jsem, co jsem mohla," vymlouvala se úsečně. Mezitím si Chen sundal obvaz z ruky, ukazující netknutou kůži.

„Jak...," odkašlala si, skoro na to zapomněla.

„Byl jsem v domě a slyšel tu tvoji malou pohádku, tak jsem se rozhodl to následovat a pokusit se uklidit Alekovu bujnou fantazii," a to dávalo skvělý smysl.

Mezi tím, co kultivovaně diskutovali, dojeli do jejich sídla. Chen vylezl z auta před tím, než ona vůbec odepla svůj pás. On tak obešel auto, aby jí pomohl ven a ještě navíc ji zabalil do deky, kterou odněkud najednou vyčaroval. V autě jí bylo dobře, díky vyhřívaným sedačkám, ale hned jak vyšla ven na čerstvý chladný vzduch, v duchu mu děkovala, za jeho duchapřítomnost. Ještě před malou chvílí, by jí ani nenapadlo, že by byl schopný se chovat tak... galantně.

„Měla bys zebe smýt tu krev a vyspat se. Tvoje matka a moje, tě chtějí vzít do několika svatebních salónů, hned jak se ráno vyhrabeš z postele, tak se na to připrav," varoval ji předem. Její srdce se stáhlo, hned jak si uvědomila, co vše to nasvědčuje. Bože, ona si má vybírat svoje svatební šaty...

„Co budeš dělat ty...," zahuhlala, zatímco stoupali po schodech k hlavním dveřím na vyvýšeném balkónu.

„Pokusím se uklidnit Evianu a pomoci jí s první vidinou. Nemělo by to být tak těžké jako s tebou," Chen odpověděl tiše. Byla to pravda. Vzpomněla si na to, jak jí Zeke vysvětloval, jak jeho schopnost funguje a jak odlišná byla od té její.

Jen si znovu uvědomila, že Eviana nahradila Zeka v jeho roli. Udělalo se jí nevolno. Nepřišlo jí to správné... ale Eviana je na živu. Dostala další šanci, víc než kterýkoliv jiný člověk.

Když pak došli do domu, oba šli svými vlastními cestami. Pandora se zavřela do svého pokoje a následovala Chenovo návrhu. Chtěla s ním ještě mluvit, tak jako vždy, ale vytušila, že jí řekl co jen mohl. Vlastně i bez toho, aby to z něj musela tahat, což oceňovala.

Chena neviděla, ani u snídaně další den, ani poté, co ji u vchodu do domu, vyzvedlo auto, aby ji odvezlo do svatebního salónu. Měla z toho nervy na dranc, a její vědomí ji nabádalo k tomu podporu hledat v jediném člověku, okolo ní, který přesně víc, co se s ní děje. Ale ten byl časově zaneprázdněný.

Když viděla svou a Chenovo matku, jak na ni čekají na chodníku, málem se jí zvedl žaludek, jak moc se jí nervozitou zkroutil. Jestli tohle dneska přežije, tak to bude zázrak.

O dvě hodiny později stála v šatně, navlečená do dalšího z desítek šatů, které si měla zkusit. Usmyslela si, že bíla barva je ta nejhorší barva a vůbec se jí nelíbila, a to proti ní před nějakou dobou nic neměla. Bylo jí mdlo. Prodavačka jí dopnula knoflíky na korzetu, vzadu na jejích zádech a nechala ji tam stát samotnou.

Se svěšenými rameny tam stála a dívala se do zrcadla. Vypadala... nádherně, ale divně bez života. Bez emocí. Nevěděla, jak se má cítit a co dělat. Jakmile vyjde ven za tu plentu, bude se muset zase usmívat. Ani jeden úsměv, který dneska vykouzlila, musela ze sebe vysoukat, jen proto aby se pokusila přesvědčit svou matku a budoucí tchýni, že je růžovějící se nevěsta, natěšená a spokojená.

Netušila, zda se jí to vedlo, nemohla se na nic jiného soustředit než na to, aby podala přesvědčivé představení. A pak se ocitla ve velké šatně, kde se každou chvíli převlékla do jiných parádních šatů, a tam to na ni dopadlo.

Obě dvě ženy, si evidentně padly do oka a rozjařeně štěbetaly, společně komentovaly Pandořino vzezření a užívaly si tenhle čas. Bylo jí z toho na nic, jelikož ani z poloviny nesdílela jejich nadšení z nastávajících radovánek.

Bude se vdávat, na konci doopravdy bude Parková.

Najednou nemohla dýchat, kyslíku se jí nedostávalo a to i přesto, že s ní nebylo nic v nepořádku. Její ruka vystřelila k jejímu uzavírajícímu se hrdlu, snažíc se si pomoci, i když nebylo jak. Musela odtud vypadnout.

Ve jedné vteřině byla ještě stále v šatně a v další, vyklouzla zpoza plenty, připravená utíkat jako o život. Před tím, než málem vrhla do hlavní haly, kde se nacházely ty dvě ženy. Otočila se na podpatku a vydala se k zadnímu východu. Absolutně jí nezajímal, že na sobě ještě stále měla šaty, popadla si sukni a vytáhla si ji nahoru, aby se jí lépe běželo.

K jejímu naprostému štěstí nikoho cestou nepotkala a hned na to se ocitla venku na ulici.

Čerstvý vzduch jí naplnil plíce a hlavu. Přestala se klepat a trochu se jí ulevilo. Jen se otočila, dívající se na dveře vedoucí zpět do salónu a už jen ta představa ji naplnila úzkostí.

Udělala jeden krok a pak druhý, během další minuty, byla na konci ulice a tam se nezastavila. Pokračovala dál, ignorující lidi, dívající se na ni, jako kdyby právě unikla od oltáře. I když tak se ona cítila, už s předstihem. Její líce se naplnily horkem, jak se do nich nahrnula krev, z toho tempa, které nasadila. Ani netušila, kam se tak hrne, než se ocitla před hotelem, který se jí zdál povědomí. A ke kterému se vázalo hodně vzpomínek.

Tam se zastavila a zírala na otáčivé dveře. Omámeně tam stála, její bílá sukně poletující v odpoledním větru.

„Slečno Delaney?" ozvalo se za ní. Zamračila se, jelikož si nevzpomínala na jakýkoliv hlas, který by jí někoho připomněl. Otočila se kolem dokola a střetla se s hnědým pohledem, který i když neznala moc dobře, okamžitě jí došlo s kým to má část.

„Paní Maksimovová," vydechla šokovaně. Až palčivě si uvědomovala, jak byl oděná a že musela v jejích očích vypadat, jako pomatená nevěsta na útěku.

Livana na ní valila oči, přesně takovým způsobem, který vídala u všech lidí, které minula po cestě sem. Černé rovné vlasy jí poletovaly kolem hlavy, dodávající jí andělského vzezření, vzhledem k tomu, že na sobě měla sněhově bílí baloňák.

„Jste v pořádku, Pandoro?" zajímala se. Dívala se na ni s obavami v očích, dokonce k ní i natáhla ruku, pravděpodobně v záměru se jí dotknout. Ale zastavila se předtím, než se k ní vůbec přiblížila, její oči cestující po její róbě.

Netušila, co jí na to má říct, a tak na ni jen němě zírala. Panebože, proč musela na někoho narazit, a ještě k tomu, Alekovu matku.

„Jste úplně bledá v obličeji," zkonstatovala, po delší době, co se Pandora neměla k vyjádření. Ještě aby nebyla bledá v obličeji, už dávno nebyla zavřená v šatně v salóně. Byla venku na otevřeném prostranství, oblečená jako nějaká princezna a se svědky.

„Pojďte si sednout dovnitř, vypadáte, že brzy omdlíte," strachovala se nadále. Nekomentovala její vzezření a rukou ukázala na dveře vedoucí do jest zmíněného hotelu. Nezbylo jí nic jiného, než jí následovat a po cestě se snažit vymyslet, jak svoji situaci vysvětlí.

Při cestě přes uvítací halu v hotelu se chtěla propadnout dva metry hluboko. Sklonila hlavu, jak nejvíc to šlo a snažila se být neviditelná, dokud se nedostali až výtahům.

„Paní Maksimovová...," začala tiše. Chtěla se omluvit a vzít roha, ale zarazila se, když zahlédla asi desítku lidí, která je následovala až sem a rozestavěla se kolem nich, jako neprostupná hradba. Uvědomila si, že ti lidé kolem nich byli, celou tu dobu a doprovodili je až sem.

„Nevšímej si jich, jsou tu jen pro mou a teď i pro tvou ochranu," vysvětlila Livana, když si všimla Pandořina vyjeveného výrazu, poté vyjeli do desátého poschodí, kde se nacházel apartmán, patřící Livaně. Skupina bodyguardů je neopustila ani když vešly dovnitř. Jen dva zůstali venku, stojící přede dveřmi.

Pandora vypadala, jako kdyby byla součástí tohoto seskupení, díky tomu, co měla na sobě. Zapadla do houfu mužů navlečených do bílých kváder, přímo dokonale.

„Posaďte se Pandoro," Livana ukázala na křesl uprostřed obývacího pokoje. Udělala tak, jak jí bylo navrhnuto, ruce složené v klíně. Livana si mezitím s pomocí jednoho z jejích amantů, sundala kabát a poté se usadila naproti ní. Pandora tak zjistila, že na sobě měla krásný hedvábný komplet, béžové barvy. Ta žena byla dech beroucí, nebylo divu, že její potomci, byli z toho samého těsta.

„Co se vám stalo?" zeptala se Livana vlídným tónem, což Pandoru znervóznilo ještě víc, než byla doposud. Ohlédla se kolem dokola, dívající se po ochrance, která nadále zůstávala v pokoji. Nepřišla si vůbec pohodlně s tolika lidmi okolo, i když vypadali, že byli vycvičeni k tomu, si nevšímat banálních rozhovorů mezi jejich šéfkou a jinými. Ani jeden nebyl otočený jejich směrem, všichni byli soustředěni u oken a směrem od středu. Jeden z nich se vrátil odněkud z vedlejšího pokoje, nesoucí v ruce tác s konvičkou a dvěma šálky. Položil do na konferenční stolek uprostřed pokoje a pak se klidil ze scény, jeho hlava pokorně skloněná

Nechápala, jak si mohlo tolik lidí kolem ní, dovolit mít zástupy ochránců a také proč byli potřeba. Pandora chtěla zjistit více od Alekovi matky, ale za dané situace to nebylo něco, co si mohla dovolit.

„Neboj se a klidně mluv, neposlouchají," povzbudivě se na ni Livana usmála a Pandora se neklidně ošila.

„Jen jsem se ztratila..., poté co jsem se šla ven vydýchat a pak jsem nemohl najít cestu zpět...," vydala ze sebe.

„Vypadala jste rozrušeně. Uleví se vám, když si o tom popovídáte...," pokračovala Livana, jako kdyby viděla do její duše. Ještě chvíli se ostýchala, ale pak se v Pandoře, která už to v sobě všechno dusila takovou dobu, se něco vzedmulo. Někdo jí konečně pokynul k tomu, aby svěřila a ona tak moc chtěla, i kdyby to znamenalo, to udělat tady a v tom co měla na sobě.

„... nejsem si jistá svým rozhodnutí a mám z toho nervy," Předtím, než ji její mozek mohl zastavit, vyblekotala úplně všechno, úplnému cizinci. Ale Livanina aura jí tak nějak navedla k tomu, aby se to neupejpala a všechno jí vyzvracela. Sice do toho nezapletla všechno to nadpřirozeno a osudové pohyby, ale jinak se ani nezastavila. Snad i zapomněla dýchat během toho, co mluvila.

V rukou muchlala sukni jejích šatů, dívající se na její zásnubní prsten.

Zaslechla, jak se Livana uchechtla a překvapeně se na ni zadívala. Vážně byl její malý proslov tak vtipný?

„Pandoro... jsou to jen předsvatební nervy. Každý je má, musíš se jen zastavit a uklidnit se," usmála se Livana a Pandora pochopila, jak to asi všechno muselo vyznít. Vnitřně si povzdechla, i když se jí trochu ulevilo, ještě stále se jí nedostalo pochopení. Ale, co jiného si myslela, vždyť ani neřekla to hlavní.

„Asi máta pravdu," souhlasila chabě, pokyvující hlavou. „Měla jste je taky?" zajímala se. Nejen kvůli vlastnímu pocitu, ale taky proto, že věděla, že tohle byla ta malá cesta, která by jí mohla pomoci, poznat tuhle ženu, která opustila svou rodinu, bez toho aby vysvětlila svoje konání.

Livana se na vteřinu zarazila, sval v jejím obličeji zacukal, což Pandoře okamžitě připomnělo jejího syna. Pak se zase usmála.

„Já byla ještě horší, děvče. Já svatbu zrušila dvakrát předtím, než se vůbec uskutečnila," přiznala. Pandořino obočí se vytáhlo vzhůru, nemohla se zastavit v její reakci.

„Neber to špatně, nebylo to proto, že bych Ruslana, mého zesnulého muže nemilovala. Jen jsem se bála a k tomu další záležitosti, které mi bránily v tom, abych si ho jednoduše vzala. Bylo to celé složité," zamumlala, když si vzpomínala na svou vlastní situaci.

„Nápodobně," vydala. Obě ženy se na sebe navzájem podívaly. Pandora se konečně aspoň z části uklidnila, cítíc se více pochopená, když zjistila, že v tom není sama, i přesto že bylo předem jasné, že Livaniny důvody byly naprosto odlišné od těch jejích.

„Vypijte si čaj a pak vás nechám odvést zpět k Chenovi, vlastně jsem měla nějaký business k rozebrání s ním, tak jste mi nahrála do karet," usmála se na ni Livana znovu, Pandora se chtěla ptát na to, co měla s Chenem k rozebrání a pak se zastavila a upíjela svůj čaj.

„Tohle nejsou ty šaty, co si berete na sebe v ten den že?" ujišťovala se Livana, když se poté zvedly, aby se vydaly k zmíněnému autu, které stálo před hotelem.

„N... e," zakuckala se.

„Dobře, jen jsem nechtěla, aby vás Chen viděl v těch šatech, ale takhle to nevadí," mrkla na ni a pak pokračovali v cestě, doprovázeni houfem mužův bílých oblecích.

„Už jste měla možnost si popovídat s Alekem?" měla chuť se praštit. Proč... proč musela být tak nezdravě zvědavá. Hned jak si Livana tiše povzdechla, zatímco se usazovaly do auta, jí napověděl o tom, jak se věci asi měly.

„Neměla jsem odvahu. Oslovila jsem Mae a Deona, souhlasili s tím, že se semnou setkají, ale Alek... Alek je jiný příběh. Je zraněný, ale tomu není divu, je stejně výbušný, jako já, kdežto Deon a Mae jsou po jejich otci," bylo zjevné, že Livana své děti zbožňovala o to víc, byla tahle záhada nepochopitelná.

„Alek se obměkčí, dejte mu čas...," pokusila se jí Pandora dát naději, i když na to vůbec neměla právo.

„Doufám v to," řekla Livana tiše. To už se ocitli před branami Chenovo domu. Livana srolovala okénku na své straně, aby se tak odhalila Namovi, který byl zrovna na venkovní hlídce. Když uviděl Livnu, zúžil své pronikavé oči, když však zahlédl ji, jak vykukuje vedle Livany, tak mu div nevypadly z důlků.

„Slečno Pandoro...," vydal ze sebe.

„Pusť nás dovnitř, prosím," usmála se na něj a Nam neměl jinou možnost než otevřít bránu a nechat je vjet dovnitř. Už z té dálky viděla, jak se hlavní dveře rozletěly a z nich se vyhnal Chen, jeho výraz, jako vždy, byl nedotknutelný, když se díval na Livanu a na ni, když se vysoukaly ven z auta.

Až teď si vzpomněla na to, jak nechala svou matku a Chenovu v tom Salóně a v duchu zaúpěla. Chen už musel vědět o jejím zmizení...

Sakra... a to si to tak hezky předtím vyříkali.

Panovalo mezi nimi těžké ticho, když konečně stanuli čelem.

Pak se Chen ušklíbl, ale ani trochu se to nepodobalo pobavenému úsměvu... spíše naopak.

„Livano... mělo mě napadnout, že klesneš takhle hluboko, jen abys dosáhl svého. Bod pro tebe," pokýval hlavou uznale a Pandoře div nepraskla žilka v oku, jak moc je třeštila.

„Víš, že já se nikdy nevzdávám," Livana na to odpověděla. Pandora věděla, že se znali už z dřívějška, ale oni dva zněli, tak že se znali víc než jen tak. Mělo to větší hloubku, takovou, kterou tady a teď nemohla pochopit.

„A ty...," zpražil ji pohledem, jako kdyby bylo neposlušné děcko a jí to lezlo krkem, i když teď ani nemohla zaútočit nazpět. Měla na sobě ty zatracený šaty. „Potom si promluvíme," přislíbil jí. Poté vyzval Livanu, aby ho následovala dovnitř. Livana jí ještě věnovala soucitný pohled a ztratila se v domě.

Vážně ji tu teď nechali, jen tak?

~~~

hooooojjjjjj

holky a kluci

nebo spíš jen holky👯‍♀️

mám tu velký přínos příběhu... ani nevím jak ale psala jsem, a spala, až jsem se dostala na 4000 slov...😅

takže je tam toho víc, než jsem chtěla... ale měla jsem velké dilema, zda toho napsat ještě víc... 🤔😁

a nakonec jsem skončila tady, abych to nepřehnala... pár důležitých.... velmi důležitých bodů jsem pokryla a je jen na vás, abyste si je pokusili pospojovat 😎

protože by se to dalo i vydedukovat haha🤓

no každopádně... omlouvám se za tu scénu s Chenem, kterou jsem zkopírovala z první knihy... bylo to velmi záměrné a snažila jsem se to tak nějak udělat podobně a nechat to na vás... který přehoz přes rameno, byl lepší😏💩

vlastně s neomlouvám, moc jsem si to užila... hlavně Alekovu reakci na tu scénu... je možné že to nakoplo jeho mysl? hihihi

ok... jsem out... ať mi něco nepřistane na hlavě. 🥺

paaaa

love ya💘